Mým prvním úkolem ve službě jáhna bylo vydat se za indiánským kmenem Akomů v Novém Mexiku. Ještě než jsem se tam rozjel, ostatní františkáni se mě snažili připravit na kulturní šok a říkali mi, jak moc jsou tito lidé odlišní. Upozorňovali mě, že v kmeni Akomů vládne matriarchát, což znamená, že hlavními vůdci kmene jsou ženy. Tyto ženy jsou silné, rozhodné a říkají mužům, co mají dělat. Jestliže jsem chtěl pracovat s těmito lidmi, musel jsem se, dle rad ostatních, naučit vycházet se ženami.

S touto „průpravou“ jsem strávil první dny v rezervaci jen tím, že jsem pozoroval a naslouchal a snažil se rozpoznat společenské struktury, které v kmeni Akomů převládaly. Po několika týdnech mi však došlo, že mezi těmito lidmi a přáteli doma není zas tak velký rozdíl. Jediné, co bylo odlišné, byla upřímnost, s jakou Akomové popisovali způsob fungování jejich společnosti. Ženy u nich mají moc a každý to ví, kdežto v bělošské kultuře každý předstírá, že moc mají muži. My muži si myslíme, že držíme otěže pevně ve svých rukou, ale většinu každodenních rozhodnutí, z nichž se skládá náš život, dělají ženy.

Někde jsem četl anekdotu, která vtipně, ale přesně odráží tuto situaci. Jednoho muže se ptali, kdo u nich v rodině rozhoduje. Muž odpověděl, že o všech malých, nepodstatných věcech rozhoduje jeho žena a o velkých, závažných věcech rozhoduje on. Když byl požádán, aby to upřesnil, vysvětlil to takhle: „Moje žena rozhoduje o tom, kde budeme bydlet, kam budou děti chodit do školy, jak se bude dělat rodinný rozpočet, kam pojedeme na dovolenou a tak dále. Ale v těch zásadních věcech, jako například jestli se dá věřit Rusům, jestli máme dobrou vládu a jak bychom měli posilovat ekonomiku – o nich rozhoduji já.“ Tento vtip je legrační a smutný zároveň, protože ten muž byl evidentně ošálen a věřil, že skutečně má moc rozhodovat.

Ani v práci nejsou muži tak mocní, jak se zdá. Jestliže pracují manuálně, pak dělají jen to, co se jim řekne, což je obvykle stejná věc pořád dokola, každý den. Pokud jsou vedoucí nebo manažeři, vždy mají nad sebou nějakého šéfa, který jim nařizuje, co mají a nemají dělat. Pokud jsou dealeři nebo obchodní cestující, vždycky se musí snažit vnutit se zákazníkům. A i když jsou to vysocí úředníci, většinu svých takzvaných rozhodnutí stejně činí pod tlakem ještě vyšších úředníků, správních rad nebo tržních zákonů. Mnoho mužů je placeno za to, aby dělali to, co jim nařídí někdo jiný. Ve skutečnosti neovládají své vlastní životy. Není proto divu, že jich tolik na vše rezignovalo.

Tento nedostatek kontroly nad svým životem má za následek to, že na důležitosti získává v naší kultuře zábava a dovolená. Stres z toho, abychom stihli všechny termíny, abychom naplnili něčí očekávání, obavy z toho, že za námi už je další muž připravený vzít nám práci, jakmile něco zkazíme, způsobují, že se pro muže stává nutností vypadnout z tohoto maratonu a zapomenout na práci. A tak se nemůže rozhodnout, že se nebude dívat na televizi, že nepojede na víkend pryč nebo že nepojede na dovolenou, protože zkrátka potřebuje tyto úniky z každodenní dřiny. Naše kultura poskytuje mužům iluzi, že mohou svobodně rozhodovat, ale ve skutečnosti je účinně zbavuje možnosti naplánovat si jiné, nové aktivity ve svém volném čase. Muži mají málokdy šanci učinit rozhodnutí, které by výrazně změnilo jejich život nebo svět kolem nich. Musejí hrát tu hru až do konce, jinak nedostanou odměnu.

Tento trend se projevuje mimo jiné i tím, jak málo lidí chodí v Americe k volbám. Navenek jsme pyšní na naši demokracii, ale nakonec jde k všeobecným volbám méně než polovina oprávněných voličů a k místním volbám ještě méně. Například prezidentských voleb se ve Spojených státech účastní jen asi čtvrtina dospělých občanů. Mnoho Američanů pak ve veřejných průzkumech odpovídá, že buď cítí bezmoc něco na zavedeném systému změnit, nebo nevidí mezi kandidáty žádný rozdíl. Tvrdí, že ať zvítězí kdokoli, za skutečnými vládními rozhodnutími bude stejně stát mocná lobby a ekonomické zájmy. A ze stejných důvodů se neobtěžují apelovat na Kongres nebo se zapojit do občanských iniciativ.

Systém bílého muže tímto způsobem vytváří pouhou iluzi moci, zatímco skutečnou moc rozhodovat potlačuje. A proto musí mužům nabízet iluze úspěchu v podobě povýšení, prémií a jiných symbolů prestiže. Muži podvědomě vědí, že přemístění na jiné místo v onom pomyslném labyrintu neznamená únik z totálně ovládané hry, kterou jsou nuceni hrát. Větší psací stůl, vlastní kancelář, větší dům, nové auto, dražší dovolená – to jsou v podstatě prázdné odměny, které muži dostávají za to, že se vzdají své svobody a vloží veškerou svou mužskou energii do služeb systému.

Muži si musejí vštípit pravidla systému do paměti poměrně brzy. Když jsem učil na Střední škole Rogera Bacona v Cincinnati, většina chlapců by se dala považovat za takzvaně normální. Byli chytří, ale ne geniální, vypadali docela dobře, ale nebyli vyloženě hezcí, byli zdraví, ale nebyli to skvělí atleti. Přesto naprostá většina z nich se sebou nebyla spokojena. Jestliže nebyli zvoleni do studentského senátu, jestliže nevypadali jako filmové hvězdy, jestliže se nedostali do fotbalového týmu, hned se cítili jako nuly. Řekli byste, že františkánská chlapecká škola by jim měla nabídnout trochu jiný, více křesťanský pohled na svět, ale škola se ve skutečnosti zakládala na stejném systému hodnot jako okolní většinová společnost. Katolická výchova, stejně jako každá jiná v naší kultuře, učí děti systému motivací a odměn, který je typický pro systém bílého muže a v němž se z neúspěchu vždy viní jedinec, nikdy samotný systém.

Součástí útlaku nás mužů je samozřejmě i fakt, že se učíme sami utlačovat ty, kdo mají méně významné postavení než my. Obzvláště pak utlačujeme rasové menšiny, homosexuály, chudé a ženy. Psychologicky vzato (tzn. v zotročené psychologii systému bílého muže) to musíme dělat, abychom získali pocit nadřazenosti, když se nám nedostávají skutečně hodnotné schopnosti. Když se nám už nemůže podařit prosadit nějakou skutečnou změnu v chodu světa, vytvoříme si alespoň iluzi možnosti změny, abychom vůbec měli nějakou sebeúctu.

Mužská emancipace je tedy složitější proces než emancipace ženská. Ženy vědí, že jsou utlačovány, a to už je sám začátek procesu emancipace. Ženy znají ty hry, které muži hrají, zatímco my muži si ani neuvědomujeme, že náš systém je vlastně systém her. A i když na to přijdeme, spokojíme se s tím, že tak to prostě na světě chodí, že tak to má v životě být, protože systém bílého muže už za nás realitu definoval. Ale takhle to v životě být nemusí. Ve skutečnosti existuje cesta ven z tohoto systému – cesta, která, jak říká Ježíš, není z tohoto světa.

V jazyce Bible se tato cesta nazývá spása – záchrana před tímto světem a jeho falešnými sliby. V mytickém jazyce lidových pověstí je to cesta osvobození divocha. V jazyce psychologie je to cesta uvolnění tvůrčí energie opravdového muže. V jazyce spirituality je to dvojí cesta Jana, nejmilejšího učedníka, a Jana Křtitele. V jazyce teologie to znamená cestu do tajemství Nejsvětější Trojice, poznání, že jsme stvořeni k obrazu Božímu, a účast na našem vykoupení.9

Díky snahám hnutí za ženskou emancipaci jsou ženy podstatně dál na cestě za spásou než muži. Ženy si uvědomily svůj útlak, pojmenovaly ho a vědomě započaly cestu do mužské části svých androgynních „já“. I v případě, že nejsou vědomě zapojeny do hnutí za ženskou emancipaci, už načerpávají svou skrytou mužskou energii k organizování domova, k udržování fungující rodiny a zařizování potřebných věcí.

Je ironií osudu, že jsou to právě ženy, kdo má v naší patriarchální společnosti moc rozhodovat o věcech každodenního života. Některé ženy si to neuvědomují, ale většina mužů si to ani nepřipouští. Spousta mužů je natolik fascinována tím, co se v naší kultuře považuje za mužnost, že se ještě vůbec nepokoušejí o využití své ženské stránky. Muži natolik uvázli v pravidlech systému bílého muže, že ani necítí potřebu nějaké emancipace. Vůbec nejsou rozhořčeni tím, že instituce, které manipulují jejich životy, je psychologicky vykastrovaly a znemožnily jim poznání jejich vlastní hlubší maskulinity.

Mužská emancipace je proto proces obtížnější a potřebnější než emancipace ženská. Obtížnější proto, že většina z nás si potřebu emancipace neuvědomuje, a potřebnější proto, že naše otroctví udržuje celý systém v chodu. Osamělý, nezdravý a návykový charakter mužských životů je příliš vysoká cena za snahu udržet tuto patriarchální společnost.

Podobně jako Thomas Merton se často cítím jako průvodčí ve vlaku, který se řítí vstříc strmé skále. Běhám sem a tam v uličkách mezi sedadly a říkám lidem, aby vyskočili dřív, než bude pozdě, a oni na mne v úžasu civí a podivují se mému nesouvislému projevu. Není možné někoho osvobodit, pokud on sám není přesvědčen, že osvobození potřebuje. V chudších společnostech je to tak nějak snazší. Ale naše společnost, jež nám zajišťuje dostatek pohodlí střední třídy, se dokáže vyhýbat této otázce už velmi dlouhou dobu – možná napořád.