Jak jsme až doposud viděli, věta, která by mohla charakterizovat vztahy většiny mužů k rodičům, by zněla: „Já a můj otec nejsme jedno.“ Toto odcizení mezi syny a jejich otci je hlavním důvodem, proč se z mnoha mužů stávají buď slabí, nebo naopak přehnaně vlivní lidé, a ne muži jako Ježíš.

Americký básník Robert Bly tvrdí, že toto odcizení mezi otcem a synem nebylo vždy tak intenzivní jako dnes. I když nemůžeme předpokládat, že v předchozích dobách měli všichni muži šťastné a zdravé vztahy se svými otci, Bly poukazuje na několik faktorů, které naznačují, že v období před průmyslovou revolucí měla většina mužů mnohem bližší vztah ke svému otci než v období následujícím.17

Bly upozorňuje na to, že v období před průmyslovou revolucí obvykle chlapci vyrůstali v úzkém pracovním vztahu se svými otci. Pracovali na rodinné farmě či v obchodě společně s otcem a učili se být farmáři, řemeslníci nebo obchodníci a také se učili přispívat svou prací k blahu celé rodiny. Proto už od začátku života vyrůstali v přesvědčení, že jsou nedílnou součástí otcova světa, a že jsou proto důležití. Nemuseli pochybovat o své identitě, protože ji už měli jasně určenou. Také se později v životě nemuseli rvát o uznání společnosti, protože už dávno získali uznání svých otců.

V devatenáctém století však začali muži hromadně opouštět farmy a odcházeli pracovat do továren; ve dvacátém století pak stále více mužů odcházelo z rodinných firem za prací do kancelářských budov velkých společností. Celkem vzato, jejich synové neměli přístup ani do jednoho z těchto světů. Proto během posledního století a půl musela většina chlapců vyrůstat bez těsného kontaktu s otcem a bez ujištění, že opravdu patří do světa mužů.

Výsledkem je úkaz, který jsem již charakterizoval jako „touhu po otci“ čili hlubokou potřebu mužského uznání a přijetí. Podle Blye to má však daleko nedozírnější následky. Kromě touhy po otcovském rádci vyrůstají chlapci v nedostatku modelů chování a vnímání, které by jinak téměř spontánně získali, kdyby mohli dospívat v mužské společnosti. Kvůli nedostatku mužských vzorů se cítí nespokojeni ve svých vlastních rolích dospělých mužů. Pokud nevidí, jak jejich otcové nakládají se svými pocity, jsou sami neobratní ve vyjadřování pocitů svých. Pokud nevidí, jak navazují jejich otcové vztahy s ostatními muži, chybí jim nezávislost a sebedůvěra. Mají tendenci být buď velmi poddajní vůči jakékoliv autoritě, anebo naopak velmi odbojní, a to z toho důvodu, že vůbec neznají správné pojetí autority, protože se v raném dětství nenaučili důvěřovat a spolupracovat s otcem v trvalém vztahu partnerství.

Já sám jsem nedokázal plně docenit, jak velký dopad má na muže změna ve vztahu mezi otcem a synem, dokud jsem nebyl pozván, abych přednášel i v zemích mimo Spojené státy. Například v některých částech Afriky, jež jsou dodnes stále z velké části rurální a zemědělské, jsem byl hluboce unesen způsobem, jakým se chovali chlapci, kteří vyrostli ve vesnici v tradičním kmenovém systému. Měli v sobě jistý druh sebejistoty, který postrádám u mnoha dospělých mužů v dnešní společnosti. I po třicítce a čtyřicítce se většina Američanů snaží, aby uspěli jako muži, a neustále hledají symboly mužství v sexu, penězích a prestiži. Ale v předindustriální Africe chlapci často prokazují sebevědomí dospělých mužů a nemusejí bojovat o svou pozici ve společnosti, jako to děláme my.

Přesný opak jsem nalezl na Jamajce, kde tradiční rodinu a tradiční způsob života zničilo nejprve skutečné otroctví a později otroctví ekonomické. V tomto domnělém tropickém ráji jsou muži nuceni opouštět své rodiny a odcházet za prací na pole nebo do oblastí, kde si nevydělají tolik, aby za nimi jejich rodiny mohly přijet. Musejí bydlet v chatrčích patřících firmě, pro kterou pracují, nebo ve zchátralých bytech společně s jinými muži. Domů k ženám a dětem na venkově se dostanou jednou týdně nebo jen několikrát do měsíce. Totéž platí o jižní Africe.

Na Jamajce jsem během své přednášky slyšel neustálý šepot a hlučení lidí, kteří spolu mluvili a tlačili se v docela velkém davu. Když jsem začal mluvit o důležitosti otce v rodině, hluk ustal a nastalo hluboké ticho. Věděl jsem, že má slova na ty lidi hluboce zapůsobila. Pojmenoval jsem něco, co cítili a projevovali hluboko uvnitř sebe samých – utrpení a touhu po skutečném otcovství. Jen málo z nich vyrostlo v přítomnosti otce, který by byl doma, když ho potřebovali. Všichni zažili bolest z toho, že nikdy doopravdy nepoznali své otce.

Ačkoli hodně mužů v mé zemi také vyrůstá bez stálé přítomnosti otce v rodině, nikdy jsem si neuvědomoval, jak velký může mít absence otce na muže dopad, dokud jsem nenavštívil Japonsko. Japonce vychovávají téměř výhradně matky, ještě ve větší míře, než jsme zvyklí u nás. Výchova dětí se považuje za ženskou práci a za něco, co je pod mužskou důstojnost. Z toho vyplývá, že japonští chlapci, zvláště ve velkých městech, vyrůstají v prostředí, kterému dominují ženy.

Dospělí Japonci chodí domů na večeři s rodinou jen neradi. Zůstávají v práci – v továrně nebo kanceláři – dlouho do večera, čímž vyjadřují svou loajalitu firmě. Otcovským přítelem je jim jejich šéf, takže pracují velmi těžce a tráví dlouhé hodiny v práci, aby se svým nadřízeným zavděčili. Neodváží se odejít z práce dříve než šéf a i pak jdou na večeři do restaurace s ostatními muži.

Typický večer v Tokiu vypadá tak, že restaurace jsou plné mužů, kteří se sešli, aby si odpočinuli od celodenního stresu, aby si postěžovali a na chvíli si vyprázdnili hlavu a oslavili pracovní úspěchy, místo toho, aby šli domů a byli se svými ženami a dětmi. Jak jsem je pozoroval, připadalo mi evidentní, že role otců a synů zastávají sami mezi sebou; uznávají a jsou uznáni, chválí a jsou chváleni, radí a rady dostávají. To, co nikdy neposkytli a nedostali doma, našli v práci. Tato prázdnota s sebou přináší neskutečnou potřebu souhlasu a uznání ostatních mužů.

Je to tak. Muži se stejně oblékají (do tmavých obleků) a stejně se i chovají. Ve své neodolatelné touze po načerpání mužské síly nejdou domů ani po večeři, ale raději ještě společně zajdou do některého z barů na saké nebo zavítají do veřejných lázní. Asi v deset nebo v jedenáct konečně opouštějí centrum města, tlačí se v metru s dalšími zamlklými, někdy opilými muži a jdou se domů vyspat.

Ironií je, že typický Japonec odevzdá celou výplatu své ženě. Když si žena z výplaty vezme, co potřebuje pro rodinu, dá manželovi kapesné, aby si měl za co večer vyjít do města. Žena má plnou kontrolu nad děním v rodině a ani manžel ani děti jí do toho nemají co mluvit. Z mého pohledu je to velmi destruktivní rodinné uspořádání, ale vysvětluje to mnoho z chování Japonců a jejich úspěchů ve světě obchodu. Za těmito úspěchy stojí do velké míry jejich absence v rodině a potřeba vynahradit si to v práci. Ujišťující a podporující společnost mužů hýbe světem japonského obchodu!

Musím se zachvět při pomyšlení, že by se americká společnost měla ubírat toutéž cestou, přesto už je možné pozorovat první náznaky tohoto trendu. Obchodní manažeři a ředitelé dorazí domů na předměstí pozdě večer, když už jsou děti v posteli. Jezdí na několikadenní i několikatýdenní služební cesty daleko od domova. Zaměstnaní muži zůstávají v práci dlouho přesčas nebo mají dvě zaměstnání, aby vydělali dost peněz. Problém pro jejich děti nastává ve chvíli, kdy oba rodiče musejí nebo chtějí opustit domov a jít do práce.

Aby byl problém nepřítomného otce ještě komplikovanější, děti se často učí vnímat svého otce matčinýma očima. Aniž by o tom přemýšlela, matka sděluje svým dětem, jaký je jejich otec v poznámkách, které o něm pronáší, když není doma. Děti tedy věří, že jejich otec je líný („Nikdy doma nic neudělá.“), neschopný („Musíme zavolat opraváře.“), hloupý („Tomu táta nerozumí.“), neúspěšný („Nevydělá dost peněz.“), nestarostlivý („Pořád nemá čas.“) a tak dále. Když je otec konečně doma, děti v něm vidí muže, kterého jim už popsala matka. Až příliš často je otec také tím, kdo uděluje tresty, a to i přes svou soustavnou nepřítomnost („Počkej, až se vrátí táta!“).

Ani když skutečný obraz otce není tak negativní jako výše naznačený portrét, děti nikdy nemohou doopravdy poznat svého otce jen z toho, co o něm řekne matka. Stejně jako se mateřská láska nedá poznat jen z ústního vyprávění, ani otcovskou lásku nelze poznat, aniž bychom ji přímo pocítili. A tady jde o hodně víc než jen o lásku. Jde o celou škálu mužských vlastností, energie a síly, jež se dají předat pouze přímým kontaktem. Proto se v nepřítomnosti otce mužskost nemůže nikdy skutečně zažít. To platí zvláště pro chlapce, kteří v tomto případě mužskost nepoznají přímo, ale naučí se ji vnímat skrze ženský element.

Při každých duchovních cvičeních, jejichž cílem je nalézt v sobě „divokého muže“, žádám účastníky, aby v malých skupinkách mluvili o svých vztazích k otci. Výsledkem skupinových rozhovorů jsou vždy a bez výjimky tytéž reakce: pocit absence a smutku.

Problém nastává v oblasti náboženství a spirituality. Nejenže otec není kvůli své časté nepřítomnosti schopen být synovi vzorem, ale i když je přítomen, obvykle neumí pro své děti, a syny zvláště, vytvořit názorný model náboženství a spirituality. Jeden můj přítel kněz mi řekl, že když se ptal mužů, kolik z nich si pamatuje, že by se s nimi jejich otec modlil, výsledkem bylo méně než jedno procento! Náboženství se v naší společnosti stalo doménou žen, spiritualita prochází feminizací. Křesťanství v Americe daleko více hovoří o odevzdání se a utěšování než o konání, riskování a konfrontaci. Ani Ježíš nemůže být tím správným vzorem, protože jsme si tak zvykli chápat Ježíše v roli Boha, že už ho nevidíme jako skutečného muže.

Když Ježíš v evangeliu podle Jana (10,30) říká „Já a Otec jsme jedno“, okamžitě to vnímáme v dogmatickém slova smyslu, totiž že Ježíš je totožný s Bohem. Zcela zapomínáme, že nauka o Nejsvětější Trojici byla zformulována více než dvě století po sepsání zmíněného evangelia. Nepopírám, že Syn je v Trojici téže podstaty (abych použil správnou terminologii) jako Otec; chci ale zdůraznit, že Ježíš z evangelií není jen druhá osoba Nejsvětější Trojice, ale také muž. Muž, který hovoří o vztahu muže a Boha, jehož nazývá v ostatních evangeliích abba – tatínek.

Jaký je tedy vztah, který Ježíš-muž popisuje, když říká „Já a Otec jsme jedno“? Domnívám se, že mu nejlépe porozumíme, budeme-li ho posuzovat z hlediska právě toho lidského vztahu, o němž víme, že mnoha mužům v dnešní době bytostně chybí – vztahu ztotožnění se s otcem. Při výkladu evangelií není pochyb, že Ježíš se s Otcem ztotožňuje; že své poslání dostal od Otce, že jeho moc je mocí Otce, že jeho duch je duchem Otce. V normálním jazyce bychom řekli, že Ježíš věděl, že koná Otcovu práci a energii pro toto konání bere od něho.

Pokud postrádáme podobně důvěrný a upřímný vztah k otci, jaký měl Ježíš, je pro většinu mužů extrémně náročné – téměř nemožné – stát se mužem, jako byl Ježíš, stát se Ježíšovým mužem. Náš duchovní vývoj naráží na nedostatky v našem vývoji lidském. Vzhledem k tomu, že jsme připraveni o hlubokou a bohatou zkušenost z výchovy našimi biologickými otci, nemáme ani potuchy o tom, co to znamená být vychován Otcem Ježíšovým. K otcovství Božímu se stavíme jako k otcovství lidskému, a to v témže smyslu, jako když říkáme, že nějaký muž, kterého ani pořádně neznáme, je náš otec. Mám v sobě geny svého otce, který mi v jistém slova smyslu poskytuje zázemí, ale to je vše.

Náš duchovní růst bude tedy znamenat dlouhou a složitou cestu, jestliže se budeme pokoušet najít cestu k otci-Bohu, aniž bychom si nejprve našli cestu ke svému lidskému otci. Bez návodu z naší předešlé zkušenosti s biologickým otcem, který nám ukáže cestu, bude naše duchovní směřování k Bohu spíše slepou uličkou čiré víry. Z vlastní zkušenosti vím, že pokud se lidé nedopracovali k dospělému (vzájemnému, tvořivému, odpouštějícímu) vztahu s rodiči, budou mít infantilní, bázlivý a sebeobranný vztah i k Bohu. Bohužel, tento typ vztahu k Bohu je dnes v církvi velmi běžný, a dokonce ho církevní organizace podporuje.

Katolická víra vždy hlásala, že Boží milost staví jen na přirozenosti. Obvykle zjistím, že v raném vývoji spirituality je určující obraz Boha u osmdesáti procent lidí kombinací jejich matky a otce – v dobrém i špatném slova smyslu.

Až se tyto lidské vztahy uzdraví a vyspějí, budeme schopni skutečného spojení s Bohem, jenž je Otcem i Matkou. Vyžaduje to hodně víry, čekání a temnoty, abychom mohli Boha nazvat pravým jménem. Ale co jiného by víra měla být?