Psycholožka Anne Wilsonová-Schaefová v posledních letech napsala několik knih o návykovosti a závislosti nejen na drogách, ale také na způsobu lidského myšlení a chování v moderní společnosti.4 Když poprvé psala o společenském systému, ve kterém my Američané žijeme a pracujeme, pojmenovala ho systém bílého muže, protože společnost v této zemi ovládají bílí muži. Ale postupně si uvědomila, že se do tohoto systému včlenilo i mnoho žen a brání ho stejně houževnatě jako většina mužů. Zjistila také, že to není jediný systém, na němž jsou lidé žijící v této společnosti závislí, a proto analyzovala celý proces související s existencí současné americké návykové společnosti.

Anne Schaefová popisuje ve svých knihách utlačenost utlačitelů, otroctví otrokářů, bezmocnost mocných. Naprostá většina mužů v naší společnosti je závislá na určitém způsobu myšlení, cítění a chování. Ten je systematicky láká do pasti, aniž by si to uvědomovali, podobně jako závislost na alkoholu, nikotinu či drogách pomalu, ale jistě uvězňuje své oběti. Muži věří, že vládnou sociální realitě, kterou vytvářejí, ale ve skutečnosti jsou v ní uvězněni. Jejich celu tvoří čtyři zdi, které doktorka Schaefová chápe jako čtyři mýty, tedy čtyři zastřešující víry, jež definují duševní obzor většiny mužů.

První mýtus říká, že systém bílého muže je to jediné, co existuje. Muži ovládaní tímto systémem neznají žádný jiný způsob nazírání na realitu. Jsou závislí na svém jednorozměrném pohledu na svět, který jim realitu zprostředkovává. Nebaví je nic jiného než hra o moc, postavení a bohatství. Tato hra se hraje v zasedacích místnostech amerických korporací, na burzách s cennými papíry a komoditami, na hřištích profesionálních sportovních klubů, ve vládě, v kancelářích vysokých úředníků a v luxusních čtvrtích na předměstí. Seznam je nekonečný, protože tento mýtus zahrnuje tak či onak vše v našem životě. Takto žijeme všichni. Do určité míry jsme na tomto systému a na realitě, kterou nám předkládá, závislí všichni.

Druhý mýtus zní: Systém bílého muže je přirozeně nadřazený. Jiní lidé mohou myslet, cítit a chovat se jiným způsobem, ten je však mimo rámec reality. Postoje a konání těchto lidí jsou v nejlepším případě kuriózní a zábavné, v nejhorším špatné a hrozivé. Z této pozice nadřazenosti mohou ti, kteří jsou začleněni v systému, vytvářet úsudky i za ty, kdo stojí mimo něj. A tak jsou ženy slabé, černoši neschopní, Mexičané líní, Rusové nespolehliví, chudí neproduktivní, nevzdělaní zaostalí. Seznam je tak dlouhý, kolik jen mají bílí muži předsudků. To proto, že jejich systém určuje, co je správné, dobré a pravdivé.

Podle třetího mýtu systém bílého muže všechno zná a všemu rozumí. Neexistuje nic, co by nespadalo do jeho kompetence či zorného pole, a když už, tak to není důležité. Systém a ti, kteří ho ovládají, vědí, co je pro každého to nejlepší a co je nejlepší pro svět. Vědí, co chce Bůh, a vědí, jak Bůh chce, aby lidé žili. Mohou tedy uzákonit pravidla ekonomiky, politiky a dokonce i morálky. Ti, kteří jsou na systému závislí, nemají žádné pochybnosti o tom, jak se věci mají a jaké by měly být.

Čtvrtým mýtem je přesvědčení, že je možné být zcela logický, racionální a objektivní. Vše, co stojí za poznání, se dá zpředmětnit a změřit. Dá se to započítat do hrubého národního produktu, dá se to změřit a zvážit na vahách politické moci, dá se to pozorovat a vědecky analyzovat nebo to lze uzákonit či do nějakého zákonu zahrnout. A jestliže existuje něco, co se nedá poznat pomocí moderních technologií tohoto systému, je to irelevantní a není třeba brát to v potaz. Pocity, zásady, naděje, ideály, práva a jiné nehmotné hodnoty mají význam jen tehdy, pokud se dají zhmotnit a změřit.

Ačkoli první tři mýty ukazují, jak částečný a neúplný ve skutečnosti systém bílého muže je, teprve čtvrtý mýtus nám odhaluje, proč je také návykový. Podobně jako se alkoholik zaplétá do „lihové logiky“, jak to nazývá hnutí Anonymní alkoholici, stejně tak lidé zaklínění v tomto systému vykazují omezené uvažování a vnímání. Jejich závislost na systému je oslepuje do té míry, že nevnímají nic mimo něj. Jsou schopni vidět a cítit jen to, co posiluje jejich závislost, anebo naopak to, co ji ohrožuje. Oni sami si připadají logičtí, i když ve skutečnosti uvažují nesouvisle. Myslí si, že jsou racionální, ačkoliv se chovají iracionálně. Jsou přesvědčení, že jsou morální, přestože dělají věci, kterými ničí sebe i ostatní.

Anne Wilsonová-Schaefová dále uvádí, že zmíněné čtyři mýty zastřešuje ještě jeden, který všichni čtyři podporují, stejně jako ony čtyři zdi podpírají strop, jenž definitivně uzavírá vězně uvnitř malé cely. A stejně jako tomu pomyslnému stropu, ani tomuto mýtu nikdo nevěnuje velkou pozornost, i když je zde stále přítomen. Je to víra, že je možné být Bohem. Většina bílých mužů by samozřejmě popřela, že tato víra je součástí jejich systému, ale to jen z toho důvodu, že nedokážou rozpoznat, kam až jejich víra může vést. Jestliže je Bůh jediná nadřazená bytost, která definuje realitu a která všechno ví, pak si tím, že vytvářejí a udržují návykový systém, si bílí muži hrají, ať už vědomě, či nevědomě, na Boha.

Tento postoj jsem zaznamenal v knize Boba Woodwarda, kde autor do určité míry zpochybňuje bezúhonnost bývalého ředitele CIA Williama Caseyho.5

Skutečně rouhačské je to, že systém bílého muže nahradil Boha, a rouhačský je i způsob, jakým si tento systém přivlastňuje Boží atributy. Ať už to nazveme vlastenectvím, národními zájmy, loajalitou vůči firmě či věrností katolické církvi, požadavek bezpodmínečné oddanosti a slepé poslušnosti je stejný jako ten, který klade droga na závislého.

Jestliže mají lidé, a zvláště muži, najít v dnešní společnosti hlubší spiritualitu, je třeba, aby se odpoutali od samoúčelných názorů na svět. V mytologiích se tento nezbytný proces často zobrazoval jako tzv. zabití draka. Ježíš to nazývá „slepotou“, a to trestuhodnou slepotou:

Farizeové, kteří tam byli,
to slyšeli a řekli mu: „Jsme snad
i my slepí?“ Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste
byli slepí, hřích byste neměli. Vy
však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte
v hříchu.“ (Jan 9,40–41)