Hermeneutika je jakási mříž, pomocí které a skrze kterou učenec zabývající se Písmem interpretuje text. Dobrý učenec musí být ve své hermeneutice poctivý a důsledný. Řekne vám přesně proč a jak interpretuje daný text tím nebo oním způsobem. Většina kazatelů má v tomto bodě svou slabinu a dávají přednost spíše současnosti a inspiraci než vědeckému přístupu. Vědeckost sama o sobě nemusí nutně člověka obrátit nebo motivovat. Jestliže se však nebudete opírat o solidní vědecký přístup, brzy budete uplatňovat svou soukromou a samoúčelnou hermeneutiku a Bible pro vás bude znamenat to, co právě potřebujete, aby znamenala. To bude problém jak pro konzervativce, tak pro liberály, dokud pokorně neuznají svá vlastní omezení a neucelené pohledy na věc. Jestliže k Písmu přistupujeme poctivě, Bůh nás vždy povede; budeme vždy naslouchat a učit se. Zde není prostor pro dogmatismus nebo právnickost. Jen pro růst a možná i pro ono kruté milosrdenství zvané kapitulace.

Chci vám teď popsat svou mužskou hermeneutiku. Není to žádný oficiální postup a jiní by to možná formulovali jinak, ale já jsem došel k těmto závěrům během své několikaleté práce. Chci se zaměřit na ty aspekty Boha, které se charakterizují jako „mužské“, a na způsob, jakým jsou zobrazeny v Navštívení Panny Marie a v Magnificatu. Stručně a jasně, autentickou mužskou spiritualitu vidím jako „umění rozlišovat“, což je jedna půlka velkého tajemství lásky. Má to co dělat s jasností a hranicemi, které převládnou nad příliš snadným spojením. Má to co dělat s cestou odsud tam, se sebeovládáním, s objektivitou a svobodným rozhodováním mezi pro a proti. V tomto umění převládá vnější nad vnitřním, konání nad reflexí a láska k věcem, událostem a samotné historii nad starostí o subjektivní stavy a pocity. Mužskost je v nejlepším slova smyslu láska k celku, k celistvému obrazu, k ucelenému příběhu. Je to obětavá láska na úkor malých, na sebe napojených a na sobě závislých vztahů. Konečně má i dost velkou moc právě z toho důvodu, že si prošla bezmocností – a vyšla z ní se ctí. Nemohu na těchto stránkách dokazovat a obhajovat tyto domněnky, protože by to překročilo hranice tohoto pojednání. Ale pro uklidnění vašeho pochybujícího ducha vám jen doporučím, abyste se obeznámili se zásadními písemnostmi, mýty a univerzálními odyseami v lidské historii.

Pro naše účely postačí, když se podíváme, jak Lukáš a Maria (nemusíme se zde zabývat otázkou „Kdo řekl ta slova?“ a můžeme ji směle přenechat hochům z historicko-kritického oddělení!) reprezentují tyto mužské dispozice v Lukášově vyprávění, jež následuje po scéně Zvěstování. Můžeme však zcela správně předpokládat, že Lukášova slova se zakládají na jakési historické vzpomínce na „skutečnou“ Marii Nazaretskou. Jestliže nemáme k dispozici žádné historické podklady, dostáváme se do oblasti pohádek a z psýché se stává něco jako marťanský létající talíř. Jsem přesvědčen, že ta obyčejná, historická Maria by nás možná podněcovala a vyzývala daleko víc než ta „krásná dáma v modrém“. S Marií nám nepřichází do náboženství bohyně. Je to žena této země, a to je víc než dost. Je to žena, která v sobě propojila to nejlepší z ženské a mužské spirituality, a proto může mluvit za obojí.

V první řadě text začíná vydáním se na cestu (v. 39) a končí návratem domů (v. 56). Po vyslyšení Boží zvěsti Maria dlouho nepřemýšlí a okamžitě jedná: „vydala [se] na cestu a spěchala do hor do města Judova“ (v. 39). Neobjevuje se zde žádná zmínka o plánování cesty, společnosti na cestě, způsobu cestování či případných překážkách. Stejně jako Abrahám a okřídlený Merkur se Maria okamžitě vydala na cestu ke své potřebné sestřenici. Samy události jí budou průvodcem a učitelem. Nepotřebuje nic zjišťovat ani jednat podle plánu. Plán jí poskytne Bůh skrze životní setkání. Skutečnost je její učitelkou. Proto také slyší anděly. A proto slyší i Alžbětu.

Rozhodné konání beze strachu nám dává pocit naší vlastní moci a moci Boha v nás. Maria nepřichází s odmítavým postojem ani s falešnou skromností vůči Alžbětině zvolání „velikým hlasem“: „Požehnaná jsi nade všechny ženy… A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána“ (v. 42,45). Je to žena, která se dokáže hluboce ovládat. Svou moc drží pokojně, protože ví, že je od Pána. Nemusí si ji chránit ani ji zapírat. Je její, aby ji držela, nabízela, a jak uvidíme v následujících verších, hrdě oznámila. Není to žádná závislá osoba. Tato žena zná své hranice, svůj střed a svůj dar. Svou důstojnost si nezasloužila ani jí nijak nedosáhla. Prostě ji má. Maria je milovnicí a hlavní hlasatelkou „bytí“. S naprostým pocitem osobního vlastnictví říká: „Duše má!“ (v. 46). Ale budoucí velikost jejího náboženského prožitku se v ní klidně vyrovnává s jasným vědomím jejího osobního bytí: „ke své služebnici v jejím ponížení (v. 48), „že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný“ (v. 49), „[Bůh] ponížené povýšil“ (v. 52). Podle svých vlastních slov je Maria příjemkyní „milosrdenství“ a „slibu“ (v. 54,55). Celá modlitba prezentuje její úžasnou rovnováhu mezi odevzdáním se a zodpovědností, milostí a vlastnictvím, mezi úplnou bezmocností a naprostou mocí. Stojí tu jako archetyp osvobozené ženy a osvobozujícího se lidstva. Všichni usilujeme o stejné propojení a doufáme v ně.

Z deseti veršů celého Magnificatu můžeme vyčíst vyhlášení čtyř osvobození: náboženského, společenského, politického a ekonomického. Mariino osobní osvobození je všechny podtrhuje, a to je to hlavní, co bychom si měli zapamatovat. Maria umožnila, aby pravda vstoupila dovnitř, a tak může vidět pravdu zvenčí.

(1) V náboženské rovině je to „milosrdenství jeho od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí“ (v. 50). Věrná láska Boží není určena jen nějaké kultovně korektní skupině, ale je dostupná všem. Nábožensky nadutí lidé o tuto formu osvobození nestojí, jak to můžeme vidět u všech podob farizejství.

(2) Společensky Bůh „rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně“ (v. 51). Bůh neuznává žádné osobní, třídní nebo společenské pretence. Přesto si všechny společnosti vytvářejí své vlastní symboly nadvlády a nadřazenosti v podobě peněz, oblečení, vkusu, přízvuku a osobní image, jež je doprovází. Maria říká: Zapomeňte na to!

(3) Politicky Bůh „vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil“ (v. 52). Není divu, že modlit se tuto modlitbu veřejně bylo nějakou dobu v komunismu se obávající Argentině zakázáno! Teď, když už je marxismus jako uskutečnitelná vize uspořádání společnosti minulostí, musím otevřeně přiznat, že Mariina slova jsou evidentně bližší Karlu Marxovi než ekonomům tohoto posledního osudového desetiletí zastávajícím tzv. teorii prokapávání zisku.

(4) Z pohledu ekonomiky Bůh „hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou“ (v. 53). Tato přednostní volba chudých zcela evidentně zůstala utajena Latinské Americe. Bůh je zřejmě předpojatý a má svou praxi. Jedná na straně obyčejného člověka. Bůh byl v každé válce a revoluci, bojoval spolu s obětmi a za ně na obou stranách. Tento typ Boha nikoho u moci nepotěší. V tom smyslu, v němž zde pojednáváme, je Jahve jednoznačně mužský Bůh, jenž vybírá, objasňuje, rozhoduje, jedná a udržuje moc a bezmoc v rovnováze. Maria zde nevelebí nějakou starostlivou plodnou bohyni. Je to vládnoucí Bůh-král, jenž je nicméně třikrát zobrazen jako „milosrdenství“ (v. 50, 54, 55) a „spasitel“ (v. 47) nás a našich potomků. Marie je připravena na velký úkol, na část celé historie. Nezajímá ji nějaký klanový bůh, jenž jí nabízí osobní uspokojení ze svatosti.

V těchto pasážích se setkáváme se ženou, která si umí velmi dobře poradit s tzv. „mužskou stránkou“ Boha. Poznala tu dobrou stránku jeho moci, když její duše „velebí Pána“ (v. 46), a není naivní, co se týče temné stránky moci, když volá po osvobození a spravedlnosti. Nemá z ní strach, protože tu moc má a zná její hranice. Koneckonců si myslím, že toto je základní charakteristika skutečného mužství. Dobře ovládat svou moc a vědět, jak ji použít pro obecné blaho. Mnozí z těch, kdo se příliš snaží zahodit mužskou stránku Boha, se stále obávají falešné moci nebo jsou zraňováni. Ale moc (dynamis) je také slovo pro Ducha a je to právě Duch svatý, jenž „sestoupil“ na Marii (Lukáš 1,35). Liberálové mají tendenci nedůvěřovat moci a obávat se jí; konzervativci se vyhýbají bezmoci a nenávidí ji. Maria je drží pohromadě.

Ve všech velkých mytologiích se hrdina nakonec musí vrátit do své obce s nově nalezeným darem. Pokud se muž znovu nezapojí do obyčejného prostředí rodiny, lásky a věrnosti, pak žádným hrdinou není. V Marii je tento vzorec poněkud převrácen. Vydává se na cestu, aby pomohla své sestřenici v době, kdy má porodit, a „vrací se domů“ (v. 56), aby sama porodila a předala svůj dar světu. Možná, že ženský způsob, jak zacházet s mužskostí, spočívá v tom, že se zabývá jen tím specifickým. Muži nejdřív hledají velkou lásku, která je dovede zpět ke specifickému.

Řeknete si, že nic takového kolem sebe nevidíte. Právě proto potřebujeme mužskou spiritualitu. Jak pro muže, tak pro ženy.