Každý růst je obtížný a bolestný. Můj vlastní vhled do tohoto procesu a mé odpovědi na otázky, které mi lidé pokládají, nevyhnutelně vycházejí z mé vlastní zkušenosti, jakož i z četby a rozhovorů s druhými. Možná budete považovat některé knihy uvedené v poznámkách pod čarou za přínosnější než to, o čem chci pojednat já, ale také proto je zmiňuji. Zkušenosti a názory jiných autorů se mohou více blížit tomu, co potřebujete slyšet, když postoupíte do další etapy svého duchovního vývoje.

Moje nahlédnutí do potřeb duchovního růstu mužů vychází převážně z mých vlastních zkušeností ve dvou velmi odlišných pastoračních situacích. Přes třináct let jsem působil jako pastýř komunity Nový Jeruzalém v Cincinnati ve státě Ohio, již lze označit za komunitu vytvořenou za určitým účelem. Nový Jeruzalém jsem spolu s ostatními založil s úmyslem vytvořit křesťanské společenství, které se bude záměrně lišit jak od modelu typické lokální katolické farnosti, tak od řeholního řádu. Několik posledních let však pracuji jako jeden z vedoucích Centra pro akci a kontemplaci v Albuquerque v Novém Mexiku. Nesnažíme se zde vytvářet komunitu jako takovou, ale poskytujeme duchovní službu druhým, kteří pracují v oblasti sociální spravedlnosti a nenásilné proměny společnosti. Již se mezi námi vytvořila dobrá síť mezilidských vztahů, ale společenství zde vzniklo až jako druhotný následek naší duchovní služby, která je sice zaměřená aktivně, ale přesto má svůj základ v kontemplaci. Obě dvě situace, aktivní i kontemplativní život, vyžadují a podporují duchovní růst, avšak každá odlišným způsobem.

Působení v Novém Jeruzalémě mě naučilo hodně o tom, že muž potřebuje rozvíjet svou ženskou stránku, a poskytlo mi zkušenost, jakým způsobem o to prakticky usilovat. Když byla tato komunita založena, bylo mi osmadvacet let a věkové rozpětí většiny mladých mužů se v té době pohybovalo zhruba od třinácti do třiceti let. Naším duchovním úkolem jako skupiny bylo posunout se od běžné mužské stránky naší přirozenosti směrem k ženské. Přítomnost žen, a posléze i dětí, nás povzbuzovala k rozvíjení ženských ctností, jako je naslouchání druhým, schopnost vcítění, dialog a důvěra, jež jsou tak potřebné v každém společenství, a to jak v rámci jednotlivých rodin, tak v rámci širší sociální skupiny. Mnoho našich členů, mužů i žen, rozvinulo tyto schopnosti na mimořádné úrovni a komunita jako celek rostla v moudrosti týkající se mezilidských vztahů a dynamiky společného života. Návštěvníci obdivovali naši schopnost dotýkat se toho, co se děje uvnitř nás samotných i v druhých, a také obdivovali umění to vše zpracovat při hledání a vynášení společných rozhodnutí. Tato senzitivnost a praktická moudrost jsou stále jednou z nejsilnějších stránek Nového Jeruzaléma.

Ve druhé polovině sedmdesátých let se ovšem začalo dít něco, co tento ženský důraz na vztahy a společenství narušilo. Tehdy jsem vedl svá první duchovní cvičení pro kněze ve Třetím světě. Při této příležitosti na mne mělo velký vliv, co jsem viděl a slyšel v těchto zemích; možná ještě větší, než měly moje přednášky na posluchače. Když jsem se vrátil do Nového Jeruzaléma, abych se s jeho členy podělil o své zážitky dosvědčující politický a ekonomický útlak ve Třetím světě, mnoho lidí v komunitě nebylo ochotno či schopno na to pozitivně reagovat.

Když si to nyní vybavuji, označil bych to, co se tehdy dělo, za krizi způsobenou střetem mezi subjektivním a objektivním pohledem na skutečnost. My jsme se ve společenství stali mistry subjektivního, vztahového, mezilidského a rodinného vnímání skutečnosti, ale jako skupina jsme neuměli ani netoužili zabývat se objektivními problémy mimo nás. Byli jsme příliš zahleděni do sebe, mohli jsme do nekonečna hovořit o tom, co cítíme, ale nevěděli jsme, jak si poradit s objektivními skutečnostmi, v nichž naše pocity ani v nejmenším nehrály žádnou roli. Byly to skutečnosti, které volaly po činech, ne po pocitech.

Když jsem komunitu vyzval, aby se začala aktivním způsobem zajímat o činnost přispívající k nápravě společenského systému, mnoho členů to odmítlo s odůvodněním, že se pokouším změnit náplň a směřování jejich společenství. Bylo zajímavé, že nejhlasitěji často protestovali právě muži. Nalezli totiž v komunitě živý a pulzující prostor, kde poprvé v životě mohli objevovat a rozvíjet svou zanedbanou ženskou stránku, a najednou se cítili ohroženi možností, že o tuto důvěrnou zkušenost přijdou. Někteří dokonce Nový Jeruzalém opustili, když slyšeli, že v kázáních mluvím o americkém vykořisťování Třetího světa a o potřebě zasazovat se o sociální spravedlnost. Většinu z nich opět tvořili muži, protože ti v sobě nosili mnohem více sporných otázek ohledně svého zaměstnání, životního stylu a politické loajality než ženy.

Ženy, jak se zdálo, s daleko větší svobodou naslouchaly tomu, co jsem říkal, a také byly ochotny začít podle toho jednat. Částečně tomu tak mohlo být proto, že byly citlivější k potřebám druhých, a částečně také kvůli tomu, že nebyly ovládány žádnou profesní kariérou založenou na konkurenčním boji a konzumu. Avšak nejsilnějším důvodem ženské schopnosti postupovat novým směrem byla skutečnost, že ženy byly mnohem připravenější posunout se směrem ke své mužské stránce, než byli muži připraveni opustit svou nově objevenou stránku ženskou.

Nakonec však Nový Jeruzalém tuto krizi přestál a kromě své původní vnitřní orientace na vytváření společenství začal směřovat také k nápravné aktivní činnosti ve světě. Během doby, kdy jsem tam působil jako farář, existovaly sice rozdíly v názorech, ale nedošlo k žádnému úplnému rozdělení na jedny, kteří dávají přednost orientaci dovnitř, a na druhé, kteří více podporují činnost pro sociální spravedlnost a mír. Možná to bylo způsobeno také tím, že jako zakladatel jsem byl takříkajíc schopen poskytnout komunitě otcovskou osobnost, kterou mohl každý buď následovat, nebo s ní zápolit.

Od té doby, kdy jsem Nový Jeruzalém opustil, abych v roce 1986 mohl nastoupit na nové místo duchovního pastýře, se tu a tam dozvídám, že se členové komunity zabydlují buď v jednom, nebo druhém táboře. Ti, kteří cítí ustavičnou potřebu rozvíjet svou ženskou stránku, působí trvale v oblasti subjektivní, zatímco ti, kteří potřebují rozvíjet mužskou stránku své osobnosti, působí stále více v oblasti objektivní činnosti. Obě dvě skupiny se dosud respektují, ale není zde tolik jednoty, kolik by si obě strany přály. Myslím, že je to pro život tohoto společenství určitá ztráta, ale asi to je jedna z nevyhnutelných bolestí růstu – nerosteme totiž všichni naráz, stejným tempem a stejným směrem.

Pokud jsme se v Novém Jeruzalémě snažili sjednotit mužství s ženstvím, lze říci, že v Centru pro akci a kontemplaci usilujeme o sjednocení ženství s mužstvím. Míříme ke stejnému cíli, ale přistupujeme k němu z opačné strany. Jak naznačuje sám název, centrum se orientuje na činnost, která je typickým projevem mužské spirituality, ale je také místem pro kontemplaci, jež je projevem spirituality ženské.

S výjimkou relativně nevelkého počtu zaměstnanců centra dáváme přednost formaci služebníků před vytvářením komunity. Ti, kdo k nám přicházejí, se buď připravují na službu v oblasti sociální spravedlnosti, nebo se v ní již aktivně angažují. Přicházejí, aby se připravili a vnitřně posílili, nebo aby načerpali novou energii pro práci, kterou už vykonávají. Poskytujeme jim vše, počínaje duchovním vedením a konče např. odbornými masážemi, pokud je potřebují. Nabízíme jim aktivní přípravu v místní práci mezi chudými a dáváme jim síť kontaktů, které jim mohou pomoci, až se vrátí na svá původní působiště. A co je snad nejdůležitější, poskytujeme jim prostor, kde se mohou setkat s dalšími služebníky a zamyslet se nad svou prací, navzájem se povzbudit a získat vhled do účinnějšího způsobu práce.

Jak je vidět, centrum je záměrně nasměrováno k aktivnímu životu. Zde dovolte malou odbočku: Jeden z bestsellerů osmdesátých let se jmenoval Hledání dokonalosti a autoři v něm analyzovali nejúspěšnější podniky a firmy v Americe.1 Zjistili, že nejdynamičtějšími podniky byly bez výjimky ty, které byly nasměrovány k akci. Namísto nekonečného plánování a přehodnocování, přesouvání nápadů z jednoho výboru do druhého a produkování hald papírů se úspěšné firmy orientují na zavádění nových myšlenek do praxe, na jejichž základě pak samy dál fungují. Tím, že nejdříve tyto nové myšlenky realizovaly, byly schopny je v praxi otestovat. Tak zjistily, které z nich se osvědčují a které je třeba vyloučit nebo přepracovat. Naopak u firem, jež nejprve teoretizují a vybrušují abstraktní myšlenky, aniž by je uvedly do praxe, existovala velká pravděpodobnost, že budou muset posléze svůj přístup změnit – tím ale ztratily výhodu prvního kroku.

Věřte tomu nebo ne, ale tentýž kontrast mezi směřováním k reflexi a směřováním k činnosti má svou obdobu v tradiční katolické spiritualitě. Nasměrování k reflexi je ztělesněno v přístupu Ignáce z Loyoly čili jezuitské spiritualitě a nasměrování k činnosti je obsaženo v přístupu Františka z Assisi čili ve spiritualitě františkánské.

Jezuitský přístup k rozpoznání toho, co je třeba udělat, když se vyžaduje nějaké rozhodnutí, je teoretický, reflexivní, naplněný modlitbou. Člověk si udělá čas a přemýšlí o rozhodnutí a o různých alternativách, prohovoří je s duchovním rádcem, jenž mu pomáhá pochopit možné důsledky jednotlivých možností, pomůže mu porovnat je s Písmem či s učením církve, které pak mohou definitivní rozhodnutí osvětlit, a probere s ním jeho vlastní vědomou či nevědomou motivaci v celé záležitosti. Pokud se jedná o velké rozhodnutí, doporučuje se účast na třicetidenních duchovních cvičeních, kde se má člověk modlit, přemýšlet a vyřešit si své vnitřní záležitosti dřív, než se definitivně rozhodne. Jedná se o spolehlivý přístup k rozhodování, ale ne každý si může dovolit takový luxus a věnovat tolik času na rozeznání správného řešení.

Františkánská metoda rozlišování je přesně opačná. Svatý František měl zvyk ptát se, co po něm Bůh chce. Řešil to tak, že vzal Písmo na slovo vážně a okamžitě podle něj jednal. Podle současných měřítek bychom mohli říct, že František byl zvyklý radikálním, až zjednodušujícím způsobem uposlechnout toho, co říká Písmo. Ať už to hodnotíme jakkoli, je jasné, že byl nasměrován k činu, k aktivitě. Někdy si našel nějakou pasáž v evangeliu a pak tyto myšlenky jednoduše uskutečnil, přičemž předpokládal, že pokud interpretuje Boží vůli nesprávným způsobem, jeho rozhodnutí prostě nevyjde. Namísto snahy vyřešit vše teoreticky předem František umožnil, aby se čin stal jeho učitelem. Reflexe u něj byla na místě nikoli před činem, ale až po něm. Když neměl vnitřní jistotu, kterou cestou se pustit, doslova se postavil uprostřed křižovatky, zatočil se a pak se vydal směrem, kterým upadl. Pro Františka byla Boží vůle jednoduše ochotou Boží vůli konat.

V církvi tak velké a různorodé, jako je katolická, existuje samozřejmě prostor pro oba způsoby rozlišování a oba jsou výhodné a užitečné v různých situacích. (A je dobré, když jednou za čas napneme své síly a uplatníme ten způsob, jemuž běžně nedáváme přednost.) Oba dva způsoby představují jak snahu o pochopení Boží vůle a její plnění, tak sloučení ženské receptivnosti (vnímavosti, přístupnosti) a mužské asertivity (průbojnosti, prosazování). V naší blahobytné společnosti, kde disponujeme volným časem, v němž si můžeme věci promyslet, dáváme přirozeně přednost jezuitskému přístupu. Avšak teologové osvobození z Třetího světa poukazují na to, o čem americký Nejvyšší soud rozhodl v souvislosti s rasovou segregací – totiž, že opožděná spravedlnost rovná se žádná spravedlnost. Pokud čekání na rozhodnutí znamená, že více dětí zemře na podvýživu, více lidí zahyne v důsledku infekčních nemocí nebo kvůli zásahům eskader smrti, více církevních pracovníků bude uneseno, více rolníků bude vyhnáno ze své půdy, více rodin bude rozvráceno a více lidí bude odsouzeno žít v bídě, pak selhání včasného zásahu znamená selhání křesťanů. Proto také teologie osvobození trvá na důležitosti praxe – na praktickém uplatnění evangelia při řešení problémů společnosti.

Ježíšovo evangelium není teorií určenou k přemítání, ale praktickým návodem k jednání. Ježíš nám ani tak moc neříká, co si máme myslet, jako spíše to, co máme dělat. Říká nám, abychom nadevše milovali Boha a také svého bližního. Říká nám, že se máme zasazovat o spravedlnost a riskovat kvůli tomu i pronásledování. Říká nám, že máme obdarovávat chudé, navštěvovat uvězněné, utěšovat trpící, oblékat nahé a poskytovat přístřeší lidem bez domova. A říká nám to dokonce formou přikázání: „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.“ (Jan 15,12) A Ježíš sám svou lásku vyjádřil tím, že za druhé položil vlastní život.

Velká část Ježíšovy nauky je skutečně vcelku jasná a nevyžaduje žádné velké rozsuzování a rozeznávání, pokud jde o to jestli vůbec; jediné, co je třeba rozpoznat, je jak a kdy . Nakonec jsme připraveni Ježíši naslouchat, když poznáme a uznáme, že problémy nespravedlnosti nevyřeší sentimentální dobročinnost či spiritualizace. Následovat Ježíše znamená jít v jeho stopách. Naše jediná volba spočívá v tom, budeme-li jej následovat, či nikoli, budeme-li učedníky, či nikoli, budeme-li křesťany, či nikoli, i když to žádný z nás nedokáže úplně dokonale.

Jelikož žijeme v hmotném světě, se svým fyzickým tělem a v kultuře blahobytu, která odměňuje naše vnější já, je obtížnější, ale i nezbytnější, abychom poznali svůj duchovní střed.

Jak ale najít to, co už tu pravděpodobně je? Proč to není evidentní? Jak tento střed probudit? Tím, že na něj budeme myslet? Že se budeme modlit a meditovat? Tím, že budeme více v tichu a samotě? Ano, snad tím vším, ale nejvíce ho probudíme tím, když budeme žít – a když budeme žít vědomě. Obroušené hrany našeho „já“, protrpěné a radostně prožité, nás přivedou zpět do středu. Člověk z ulice cítí větší chlad a odmítání a musí hledat svou vřelost ve větší hloubce. Hrdina se zoceluje, vyvíjí tlak na své vlastní egoistické hrany a přitom zjišťuje, že na nich vůbec nezáleží. Alkoholik rozpozná, jak ublížil své rodině, a propracuje se k lítosti až za hranici svého vlastního „já“.

V každém případě hrany našeho „já“ trpí, tvarují nás, částečně nás ničí, ale zjišťujeme, že všechny jsou nezbytné a že jsou dokonce součástí celého problému. To, co pociťuje bolest, ji také nechává odejít, a střed pak stojí odkrytý a postačující. My nenalézáme svůj vlastní střed, ale střed nalézá nás. Tělo je v duši. Je jak místem dotyku, tak místem odevzdání se. Nevmýšlíme se do nového způsobu života, ale vžíváme se do nového způsobu myšlení. Cesty kolem obvodu nás vedou k životu ve středu.

Pak tedy pomocí toho, co je jistě začarovaným i kouzelným kruhem, podrobuje střed všechny cesty po obvodu kritice. Vlastní bezohledné ambice mohou podnikatele přivést k úplnému nezdaru a prázdnotě, která se stane bodem jeho konverze. Jsou proto ambice dobré, nebo špatné? Musíme skutečně hřešit, abychom poznali spásu? Klidně mne nazvěte „mystikem hříchu“, ale to je přesně to, co reflektuje veškerá má pastorační zkušenost.

To ovšem neznamená, že se máme rozhodnout úmyslně hřešit. Jen se díváme na model, podle kterého tato skutečnost funguje. Dokonale to vyjádřila Juliána z Norwiche: „Obvykle prvně upadneme a později to vidíme – a obojí je Boží milost.“ Jak to, že se nám tato moudrost vytratila? Vždyť zůstává skryta v bohoslužbě, jež se slaví jen jednou ročně, ale která má naprosto nejzásadnější význam – v bohoslužbě velikonoční vigilie, kdy jáhen zpívá církvi o „felix culpa“, šťastné vině, která předchází a žádá si věčného Spasitele.

Je-li Kristus dokonalým archetypem věčného muže, a já myslím, že ano, pak je naše cesta tak trochu stejná jako jeho: máme postupovat ze shora dolů, z plnosti do prázdnoty, z pouhého slova do těla země. Nazývá se to Vtělením a je to druhé jméno spásy. Je to také stylem i nadějí této knihy.