Když jsem jednou uspořádal sérii několika přednášek v Kalifornii, přišel za mnou do haly jeden mladík, kterému mohlo být něco přes dvacet, a naléhavě mě prosil, zda by se mnou mohl mluvit. Pozval jsem ho do svého pokoje, a když jsme byli sami, sdělil mi svůj životní příběh.

To, co mi vyprávěl, vypovídalo hodně o jeho otci – inženýrovi. Když byl malý, zeptal se svého otce na Boha a otec mu stroze odpověděl: „Matematika je můj bůh. Pokud něco nemůžeš dokázat, tak o tom nemluv. Pokud se něco nezakládá na logice, tak to pro mne neexistuje.“ Ale jeho syn zastával přesně opačný postoj. Byl to velmi citlivý, vnímavý mladý muž, a tak si s otcem zůstali cizí. Oba žili ve dvou zcela odlišných světech, které se nikdy nemohly protnout. Nikdy se mezi nimi neudálo nic životodárného.

Když mi onen mladý muž svůj příběh vyprávěl, cítil jsem, jak si užívá, snad i vychutnává, tuto novou zkušenost. Asi po hodině se najednou odmlčel a podíval se na mne: „Vy mě posloucháte!“, zvolal udiveně. „Můj táta mě nikdy neposlouchal, ale vy ano! Mám vás za to moc rád.“

V tu chvíli jsem si byli velmi blízcí, možná blíž, než ten mladík vůbec kdy byl nějakému dospělému muži. Ale já jsem musel brzy odejít na další přednášku. Tak jsem se s ním pomodlil a podržel chvíli jeho ruce ve svých. Nakonec jsem se zvedl a položil jsem ruce na jeho hlavu, abych mu požehnal. Pak jsem řekl, že už musím jít.

„Nechci, abyste odešel,“ prosil mě zoufale.

„Ale já mám za několik minut přednášku. Proč nechceš, abych odešel?“

„Když jste se mě dotkl, bylo to moc příjemné.“ Vzápětí se lekl, abych si jeho slova nevyložil špatně a dodal: „Nemyslete si, že jsem gay nebo tak něco, jen jsem se cítil dobře, když jste se mě dotknul. Můj otec mě nikdy nevzal za ruku a nikdy mě nevyslyšel. Můžu za vámi zase někdy přijít?“

Druhý den jsme se potkali znova, pak znova a tak dále. Potřeboval někoho, komu by mohl sdělit své pocity, kdo by poznal, jaký doopravdy je, kdo by pochopil hloubku jeho bolesti. Potřeboval někoho, kdo by ho ujistil o své náklonnosti a potvrdil mu, že je tím, čím je. Zkrátka potřeboval otce.

Kdykoliv si na toho mladíka vzpomenu, uvědomím si, že byl jen jedním z celého zástupu. Tisíce a tisíce mladých i starých mužů cítí totéž. Vyrostli bez otcovské lásky, bez otcova pochopení a náklonnosti. A přesně po tomhle dychtí a hledají to u učitelů, trenérů, kněží, vedoucích skautských oddílů a kohokoliv, kdo jim onu náklonnost projeví. Později, ve vojenské službě nebo ve světě obchodu, hledají totéž u svých nadřízených. Jsou z nich dobří týmoví hráči nebo dobří vojáci, jako třeba Oliver North, který by pro svého prezidenta udělal cokoli, pokud by to ovšem pan prezident odsouhlasil.

S touhou po otci se setkávám v mnoha různých podobách. Například v současné době jsem kaplanem ve vězení v Albuquerque, což je sama o sobě velmi machistická hispánská subkultura. Kdykoliv se vězni setkávají a komunikují mezi sebou nebo s dozorci, předvádějí svůj machismus s obvyklými nadávkami a ostrými slovy a dělají ze sebe drsňáky. Ale když jsou pak se mnou o samotě, všechno se změní. Najednou jsou z nich malí kluci, kteří se snaží stůj co stůj upoutat mou pozornost a já jsem pro ně „padrecito“ – tatínek.

Vzpomínám si na jednoho muže, který za mnou přišel. Byl to svalovec, na jedné paži tetování Panny Marie Guadalupské, na druhé obrázek nějaké nahotinky. „Koukněte, otče, umím s ní hýbat,“ zatnul sval a hýbal paží. V jeho očích se zračila touha malého kluka zaujmout svého tátu.

Častokrát si vězni vymýšlejí různé důvody, aby se mnou mohli být o samotě a povídat si se mnou. Žádají o svolení jít ke zpovědi, i když ve vězení nedělají nic, z čeho by se museli zpovídat. Ale přijdou s čímkoliv a doufají, že to stačí na hřích, jen aby mi pak mohli vyprávět o svých intimních pocitech a vnitřním „já“.

Když vyslechnu vězňovu zpověď, vždy mu položím ruku na hlavu nebo na rameno, abych mu dal požehnání. Bez výjimky se všichni rozpláčou, když se jich dotknu. Svěsí hlavu, abych neviděl slzy v jejich očích, ale já slyším, jak popotahují jako malí kluci, kteří potřebují pohladit a obejmout. Samozřejmě by mě to nikdy nenechali udělat. Ale vždy se po tom snaží ještě navázat rozhovor, jen abych se u nich ještě chvíli zdržel.

Ano, touha po otci je velká a hluboká rána, kterou si mnozí z nás neseme s sebou, aniž bychom si ji uvědomovali nebo ji přinejmenším uměli pojmenovat. Jedná se o deprivaci, kterou se neustále snažíme překonávat, o potřebu, již chceme neustále uspokojovat. Nejsme schopni být sami sebou; nemůžou z nás být dospělí muži, protože pořád potřebujeme být něčími synáčky. Potřebujeme, aby nás ten někdo měl rád. Odloučení od toho, kdo je stejný jako my (otec), je do jisté míry ještě zhoubnější než oddělení od toho, kdo je naším pravým opakem (matka). Jestliže mě mužský svět nepřijme, pak už si nikdy nebudu jistý sám sebou.

Jak moc destruktivní je touha po otci? Jak daleko je muž schopný zajít, jen aby uspokojil potřebu uznání, které mu jeho otec odpíral? Co by mohl udělat, aby se zbavil potlačovaného vzteku, když už ne přímo na svého otce, tak na vše, co jeho otec představuje?

Německá psycholožka Alice Millerová napsala studii o muži, s nímž se v dětství hrubě zacházelo.16 Otec ho zbil za každý sebemenší přestupek, ať skutečný, nebo jen domnělý. Nikdy na syna nevolal jeho jménem. Když chtěl, aby k němu hoch přišel, zapískal na něho jako na psa. V chlapci kypěla nenávist, ale nebyl schopen dát svému vzteku na otce volný průběh. Tak ho potlačoval v sobě a přiživoval tím svou nenávist. Později se syn dozvěděl, že jeho dědeček (o kterém skoro nic nevěděl) byl Žid. Jeho zdeformovaná mysl ho dovedla k přesvědčení, že židovská krev byla důvodem chování jeho otce.

Ten chlapec se jmenoval Adolf Hitler. Zbytek jeho destruktivního příběhu už znáte.