Duchovní cvičení jsou velmi dobrá věc. Umožňují, aby se člověk od všeho odpoutal a udělal si čas pro setkání s Pánem. Tento čas odloučení od nároků a rozptýlení každodenního života je vhodný k tomu, abychom se dostali do onoho prostoru, kde můžeme prostě být, přemýšlet, kontemplovat. Pokud tato cvičení nikdy nepodnikneme, asi nikdy nenajdeme svůj střed, a když ho najdeme, pravděpodobně v něm nikdy nestrávíme mnoho času. Duchovní cvičení jsou dobrá k tomu, abychom se oprostili od svého povrchního „já“ a posunuli se k „já“ hlubšímu.

Pro některé lidi se však účast na duchovních cvičeních stala způsobem života. Když už mají světa kolem plné zuby, jedou na duchovní cvičení. Když jedou jejich přátelé, jedou také. Když se ve městě objeví nový exercitátor, jsou celí dychtiví, aby si poslechli, s čím přišel. Když nemají nic jiného na práci, zúčastní se dalších cvičení. Na chvíli se cítí dobře a pak je jejich život zase prázdný.

Jelikož někteří lidé tímto způsobem přicházeli a po čase zase odcházeli, některé exerciční domy zavedly pravidlo, že budou přijímat pouze ty, kdo se nějakou formou aktivně angažují ve službě druhým. Došly totiž k závěru, že lidé, kteří mezi jednotlivými cvičeními vždy vypnou, nikdy nedosáhnou duchovního růstu během cvičení. Ve jménu hledání Boha však tito rádoby účastníci cvičení v postatě utíkali od Boha pryč. Byli celí žhaví do náboženství, do všelijakých církevních věcí a zbožných praktik, ale o samotného Boha se nezajímali. Organizátoři duchovních cvičení nechtěli podporovat tento zvyk zahleděnosti do sebe a vyhýbání se hlubším problémům.

Myslím, že lepší pravidlo by bylo následující: za každá duchovní cvičení v životě by měla přijít nejméně jedna „konfrontace“. Mělo by tu být něco, proti čemu jste se vzepřeli, s čím jste museli zápolit, co jste se na světě snažili udělat. Jestliže jste se střetli s tvrdostí ve společnosti, s nějakým zlem ve světě nebo s neústupností v církvi, pak máte skutečný důvod k odpočinku a k načerpání nové vnitřní síly. Tehdy máte co přinést Pánu v modlitbě a kontemplaci.

Je zapotřebí vytvořit rovnováhu mezi mužstvím a ženstvím v duchovním životě. Účast na duchovních cvičeních vás posouvá k ženské stránce, ale duchovní růst nemůže být jen jednostranný – buď pro ženy, nebo pro muže. Dokud nebude ve vašem životě rovnováha mezi duchovními cvičeními a střety, budete v sobě popírat mužskou stránku duchovního života. Dokud se nějak neangažujete ve světě a nebudete přispívat k budování Božího království, budete popírat důležitost mužské energie.

V těchto úvahách je možné zajít ještě dál. Domnívám se, že pokud pouze přemýšlíte o Ježíšovi, ale nikdy jako Ježíš nejednáte, odmítáte tím samo tajemství Vtělení. Ve svých modlitbách uznáváte Vtělení pouze slovy, ale v životě je popíráte. Máte je ve své mysli, ale nikoli v životě. Na víru se obracíme daleko více díky novým okolnostem než díky novým myšlenkám.

Vtělení nebylo od Boha kontemplativním aktem, ale naopak aktem konfrontačním. Bylo to kreativní, mužské a plodné rozhodnutí Boha zasáhnout do chodu světa. Bylo to „vniknutí“ – téměř falické, řekl bych – Boha do lidství v podobě člověka Ježíše. Toto „vniknutí“ se samozřejmě uskutečnilo přes ženu; vtělení bylo dosaženo skrze Marii v osobě Ježíše.

O tajemství by se nemělo přemýšlet, tajemství by se mělo žít. My katolíci hovoříme o účasti na tajemství Vtělení, a dokonce i náš katechismus učí, že dokud nebudeme účastni Kristova tajemství, nemůžeme být spaseni. A proto jsem plně přesvědčen, že dokud nebudete prožívat to, co říkáte, dokud nebudete následovat model Vtělení, budete Vtělení odmítat. Budete tím vyjadřovat, že Vtělení není nic pro vás. Budete tím popírat, že v to opravdu věříte. Vědět, ale nekonat znamená nevědět.

Celý model Ježíšova života, nejen jeho narození, odhaluje význam vtělení. V evangeliích vidíme Boha, jenž v osobě Ježíše zasahuje do životů lidí, říká jim, co potřebují slyšet, ať už poslouchat chtějí, nebo nechtějí. Jsme svědky toho, jak se Ježíš střetává s fyzickým zlem v podobě nemocí, s morálním zlem v podobě hříchu a s duchovním zlem v podobě duchovního pokrytectví. Tento střet Ježíš vyvažuje duchovním ústraním, kdy odchází do hor, aby se zde modlil a našel místo, kde on a Otec jsou jedno. Ale rozhodně jen nekontempluje. Není to tak, že by jen seděl ve svém pokoji doma, a pak vyšel ven a kázal.

Lidé už mají po krk kázání, která se jen přesouvají ze studovny přímo k ambonu. Ježíšovo slovo, Boží slovo, vychází ze střetu se zlem ve světě. Ježíšův život, život vtěleného Boha, je rovnováhou mezi střetem a ústraním, mezi akcí a kontemplací. Proto když Ježíš mluví, mluví s autoritou a lidé vědí, že má co říci.

Když jsem zakládal Centrum pro akci a kontemplaci v Novém Mexiku, lidé mi dávali dobře míněné otázky, zda jsem náhodou nezaměnil pořadí slov v názvu centra. „Neměla by kontemplace být na prvním místě?“, ptali se. „Ne, takhle je to správně“, odpovídal jsem. Pokud nebudeme jednat a posouvat se za hranice svého „já“, nemáme, kromě své sebestřednosti, o čem rozjímat.

V životě jsem uspořádal stovky duchovních cvičení a měl tisíce kázání. Vím, že když mluvím, lidi častou napadnou nové myšlenky a někdy se nechají dokonce inspirovat. Ale většinou se neobrátí, neprojdou opravdovou změnou. K tomu je zapotřebí něco víc než jen slova. To, co lidi obrací na víru, jsou okolnosti, události, situace z reálného života. To, co lidi mění, jsou střety: když narazí na něco, s čím se nechtějí poprat tváří v tvář, nebo když se podívají na život zcela novým způsobem.

Přesně tak tomu bylo i v mém životě. Když jsem jako chlapec vstoupil k františkánům, musel jsem se vyrovnat se způsobem života v semináři, jenž měl v té době všechny charakteristiky vojenského výcvikového tábora, a to mě změnilo. Když mi byl přidělen jediný úkol, který jsem nechtěl – práce s teenagery –, musel jsem se k tomu postavit čelem a zase to změnilo můj život. Když mě práce na duchovních cvičeních přesvědčila, že daleko důležitější než kázání a modlitby jsou obyčejná setkávání lidí, vedlo mě to k tomu, že jsem založil komunitu Nový Jeruzalém. Tento zcela nový způsob života vyžadoval jednu změnu životního postoje za druhou nejen u mne, ale u každého v komunitě. A konečně když jsem dostal nabídku přednášet v zemích Třetího světa, musel jsem konfrontovat realitu tamní situace, což mě přimělo k ještě hlubší změně. Skutečnost zná způsob, jak vás přimět, abyste se jí museli postavit čelem. Skutečnost je největším spojencem Boha. Mění nás to, co je. A to znamená skutečné vtělení.

Mnohokrát jsme byli v našem katolickém životě varováni, abychom se vyhnuli i nepřímým příležitostem k hříchu. Myslím si, že nastal čas, abychom začali využívat nepřímých příležitostí k milosti. Potřebujeme se dostávat do situací, ve kterých budeme nuceni udělat čelem vzad. To také slovo konverze, obrácení, znamená: úplně se otočit. Přinejmenším se musíme dostat z našeho bílého, středostavovského ghetta a konfrontovat se s temným podsvětím chudoby, na němž tento náš svět pluje. Musíme se začít zajímat ne o to, jak žije ta druhá polovina lidstva, ale jak je nuceno žít těch zbylých devadesát procent.

Spojení „úhel pohledu“ obsahuje slovo „pohled“. A váš pohled záleží na tom, kde se právě nacházíte. Pokud stojíte na vrcholu kopce, nemůžete vidět, cítit ani zažít způsob života na jeho úpatí. Lidé nahoře si mohou dovolit být konzervativní. Oni to zvládli, takže opravdu nemají žádnou citelnou potřebu něco měnit nebo předělávat. Oni nepociťují žádnou nouzi. Mají moc, kterou používají ke své ochraně a sebeobraně. Mají dost volného času na to, aby mohli dělat do náboženství a jezdit na duchovní cvičení.

Lidé na dně si nemohou dovolit ten luxus být konzervativní. Musejí tlačit na změny. Musejí být hybateli nových věcí. Musejí se konfrontovat s realitou, která jim byla nadělena – zaměstnání bez jakékoliv perspektivy, chátrající bydlení, vysoká kriminalita na ulicích, drogy ve školách – a postavit se jí čelem. Jestli je to nemá rozdrtit, musejí s tím bojovat. Musejí se prát za osvobození. Musejí se napojit na mužskou energii a být tvůrčí.

Jestliže věříme tomu, že pohled z vrcholku kopce je celá realita, pak nežijeme v reálném světě. Jestliže věříme tomu, že život je k většině lidí štědrý, pak jsme naivně optimističtí. Jestliže věříme tomu, že každý je stejně svobodný jako my, pak jsme se ocitli v pasti. Jestliže věříme, že máme vše, co k životu potřebujeme, pak jsme ztratili svou duši.

Pokud z nás mají být plnohodnotní muži, musíme cítit bolest světa. Musíme truchlit nad temnou stránkou v nás a nad temným světem kolem nás.

Nemůžeme se změnit sami. Můžeme pouze „být změněni“ tím, že nás realita nakopne a popostrčí, a obvykle to udělá nezávisle na naší vůli.