V jistém ohledu se jim také dá říkat ženské ctnosti, protože velikost ženské síly spočívá v tom, že vytváří a udržuje vztahy, což tradičně znamená udržování rodiny pohromadě. Už jsme si řekli, že ženská energie směřuje dovnitř, do středu, a že v mnoha společnostech, včetně té naší, se ženám přisuzuje role ochraňovat tento střed, držet rodinu pohromadě, i kdyby se okolní svět kolem nich měl rozpadnout.

Je to nepochybně úkol, jímž by se měla zabývat jakákoliv skupina či organizace, ale když se to stane jedinou náplní společnosti, když je to vše, o co se například vedení v církvi zajímá, pak tu něco žalostně schází. Chybí tu mužská ctnost, síla zvěda a dobrodruha, kteří se vždy vydávají na riskantní cestu, za novými obzory, místo aby donekonečna ochraňovali už získané území.

Ženskými ctnostmi nazývám pokoru, poslušnost, otevřenost, vstřícnost, důvěru, schopnost odpouštět a trpělivost. Jsou to vlastnosti, které se mužům v podnikání, politice či armádě zdají jemné, naivní až nebezpečné. Přesto jsou to ve zcela mužské subkultuře katolického duchovenstva kupodivu také ctnosti, jež se vtloukaly do hlavy všem nováčkům, a z toho důvodu jsem je také nazval „podnikovými“ ctnostmi. Jsou to takové vlastnosti, které chce král vštípit všem svým poddaným. Jestliže se mu to podaří, má mnohem snadnější pozici.

Nepopírám, že se jedná o ctnosti. Jsou to vlastnosti silného charakteru a nezískávají se snadno. Chci jen zdůraznit, že tvoří morální sílu potřebnou pro udržování rodiny, firmy nebo církve pohromadě. Ve své podstatě však nemají žádnou moc posunout se směrem ven. Vzhledem k tomu, že se soustřeďují na skupinu, nemobilizují žádnou energii, aby ji posunuly někam dál. Na to je zapotřebí zcela jiný druh síly a ctností.

Některé z vlastností, které bych zařadil do této kategorie, jsou sebeovládání, vůdcovství, pravdomluvnost, zodpovědnost, schopnost rozhodnout, inteligence, vnitřní autorita, schopnost přijmout výzvu, odvaha a schopnost riskovat. O podobných ctnostech jsme toho nikdy moc neslýchali. Mnoho svatých však těmito ctnostmi oplývalo, a právě proto byli kanonizováni obvykle až o několik století později, poté, co se usadil prach a byli přijati domácím prostředím.

Sebeovládáním mám na mysli schopnost být v kontaktu se svým jasným středem, se svými pocity, se svými motivy. Sebeovládající se muž je ten, který zná svou hodnotu a na jejím základě koná. Dostává se mu sebepoznání a sebeuvědomění. Ví, odkud přichází, a jedná na základě svobodně zvolených hodnot, spíše než aby jen reagoval na situace nebo požadavky, které k němu vznesou jiní lidé. Je sám sebou, nebyl koupen. Nesnaží se lidem zalíbit. Snaží se dělat pouze to, o čem je z hloubi srdce přesvědčen, že je správné. Hledá vůli Boží, i když se třeba neslučuje s jeho vlastními zájmy.

Všedním příkladem této vlastnosti je chování, jehož jsem byl svědkem v komunitě Nový Jeruzalém. V posledních letech si mnozí lidé uvědomili, že se ocitli v pasti neustále narůstajícího konzumu: čím více si vydělali, tím více utráceli. Cítili, že není správné, aby si kupovali stále přepychovější věci, zvláště když na světě, v samotném Cincinnati i v jejich sousedství žije tolik lidí, kteří nemají ani základní životní potřeby. A tak manželé a manželky zasedli k jednomu stolu, uvážili, co jejich rodiny skutečně potřebují k životu, a rozhodli se, že se přebytečných věcí zřeknou. Vytvořili si plán, jak se určitých věcí vzdát, a ten dodrželi na rozdíl od většiny lidí, kteří vnímají charitu jen jako darování určité částky z peněz, které utratili za sebe.

Dobrý příklad opačného jevu uvádí ve své knize People of the Lie (Lidé lži) M. Scott Peck.21 V jedné části kniha pojednává o lidech, kteří žijí a pracují v korporativní Americe. Tito lidé nikdy nedělají to, co považují za správné, protože sami nevědí, co správné je. V raném dětství jim bylo řečeno, co znamená úspěch, a celý život žijí podle toho, jak společnost úspěch definuje. Přátelí se jenom s těmi správnými lidmi, protože to vede k povýšení a úspěchu. Berou si za manželky jen ty správné ženy, žijí ve správných čtvrtích v těch správných domech se správným psem, řídí správné auto a mají ten správný počet dětí. Ale ta „správná věc“ není nikdy to, čemu by oni sami z hloubi duše věřili. Kdyby se ta „správnost“ ze dne na den změnila, změnili by i oni to, co dělají, stejně rychle, jako mění značky aut a oblečení. Místo toho, aby ovládali sebe, ovládat se nechají.

Jestliže je sebeovládání ctností sebepoznání, pak pravdomluvnost je ctností poznání skutečnosti. Je to schopnost jasně rozpoznat, co se ve světě nebo kolem vás děje, a nazvat to pravým jménem. Je nepochybně velmi těžké si tuto ctnost osvojit, protože to předpokládá velký stupeň objektivity a nestrannosti v situaci, kterou posuzujete, a také adekvátní znalost potřebnou k utvoření nezávislého úsudku. Vždy máme tendenci přenášet na jiné lidí své vlastní pocity a postoje a nechat osobní předpojatost a předsudky, aby pokřivily naše vnímání reality. Tato ctnost předpokládá, že jste schopni ze svého „já“ vystoupit a místo nazírání něčeho z vaší perspektivy zkusit jiný úhel pohledu. Považuje se za samozřejmé, že jste ochotni obětovat svůj čas a vynaložit úsilí na dosažení pravdy a že jste ochotni přiznat svou chybu. Zde v centru Albuquerque tomu říkáme rozvíjení „třetího oka“, neboli rozvíjení objektivního sebepozorovatele.

Pravdomluvný muž je proto ten, kdo se zajímá o nalezení pravdy nehledě na to, co ho to stojí. Chce se dostat k podstatě věcí. Neuspokojí ho první dojmy. Je schopen odložit své vlastní zájmy a hledat pravdu pro dobro všech zainteresovaných. Nehledá to, z čeho by měl sám prospěch, ale to, co je objektivně správné a dobré.

Jako příklad tohoto typu pravdomluvnosti chci uvést encykliku papeže Jana Pavla II. nazvanou Sollicitudo rei socialis. Než začal psát tento dokument, papež evidentně shromáždil informace z celého světa a zamýšlel se nad tím, co se dozvěděl, ve světle objektivních hodnot evangelia. Ačkoliv je sám vybaven dostatečnou mocí a má přístup k velkému bohatství, byl schopen se podívat na světovou ekonomiku z pohledu chudých a bezmocných. Ve svých závěrech se nebál odsoudit jak komunistické, tak kapitalistické zlo.

Jako protipříklad lze uvést ty, kdo tuto encykliku kritizovali z vlastních privilegovaných pozic bohatých a vlivných, zvláště v Americe. Mnozí z nich jsou tzv. „konzervativci moci“, kteří jsou ochotní chválit papeže, když se odvolává na individuální morálku, ale už nejsou schopni být objektivní ve věcech morálky společenské. Vzhledem k tomu, že jejich vlastní zájmy jsou totožné s podnikáním a prospěchem, oni sami se nemohou ztotožnit s legitimními potřebami a právy chudých. Kritizují papeže za míchání náboženství s ekonomikou, když ukazuje objektivní důsledky evangelia a způsob, jak by se měli lidé chovat jeden k druhému. Zároveň jsou slepí vůči tomu, jak oni sami směšují náboženství s ekonomikou, když předpokládají, že Bůh žehná hromadění bohatství v rukou několika mocných, což je tzv. „evangelium prosperity“.

Zodpovědnost je podle mého mínění opak pasivity. Katolíkům bylo celý život vtloukáno do hlavy, že musejí být poslušní, ale to přineslo jen obrovskou pasivitu jejich duší, kterou je zapotřebí vyrovnat něčím, jako je zodpovědnost. Můžete tomu říkat iniciativa, chcete-li; já mám na mysli schopnost zhodnotit nějakou situaci, odhadnout, co je potřeba udělat, jít a udělat to. Zodpovědný muž nepotřebuje, aby mu někdo říkal, co má dělat; jednoduše to udělá a vezme za to na sebe zodpovědnost. Rozlišuje mezi potřebami, které se musejí uspokojit, a mezi těmi, bez nichž se lidé obejdou, dokud se neobjeví někdo nahoře a na jejich potřeby je neupozorní. Pokud takový muž potřebuje pomoc, obstará si ji. Jestliže potřebuje něčí zplnomocnění, obstará si je. Ale prostý fakt, že kolem sebe nebo nad sebou nemá nikoho, kdo by mu říkal, co má dělat, mu nezabraňuje, aby převzal iniciativu a nesl její důsledky, dobré i ty špatné.

Opět mohu uvést příklad z Nového Jeruzaléma, možná proto, že jde o společenství vedené laiky. Pokud jeho členové něco neudělají, tak to nemají. Nemohou jít za pastýřem či biskupem a žádat ho, aby pro ně něco udělal. Na druhé straně, když lidé z komunity něco chtějí, pastorační tým se na to obvykle podívá a požehná jejich záměru. Když američtí biskupové vydali pastýřský list nazvaný Výzva k míru, někteří z těch, kdo věřili, že list přináší nový pohled na důležité společenské a morální problémy, vytvořili skupiny a pořádali přednášky v cincinnatských farnostech. Když děti v Novém Jeruzalémě dorostly do věku, kdy potřebovaly náboženskou průpravu, jejich rodiče vzali v úvahu všechny možnosti, rozhodli se pro jeden program a získali potřebnou pomoc, aby mohla každý týden probíhat výuka.

Schopnost rozhodnout je síla potřebná k učinění nějakého rozhodnutí, když je třeba se rozhodnout; je to síla nechat věcem volný průběh, ale zasáhnout, když je to zapotřebí. Schopnost rozhodnout je nutná k vytvoření protipólu ženské ctnosti otevřenosti, která předpokládá ochotu každému naslouchat. Vyrovnaný muž má tuto otevřenost, ale zároveň je schopen a ochoten rozhodovat. Není vždy oblíbený a také netvrdím, že musí mít vždy pravdu. Ale častokrát nejsme schopni poznat, jestli je naše rozhodnutí špatné, dokud je neuděláme. Muž schopný rozhodnout se proto neobává toho, že nebude oblíbený, neobává se udělat někdy chybu a je ochotný se z chyb poučit.

Schopnost rozhodnout je ctnost, kterou mnoho mladých otců v Novém Jeruzalémě postrádalo právě v době, kdy nám začalo být jasné, že muži potřebují něco víc než rozvoj ženských vlastností, jako je otevřenost, schopnost souhlasného přijetí a starostlivost. Děti se hádaly a tátové nebyli schopni vzít věc do vlastních rukou a hádky urovnat. Děti chtěly všechno možné a tátové nevěděli, jak jim říct jasné ano nebo ne. Děti byly tvrdohlavé a tátové bezradní. Děti byly neposlušné a tátové nevěděli, jak je vychovávat. Báli se, že je jejich vlastní děti nebudou mít rády, ale nakonec nepotěšili nikoho. Možná neznali své hranice nebo jim chyběla síla, aby si je ubránili.

Tolerance a otevřenost jsou ctnostmi člověka se zřejmou autoritou; ale v životě toho, kdo se své autority obává, jsou tyto ctnosti jen smutnými výmluvami. Mnoho moderních, liberálních lidí není doopravdy otevřených; jednoduše nevěří v nic natolik silného, aby za to bojovali.

Pod pojmem schopnost přijmout výzvu rozumím to, co se dnes také nazývá trvalá láska. Jestliže schopnost odpouštět znamená schopnost odpustit křivdy, pak schopnost přijmout výzvu znamená schopnost křivdu riskovat. Muž, který je schopný přijmout výzvu, nezavírá oči před tím, co se děje kolem něho, ale naopak tomu čelí. Nedělá to negativním nebo destruktivním způsobem, ale tak, aby lidem pomohl změnit jejich chování. Velmi často to vyžaduje kromě síly charakteru i opravdovou dovednost.

Jiným jménem pro tuto schopnost je přímost. Znamená to schopnost nazývat věci pravými jmény a nechodit stále okolo horké kaše. Znamená to odvahu říci společně s Ježíšem „Odpouštím ti,“ ale dodat také Ježíšovo: „Jdi a už nehřeš.“ Schopnost přijmout výzvu znamená ochotu riskovat hádku, nedorozumění a nesouhlas. Znamená to ochotu riskovat krk pro osobu nebo hodnotu, ve kterou věříte.

Potřebu této schopnosti lze vidět téměř v každé oblasti života, kde je zapotřebí něco napravit. Muž, jehož děti se neučí dobře ve škole, jim nepomůže, dokud se nepostaví problému tváří v tvář a nevyzve děti tvůrčím způsobem, aby se víc snažily. Muž, který má podezření, že jeho děti jsou v pokušení brát drogy nebo vést předmanželský pohlavní život, jim musí dát najevo, že si problém uvědomuje, že ví, jaké jsou jeho hodnoty a kde je hranice, kterou nesmějí překročit. Muž, který má ženu alkoholičku, musí pochopit ničivou sílu závislosti a naučit se podpořit svou ženu, aniž by podporoval její zlozvyk. Pokud zjistí, že se na jeho pracovišti děje něco neetického, musí to umět pojmenovat a být schopen postavit se za to, o čem si myslí, že je správné. Jestliže žije ve společnosti, která promíjí nemorálnost a nespravedlnost, musí věnovat nějaký čas a energii tomu, aby ji změnil. Tím, že bude sedět doma a doufat, že problém sám zmizí, nic dobrého pro sebe, svou rodinu ani zemi nevykoná.

Sebeovládání, pravdomluvnost, zodpovědnost, rozhodnost a schopnost přijmout výzvu jsou ctnosti, které řadím k mužským. Jsou to jen ty nejzákladnější. Dobře ilustrují, co to vůbec mužská ctnost je a jakou úlohu v životě muže hraje.

Jeden dobrý příklad mužské ctnosti nám nabízí svět přírody v podobě způsobu, jakým učí orli svá mláďata létat. Orli si staví hnízda na vysokých skalních převisech a jako všichni ptáci se starají o své mladé až do doby, kdy mají vylétnout z hnízda. Určitě jste už viděli mladé vrabce nebo drozdy, kteří, jak se zdá, přesně vědí, kdy je ten pravý čas. Když mají dostatečně vyvinuté svaly a dostatečně dlouhé peří, tak prostě zamávají křídly a letí. Ale mladí orli to tak nedělají. Možná proto, že cesta dolů z útesu se zdá tak daleká, anebo proto, že chtějí zůstat co nejdéle u mámy a táty a jejich potravy, každopádně však musejí být z hnízda vystrčeni. V určitém okamžiku táta orel ví, že nadešel ten správný čas, a vystrčí jednoho potomka ven z hnízda. Mládě padá k zemi a přitom bojácně pípá a vřeští. Orlí otec letí pod ně a těsně před tím, než se vyděšené mládě roztříští o zem, je zachytí mocným stiskem a vynese zpět do hnízda. Pokud se mládě nenaučí létat tímto způsobem, celá procedura se opakuje. To je dobrý příklad mužské síly: schopnost ovládat se, rozpoznat objektivní realitu, převzít zodpovědnost, rozhodnout se a podnítit růst.

To však neznamená, že by ženy nemohly mít tento druh síly a oplývat podobnými ctnostmi. Žena, která rozvinula svou mužskou stránku, takovou sílu mít bude, a ta z ní učiní dynamičtější a celistvější osobu. Nemluvím zde o „buď to, anebo ono“, ale o „jak to, tak ono“. Mám na mysli doplňující se charakter protikladných sil uvnitř jedné osoby. Mluvím zde o zdravé androgynitě.

Dozvěděl jsem se, že orlí máma se podílí na lekcích létání stejnou měrou jako orlí otec.