Žil byl jednou jeden král, jehož království bylo hned vedle velkého lesa se všelijakými druhy zvěře. Jednou poslal král do lesa svého královského lovce, aby zastřelil jelena, ale lovec se nevrátil. „Asi se mu něco stalo,“ řekl si král a hned druhý den poslal do lesa další dva lovce, aby se podívali po svém ztraceném druhovi, ale ani ti se už nevrátili. Třetího dne král svolal všechny královské lovce a nakázal jim: „Prohledejte celý les a nevracejte se, dokud ty tři zmizelé muže nenajdete.“ Ale nikdo z lovců se nevrátil a stejně jako po prvních třech se i po nich slehla zem. Ani jejich lovecké psy, které vzali s sebou do lesa, už nikdy nikdo nespatřil.

Od té doby se do lesa nikdo neodvážil. V lese se nic nepohnulo, až na osamoceného orla nebo jestřába vznášejícího se nad lesem. Les byl naprosto nehybný a tichý.

Tak uběhlo několik let, až jednoho dne lovec z dalekého kraje požádal krále, zda by si směl ulovit zvěř v královském lese. Protože si král pamatoval, co se stalo se všemi jeho lovci, zdráhal se jeho přání splnit. Řekl mu: „Obávám se, že když vstoupíš do toho nebezpečného lesa, nepovede se ti o nic lépe než mým lovcům a už nikdy se z něj živý nedostaneš.“ Na to cizí lovec odpověděl: „Můj pane, já nevím, co je strach. Rád stanu nebezpečí tváří v tvář.“

A tak se lovec vydal se svým ohařem do lesa. Zanedlouho pes ucítil stopu jelena a zaštěkal na lovce, aby ho následoval. Pak se pes rozeběhl napřed a doběhl na kraj jezírka, které bylo tak hluboké, že zaváhal, jestli se do něj vrhnout. Najednou se z temné vody vynořila nahá paže, chňapla po psovi a stáhla ho do hlubin.

Když lovec viděl, co se stalo, běžel zpátky na hrad, požádal o tři muže a tři vědra a všichni se vrátili do lesa, aby jezírko vyprázdnili. Tvrdě pracovali několik hodin, a když byla temná voda skoro všechna pryč, spatřili na dně jezírka ležet nějakého divocha. Měl tělo pokryté srstí barvy zrezivělého železa. Lovec a jeho pomocníci svázali divocha provazy a odvedli ho na hrad.

Vzezření divocha způsobilo poplach a strach mezi lidem, a tak ho dal král zavřít do železné klece uprostřed hradního nádvoří. Všem zakázal pod pohrůžkou vyhnání z království klec otevřít a klíč svěřil nikomu menšímu než samotné královně. A od té doby mohli zase všichni chodit bezpečně do lesa.

Král měl osmiletého synka, a když si jednou malý princ hrál na nádvoří se zlatým míčem, míč se zakutálel do klece. „Vrať mi můj míč,“ řekl princ divochovi. „Až mi otevřeš dveře od klece,“ odpověděl divoch. „To neudělám,“ odmítl princ, „toho se neodvážím, protože to sám král zakázal.“ A pak odběhl pryč.

Hned druhý den se ale malý princ vrátil a chtěl zpátky svůj míč. A divoch znovu řekl: „Až mi otevřeš dveře od klece.“ Ale chlapec to neudělal.

Třetího dne se král vydal na lov. Princ zase přišel ke kleci a tentokrát řekl: „I kdybych ji chtěl otevřít, nemůžu, protože nemám klíč.“ A na to muž odpověděl: „Klíč leží pod polštářem tvé matky. Určitě ho odtamtud dokážeš vzít.“ Po těchto slovech chlapec odhodil všechnu opatrnost, a protože moc chtěl svůj míč zpátky, klíč ukradl.

Zakrátko se malý princ vrátil a odemknul zámek klece, ale když otvíral těžké železné dveře, přiskříply mu prst. Jakmile se dveře otevřely, divoch vyšel ven, vrátil chlapci zlatý míč a pospíchal pryč. Ale chlapec měl strach a volal za ním: „Poslyš divochu, jestli utečeš, budu potrestán! Prosím, neutíkej!“ Načež se divoch otočil a vrátil se. Vzal chlapce, posadil si ho na ramena a odnesl ho do lesa.

Jak můžeme tento příběh interpretovat? Jako většina bájí a mýtů je tento příběh ve skutečnosti alegorií, která v sobě ukrývá nejeden význam. Je to přesně ten typ příběhu, jejž hlubinní psychologové často analyzují a považují postavy a jejich konání za symboly toho, co probíhá uvnitř člověka, přestože si to ten člověk třeba vůbec neuvědomuje. Ovšem v tomto případě není náš příběh něčí osobní sen, ale kulturní mýtus, který představuje něco, co Carl Gustav Jung a jiní psychologové nazvali kolektivní nevědomí. Z tohoto pohledu vypráví onen příběh zcela jasně o divokém muži v každém z nás.

Zkusme rozebrat symboliku našeho příběhu krok za krokem.18

Na začátku zmizí beze stopy královští lovci. Přestože za nimi král pošle další lovce, nikdy si nepoloží tu jedinou otázku, kterou si má položit, totiž co je příčinou mizení lidí? Jako většina z nás král ignoruje svůj problém, místo aby mu čelil. V tomto případě má problém evidentně co dělat se ztrátou mužské síly či odvahy. Nechává les, což je součást jeho života s problémem, na pokoji. Na pohled se všechno zdá mírumilovné a klidné, ale nebezpečí nepominulo.

Jediným mužem s odvahou čelit nebezpečí je cizinec, který odhalí skrytou příčinu králova problému. Požádá o pomoc a díky namáhavé práci se jemu a ostatním podaří vybrat vodu z hlubokého jezírka. Cizinec představuje určitou ochotu nahlédnout pod povrch problému, ale sám král se jeví jako zastánce pokračujícího nesouhlasu s touto myšlenkou. Muži s vědry se noří do hlubokých a temných vod nevědomí, ale jen díky velkému úsilí objeví tu tajemnou oblast a dostanou se k jádru problému.

Najdou velkého chlupatého nahého muže. Svážou ho a přivedou na hrad. Tam jsou lidé fascinování divochovou zvířecí silou. Ale král neví, co má dělat s touto nekontrolovatelnou a děsivou silou, a tak zamkne divokého muže do klece, kde nemůže napáchat žádnou škodu. S tímto se král vrací ke svým starým záležitostem, jako by se nic nestalo. Avšak velmi symbolicky střeží klíč od divochovy klece královna, protože žena má moc mužskou sílu uvolnit, anebo, což je tento případ, ji držet pod zámkem.

Na scénu dále vstupuje malý princ. Je mu osm let, což se kdysi nazývalo „věkem rozumu“, kdy se děti odpoutají od nereflektivní nevinnosti a začnou přemýšlet. Hraje si se zlatým míčem, který je v mytologii často symbolem celistvosti. Takže chlapec se ve své nevinnosti setkává tváří v tvář s otcovým divokým mužem, který, jelikož chlapec je králův syn, je i jeho vlastní divoký muž. Chlapec chce zpět svou celistvost, ale jediný způsob, jak ji získat, je vypustit divokého muže ven.

Železný Jan chlapci prozradí, že klíč k celému problému je pod královniným polštářem, protože jak jsme už viděli, cesta k divokému muži vede přes ženskost. Chlapec má strach z toho, co se mu stane, když divokého muže pustí, ale jeho touha po celistvosti mu dodá odvahu, aby se vplížil do matčina pokoje a klíč ukradl.

Co z toho můžeme vyvodit? Já to považuji za symbol dvojsmyslnosti ženství ve většině našeho života. Na jedné straně nám divoký muž uzamčený v nás říká, že jeho neuvěřitelné síly můžeme dosáhnout tím, že se ponoříme do prostoru ženskosti. Na druhé straně žena, která nás do tohoto prostoru může zavést, nám často chce zabránit, abychom se s divokým mužem spojili. Rebeka tolik nenáviděla svého chlupatého syna, lovce Ezaua, že ho zradila ve prospěch jemného Jákoba (viz Genesis 27). Nic nového pod sluncem.

V mém osobním životě je takovou ženou má matka. Už od začátku mé kněžské dráhy, kdykoli slyšela, že jsem se zapojil do podivných aktivit, jako byly například charismatické mše nebo protiválečné protesty, vždy si mě zavolala a plísnila mě pro mou snahu odlišovat se od ostatních. Proč jen nemůžu být klidný, poslušný kněz, jakého ze mne chtěla mít? To jí nejde na rozum. Je velmi obtížné odolat tomuto mateřskému hlasu, který nemá porozumění pro riskování.

Tentýž problém vidím často i u ostatních kněží, nejen v souvislosti s jejich matkami, ale i ve vztahu k „naší svaté matce církvi,“ jak jsme říkávali. Svatá matka nechce, aby její synové byli jiní, nechce, aby dělali něco, co by rozhoupalo loď nebo poskvrnilo čest rodiny, i kdyby to bylo pro šíření slávy Boží – přitom přesně tohle by měl být hlavní cíl církve. Ve většině ritů se musí chlapec v pubertě odpoutat od své matky. Jestli soudíte, že je to divné nebo zbytečné, zamyslete se nad tím, co dělal Ježíš ve třinácti letech v chrámu (Lukáš 3,41–52).

Snadno si můžeme představit chlapcovu úzkost, když se vracel s klíčem z královniny ložnice. Nesní ho ten divoch? Bude potrestán svými dobromyslnými, leč panovačnými rodiči? Po překonání pochybností chlapec odemyká klec, přičemž utrpí malé zranění. Divoký muž se nikdy neobjeví bez bolesti, avšak bolest není tak velká, jak se obáváme.

Když je divoký muž na svobodě, je až překvapivě mírný. Nemá v úmyslu chlapce sníst, a dokonce mu vrátí míč, jak slíbil. Když se divoký muž dává na útěk, chlapec se znovu začne obávat svých rodičů, takže se divoký muž vrátí a odnese chlapce na ramenou.

V závěrečné scéně se princ, jenž je tím nevinným, zvídavým a statečným chlapcem v každém z nás, spřátelí s divokým mužem, jehož mocná síla ho odnáší pryč. Ale kam? Do lesa. Jenže co ho čeká v lese? Příběh zde končí dvojsmyslně.

Stane se z chlapce divoch, jako je Železný Jan, který číhá v bahně jezera na neopatrné pocestné, aby je snědl? Spíše se domnívám, že dvojice, nyní spojená, je jiná, než když byl každý sám. Chlapec usazený na divochových ramenou se stává jeho zrakem a pohledem, divoch se zase stává chlapcovou mužskou silou – silou, kterou mu jeho vlastní otec nikdy nedal.

Společně odcházejí za dobrodružstvím do lesa – a možná ještě dál.