Já sám jsem měl to štěstí, že jsem našel svého děda v postavě svého otce, což je možná důvod, proč jsem se ztotožnil více s archetypem děda než s archetypem chlapce, přestože jsem byl mladý. Můj otec je prostý člověk bez vyššího vzdělání, ale je velmi moudrý. Je natolik moudrý, že ví, co ví a co neví. Jeho moudrost mu také dává důvěru, že i to, čemu nerozumí, je dobré, i když tomu nerozumí. Má velký respekt k dobrotě druhých lidí. A umí povzbudit druhé, aby věřili ve svou dobrotu a aby šli svou vlastní cestou, i když není totožná s jeho. Díky jeho schopnosti věřit mi a povzbudit mne, ačkoli někdy nechápal, kam mne Bůh vede, jsem se mohl stát knězem a troufnout si přeměnit své poslání – velmi odlišné od otcova – ve skutečnost.

Už když jsem dospíval, můj otec mi zcela důvěřoval a podporoval mne. Když jsem šel ven, nikdy nevyžadoval vysvětlení, kam jdu. Jednoduše mi věřil a skrze jeho důvěru jsem se naučil zodpovědnosti. Teď, když jsem starší, se někdy přijde podívat na přednášku nebo kázání, které mám, poslouchá mě, a já z něho cítím pořád tu stejnou důvěru. Jsem si jistý, že ne vždycky rozumí všemu, co říkám, ale tento nedostatek nijak nezmenšuje jeho víru ve mne. Vidím ho, jak sedí v první řadě a je přesvědčen, že cokoliv řeknu, musí být dobré jen proto, že to říkám. Jeho respekt ke mně mi umožňuje být tím, kým jsem, a říkat to, co říkat chci.

Když tímto způsobem důvěřujeme druhým – když věříme v Boha a v život, aniž bychom jim vždy rozuměli – mohou i z nás být dědové. Když se přestaneme zabývat svou vlastní potřebou dokonalosti a úspěchu, můžeme ocenit dokonalost a úspěchy druhých. Když se zbavíme strachu ze selhání a z bolesti, budeme moci svobodně věřit životu tak, jak přichází, a potvrdit, že pokud přichází od Boha, musí být dobrý. Budeme svobodní, abychom se mohli postavit do zákulisí a uvolnit střed jeviště těm, kdo potřebují naši pomoc.

Energie děda je energií klidnou a bezpečnou. Je už vyzkoušená a je na ni vždycky spolehnutí. Už si nepotřebuje nic dokazovat, a proto může podpořit snahu těch, kdo si ještě nejsou jisti sami sebou. Děti se v přítomnosti svých prarodičů cítí bezpečně, protože zatímco táta s mámou se ještě pořád usilovně snaží najít své místo v životě, babička s dědečkem už nalezli prostor, kde jejich cesta došla cíle a naplnění. Také ženy vyzařují energii děda, pokud v sobě objevily a integrovaly mužskost. Můžeme to nazývat energií velké matky či babičky.

Dědové mohou hluboce důvěřovat životu právě proto, že se smířili se smrtí. Vědí, že bolest není nepřítel; nepřítelem je strach z bolesti. Zažili toho dost na to, aby pochopili, že život je nakonec silnější než smrt. Životu je vlastní vitalita, která se sice může časem zmenšit, ale nakonec nevyhnutelně musí překonat ničivou sílu smrti. Tuto zásadu je možné pozorovat v praxi ve velkém měřítku v Třetím světě, kde se lidé i přes dlouhá léta útlaku stále dožadují svých práv na svobodu a nezávislost. Na nižší úrovni nacházíme ten samý jev u skupin, jež se snaží zlepšit svou situaci, a jedinců, kteří musejí překonávat velkou nepřízeň osudu a bojovat s chudobou, závislostí a nemocemi, aby vůbec mohli žít plnohodnotný a prospěšný život.

Dědové dokážou rozpoznat příval božského ducha do lidské situace. Protože věří, že Bůh má vše definitivně pod kontrolou, mohou se vzdát touhy ovládat realitu a nutit druhé, aby se skláněli před jejich vůlí. Mohou se v klidu přestat snažit dobývat život, jak to často dělali, když byli mladší, a jednoduše ho nechat volně plynout, aby nás nakonec – pokud ne hned a přímo – dovedl k něčemu většímu.

To neznamená, že by dědové byli naivní. Tolikrát už viděli smrt, že vědí, jak vypadá, i když se schovává pod maskou falešných slibů a zdánlivě logických vysvětlení. Dohlédnou až za nevědomost mladých, kteří touží po penězích a úspěchu, a moudře vědí, že nakonec jde jen o pomíjivé iluze. Už slyšeli dost politických slibů a reklamních lákadel, aby si uvědomili, že to jsou sliby z velké většiny prázdné. Ale jejich planost je neruší, protože oni stojí na pevném základu životní reality. Vědí, za co stojí bojovat a za co ne.

Mladší muži mají potřebu bojovat proti síle smrti, která je přítomná jak v jejich životě, tak v životě jejich společenství. A tak to má být, protože jejich vnitřní volání je nutí převzít zodpovědnost za životní směr a odvážně jednat pro dobro své i druhých. Avšak dědové chápou, že každé lidské rozhodnutí v sobě nevyhnutelně zahrnuje dobré i zlé a že každá společenská situace je směsí světla a temnoty. Odvaha děda se tedy nezaměřuje na boj se smrtí, ale na potvrzení života tváří v tvář smrti. Děd se řídí Ježíšovým „Nikdo není dobrý, jedině Bůh“ (Marek 10,18) a ví, že je marné vytvářet iluzi, že nějaké jiné než Boží dobro je úplně dobré nebo že určitá potřeba je absolutně potřebná.

Ve skutečnosti je první půlka života stejně nezbytná jako ta druhá. Skočit troufale hned to druhé půlky, aniž by člověk bojoval, strádal, proklínal a selhával, je často jen líná a nepoctivá kapitulace. Mám starost o mladé muže, kteří nemají žádné hrdinské sny, žádnou egocentrickou vášeň, žádné blouznění po zázraku, žádný „hřích“. Hrozí jim, že z nich nikdy nebudou moudří dědové.

Dědové také mohou důvěřovat životu proto, že z něj už viděli víc než mladí muži, a mohou také důvěřovat smrti, protože jsou jí blíž než oni. Něco jim po cestě prozradilo, že to, čím jsou teď, ještě není konečný stav jejich existence. Stejně jako se nemůžete stát biologickým dědečkem, když je vám teprve dvacet, nemůžete být ani duchovním dědem, když jste ještě mladý. Musíte být své smrti dostatečně blízko, abyste poznali, co je zač, a uvědomili si, že to neznamená konec života. Smrt je tím, čím je. Není dobrá, ale je to součást života a život je dobrý. Tělo je jako domácí úkol: když ho napíšeme, můžeme ho pustit k vodě.

Duše děda je dost velká na to, aby mohla pojmout smrt ega a potvrdit život Boha jako takového a život v druhých i přes nevyhnutelnost fyzické smrti. Tento duchovní prostor dokáže pojmout všechny protiklady života – mužskost i ženskost, jednotu i rozdílnost, vítězství i porážku, nás i je a tak dále – protože přijal protiklad smrti jako takový. Pro děda už smrt není nepřítelem, ale „vítanou sestrou“, jak ji nazval svatý František.

Děd už také nepotřebuje přepych naprosto čistých zásad, aby se ujistil o správnosti každého svého rozhodnutí. Pokud šel ve šlépějích hrdiny, ví, že jeho víra nemá tolik co dělat s nezpochybnitelnými závěry jako s děsivými setkáními se životem a s živým Bohem. Uvědomil si, že duchovní růst se netýká ani tak učení jako spíš odnaučení a radikální otevřenosti vůči pravdě bez ohledu na následky. Chápe, že není potřeba uchopit pravdu, ale spíše se odpoutat od osobních překážek pravdy. Uvědomuje si, že lidé ve skutečnosti nerozumějí, když příliš vehementně s něčím souhlasí, nebo naopak nesouhlasí, protože mají příliš velké ego, které zabraňuje správnému úhlu pohledu. Děd se naučil, že konverze je proces nejhlubšího naslouchání jiným – a Jinému.

Možná víc než kdy jindy se člověk stává dědem, když se naučí laskavě zacházet s mezemi svých možností. To se samozřejmě dá naučit pouze konfrontací s konkrétními a ne vždy příjemnými hranicemi svých možností. V tomto smyslu na sebe může mladý muž vzít důležitou dědovu sílu, jak to někdy pozorujeme u mladých těl handicapovaných a utiskovaných lidí. Radostné přijetí omezeného světa, kterého jsem pouhý zlomek a moment, je pravděpodobně nejvýraznější známkou vyspělé mužské síly. To, za co kdysi bojoval – dokonalou svobodu – nyní nachází i v nedokonalých událostech a institucích tohoto světa. Dosvědčuje to například sv. Pavel nebo Nelson Mandela ve vězení. Děd ve velké míře nedůvěřuje definici svobody, jak ji podává svět. Stejně jako Aristoteles pochopil, že svobodu může mít pouze jedinec nebo skupina, kteří jsou oddáni ctnosti.

Podobné úvahy mě nutí přemýšlet, zda existuje vůbec nějaká šance na získání skutečné lidské svobody na tomto světě. Jen málo státních představitelů má, jak se zdá, nějakou vnitřní hloubku. Mladým lidem se říká, že mají přijmout daný systém a snažit se v něm uspět, a čtyřicet osm procent Američanů je nyní zaměstnáno ve státních úřadech nebo v deseti největších korporacích. Kdo je za takovýchto podmínek ochoten zaplatit za opravdovou svobodu? Kdo ji vůbec dokáže poznat?

Žádná civilizace by nemohla přežít, kdyby její starší nebyli ochotni předat svou získanou moudrost mladým. Přesto toto neočekáváme ani nevyjadřujeme potřebu, aby se to stalo. I katolické univerzity se staly ve velké míře spíše místem přípravy na kariéru než místem intelektuálního a duchovního rozvoje. A v mnoha kostelích upadla velká Abrahámova cesta v zapomnění ve prospěch katechetických odpovědí a fundamentalistických krátkých spojení. Moudrost neumírá, pokud jí to sami nedovolíme. Většina lidí je ještě dost naživu, aby poznala moudrost, když ji někdo nabízí.

Což nás vrací zpět k návykovému systému, o kterém jsme mluvili na začátku této knihy. Myslím, že si konečně budeme muset přiznat, že jsme modlářsky uctívali svůj systém, zvláště po oné tak trochu falešné euforii po druhé světové válce. Amerika se stala naší spásou, nikoli evangelium. Abych citoval velkého děda T. S. Eliota:

„Zde konali úspěšní, bezbožní lidé:
Jejich jediným pomníkem asfaltová cesta
A tisíc ztracených golfových míčků.“– T. S. Eliot30

Jediná volba, kterou jsme měli, byla mezi tzv. konzervativní interpretací tohoto modlářství, což předpokládalo respekt k zákonům a tradicím, a pravdou. Falešní dědové nakonec milovali bezpečí víc než pravdu, představu sama sebe víc než jakoukoli podobu cesty víry. A ti takzvaní liberálové jsou obyčejně všechno, jen ne svobodní, protože jejich jediné pojetí svobody se nese ve smyslu naivního „všichni a všechno je dobré“; jsou poděšeni mužským „Ne!“ a nakonec jsou neschopni vytvořit smysluplné hranice a skutečnou identitu. Jejich tolerance není moudrým pochopením děda, ale tolerance, která dělá dobře malému chlapci, který ještě neví, kým je.

V dědovi je něco místního i vesmírného. Zná hranice svého území a zná svůj střed, ale nemá potřebu si ani jedno příliš chránit. Prostě o nich ví. Umí je popsat a může je sdílet s přáteli či mladými lidmi, kteří o ně jeví zájem, ale nemusí je nutit, aby šli po stejné cestě jako on, jen aby si utvrdil svou pozici. Duchovně vyzrálý muž má vždy ponětí o svých pohnutkách a nebojí se bránit své teritorium, když je ohroženo. Ale ví, že samotné hranice jsou v mnoha případech pouze vedlejší. S klidnou jistotou Ježíše může děd promlouvat k mladým nadšencům: „Nebraňte mu!… Kdo není proti nám, je pro nás“ (Marek 9,39–40). A se stejnou jistotou může ospravedlnit a ubránit své teritorium ve vztahu k čistému zlu: „Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje“ (Matouš 12,30). Opravdová moudrost znamená schopnost vědět, kdy je který příkaz oprávněný. Každý má svůj čas.

Chaos a pluralismus naší doby budou pravděpodobně stále nutit mnoho mužů k tomu, aby hledali útočiště za klamnými hranicemi, jako je patriarchát, nacionalismus, rasismus, fundamentalismus a sexismus, místo aby vydrželi na klikaté cestě zvané víra. Jiní zase budou nadále směřovat k jakýmsi psychologickým blábolům a beztvarosti hnutí New Age právě proto, aby se vyhnuli všem mezím a kapitulacím. Neumím si představit pravého děda, který by nebyl svým způsobem kontemplativní člověk. A kontemplativní člověk je ten, kdo žije a navrací se do svého středu, a přesto ví, že on sám Středem není. Je jenom součástí, ale milosrdnou a vděčnou součástí.

Možná bychom měli přestat popisovat pomocí pojmů a přímo jmenovat některé velké otce, které asi všichni známe. V naší době potřebujeme jejich sílu a vzít si ji můžeme jen z jejich životů a z jejich svědectví. Vím, že byste mohli mnohá jména přidat, zde jsou tedy ta, která mě v tuto chvíli napadají: Abraham Lincoln, Albert Schweitzer, Dag Hammarsköld, U Thant, Jan XXIII., Dietrich Bonhoeffer, Michail Gorbačov, Jean Vanier, Thich Nhat Hanh, Martin Luther King, Jr., Mahátma Gándhí, Nelson Mandela, Anvar Sadat, Abraham Heschel, Thomas Merton, Dom Helder Camara, Thomas Dooley, Hubert Humphrey, John Howard Griffin, Julius Nyrere.

Není potřeba dodávat, že americká společnost není zrovna masovým producentem moudrých stařešinů, protože k tomu je zapotřebí divokého muže, který by probudil jiného divokého muže. Někdy mi připadá, jako bychom čekali na nějaký globální akt spontánní duchovní divokosti. Ale všichni se můžeme vrátit ke zdroji ohně. Ke zdroji, jenž je v nás, ke zdroji jménem Bůh.