Úvahy o mužské spiritualitě Richard Rohr & Joseph Martos |
||
VIII. Muž jako tvůrce |
||
Až do minulého století trávili muži většinu
svého času tím, že tvořili a vyráběli věci. Obvykle to byli farmáři, kteří
pěstovali, šlechtili a sklízeli ovoce své práce způsobem velmi materiálním
a všedním. Mezi muži bylo také mnoho řemeslníků a stavitelů. Vyráběli věci,
které měly formu i obsah, což činilo jejich svět snesitelným, dodávalo
mu to krásu a obohacovalo komunitu, v níž žili. Pracovali rukama, hlavou
i srdcem; zhotovovali hmotné výrobky potřebné v lidské společnosti a přímo
na výsledcích své práce mohli vidět dobro, jež vykonali pro sebe i druhé.
V naší vysoce přetechnizované společnosti se stále více mužů už nemusí angažovat v tradiční sféře mužské činnosti – výrobě předmětů. Místo toho se angažují v procesu „výroby“ peněz. Mění zaměstnání a dokonce i kariéry, jen aby vydělali víc peněz. Vkládají buď jen málo, nebo vůbec žádné investice do zboží, které vyrábějí, nebo do služeb, které poskytují. Vydělávání peněz není jen startovní čárou, je to i cíl. To je drastický posun v orientaci mužů při konfrontaci se světem, v němž žijí. Nedávný průzkum v posledních ročnících středních škol ukázal, že devadesát procent chlapců považuje za hlavní náplň svého života „vydělat hodně peněz“. Ne zamilovat se a založit rodinu, ne něco nového vynalézt nebo objevit, ne probádat tajemství přírody, ale zkrátka a dobře jen vydělat peníze – a to hodně peněz. V novinách a časopisech si čas od času přečtu o mužích, kteří vydělají tisíce, a někdy i desetitisíce dolarů jen jedním telefonním hovorem. Obchodují s cennými papíry, spekulují na trhu se zemědělskými plodinami či s nemovitostmi a během několika vteřin jsou schopni udělat to, o čem sní každý školák – vydělat spoustu peněz. Na jedné straně je to zajímavé, protože to dobře ilustruje, jak funguje systém bílého muže. Ale na druhé straně je to děsivé, protože to ještě více odhaluje, jaké jsou naše kulturní hodnoty. Obzvláště je to pak odstrašující ve sféře spirituality. Ve skutečnosti totiž muž, který je zainteresován v pouhém „vytváření“ peněz, nevytváří vůbec nic. Peníze jsou jen fikcí stvořenou pro usnadnění výměny zboží a služeb. Je to něco, co ve skutečnosti vlastně nic není – přesněji řečeno, není to žádná věc. Z pohledu spirituality je to jen iluze. Peníze jsou hrou čísel, která podporuje falešný obraz sebe sama a zvěčňuje falešný dojem moci. Jak už jsme viděli, mužská energie je přirozeně směrována ven. Už tisíce let se mužská energie zaměřuje na vnější svět, na vytváření věcí, na utváření, udržování a zlepšování životních podmínek. V terminologii sexuality se hovoří o tzv. falické energii, protože jeden ze základních mužských pudů směřuje k pohlavnímu styku a rozmnožování. Velký psycholog Sigmund Freud věřil, že sama civilizace je produktem falické energie, která se sublimovala a nasměrovala v jiných formách než v sexu. Ať už s Freudem souhlasíme, nebo ne, je jasné, že jak mužská sexuální energie, tak mužská produktivní energie směřují ven. V moderní západní společnosti je však mužská energie jen zřídkakdy směřována ke vzniku života a produkci skutečných věcí. Jiný slavný psycholog, Carl Gustav Jung, Freudův žák, vytvořil hypotézu, že vnější svět je bílé plátno, na něž promítáme vnitřní život naší duše. Jestliže je to pravda, pak je dnešní duše západního muže zcela určitě promítána jako fikce: jako peníze, které jsou prázdným symbolem prestiže a moci. Peníze jsou prázdný symbol právě proto, že představují zároveň nic a všechno, když nebudeme brát v potaz papír nebo kov, ze kterého jsou vyrobeny. Peníze nemají žádný opodstatnělý význam, a proto snesou jakoukoli představu, kterou si do nich chceme promítnout. Mimo to je papír a kov sám o sobě prakticky bezcenný. Proto je tedy směřování něčího života k pouhému vydělávání peněz tak nebezpečné. Jde o doživotní závazek vytváření něčeho, co je ve své podstatě nesmyslné a bezcenné, ale přesto tomu přiřazujeme všemožné hodnoty a nepřiměřenou důležitost. Až do středověku nebyly peníze v Evropě nikdy běžnou komoditou a většina lidí své zboží a služby jednoduše směňovala. V období renesance se po vynálezu tisku začaly poprvé šířit papírové peníze. Existuje zajímavá historka o tom, jak nějací mniši hrdě ukazovali svatému Františku z Assisi peníze, které někdo daroval jejich řádu. František vzal peníze mezi zuby, odmítl se jich dotknout, šel na latrínu a tam je vyplivl. Nejenže viděl, že jsou bezcenné, ale navíc chtěl zahnat falešnou představu, že mniši tím, že peníze shromažďovali, vykonali něco, na co by mohli být pyšní. I v dnešní době mají mniši v buddhistických klášterech zakázáno přijímat peníze v jakékoliv podobě. Mohou přijmout dary pouze v podobě skutečných věcí – potraviny, oblečení, hrnčířské výrobky, dřevo atd. Je více než podivuhodné, že někteří buddhisté praktikují duchovní cvičení, která chtěl zavést svatý František, a my františkáni je nepraktikujeme. Ale abyste mi dobře rozuměli: nechci říci, že všichni františkáni, nebo dokonce všichni křesťané, by se měli okamžitě vzdát všech svých peněz a nemít s financemi nic společného. Chci pouze zdůraznit, že velcí duchovní vůdci minulosti, včetně Ježíše, Buddhy a svatého Františka, varovali před uctívám peněz jako modly. Je příliš snadné zamilovat se do peněz, být uchvácen honbou za penězi a přiřazovat jim jakýkoliv význam a hodnotu. Pokud peníze nebudou explicitně spadat pod vládu Boží, nikdy nebudou neutrální nadlouho. Budou se dožadovat věrnosti a oddanosti. Ti, kdo chtějí rozvinout svou spiritualitu, musejí být velmi opatrní v tom, jak na peníze nahlížejí a jak s nimi zacházejí. Není žádný důvod věřit tomu, že démon peněz je vymýcen, dokud ho vědomě nepojmenujeme, nepokáráme a nenahradíme něčím lepším, doufejme, že něčím smysluplnějším. |
||
Zpět na: Obsah |