Zde si můžete stáhnout plný text knihy. 
 

Předmluva

Když mě nakladatelství St. Anthony Messenger Press požádalo, abych spolupracoval s Richardem Rohrem na knize o mužské spiritualitě, a navázal tak na naše předchozí knížky [The Great Themes of Scripture: Old Testament (Velká témata Písma: Starý zákon), 1987, The Great Themes of Scripture: New Testament (Velká témata Písma: Nový zákon), 1988 a Why Be Catholic? Understanding Our Experience and Tradition (Proč být katolíkem? Pochopení naší zkušenosti a tradice), 1989], začal jsem okamžitě číst veškerou dostupnou literaturu na toto téma. Nebylo jí však mnoho, protože o mužské spiritualitě toho bylo napsáno jen poskrovnu. Objevil jsem pouze čtyři knihy, vzniklé relativně nedávno, které byly svým způsobem prvními vlaštovkami zabývajícími se tímto tématem. Jsou to: What Men Are Like (Jací jsou muži) od Johna Sanforda a Georga Lougha (nakl. Paulist, 1988), The Intimate Connection (Důvěrné spojení) od Jamese Nelsona (nakl. Westminster, 1988), A Man and His God (Muž a jeho Bůh) od Martina W. Pablea (nakl. Ave Maria, 1988) a Toward a Male Spirituality (Za mužskou spiritualitou) od Johna Carmodyho (nakl. Twenty-Third, 1989). Z těchto čtyř se pouze jedna – ta od otce Pablea (který je stejně jako Richard františkán a exercitátor) – blížila tomu, co o mužích a jejich duchovním rozvoji chtěl sdělit Richard. Věděl jsem, že to, o čem Richard hovoří, je nové a důležité a že by to mělo být také publikováno. Takže jsem souhlasil s tím, že se do projektu pustíme.

Tato kniha původně vycházela ze čtyř Richardových přednášek, které se konaly v rámci víkendových duchovních cvičení pro muže. Ženy přítomny nebyly, protože cílem těchto cvičení bylo zabývat se tématy, která se týkají především mužů, a také proto, že jednotlivé části byly vyhrazeny pro skupinová sezení, při nichž se mohli muži vyjádřit k otázkám, jimž by se v přítomnosti žen vyhnuli. Záměrem cvičení bylo vytvořit atmosféru, v níž mohly bezpečně vyplout na povrch jejich potlačované obavy, pochybnosti, naděje a sny, které by pak byly vyslyšeny a prodiskutovány v upřímném rozhovoru muže s mužem.

Čtenáři této knihy budou možná chtít využít zde uvedených myšlenek podobným způsobem, a to buď individuálně, v mužské skupince, nebo i se svými partnerkami. Abych usnadnil takové meditativní využití tohoto materiálu, rozdělil jsem Richardovy výklady do jednotlivých oddílů, z nichž se každý zabývá jednou ústřední myšlenkou. Některé oddíly jsou delší a jiné kratší, ale čtenáři, kteří znají audiokazety, na nichž byl tento materiál poprvé uveřejněn, zjistí, že řazení témat je podobné jako u původních duchovních cvičení.

Kazety, na jejichž základě vznikla tato kniha, nesou název A Man’s Approach to God (Mužský přístup k Bohu) a byly vydány nakladatelstvím St. Anthony Messenger Press v roce 1984. Avšak předtím, než jsme se pustili do práce na tomto projektu, mne Richard požádal, abych do knihy začlenil také nový materiál z relativně nedávných nahrávek, nesoucích název The Spirit in a Man (Duch v muži) , které vydalo nakladatelství Credence Cassettes v roce 1988.

Na počátku naší spolupráce jsem měl v úmyslu držet se co nejvíce Richardových vlastních slov, ale jak už Richard nyní ví, nedokázal jsem být naprosto věrný tomuto záměru, i když jsem se o to snažil. Naštěstí pro mne je Richard velmi chápavý spoluautor, a ujistil mě, že i přes určité změny ve formulacích (jeho dikce se velmi liší od mého psaného stylu) cítí, jak jeho myšlenky procházejí slovy, která jsou často má vlastní.

Nicméně, jelikož Richardovi velice záleží na tomto tématu, rozhodl se přidat také několik dalších myšlenek vyjádřených svými vlastními slovy. Ty najde čtenář v kapitole šesté, sedmé, dvacáté první a dvacáté osmé a taktéž v doslovu. Doufám, že výsledkem je souznění dvou rozdílných hlasů.

Kdysi jsem se rozhodl, že budu zachovávat řeholní sliby. Ty první jsem jako františkán složil, když mi bylo pouhých devatenáct let. Věčné sliby jsem vykonal v jedenadvaceti a povolání ke kněžství jsem přijal, když mi bylo sedmadvacet. Dalo by se to dokonce nazvat přemírou slibů v životě tak mladého a nezkušeného člověka. A přesto se tyto sliby staly mou dobrou a nezbytnou „severní hvězdou“, která dosud řídí, udržuje a obnovuje můj život. Potřebuji tuto „severní hvězdu“, jinak se můj život stane „rákosem, kterým kývá vítr“ (viz Matouš 11,7).

Nikolaj Berďajev, ruský mystik a filozof, řekl, že „vnitřní rozdělení pomalu ubíjí osobnost a dá se překonat pouze tím, že si člověk vybere, zvolí určitý předmět své lásky“. Dokud nemáme nějakého Pána, jsme zatíženi tím, že chceme patřit jen sami sobě a ocitáme se v pasti světa chvilkových zálib a nálad. Tak rozmarný a subjektivní je charakter světa, v němž žijeme. Je to osamělá a roztříštěná existence. Není divu, že se muži opět snaží nacházet svou „severní hvězdu“ a zasvětit svůj život takovým křesťanským mužským hnutím, jako je např. hnutí Dodržovatelé slibu (Promise Keepers). Vždy budeme potřebovat sliby i muže ochotné se znovu a znovu slibem zavázat. Sedm slibů pro katolické muže uvádím na konci tohoto oddílu.

Podle mé zkušenosti je velká většina mladých mužů nejprve fascinována archetypem bojovníka. Bojovník je ta část muže, jež má své zacílení i odhodlanost, ale postrádá šíři, kterou se vyznačuje archetyp krále. Bojovník se musí podřídit dobrému králi, jinak se z něho stane jakási „neřízená střela“. Celou polovinu cesty zaberou muži setkání s archetypy mudrců a náročných milovníků. Dohromady tvoří čtveřice těchto archetypů vyrovnaného, kreativního a sebeusměrňujícího muže. To, co dnes nacházíme např. v hnutí Dodržovatelé slibů, je velmi dobrý a určitě potřebný výcvik bojovníka, ale už v menší míře pravého krále či mudrce. Můžeme zde najít i mnoho negativního z provinilého a nevyrovnaného milovníka.

Toto hnutí ovšem nabízí užitečnou počáteční evangelizaci uprostřed sekulární a narušené kultury – tedy něco, co zoufale potřebujeme. A katolická církev ani ostatní velké křesťanské církve to nezvládají příliš dobře. Dovednost katolické církve se projevuje spíše v pozdějších fázích vnitřního sjednocování a zrání v Kristu, ale nemá smysl hovořit o rozjímání či sociální spravedlnosti s muži, kteří si Krista dosud nikdy nezamilovali.

Amerika je země nových hnutí a myšlenek. Některé z nich jsou revoluční, jiné jsou pouhým „plácnutím do vody“ a další se dovolávají toho nejnižšího, co mají lidé společného. Všeobecně vzato, americké myšlenky a hnutí mají sklon k praktickému řešení problémů, pragmatismu a pokrokovosti. V porovnání se zbytkem světa se často zdá, že Amerika stojí v první linii na startu směrem do budoucnosti. Vytváříme nové trendy a zároveň úžasně rychlým tempem ničíme všechny tradice. Kvůli tomuto dvojsečnému „místu na špici“ nás mnohé jiné kultury nenávidí, závidí nám, kopírují nás a obdivují. Nyní je sféra naší působnosti a vlivu celosvětová, a to zejména díky americké nadvládě v oblasti masových médií. Bylo by dobré, kdybychom dokázali používat takovou moc s pokorou, moudrostí a milosrdenstvím.

Jedním z úspěšných příkladů zmíněného amerického vlivu je fenomén sdružení Anonymní alkoholici (Alcoholics Anonymous – AA), které založil Bill Wilson se svými společníky v třicátých letech 20. století. Toto hnutí se jistě zapíše do historie jako specificky americký příspěvek k západní i celosvětové spiritualitě. Tak jak jsou Američané zvyklí, AA se vyhýbají jakékoli ideologii či fanatismu a jdou přímo k podstatě věci. A v tom spočívá i celý nový způsob utváření církve – s minimem organizačních struktur, v rámci podpůrného společenství existujícího za konkrétním účelem, s jasnými vyhlídkami a jednotlivcem, jenž je chráněn i osvobozen vírou a přístupností celé skupiny. Nyní tento postup, často v méně úspěšné formě, kopírují různé terapeutické, návykové, New Age a dokonce i evangelické komunity. Na mnoha místech už tato „paracírkev“ nahrazuje církev instituční. Svépomocné skupiny a studijní kroužky naplňují ve středu večer společenské místnosti kostelů mnohem více než účastníci bohoslužeb své svatyně v neděli dopoledne. Jak lze očekávat, tato hnutí s sebou přinášejí mnoho jak dobrých, tak špatných věcí.

Mezi ty dobré patří skutečnost, že „módní hnutí“ v americké společnosti často představují první etapu skutečných duchovních cest. Nová duchovní hnutí často poskytují lidem příležitost pro první vyjádření svého hledání a nalézání, první zkušenost s uzdravením a nápravou, první setkání s bezbranností a odpuštěním a také, což je nejdůležitější, první reflexi Božího jména a Boží tváře. To si jistě zasluhuje úctu.

Pokud evangelizace či konverze probíhá v katolickém kontextu, dochází k ní obvykle skrze určité osobní svědectví či intelektuální hledání Boha, méně často již prostřednictvím nějakého spontánního setkání. Máme totiž sklon nedůvěřovat příliš spontánnímu pojetí náboženství. Když už k němu ale dojde, zdá se, že stále více lidí pak energicky zavrhuje svou katolickou tradici, ačkoli by mohla být moudrým a trvalým prarodičem celé jejich duchovní cesty.

Špatný vliv, který s sebou přinášejí nová paracírkevní hnutí, spočívá v tom, že mají sklon k bombastičnosti, chtějí za každou cenu přilákat davy, mají malý smysl pro teologii a historii, příliš se nestarají o širší pojetí sociální spravedlnosti a často jsou v zajetí jednoho krátkého kulturního okamžiku a jeho momentálních problémů. Tato hnutí jsou příliš malá na to, aby se stala velkými církvemi. Křehké vnitřní já, s nímž máme co do činění v sekulární Americe, je lehce přístupné cizím myšlenkám, je proměnlivé a proteovské. (Proteus byl řecký bůh moře, jenž mohl podle libosti měnit své vzezření a vyhnout se všem konfliktům. Jen když byl pevně uchopen, vrátil se do své původní podoby a mluvil pravdu.) Postmoderní americký muž odtržený od historie a tradic má strach být pevně uchopen v jakékoli pozici. A co je ještě horší, má málo duchovních poznatků o svém původním tvaru, o tom, kým už v Bohu je. A proto nemůže pouze být. Musí neustále manipulovat s realitou, řídit ji a ovlivňovat. To funguje dobře ve světě obchodu, ale na cestě kříže je to katastrofa. Možná hnutí Dodržovatelé slibu správně usiluje o to, aby muži mohli být pevně uchopeni ve svém původním tvaru. To je jistě příznakem zdraví a obnovy.

Avšak ona „fotbalová víra“, kterou dnes pozoruji u některých křesťanských mužů, má co do činění spíše s vyhráváním než s bláznovstvím Ježíšova kříže a jeho vzkříšením. Je to pochopitelné, uvědomíme-li si, kolik mužů je ubíjeno naší materialistickou a konzumní kulturou. Přijali jsme západní filozofii pokroku za náš de facto věroučný systém namísto „Jonášova znamení“, které Ježíš přislíbil jako své „jediné znamení“ (viz Matouš 12,39 a 16,4, Marek 8,13 a Lukáš 11,29). Také se cítíme ohroženi ženami, které, jak se zdá, si s námi v tomto přechodném období vyměňují pozice. Nyní jsou to ženy, kdo vnáší do kultury agresivitu, zatímco muži hledají pocity, dokonce přecitlivělost, jež kdysi spadaly výhradně do ženské domény. Tomu tedy říkám obrat o 180 stupňů! Jsme už unaveni ze své role bojovníků a objektů úspěchu, ale nemáme žádnou praxi ve vyjadřování svých pocitů a víry.

Prvním nezbytným krokem musí být základní evangelizace, abychom se zbavili svého návyku na „velkou lež“ – a vytvořili nějakou alternativu. Bůh se k nám dostane jakýmkoli možným způsobem. Jsem vděčný za každého, kdo nás může učit. Existuje mnoho způsobů, jak pokleknout a políbit zem. Slzy, objetí a velkolepé skupinové bohoslužby jsou pro dnešní muže velmi potřebné – a jistě představují silný, ale opuštěný proud katolické tradice. Boha nemůžeme nacházet pouze v hlavě. Nevěřící Tomáš se o to pokusil, ale Ježíš ho vyzval: „Polož svůj prst sem…!“ (Jan 20,27)

Potřeboval jsem svou „severní hvězdu“, aby mi pomohla jít dál mým směrem, vedla mě ven a vzhůru – pryč z Kansasu do země Oz. Jako mladý katolík jsem byl zbožný, konzervativní, idealistický a byl jsem si jist, že já (my) vlastním celou pravdu. Bylo dobré být mužem, příslušníkem bílého etnika, úspěšným Američanem a členem „té jediné pravé církve“, totálně popírajícím stinné stránky všech těchto identit. A tak mě Bůh, naštěstí, nikdy nenechal k „severní hvězdě“ dojít. Byla to pouze rozjezdová dráha, abych se dostal na cestu. Tato cesta mě vedla k Ježíši, mému Králi – „Ježíši, mému osobnímu Bohu a Spasiteli“, řečeno slovy evangelických křesťanů – a jejím smyslem bylo, abych přestal lpět na svém nároku na tentýž titul.

Král je pánem celé říše reality. Čím více protivníků jsi schopen udržet pohromadě, tím více jsi králem. Čím více nepřátel dokážeš milovat, tím více jsi v jeho království. Čím více lidí stojících stranou můžeš zahrnout do svého světa, tím větší je tvoje vítězství. Skutečný král je dokonce tak velký, že může nechat svého bojovníka jít po svých, protože ví, že ho jejich vzájemný vztah opět přivede nazpět. Ježíš je Král králů. Jeho říše je dost velká na to, aby udržela pohromadě všechno – a beze strachu. Když vidím takové úžasné muže, vím, že Ježíš je skutečně jejich králem a nikoli pouhým maskotem jejich osobních královstvíček. Když ale vidím muže, kteří způsobují stále nové oběti a odstrkují druhé, vím, že Ježíšovo království ještě nepřišlo a že je to pořád ta stejná stará záležitost. Má slova by v takovém případě odrážela slova Ježíšova určená mladým bojovníkům, kteří ho chtěli v Getsemanské zahradě bránit před nepřáteli: „Pane, máme se bít mečem?“ ptali se. A Ježíš odpověděl: „Přestaňte s tím!“ (Lukáš 22,50–51)

Žijeme v narušené kultuře i narušené instituční církvi. Všechny významné společenské instituce, které vždy držely naše smysluplné systémy pohromadě, jsou nyní otevřeně zpochybňovány: vláda, právo, organizované náboženství, vzdělávací systém, manželství i rodina. Nyní existují pro většinu mladých lidí pouze dva zprostředkovatelé smysluplnosti: ekonomický řád a média.

Není divu, že jsou lidé vyděšení. Je pro ně zřejmým pokušením převzít veškerou moc, pak zabednit okna, provést rychlé, problémy řešící změny a znovu nastolit starý pořádek. To je tzv. neokonzervativní a restaurační přístup: zpět do minulosti, zpět k národní příslušnosti, zpět ke kořenům, zpět do „starých zlatých časů“ (které většinou nemají nic společného se skutečnou tradicí).

Bohužel, přesně tohle Bible označuje za nevíru. Nejjednodušší a nejjasnější způsob, jak rozpoznat rozdíl mezi pouhým náboženským systémem a odvážnou, vzácnou povahou biblické víry, spočívá v tomto: náboženský systém má sklony ke kladení manažerských otázek ohledně pořádku, řízení, úspěchu a množství. Avšak biblický Bůh nás neustále vábí a volá až za tuto hranici: do prostoru, kde není zapotřebí předvídat a ovládat výsledky – což je také jediný způsob, jakým se můžeme naučit oprostit se od naší vypočítavé mysli a předat veškerou moc Bohu. Vlastně jsem toho názoru, že čím víc se potřebujeme starat o výsledky a řešit problémy jen podle svých vlastních měřítek nebo pádit k cílové pásce, tím více se ocitáme mimo říši biblické víry a stáváme se nepředvídatelně nebezpečnými. Jsou z nás neužitečné ratolesti, odříznuté od vinného kmene (viz Jan 15,5–6), nebo, řečeno Shakespearovými slovy, vydáváme jen „zmatený rámus, který nic neznamená“.

Nostalgie a strach nenapomáhají zdravému konzervatismu. Místo nich potřebujeme něco na způsob „radikálního tradicionalismu“, jenž většinou netěší ani konzervativce ani liberály.

Pro současného amerického muže to jsou neuspokojivé a strach nahánějící zprávy. Cítí se mnohem pohodlněji v oblasti managementu, řízení či fotbalu než ve starodávné duchovní sféře. Bojovník nevstupuje klidně do noci exodu, exilu a Velikonoc. Je třeba ho to naučit, a to s autoritou, jinak tomu neuvěří. Bude hledat takové krále, kteří ospravedlní jeho malé a vypočítavé bitvy. Z tohoto důvodu mají v nejprvotnějších lidských kulturách zásadní a povinný charakter iniciační obřady pro mladé muže. Učitelé musejí být dědové (kteří již v sobě integrovali archetypy krále, bojovníka, mudrce i milovníka), neboť jinak nejsou skutečnými „stařešiny“; nemají žádné pozitivní životní zkušenosti, které by mohli předat mladým.

Starodávný jazyk spirituality

Jazyk první poloviny mužské životní cesty je jazykem vzestupu, vážného a nezbytného idealismu, jenž je typický pro všechny zdravé mladé muže. Je to hrdinský jazyk vítězství, úspěchu, triumfu nad vlastním egem a překážkami. Bez této vize a úsilí zůstávají muži přikrčeni ve svém malém a sobeckém světě. Není pak divu, že z něj vycházejí ven, aby byli „zraněni“, ať už úmyslně, či neúmyslně, moudře nebo hloupě. Je jen pochopitelné, že téměř všechny prvotní lidské kultury mají potřebu mužských iniciačních obřadů, ochránců a starších. Někdo musí dohlížet na první úsek cesty a vysvětlovat, že cesta se skládá z více úseků. Mluvme o moudrosti! Dnes trpíme nedostatkem znalostí jak o iniciaci, tak o přechodu k dospělosti. Bez nich bude náboženství stále více bez spirituality, bez skutečné vnitřní proměny jednotlivých lidských bytostí. Nepochybně právě v tom spočívá podstata rozčarování nad západním organizovaným náboženstvím. Lidé už nedůvěřují novým věroučným systémům, které pouze zakrývají stará ega.

Jazyk vzestupu se stává nebezpečným v druhé polovině mužova života. Stává se maskou sobectví, snahou dostat se vzhůru za každou cenu, zneužíváním moci, používáním ideologie a zásad za účelem vyhýbání se mezilidským vztahům – tím, co svatý Pavel ve svém listu Galatským nazývá zákonem místo Ducha. Tak vidíme, že velcí duchovní učitelé, jako je sám Ježíš, mají dva soubory učení: jeden pro prvotní zástupy a druhý pro vyspělé učedníky (viz Matouš 13,10–12 a 1. Korintským 3,1–3). Zanedbání tohoto rozdílu působí mnoho duchovních škod. Organizované náboženství a většina náboženských hnutí dává přednost udržování svých členů v prvním úseku duchovní cesty. Daří se jim lépe v roli manažera a hrdiny, a to i za cenu významné ztráty co do hloubky, iniciativy a kreativity. Falešní králové vyžadují pořádek a předvídatelnost, nikoliv kreativitu. Z organizačního hlediska je to samozřejmě správné. Ovšem z hlediska duchovního je takový přístup naprosto chybný.

Velcí duchovní učitelé mají pro druhou polovinu cesty jiný druh moudrosti. Už se nejedná o „morálku ega“ v rámci dualismů, jež nadmíru zjednodušují náš svět. Tento druh moudrosti si už nedělá starosti s hranicemi a identitou. Už se netrápí otázkami typu „kdo jsem“ nebo „kdo je uvnitř a kdo venku“.

Tato jiná moudrost je „morálkou duše“, která si klade otázku: „Co skutečně je?“ Teď už se muži setkávají s Bohem, jenž „dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé“ (Matouš 5,45b). Jazyk se mění z jazyka vzestupu a dosažení cíle na jazyk sestupu. My katolíci to nazýváme křížová cesta, která je ve všech kostelích zobrazena ve čtrnácti zastaveních. Obraz křížové cesty jsme si zachovali, ale v kultuře pokroku se nám vytratilo její poselství. Bylo totiž příliš zaměřeno proti tomuto typu kultury.

Hrdinství už není cílem či hlavní starostí. Nyní je cílem něco, co už nemůžeme sami vyrobit, ovládat, či dokonce vlastnit jako své: svatost. Svatost se dává a přijímá; je to naprostá, ale tichá přeměna. Někdy se dokonce podobá hříšnosti. Svatost zřídkakdy vypadá hrdinsky – většinou se až po několika stoletích, která uplynou od pohřbu světce, bez rizika otevírá kanonizační proces. Svatost souvisí s tím, kým jsme v Bohu, kde přebývá naše „já“ se zcela novým vnímáním naší vlastní osobnosti a jedinečnosti. Gabriel Marcel to nazývá „podřízením ‚já‘ jisté hlubší realitě, jež je daleko více mnou než já sám sebou“. Svatost souvisí s bytím v Bohu, zatímco prvotní hrdinský usek cesty má více společného s konáním a dosažením svého „já“.

Svatý Pavel popisuje své obrácení na víru přinejmenším ve dvou stupních. První stupeň zahrnuje dramatické setkání s Kristem na cestě do Damašku. Druhý stupeň popisuje mnohem jemněji a skromněji ve třetí kapitole svého listu Filipským. Nepřekvapuje nás, že od první události uběhlo už dvacet let a Pavel je nyní bezmocně připoután ve vězení. Poslechněme si jeho překvapivá slova: „…jde-li o spravedlnost podle zákona, byl jsem bez úhony. Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista a nalezen byl v něm…“ (Filipským 3,6b–9a). Zákon, který ho nasměroval k dobrému začátku, je nyní přítěží. (Pokud pochybujete o tom, jak silně to Pavel vnímal, pak vězte, že v originále je místo slova „nic“ výraz hrubšího zrna, označující exkrement.) To vše je překvapivé, uvědomíme-li si Pavlovu hrdinskou a mladickou lásku k zákonu, lásku, jež ho vedla k tomu, aby pronásledoval křesťany. Pavel byl opravdový věřící, což je, zdá se, často dobrý začátek navzdory obvyklým excesům.

Stejný model vidíme i u Jana Křtitele. Ten nejedl a nepil (Matouš 11,18), žil jako asketa v poušti, nosil hrubé oblečení a téměř pro každého měl tvrdá slova. Bůh používá takové energie a absolutismu, aby přiměl mladé muže vyrazit na duchovní cestu: „Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel, avšak i ten nejmenší v království nebeském je větší nežli on.“ (Matouš 11,11)

Cesta, kterou se ubírá Ježíš, obsahuje mnohem více trpělivosti a slitování než Janův původní pronikavý hlas. Přesto se Ježíš podřizuje Janovu křtu jako dobrému (a možná nezbytnému) počátečnímu kroku. Jan křtil vodou, ale Ježíš nabízí další křest, křest „Duchem svatým a ohněm“ (Matouš 3,11c).

Opět zde jasně vidíme dva dobré úseky duchovní cesty, ale důležitá je jejich posloupnost a přechod z jednoho do druhého, což se podle mého názoru děje jedinečným působením Ducha svatého. Tento přechod nelze zvládnout logikou, přesvědčováním či citováním Bible. Není divu, že katolická tradice klade takový důraz na důležitost duchovních otců – zpovědníků a duchovních průvodců. Teoretické knižní odpovědi v kritických okamžicích přechodu nepostačují. Pravidla, která nám pomáhají v prvním úseku cesty, mohou být nebezpečná v dalších etapách. Budeme potřebovat pokoru – možná i autoritu – abychom se dokázali oprostit od toho, o čem se nám dříve zdálo, že nás zachraňuje. V Deptfordské trilogii od Robertsona Daviese říká starý kněz to, co umožňuje vyslovit pouze vysoký věk. Podotýká, že více než reflektovat jistotu a sílu mládí by učení církve mělo brát v úvahu zkušenosti celého života včetně nejistot, které přináší vyšší věk. Pak snad budeme schopni pochopit svůj život a možná ho učinit snesitelným.

Vše, co je ve mně, včetně veškerého duchovního rádcovství a celoživotní zpovědní praxe, všechny upřímné životopisy svatých, které jsem kdy četl, to všechno chce ve mně povstat a zvolat: Ano, to je ten pravý lidský život! Je to Kristova ohleduplnost, jež nám trpělivě pomáhá chápat a užívat léta našich radostí, potěšení i zmatků. Církev, která by přistupovala k lidem stejným způsobem, by byla dobrou zprávou pro devadesát devět procent příslušníků lidské rasy, rozhodně lepší než další schůzka elity.

Mladý muž s požehnanou, zuřivou vášní pro řád řeší sice svůj vlastní problém, ale zanechává za sebou mnoho obětí: slabé, outsidery, ženy-partnerky, homosexuály, nekřesťany, hříšníky, které s přezíravou blahosklonností miluje, „i když nenávidí hřích“. Jeho vlastní ego ale zůstává nedotčeno ve své nadřazenosti a nedostupnosti – a dokonce ani Bůh s ním nemůže hnout. Zde je zapotřebí vyzrálých starých dědů, aby tyto mladé divochy naučili soucitu a trpělivosti. Je jen přirozené, že většina kultur pohlíží na starší a „senáty“ jako na své vůdce. Nepřekvapuje nás, že autor Robert Moore ve své knize Král Bojovník Mudrc Milovník (King Warrior Magician Lover) zastává názor, že ve skutečnosti není možné získat „královskou energii“ (viz str. 138) dříve než kolem padesátky.

Jazyku sestupu se buď přibližně v polovině života naučíme (obvykle skrze utrpení a zkušenost bezmoci), nebo se nevyhnutelně ocitneme na dlouhé cestě výčitek, zlosti a negativismu obklopujících naše cíle, zatímco se kolem nás budou hromadit životní zklamání a prohry. Pak si jen říkáme: „Já mám pravdu a ostatní se mýlí. Mám právo na své úsudky a budu užívat svou drahocennou energii na to, abych je ospravedlnil.“ Navštívil jsem už příliš mnoho starých mužů i kněží v domovech pro přestárlé, a proto nemám o existenci tohoto běžného mužského modelu žádné pochybnosti. Když už jim střední věk nedovolí pokračovat ve vzestupu nebo popřít svou temnou stránku, příliš mnoho mužů se uzavírá do sebe, nebo naopak pokračuje ve vyčerpávajícím běhu na dlouhou trať. A tak vzniká svět mužů, kteří neumějí správně stárnout, kteří jsou emocionálně, duchovně i intelektuálně nepřístupní – nebo přinejmenším podivínští. To jsou ti tatíci, faráři a vůdcové, kterým se všichni smějeme, ale málokdy je bereme vážně.

Mužské iniciační obřady

Výzkum iniciačních obřadů u mladých mužů (zvyku, který se s výjimkou posledního tisíciletí v západních kulturách jeví jako univerzální) odkrývá některé jasné a neměnné vzorce tohoto fenoménu. Něco, co je tak staré a co přitom dosud trvá, zkrátka musí být správné. (Židé a katolíci to nazývají tradicí v tom nejlepším slova smyslu.) Rád bych předložil velmi stručné shrnutí toho, co považuji za opakující se vzorce v těchto iniciačních obřadech. Závěry budou hovořit samy za sebe a vynesou na světlo věci velmi staré i nezvykle nové (viz Matouš 13,52). Bude zde uvedeno dostatečné množství materiálu, jenž možná pobouří liberála, ohrozí konzervativce, rozšíří pohled fundamentalistovi, zklidní všechny náboženské horlivce. A zároveň potvrdí všechna jejich nejhlubší tušení.

Za prvé je příznačným faktem, že většina kultur s největší pravděpodobností považovala mužskou iniciaci za absolutně nezbytnou, zatímco jen málo z nich užívalo ženských iniciačních ritů, které měly ovšem od mužských velmi odlišné poslání a funkci. Jedinci na nejnižším stupni v jistém kulturním systému obvykle iniciací procházet nemusejí. Život je už naučil tomu, čemu musí být člověk disponující určitou mocí explicitně vyučen. To se nám ozřejmí, jakmile pokročíme dál. Iniciace, jakož i mužské archetypy krále, bojovníka, milovníka a mudrce, se týkají moci a způsobu, jak ji užívat a jak ji neužívat. Když nějaká kultura přestane zasvěcovat své mužské nositele do správného zacházení s mocí a silou, lze předpokládat, že ji téměř okamžitě zneužijí, nebo před ní uniknou, což je obojí ztrátou pro jejich komunitu. A jakmile získají moc ženy, jak je tomu nyní ve vyšších vrstvách rozvinutého světa, pak i ony potřebují iniciační obřady.

Nejranější křesťanské iniciační obřady, křest a biřmování, byly povinné pro všechny věřící. Ježíšova cesta bezmocnosti vyžaduje velký chirurgický zákrok na nás všech, mužích i ženách, na bohatých i chudých, na Židech i Řecích (viz Galatským 3,28). Nyní je zřejmé, že v křesťanské symbolice nalezlo své pokračování mnoho původních a pohanských iniciačních prvků: symbolické ponoření / smrt, obřadné pomazání, obnažení, setkání s Bohem, změna šatů, osvícení ohněm, nové jméno, průvodci / kmotrové, nový společenský status, širší rodinná identita.

Pro svátost biřmování byl dokonce znovu stanoven typický iniciační věk okolo puberty, ale symbolický políček byl bohužel vypuštěn. Všeobecně vzato zde existoval a dosud existuje model vyjadřující očištění, umrtvení, zkrášlení a načerpání velkého množství mužské energie z odvážné symboliky iniciace. Symbolické utonutí se však postupně stalo „křtěním“ sladkých miminek v bílých krajkách. Není divu, že už několik století mužům uniká smysl tohoto úkonu – vždyť se cítí těmito něžnými obřady poženštěni a oslabeni. Nejedná se o žádnou nepatrnou věc; naopak, tato otázka si vyžaduje podrobné studium a reformu. Např. popel, který byl odsunut na začátek postního období, by se měl znovu objevit v naplněném a účinném rituálu. (Doufám, že tyto řádky budou číst někteří dobří sakramentální teologové i dobří biskupové.)

Iniciační obřady, stejně jako všechny dobré liturgické úkony, jsou vždy veřejné, se společenským uznáním starých i nových významů. Jakmile se jednou udály, jsou definitivní. Věc je jasná a uzavřená: chlapec se stal mužem a není už třeba se dál „předvádět“, jak to musejí dělat dnešní mladíci. Zdravé kultury hovoří skrze potřebné posvátné rituály, jež „spasí“ jejich členy. Zdá se, že když už někteří lidé v církvi začali ztrácet víru ve svátosti, bylo to právě mužské hnutí, které znovuobjevilo jejich podstatný význam.

Nakonec je třeba říci, že těchto pět velkých iniciačních poselství je v přímém rozporu s mnohými moderními terapiemi a úsilím vynakládaným na zvýšení sebeúcty. Různé sekulární terapie musejí trvat na potvrzování primátu individuálního „já“. To je vše, co nám ponechávají. Ovšem bez mytologie nám zůstává pouze patologie – včetně její soukromé a neúčinné léčby. A bez „velkého náboženství“ se ocitáme odděleni od rozsáhlejšího světa smyslu a významu, od Boha, jenž nás zachraňuje před našimi malými „já“ a před naším osamělým hledáním toho, co znamenáme. Muž, který prošel iniciací, ví, co znamená – ví, že sám je nositelem významu. Jak říká apoštol Pavel, pak už jsou všechna dělení nemístná. Jediný, na kom záleží, je Kristus, který je „všechno a ve všech“ (Koloským 3,11b). I ve mně nepatrném…

Pět iniciačních poselství sděluje následující myšlenky:

1) Život je těžký. Buď si toho dopředu vědom a neplýtvej svým životem ve snaze si jej usnadnit tak, jak o to budou usilovat všichni muži, kteří iniciací neprošli. Musíme být předem označeni „křížem“, jinak strávíme celý svůj život tím, že se mu budeme vyhýbat. „Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným…“ (Matouš 21,42, viz také Žalm 118,22)

2) Jsi smrtelný a jednou zemřeš. Chlapci musejí přijmout lidskou smrtelnost jako skutečnost, a to prostřednictvím náročných zkoušek, skrze zkušenost ponížení a strachu, skrze konfrontaci se smrtí a skrze strach z ní. Bez kosmologie, která odpovídá skutečnosti, se ocitáme v pasti naší patologie – a kdo pak za to může? Naše zranění se musejí stát „posvátnými zraněními“, aby nás připravila na konečné oproštění se od tohoto světa.

3) Nejsi ze všech nejdůležitější. Ten, kdo prochází iniciací, musí být správným způsobem zasazen do světa, který od něj vyžaduje úctu, jinak získá falešnou představu o sobě samém, jež se bude projevovat tím, že muž bude neustále vyžadovat dodávání pocitu jistoty (viz moderní hnutí usilující o zvýšení sebeúcty). Skromnost a pokora mají zásadní význam pro lidskou pravdu a štěstí.

4) Ty tu nevládneš. Mladík procházející iniciací musí být doveden k poznání mezních hranic svých vlastních zdrojů a schopnosti určovat výsledky tak, aby se naučil spoléhat na jiné. Svět, v němž žijeme, není světem neomezeného pokroku, ve skutečnosti je sám omezený. A vládne mu Bůh. Tuto bezmocnost si musíme přiznat.

5) Tvůj život se netýká jen tebe . Jsi částečkou něčeho většího a Někoho, kdo tě zcela přesahuje. Tvým úkolem je naslouchat, být poslušný a vzdávat úctu, nikoliv soudit a kalkulovat. Jsi součástí velkého a posvátného tajemství. Jinak se budeš domnívat, že pouze ty vytváříš všechny vzory, zatímco tvým úkolem je objevit je.

Sedm slibů pro katolické muže

„…to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev“ (Koloským 1,24b).

1) Slibuji, že budu hledat Krista jako svého učitele, svůj vzor a cíl svého života. Bez Boha jsem zatížený snahou patřit pouze sám sobě (viz Koloským 1,24).

2) Slibuji, že budu hledat jednotu s věčným Kristem, jenž je skrytý i zjevný ve všech lidech a ve všech stvořeních, zvláště v těch, kteří jsou zranění, odmítaní nebo se ocitají mimo můj omezený pohled na svět (viz Židům 13,2).

3) Slibuji, že budu utvářet živé vztahy s několika dalšími muži jako základní stavební kámen tajemství církve (viz Matouš 18,20).

4) Slibuji, že budu ve svém životě zachovávat duchovní kázeň, etiku evangelia ve svém soukromí i v zaměstnání a budu poskytovat bezplatnou službu pro potřeby svého společenství (viz Matouš 6).

5) Slibuji, že budu podporovat misijní poslání své farnosti, sjednocovat svoji rodinu ve veřejné modlitbě se svou farností a vytvářet pozitivní, láskyplný a spravedlivý postoj ve veškerém úsilí naší farnosti (viz Korintským, 1,10–13).

6) Slibuji, že ponesu osobní zodpovědnost za své činy, že dostojím svým závazkům, zejména manželským, otcovským, synovským a bratrským, a že budu plně aktivním členem domácí církve (viz Efezským 5,21–33).

Slibuji, že budu věrným katolickým mužem zachovávajícím jednotu s římským biskupem a všeobecnou církví, a to skrze každotýdenní účast na eucharistii a konkrétní starost o trpící na celém světě (viz Jan 13,1–20).

Závěrem bych chtěl předložit diagram, jejž používám při mužských duchovních cvičeních v různých zemích pro ty, kteří se lépe učí pomocí vizuálního znázornění. Doufám, že vám poskytne obrazové znázornění úseků vzestupu a sestupu. Vezměte ale v úvahu, že život se nikdy nepodobá přímce, ale spíše spirále. Možná procházíme skrze tyto cykly velikonočního tajemství mnohokrát, ale pokaždé na nové úrovni díky vedení Boží prozřetelnosti.

Doufám, že nám tento diagram pomůže pochopit, že to, co bývá dobré a nezbytné pro mladíka, může být často smrtelně nebezpečné pro staršího muže. Muž, který dodržuje své sliby, se během doby, kdy je jimi vázán, stává postupně „synem svého slibu“. Sliby pomohou mladíkovi nastoupit cestu a navedou ho správným směrem, takže jednoho dne si bude dostatečně jistý a bude dost silný na to, aby pochopil pravý význam kříže. Pokud se snažíme zprostředkovat mladému muži celou nauku kříže, buď mu přeběhne před očima a on z ní uvidí jen pouhé křesťanské logo (což je nejrozšířenější nepochopení významu kříže, se kterým se dnes setkávám), nebo si vytvoří „umělé“ kříže (paralýzu, analýzu a neurózu), aby se sám pozvedl ke svatosti. Není žádným překvapením, že sám Kristus nemluvil o kříži ani nenesl svůj vlastní, dokud nedosáhl věku minimálně třiceti let. Mladí muži (a těžce pokoření muži) obrátí každou duchovní nauku, dokonce i evangelium, pouze v další způsob vzestupu! Možná proto také Ježíš vyučoval muže dospělé, a ne malé děti či mladíky.

Muž v druhé polovině života se však stává trpělivým příjemcem daru. Někdo jiný musí růst, zatímco on je připraven k sestupu (viz Jan 3,30). Nyní někdo jiný dává sliby jemu, sliby, které může dodržet jen Bůh sám.

Schema:

Duchovní cesta muže (ve Wordu) (v PDF)