Ačkoli katolická teologie byla po staletí doménou mužů, způsob, jakým teologové nakládali se svým údělem, byl ve skutečnosti archetypálně ženský. Už od dob Tomáše Akvinského a dalších středověkých scholastiků se teologie soustřeďovala na čtení, přemýšlení a polemizování, na hledání logických souvislostí mezi myšlenkami a na vyvozování závěrů. Byla to velmi sedavá činnost, která se odehrávala nikoli ve světě konání, ale v jakémsi odlehlém akademickém lůně, ať už v klášteře, na univerzitě, nebo v semináři. Tento druh teologie vyprodukoval nesčetné svazky knih, které by zaplnily celé knihovny, ale velmi málo z toho se dotýkalo každodenního života obyčejných lidí nebo mělo nějaký vliv na chod světa, v němž žili.

Tato forma studia teologie měla v minulosti svůj význam, protože spojila studium Písma, nauky a filozofie a poskytla církvi ucelenou syntézu jak zjeveného, tak lidského vědění. Tato syntéza byla součástí velkého katolického světonázoru, jenž formoval křesťanskou tradici počínaje středověkem. Pokud se svět neměnil, anebo se měnil velmi rychle, teologové si mohli dovolit uplatňovat přístup učenců odtržených od života: mohli se pohodlně usadit do křesla, pozorovat, číst, přemýšlet a psát a to, co řekli, odráželo křesťanské chápání světa, jak ho znali oni.

Dnes se však tento teologický přístup stává stále méně relevantním. Svět se mění příliš rychle, než aby s ním tito „křesloví“ teologové mohli držet krok. A mění se v mnoha směrech najednou. Věda, nové technologie, životní styl, obchod, medicína, politika, ekonomika, vzdělání a doprava (abychom jmenovali alespoň některé oblasti) neustále nabízejí nové možnosti a vytvářejí nové problémy, s nimiž se musejí křesťané vyrovnat. Nezaměstnanost, bezdomovci, konzum, militarismus, znečišťování životního prostředí, zadluženost, vyčerpání zdrojů, drogy a potraty představují krizi, kterou teologie řeší se zpožděním a jen s velmi malým účinkem. Většina lidí nevnímá teologii jako něco relevantního pro svůj život.

Jedním z ukazatelů této situace je stav církve v Evropě. Máme sklon považovat země, jako jsou Španělsko, Portugalsko, Francie a Itálie, za katolické, ale ve skutečnosti je v těchto zemích církev téměř mrtvá. Například z nedávné statistiky v Itálii vyplývá, že pouhá tři procenta lidí do 35 let se skutečně ztotožňují s katolickou církví. Téměř všichni jsou pokřtěni a téměř všichni chtějí, aby i jejich děti byly pokřtěny, ale skoro nikdo nebere učení svého náboženství vážně. Náboženství se stalo zcela irelevantním – jeho funkce je omezena na pouhou kulturní ozdobu.

Velký německý teolog dvacátého století Karl Rahner kdysi řekl, že v příštím století budou jedinými lidmi, kteří zůstanou v církvi, mystici. Podle mne to znamená, že dokud lidé nerozvinou svou spiritualitu, náboženství jim nebude dávat žádný smysl. A dokud ženy a muži nepochopí, že církev je místo, kde se mohou duchovně rozvíjet, bude pro ně zbytečná.

Ačkoli se rádi domníváme, že katolická církev v minulosti pečovala o náš duchovní vývoj, není to tak docela pravda. Církev podporovala spiritualitu pouze u malého procenta katolíků, kteří byli kněžími nebo členy řeholních řádů. Spiritualita laických katolíků (pokud se tak dají nazvat) měla jednoduchou podobu: modlit se, platit a poslouchat. Kromě toho byla kněžská a řeholní spiritualita, jak jsme se o tom již zmínili, spiritualitou ženskou, tzn. že důležitost se přikládala rozvoji pouze ženských ctností. Duchovní život byl v minulosti tedy spíše duchovním položivotem.

Setkávám se s tím velmi často při duchovních cvičeních, jež pořádám zejména pro starší kněze, kteří ve svých seminárních letech prošli onou tradiční náboženskou formací. Mnozí z nich nejsou schopni věřit sami sobě. Bylo jim vtloukáno do hlavy, že nesmějí zhřešit, jinak je Bůh nebude milovat. V té době se však za hřích považovalo cokoli, sebemenší osobní chyba nebo nedostatek, takže oni si z toho vyvodili, že je hřích udělat chybu. Raději nedělali nic, jen aby neudělali chybu.

Tato forma okleštěné a „odmužštělé“ spirituality efektivně zbavila jejich životy veškerého riskování. Ačkoliv se při mši modlili k Bohu Otci, často byli oddanější Panně Marii a růženci. Výsledkem bylo, že se nikdy nedostali do úzkého kontaktu s Boží mužskou silou jako Ježíš. Nikdy si nepomysleli, že v sobě mají skrytého divokého muže, a když je to napadlo, mysleli si, že je to ďábel, který je pokouší, aby spáchali něco špatného. Byli v podstatě „vykastrovaní“, nejen ve smyslu vztahů k ženám, ale i ve smyslu své schopnosti rozhodně jednat v okolním světě.

Ale abyste si nemysleli, že jen shazuji kněze: jsem si plně vědom, že existují velkolepé výjimky. Přesto však výjimky jsou jedna věc a pravidla věc druhá. Celkem vzato, většina kněží byli a jsou loajální pracovníci svého „podniku“, nikoli divocí muži.

Jsem si také vědom, že laici, muži i ženy, také často podléhají tomuto modelu. To platí i o těch, kteří se snaží duchovně žít, pokud jediná spiritualita, již znají, je spiritualita ženská. To se týká těch, kdo se natolik starají jen o svou vlastní duchovní zahrádku, že nemají čas přiblížit se k ostatním. Chtějí získat všechno pěkně najednou, ještě než se toho zase začnou zbavovat. Tento typ lidí rád kritizuje od postranní čáry, ale nikdy se nehrne mezi hráče. Pokládají všemožné otázky, ale nikdy k ničemu sami nepřispějí. Nikdy nejsou původci nějakého dění. Nemají žádnou mužskou sílu.

Velmi odlišný proces začíná probíhat ve Třetím světě. Latinskoameričtí pastýři a teologové si vzali příklad z Konstituce o církvi v moderním světě II. vatikánského koncilu a rozhodli se „přečíst znamení času“, riskovat a zkusit něco nového. Místo tradičních velkých farností vytvořili malá základní společenství. Spolehli se na laické vedení namísto klerikální kontroly. A co je nejzajímavější, vyhodili tradiční učebnice teologie, přinesli Písmo lidem a ptali se jich, co pro ně Boží slovo znamená.

Z tohoto rozhodnutí nechat Boží slovo, ať mluví samo, ať pojmenuje dobro a zlo na tomto světě a ať navrhne způsob, jak mu čelit, se zrodila teologie osvobození, jak ji známe dnes. Tato teologie vyvěrá ze zkušenosti lidí a formuje jejich reakci na situaci, v níž se nacházejí. Je to způsob, jak praktikovat teologii postavenou na tzv. praxis čili praktické činnosti formované poselstvím evangelia. Je to daleko zásadnější způsob teologizování, protože zachycuje problémy v jejich podstatě, snaží se najít Boha v historických událostech i v konkrétních činech. Je to mnohem mužštější přístup k teologii, než jaký byl v minulosti ten církevní.

Není proto divu, že tradiční teologové a konzervativní duchovenstvo reagovali na teologii osvobození velmi tvrdě, když se poprvé objevila. Mnozí hierarchové ji evidentně nechápou dodnes. Protože operují s čistě ženským modelem teologie a spirituality, považují tuto skutečně převratnou metodu za kacířskou. Protože jim zcela vyhovuje pasivní teologie a spiritualita, rozčiluje je iniciativní praktický přístup. Protože jsou spokojeni s teologií úzkého kroužku zasvěcenců, obtěžuje je teologie lidových mas. Protože si libují ve své „oficiální“ spiritualitě, znervózňuje je, když jim teologie dělá čáru přes rozpočet.

Teologie osvobození však nedošla k žádným závěrům, jež by se lišily od fundamentálních církevních doktrín nebo od základního učení Písma. V podstatě jen dělá to, že bere tyto doktríny vážně a uskutečňuje je v praxi. Tímto způsobem tedy transformuje teologii „vhodnou pouze ke čtení“ na teologii „vhodnou ke konání“ po celém světě. Jinými slovy, zlehka otevírá mužskou sílu, a uvolňuje tak výbušnou moc evangelia.

Výsledky tohoto procesu jsou osvobozující. Musíte se obávat všeho, pokud nechcete změnit svůj život.