Je však tato potřeba skutečně vrozená, nebo je to něco, co se muži teprve učí? Vzniká jako genetická informace, anebo se vytváří vlivem okolního prostředí? Psychologové stále nejsou v této otázce zajedno. Každopádně jde dle mého názoru o důležitý problém.14

Dokonce i průzkumy u dětí zaznamenaly tuto tendenci. Když děti dostaly kus plastelíny, dívky ve většině případů vytvořily zakulacené, kruhovité, uzavřené, jakoby opevněné a chráněné věci, často podobné tvaru ženské dělohy. Chlapci naopak vytvářeli rovné vysoké vyčnívající tvary podobné tvaru penisu. Kde se to naučili?

Kdo z vás, když jste byli malí kluci, nekopal na chodníku do plechovky nebo kamínku? Kdo z vás nesebral ze země kámen a s námahou ho nehodil na nějaký cíl, nebo jen tak, aby se vidělo, jak daleko dohodíte? Kdo jste nikdy neskočil přímo doprostřed louže, jen proto, že tam zrovna byla? Kdo z vás si nikdy nehrál s meči z klacků a atrapami zbraní? Kdo z vás se nikdy nevyšplhal na strom nebo neprozkoumal jeskyni, jen aby viděl, kam až se dá zajít? My muži jsme zkrátka takoví.

Některé dívky a ženy jsou také takové. Ale my zde hovoříme o mužské většině a o typickém mužském vzoru, abychom mohli pochopit mužskou psýché a rozvinout mužskou spiritualitu. To znamená, že nejdříve ze všeho musíme pochopit naši vlastní povahu a základní orientaci. Musíme nejprve zjistit, kde jsme, než začneme uvažovat o tom, kam duchovně směřujeme.

Proč jsme my muži takoví? Jedna široce uznávaná teorie vývojové psychologie říká, že tento model pochází (nebo je zdůrazněn) z čistě mužské snahy oddělit se od matek. Dívky tento úkol řeší mnohem později, v pubertě, kdy si musejí vytvářet svou vlastní identitu ženy, odlišnou od identity matky. Ale kluci tomu ve svém vývoji musejí čelit velmi brzy.

Všechny děti začínají svůj život v mateřském lůně. V průběhu prvních měsíců na světě je pak mateřská něha a péče jakýmsi rozšířením vyživujícího prostředí dělohy. Ale postupem času si začínáme všímat, že jsme jiní než naše máma. My máme penis, ona má prsa. My nosíme kalhoty, ona nosí sukně. Pořád nám říká, že jsme jako táta, a že až vyrosteme, tak budeme jako táta. Takže už v raném věku začínáme chápat, že se musíme obrátit směrem ven, pryč od mámy, aby z nás bylo to, co z nás má být.

Avšak příliš často táta není po ruce. Většinou je to máma, kdo je tady, když potřebujeme nakrmit, umýt, obléct, utěšit. Když už nám bylo řečeno, že nejsme jako máma, pomalu se vymaňujeme ze své počáteční závislosti na ní a hledáme někoho jiného, ke komu bychom se mohli přimknout. Ale ten někdo tady není, alespoň ne dostatečně blízko. Nejsme schopni vytvořit si modely vztahů a naučit se umění jejich navazování, jež dívky již tradičně ovládají od útlého věku a využívají je po celý svůj život. My musíme najít někoho nebo něco jiného, na co bychom mohli zaměřit svou životní energii. A zaměřujeme ji směrem ven, na věci kolem nás.

Po zbytek života už žijeme s touto časně získanou vnější orientací. Z dělohy a z domova se dostáváme do světa televize, kreslených seriálů, hraček, kamarádů, her, sportů, škol, klubů, obchodu, politiky a snažíme se něčím být a nalézt smysl svého života. Intimita není zrovna naše silná stránka a u někoho chybí úplně. Zdá se, že jsme lepší v odloučení než v soužití. Cestu životem si agresivně vybojováváme tím, že strkáme do všeho kolem nás a zkoušíme hranice svých možností. Ty jsou však, pokud jich dosáhneme, téměř výhradně mimo nás.

Muži tedy nejsou zrozeni či připraveni k objevování a prozkoumávání svého vnitřního světa, sféry své psýché, své duše. Zde se samozřejmě znovu dopouštím zobecnění, protože dozajista existují muži, kteří jsou přirozeně introvertní, rozjímaví, citliví, tvůrčí a umělecky založení. Ale většina z nás jen ztěžka objevuje svou vnitřní spiritualitu a málokdy si uvědomuje, že je v nás duch a že se potřebuje rozvíjet.

Totéž platí i o mezilidských vztazích. Vztahy jsou realitou duchovní sféry, nikoli objekty ze světa hmotných předmětů. Ačkoli musí vždy existovat někdo, ke komu si daný vztah vytváříme, objevování a navazování nových vztahů, které znamenají víc než běžné a pracovní známosti, je duchovní úkol, nikoli vnější společenská dovednost. K tomu je zapotřebí, abychom byli v neustálém kontaktu se svými pocity a abychom byli citliví k na první pohled nerozeznatelným citům druhé osoby. Vyžaduje to sebepozorování, sebepoznávání a sebereflexi. Může to dokonce vyžadovat i sebeovládání, sebevzdělávání a někdy i změnu našeho vnitřního „já“ – změnu myšlení, pocitů nebo postojů. A přece nás náš chlapecký život na tyto požadavky nijak nepřipravuje.

Jedním z prvních úkolů mužské spirituality je proto smířit se s tím, co jsme, a uvědomit si, že to, čím jsme se stali omylem, nás vybaví pro to, čím se ještě máme stát. Pokud chceme najít sami sebe a pokud chceme někdy najít Boha, musíme se naučit dívat se dovnitř sebe. Musíme najít svůj střed.

V jistém smyslu jsou lidé jen povrchové struktury s omezeným přístupem do středu svého bytí. Žijeme na hranicích svých životů, zaměňujeme to okrajové za to hlavní, příliš rychle vydáváme povrchnost za podstatu a věříme, že to, co vidíme na obvodu je nezbytné pro naše štěstí.

To neznamená, že co nacházíme kolem sebe, musí být nutně špatné. Kdyby byly hranice našich životů špatné, snadněji by se o nich moralizovalo. Ale hranice a okraje nejsou špatné v takové míře, jako jsou pomíjivé, náhodné, někdy klamné a příliš často potřebují ochranu a výzdobu. Naše kůže není špatná, ale přece jen to není naše duše. Zůstáváme na povrchu své duše tak dlouho, že se to zdá celá věčnost. Jen málo lidí nám řekne, že existuje něco víc.

Dejme tomu, že kdysi dávno měli lidé snadnější a přirozenější přístup ke své duši. Nejsem si o nic víc jist, že taková doba vůbec existovala, než že existovala zahrada v ráji, kde bylo vše obnažené a v souladu. Ale pokud taková doba byla, žili v ní lidé, kteří byli buď velmi milováni ve svém středu, anebo velmi trpěli na svém tělesném povrchu. Pravděpodobně obojí. My ostatní musíme znovu objevit ráj a svízelnou cestou se do něj vrátit. Tento pohyb zpět do ráje je alfou a omegou celé Bible. Znamená jak probuzení, tak utišení, jak vášeň, tak poddání se, jak péči, tak lhostejnost. Je to jak střed, tak povrch, a my neovládáme ani jedno z toho. Ale někde začít musíme. Pro většinu z nás je startovní čára na okrajích hřiště. Ale tam zůstat nemůžeme! Posun za ony okraje se nazývá konverze, sjednocení či svatost.