Dva z nejzákladnějších archetypů, jež jsou obsaženy v mužském vědomí, jsou archetypy mladého chlapce a starého muže, vnitřního dítěte a vnitřního děda. Oba archetypy v sobě nosíme v různých stupních a všeobecně máme za to, že se ve svém životním cyklu posouváme od jednoho k druhému. Bohužel, někteří muži se přespříliš ztotožňují jen s jedním archetypem, a proto se pak z nich stávají kompulzivní a nevyrovnané osobnosti. Je však zajímavé, že když se blížíme ke konci cesty, oba archetypy se obyčejně propojí a ve stáří jsme schopni uzavřít pomyslný kruh a znovu nabýt čerstvou energii a svobodu mládí a zároveň si zachovat vážnost a moudrost stáří.27

Někteří z nás vyrostou příliš brzy; někteří z nás nevyrostou nikdy. První případ se nazývá starý muž, druhý věčný chlapec. Zapotřebí jsou oba. Starý muž se nikdy nebude moci změnit bez spojení s věčným chlapcem; věčný chlapec se zase nemůže změnit bez lásky a podpory starého muže. Tradiční náboženství a výchova se snažily formovat a odměňovat staré muže podobným způsobem, jakým to dělá dnešní na úspěch zaměřený svět podnikání. Kromě oblastí umění a hudby je velmi málo příležitostí pro zrod a odměnění věčného chlapce v nás. Dokonce i sport v dnešní soutěživé podobě produkuje jen staré muže. Opravdové náboženství by mělo harmonicky zahrnovat oba typy. Jeden bez druhého je destruktivní. Pojďme si jasně určit a shrnout komplementární charakteristiky každého typu:

Věčný chlapec:	Starý muž:
Jednání bez znalostí	Znalosti bez jednání
Fanatický	Cynický
Změna	Stálost
Doufá, očekává, je připraven být překvapen	Drží, zná, miluje, ovládá
Moc bezmoci (Ježíš)	Bezmoc moci (Otec)
Energie zranění	Síla zranit
Transcendentní, plný naděje, vizionářský	Imanentní, stojící pevně zemi, pamatující
Autentičnost	Realita
Zábava a fantazie	Práce a zodpovědnost
Inspiruje rozkvět	Ví, jak sklidit úrodu
Pouze prostor, žádný čas (příliš mnoho nebe)	Pouze čas, žádný prostor (příliš mnoho země)

Kritickým věkem je obvykle věk po čtyřicítce, kdy se oba archetypy obvykle spolu konfrontují. Většinou je jeden z nich navždy zavržen. Kvůli náročnosti a potřebám úspěchu naší společnosti většina mužů zavrhne věčného chlapcea nahradí ho lacinou zábavou a cestováním. Ti, kteří si věčného chlapcezvolí, skončí jako umělci, revolucionáři, ztracené existence nebo náboženští rebelové, v každém případě jsou považováni za naivní nebo neužitečné. Aniž bychom si to uvědomovali, máme tendenci tíhnout k jedné nebo druhé straně.

Avšak v průběhu našeho života se vždy vyskytují oba archetypy pospolu. V určitých situacích a za určitých okolností dáváme přednost jednomu nebo druhému, někdy se chováme dětinsky a máme z toho radost, jindy jsme na svůj věk až příliš vážní. Když se dívám zpět na svůj život, musím přiznat, že jsem se hluboce ztotožnil se starým mužem, ačkoli jsem byl ještě hodně mladý. Vyhýbal jsem se sportu, protože jsem si myslel, že existují věci daleko závažnější, kterým bych měl věnovat svou pozornost. Když jsem byl v semináři, moji spolužáci si mě dobírali kvůli mé „otcovské“ stránce a často jsem se ocitl v situaci, kdy mě žádali o radu a o pomoc.

Lidé, kteří mě znají, si i dnes všimnou, že neznám žádné vtipy, kterými bych přispěl ke společné zábavě, ani nevyprávím legrační historky, jak to dělají jiní kněží a duchovní učitelé. Zkrátka jsem se nikdy nenaučil vtipy vyprávět a někdy mě tato neschopnost omezuje. Mám rád lidi, kteří jsou zábavní, a obdivuji je, protože sám takový být neumím. Tohle přesně dělá starý muž: obdivuje malého chlapce, kterého v sobě postrádá. A chlapec zase naopak obdivuje na starém muži to, co on sám nemá. Nechci tím říct, že neumím relaxovat a bavit se. Jako každý muž mám radost, když mohu bez obav uvolnit dětskou stránku v sobě, jenomže u mne ten malý chlapec musí požádat o dědečkovo svolení, abych tak řekl, a ujistit se, že je v pořádku, když si na chvíli půjde hrát.

I když vzhledem k povaze nebo situaci dáváme přednost buď chlapci, nebo starému muži, oba archetypy jsou přítomné v každém z nás. Znovu opakuji, že to není záležitost výběru mezi tím nebo oním, ale začlenění jak toho, tak onoho. Jak dítě, tak stařec nám mají co dát a my musíme být vděční oběma, abychom mohli plně užívat své mužskosti. Takže, i když budu mluvit o těchto dvou archetypech z hlediska jejich kontrastů, mějme na paměti, že to jsou jen dva odlišné aspekty vyváženého muže.

Mladý chlapec je plný naděje a optimismu; starý muž je zkušený a sebejistý. Pro chlapce je život to, co ho teprve čeká tam venku; pro starého muže je život zkušeností prožitého. Mnozí z nás překročí tuto hranici ve středním věku, kdy si uvědomíme, že většinu života už máme za sebou, a začínáme spíše nostalgicky vzpomínat na dobu minulou, než abychom očekávali velké věci do budoucna. Pokud byl malý chlapec v nás příliš potlačen, bude na nás silně, téměř neodolatelně působit ve středních letech. Znamená to asi největší krizi u mužů po čtyřicítce.

Chlapec je tedy plný údivu a bázně, zatímco starý muž je plný poznání. Vzpomínám si, jak jsem jednou cestoval v dodávce s mladými lidmi z Nového Jeruzaléma. Všichni byli z Cincinnati a nikdo z nich nebyl v životě dál než na západě Indiany, ale najednou jsme se ocitli společně na cestě na daleký západ. Když jsme dojeli k místu, odkud měly být poprvé vidět Skalisté hory, všichni se vyhrnuli před auto a čekali, až se hory ukážou. Všichni měli rozzářené oči malých dětí, které dychtivě vyčkávaly, co bude dál. Pamatuji si, že jsem jim tak trochu záviděl; já jsem hory viděl tolikrát před tím, že při pohledu na ně jsem už nebyl schopen pocítit to překvapení. Ale zároveň jsem cítil něco, co ti mladí cítit nemohli. Když se hory konečně objevily na obzoru, poznal jsem v nich starého přítele.

Další rozdíl mezi oběma archetypy spočívá mezi důvěřivostí a důvěryhodností. Malý chlapec je důvěřivý, protože se ještě nenaučil rozpoznávat, co je pravda a co není. V tomto smyslu je naivní, ale na druhé straně mu jeho svěží naivita dítěte umožňuje naslouchat a přijímat myšlenky s otevřenou myslí. Věří tomu, co slyší, protože důvěřuje osobě, která mu to říká. Dělá to, co se mu řekne, protože je ochotný zkoušet nové věci a poučit se ze zkušeností, které zatím sám nemá.

Děd na druhé straně propůjčuje své vědomosti druhým a poskytuje rady, jež vycházejí z jeho vlastních zkušeností. Je důvěryhodný, protože ví z první ruky, o čem mluví. Lze mu věřit, protože žije podle toho, co říká. Má autoritu, protože je tvůrcem nových možností v životě těch, kteří mu naslouchají, a tato autorita pochází nikoli z toho, co slyšel, ale z toho, co sám zažil.

Další rozdíl má co do činění s fenoménem, který psychologové nazývají stín, neboli neviděná a nepřijatá stránka lidské osobnosti.

Vzhledem k tomu, že chlapec je mladý a ještě nezná sám sebe, má velký stín. Dělá věci, kterým ne vždy rozumí, a reaguje na situace způsobem, jejž nemá pod kontrolou. Stín dítěte se často promítá na ostatní děti i dospělé, protože ještě nechápe model lidského chování a nenaučil se podívat na věci z perspektivy jiných lidí. Kritizuje a zároveň se bojí lidí kolem sebe a v určitých situacích reaguje spíš bezmyšlenkovitě, než aby se řídil svými zkušenostmi.

Naopak starý muž už je na světě dlouho a viděl už všechno, co je k vidění. Rozumí způsobu, jakým lidé jednají, a nedá se jím oklamat. Důležité je, že zná sám sebe a je jen velmi málo věcí, jež na něm člověk může kritizovat, aniž by o nich už nevěděl. Podařilo se mu přetáhnout svůj stín do světla vědomí, takže získal psychologický odstup pro absorbování stínových manipulací jiných lidí. A protože svůj stín nepřenáší na druhé, může jim poskytnout prostor, který potřebují, aby mohli být sami sebou.

Možná to mohu lépe doložit na příkladě z nedávné doby. Mluvil jsem v Novém Jeruzalémě s mužem, který se ke společenství připojil ještě na střední škole a který má stále problémy se vztahy. Řekl jsem, že tomu nerozumím, protože v našem vztahu jsme spolu vždy vycházeli velmi dobře. Z toho či onoho důvodu mi začal vyprávět, jak jsou z něho jeho přátelé, a zejména jeho přítelkyně, nešťastní. Připadalo jim, že s lidmi manipuluje, a on sám cítil, že některé jeho povahové rysy lezou lidem na nervy.

Když jsem ho chvíli poslouchal, musel jsem se mu přiznat, že já jsem nikdy nepociťoval, že by byl manipulující, a nikdy jsem ho neviděl dělat věci, ze kterých se obviňoval. Zamyšleně se na mne podíval a řekl: „Když jsem s vámi, můj stín se nikdy neobjeví. Když o tom přemýšlím, tak jste jediná osoba, kterou znám, v jejíž přítomnosti nemám potřebu chovat se tak jako s ostatními lidmi. Máte nějakou schopnost osvobodit mě od mých nálad a obav – od celé té negativní stránky mého „já“ – a umožnit mi, abych byl tím, kým chci být.“ Starý muž má kouzelnou moc pohltit chlapcův stín. Starý děd umožňuje člověku ponechat svou temnou stránku stranou a vejít do kruhu světla, o jehož existenci ví, ale nemůže jej tak snadno najít.

Další rozdíl mezi chlapcem a starým mužem se týká způsobu, jakým muži dávají a přijímají lásku. Otcovská láska, jak už bylo řečeno, nás postrkuje a vyzývá, vyhazuje orlí mláďata ven z hnízda a tvrdí jim, že umí létat. Syn samozřejmě ví, že o něho má otec starost, ale není si vždy jistý, s jakými úmysly táta přichází. Mladý chlapec představuje lásku, která je zranitelná, kdežto starý muž představuje lásku, jež je schopná zranit.

Když jsem pobýval v Japonsku, dozvěděl jsem se, že mladý muž nikdy neví, co se s ním stane, když vstoupí do zenové buddhistické komunity. Někdy na dveře kláštera zaklepe hoch toužící stát se mnichem. Někdy musí čekat dva nebo tři dny, než mu otevřou, aby zjistili, jak moc se chce skutečně změnit a rozvíjet svůj duchovní život. Od prvního dne je všude cítit mužská síla. Život novice v klášteře je zrovna tak drsný. Velmi disciplinovaný a velmi vyzývající.

Co se týče mladého chlapce, je ochoten se nechat zranit, protože důvěřuje lásce starého muže. Nespočetně chlapců se nechá od svých trenérů nutit k překonávání mezí své odolnosti a vytrvalosti, protože chtějí vědět, co z nich ten muž může dostat. V mém životě mělo tato zkouška podobu života v semináři. Přijel jsem do Cincinnati z Kansasu, když mi bylo teprve čtrnáct let, a musel jsem se dostat z hlavního vlakového nádraží do patnáct mil vzdáleného františkánského kláštera. Autobus mě dovezl na nejbližší zastávku, kde na mne nikdo nečekal. Tak jsem se musel plahočit s dvěma kufry po míli dlouhé cestě ke klášteru a cítil jsem se docela osamělý a vyděšený k smrti.

Mohu se proto ztotožnit s tím, co jsem slyšel o zenových klášterech, protože semináře v době před II. vatikánským koncilem se od nich moc nelišily. Vzbudili nás do studeného (a někdy tmavého) brzkého rána k modlitbě a rozjímání. Pravidla byla přísná a náš život byl podřízen danému režimu do té míry, že jsem k němu někdy pociťoval odpor, a způsobem, který při pohledu zpět nebyl vždy nutný. Ale vše nebylo zase tak špatné. Jednou z věcí, kterou staromódní seminář udělal pro mnohé z nás, bylo to, že nás přiměl skutečně se nad sebou zamyslet a zopakovat si, proč jsme tady. Nebyli jsme tam kvůli svému pohodlí, to je jasné. Domnívám se, že ostatní mladí muži měli podobné zkušenosti na jiných místech, například v armádě nebo ve fotbalovém mužstvu.

Může se stát, že otcové učí mladé muže pouze hrubosti a necitlivosti, ale pravý „zraňující otec“ má pro vstřícného syna velmi zvláštní dar. Je to naprostý opak starostlivé matky, ale přináší nezbytnou formu a schopnost sebekritiky, kterou nikde jinde nenajdeme.

Věčný chlapec se často na starého muže rozzlobí právě pro ty dary, které ho mohou učinit moudrým. Jak mi dnes řekl jeden vězeň, „tak dlouho nám trvá, než vyrosteme a zmoudříme, že tou dobou už jsme udělali všechna životní rozhodnutí a všechny své chyby“.

Věčný chlapec a starý muž budou vždy potřebovat jeden druhého. Možná proto úplně poslední verš Starého zákona slibuje, že Eliáš při svém návratu „…obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům“ (Malachiáš 3,24).