Je zajímavé, že některé ženy v publiku se na muže rozzlobily a nadávaly jim do slabochů a hlupáků, protože nevěděli, jak a co chtějí říci. Promítly na muže typický mužský stereotyp a kritizovaly je za to, že nemají tuto schopnost v malíčku. V tomto případě se muži snažili navázat kontakt s ženskou částí svého „já“, zatímco ženy se chovaly typicky „mužsky“ (tj. podle vzoru povrchního muže) a shazovaly muže kvůli jejich neúspěchu. Jak ironické! Tato příhoda mi znovu potvrdila, jak moc mohou být muži – a často také jsou – oslabeni systémem bílého muže, a také jak se ženy mohou nevědomky – a velmi často – zaprodat témuž systému. Ve zmíněném pořadu muži nenáviděli sami sebe (a přítomné ženy) za to, že takovou situaci vůbec mohli dopustit. Ale vědomě na jinou alternativu nepřišli.

Naše společnost založená na technologiích, a zvláště pak svět obchodu, muže nijak nepodporují v hledání vnitřní cesty k sebepoznání a k duchovnímu rozvoji. Ve skutečnosti dělají pravý opak. Pokud jste vysoký úředník nebo soukromý podnikatel, strávíte tolik času tím, abyste udržel krok s ostatními nebo byl lepší než oni, že už vám často nezbývá čas na navazování vztahů s jinými lidmi, natož pak se sebou samým či s Bohem. Jestliže máte klasickou pracovní dobu „od osmi do pěti“ v kanceláři nebo továrně, společnost vám nabízí spoustu rozptýlení, podnětů a omamných lákadel, která zbaví vaši mysl stresu a nudy z rutinní práce. A takovýto svět vám samozřejmě nikdy nenaznačí, že existují i jiné činnosti, jiný vnitřní směr, z něhož nikdo nebude mít žádný výdělek.

Celkem vzato ani církev nenabízí nějakou významnou pomoc. Západní svět udělal z církve jen další korporaci, s „obchodním ředitelstvím“ v biskupově kanceláři v centru města a s mnoha „filiálkami“ ve vhodných lokalitách po celém městě a přilehlém okolí. Ve čtvrtém století našeho letopočtu, když bylo křesťanům poprvé dovoleno otevřeně praktikovat svou víru, dopustili křesťané, aby byla církev přetvořena k obrazu římského impéria, místo aby trvali na tom, že Ježíšovo evangelium naopak přetvoří imperiální systém. Biskupové a kněží najednou získali vysoké funkce v nové obrovské náboženské organizaci.

Evangelium se však strukturou církve vůbec nezabývá. Jeho posláním je obracet na víru a přetvářet jak jednotlivce, tak samotnou společnost. Vědci zabývající se Biblí dávají ztěžka dohromady úryvky Nového zákona, aby mohli podat alespoň povrchní a neurčité svědectví o tom, jaká byla organizace rané církve. Ale už v prvním století našeho letopočtu se lidé zabývali víc strukturalizací evangelia než jeho duchovní náplní, a tak organizace jako taková brzy nabyla vrchu. Ve čtvrtém století se ty části evangelia, které se daly nějak utřídit, v církvi zachovaly a to, co se utřídit nedalo, se v podstatě vynechalo.

Ale jak chcete zorganizovat duchovní cestu? To nejde. Jak chcete zorganizovat sebe-přetvoření a konverzi? To je nemyslitelné. Můžete naznačit směr. Můžete načrtnout záchytné body. Můžete nabídnout radu a podporu. Ale nemůžete organizovat a ovládat duchovní rozvoj právě proto, že je to záležitost ducha, a toho nelze vidět ani ovládat.

Takže muži, kteří měli v církvi hlavní slovo, třídili to, co se dalo vidět a ovládat. Pomocí kanonického práva a kodexů veřejné morálky vytvořili pravidla chování. Světský stav byl nucen konat dobro v podobě přijímání svátostí a přispívání na církev, nesměl páchat špatné skutky, které byly nakonec úhledně rozděleny na smrtelné hříchy a lehké hříchy.

Dalších nejméně sedmnáct století církvi dominovala mužská touha organizovat a ovládat, jež projevovala malou toleranci ke skutečnému duchovnímu vývoji a společenské proměně. Vlastně jsem přesvědčen, že lidé s vnitřní duchovní autoritou a vyspělostí instituce, jako je církev, ohrožují. Nejsou totiž závislí na jejich systému a organizaci. Zcela určitě existovaly výjimky, ale byly to výjimky právě proto, že pravidlem bylo něco jiného.

Jaké byly tedy tyto výjimky? Rád bych uvedl jako příklad rané klášterní hnutí. Jak se s postupem času stávala církev více a více organizovanou a systematickou institucí, jedinci a později celé skupiny mužů a žen se rozhodli vystoupit ze systému a zkusit žít evangelium v poušti, na horách a jiných místech, kde mohli dosáhnout duchovního prozření bez vnějších překážek. Nakonec se samozřejmě i klášterní život stal systematickým a organizovaným a většinu původního charismatu ztratil. To se ale stále vynořovalo v pravidelně se opakujících pokusech reformovat kláštery a navrátit jim jejich původní smysl. Mnoho těchto pokusů bylo nakonec úspěšných.

Za další výjimku v mužské nadvládě v církvi se dá považovat uctívání Panny Marie a kult svatých. Nic z toho se na počátku neplánovalo ani neorganizovalo; jednoduše se to stalo. Lidé cítili potřebu navázat kontakt s ženskou stránkou Boha a sebe samých, a tak se zcela spontánně obrátili k těm postavám, které tuto stránku reprezentovaly. Možná šlo o snahu vyrovnat vnější mužskou dominanci v církvi a ženskost v Bohu a v nás. Na rozdíl od klérem určované liturgie a svátostné praxe byly oslavy Panny Marie a svatých svátky, které organizovali obyčejní lidé a ve kterých mohli plně vyjádřit své pocity. Nakonec se i těmto oslavám dostalo oficiálního schválení, a tím i určité organizované kontroly, ale lidové oslavy na počest Panny Marie i našeho Pána v sobě vždy nesly prvky spontánnosti, emocionálnosti a plodnosti, jež podnítily jejich vznik.

Některé případy, které odporují téměř výhradní nadvládě mužů v církvi, jsou až humorné. Například kněžský šat. Čím výš se dostávají kněží v církevní hierarchii, tím bohatší roucha a zdobenější šperky mohou nosit. Tento ženský styl oblékání se objevil ve čtvrtém století našeho letopočtu s imperializací církve a od té doby je stále aktuální. Jakoby se podvědomá touha mužů po rovnováze mezi mužskou a ženskou stránkou vyjadřovala tím, že muži budou nosit ženské šaty.

Naštěstí tato situace v církvi pomalu, ale jistě doznává jistých změn. Ty ale nejsou pro některé lidi dost rychlé ani rozsáhlé, ani nejsou nijak významně nápomocné laikům. Ale pokles počtu kněžských povolání v Evropě i Americe způsobil, že stále více žen využívá příležitostí ke službě v církvi, což jim bylo v minulosti zapovězeno. Tyto ženy vnášejí opět do muži ovládané církve alespoň část opravdového ženského elementu, který tato instituce tak dlouho postrádala. Ženy se účastní všech farních rad, liturgických výborů a pastoračních služeb, navštěvují nemocné, věnují se duchovnímu vedení, vychovávají mladé křesťany, a dokonce učí v seminářích.

Ti, kteří jsou proti službě žen v církvi, si často myslí, že ženy se chtějí zapojovat v církvi jen proto, aby získaly moc a autoritu nad muži. Vidí v přítomnosti žen v církvi jistou hrozbu své vlastní mužské nadřazenosti. Kromě toho se muži nedokážou smířit s tím, že současný církevní systém z nich dělá oběti klamu a vlastní deprivace. A proto nedokážou ocenit dar, který se jim nabízí v podobě toho, co odmítají.

Snad budou jednoho dne pociťovat to, co muži v televizním pořadu Phila Donahuea nebyli schopni vyjádřit, totiž že je potřeba, aby přestali potlačovat ženskou stránku své osobnosti. Ale dokud tuto cestu nenastoupí samotní jedinci, pravděpodobně si neuvědomí, že instituce musejí udělat totéž. Nedokonalý muž dá přednost nedokonalé instituci, protože se v ní cítí vyrovnanější, i když jde o falešnou rovnováhu. V podstatě jsou závislí jeden na druhém. Nedokonalá instituce potřebuje – a snaží se udržet – nedokonalé muže na nízké úrovni duchovního vývoje, aby si zajistila vlastní existenci.

Po šestnácti letech práce v oblasti duchovních cvičení po celém světě jsem přesvědčen, že důkazy jsou zdrcující. Nejen svět, ale i církev mají obrovský strach z celistvosti.

Sexuální polarita patří mezi nejranější okouzlení a zároveň mezi základní tabu. Lidé, kteří jsou osvícení v otázkách rasismu, války a chudoby, zůstanou často nadále otevření i v otázkách rovnoprávnosti mezi pohlavími a sexismu. Jde o staré archetypy a my podvědomě víme, že pokud si s nimi budeme zahrávat, zahráváme si skoro se vším. Asi se nebudeme posouvat kupředu moc rychle, protože v sázce je hodně a je to důležité. Je to úzká a zrádná cesta, která se proplétá mezi sexualitou a spiritualitou. Ale lidské bytosti nemají jinou možnost a ani církev nám nemůže bránit v tomto posvátném svazku.