Když jsem vedl duchovní cvičení v Peru, jedna sestra, která slouží v ústředním vězení v Limě, mi vyprávěla o své následující zkušenosti. Když se v prvním roce jejího působení blížil Den matek, vězni ji neustále žádali o přání a pohledy k tomuto svátku. Stále vězňům nosila krabice plné přání, která chtěli poslat domů mámě, ale vypadalo to, že jich nikdy nebude dost. A tak když se blížil Den otců, rozhodla se, že se na nápor žádostí připraví a koupila celou bednu přání. Ale ta bedna je pořád v její kanceláři. Ani jeden vězeň ji nepožádal o přání ke Dni otců. Dokonce se jí ani nepodařilo rozdat je zadarmo.

Uvědomila si – a když mi tuto historku vyprávěla se slzami v očích, uvědomil jsem si to i já –, že většina mužů byla ve vězení proto, že neměli otce. Ne že by to byli sirotci, ale nikdy nepocítili přítomnost otce v tom pozitivním smyslu. Nikdy neviděli sami sebe jako syny mužů, které obdivovali, nikdy nepocítili hloubku a jistotu své identity, nikdy si neprožili to prvotní nadšení, jež je výsledkem vyrůstání ve společnosti svého otce. A tak strávili svůj život tím, že se všelijakými destruktivními způsoby snažili stát se muži. Ale stali se z nich muži nejistí, kteří si musejí dokazovat svou mužnost tím, že páchají trestné a násilné činy.

Protože se nikdy v rámci svého „já“ nedostali k modelu opravdového muže, hledají teď někoho jiného, kdo by jim dodal pocit jistoty a sebedůvěry. Protože nikdy nenašli onu vnitřní sílu, jež lidem dává pocit osobní rovnováhy, neustále se snaží dokázat, kým jsou. Ať už se účastní různých „chlapských“ zábav, které vyžadují fyzickou sílu, chlubí se svou sexuální výkonností či obchodními úspěchy, snaží se dokázat sobě samým i druhým, že to dokázali, že jsou skuteční chlapi. Ale jejich neustálá honba za novými a novými úspěchy naopak dokazuje, že to nezvládli a že podvědomě cítí svou vlastní nedokonalost. Protože nenalezli pravou hodnotu svého „já“, snaží se ji dokázat tím, že vydělávají peníze, hromadí předměty, které se za ně dají koupit, a získávají moc. Ale jejich neustálé hledání zasloužených hodnot ve skutečnosti prozrazuje vnitřní pocit prázdnoty.

Pouhé ztotožnění se s povrchním mužem nutně způsobuje problémy se sexualitou, protože povrchní muž je sexuálně neúplný. Jean Vanier, zakladatel více než šedesáti komunit Archa pro tělesně a mentálně postižené v Evropě a v Kanadě, mi jednou řekl, že potkal velmi málo mužů, kteří by neutrpěli buď sexuální, nebo autoritativní trauma. Skoro každý muž v západní společnosti, říká Vanier, trpí nezdravou a narušenou sexualitou. Tato rána nesnesitelně bolí a projevuje se v násilí na ženách a strachem z jiných mužů. Psychologové zjišťují, že například znásilnění není výsledkem sexuální touhy, ale nenávisti k ženám. Muži, kteří ještě neobjevili a nepřijali ženskou stránku své osobnosti, nenávidí ženskost skrytou ve stínu, a tato nenávist se projevuje zvenčí tím, že opovrhují slabostí žen a mají na ně zlost. Dalším projevem nezdravé a nejednotné sexuality je také nenávist k homosexuálům a strach z nich. Jádrem problému je skutečnost, že takováto nenávist představuje závažný nesoulad mezi mužskou tělesností a mužským duchem.

Z důvodů neschopnosti nalézt model opravdového muže má mnoho mužů také problémy s autoritou. Protože nikdy nepotkali muže se skutečnou vnitřní autoritou, vnímají ji jako něco nezbytně vnějšího a svévolného. Neznají duchovní autoritu, která vyplývá ze schopností a odpovědnosti, a proto se jim nikdy ani nesnilo, že by ji v sobě mohli hledat. Autorita pro ně nikdy neznamená vnitřní moudrost, ale spíše vnější závazek. Takto autoritu chápou a tak ji také uplatňují – autoritativně. Ale pokud zastávají tento postoj, přidělávají problémy sobě i ostatním. Sobě, protože způsobují, že jejich vůle plodí jak poslušnost, tak pasivitu, jak poddajnost, tak zášť, jak povrchní respekt, tak skrytou zlost. Zároveň se jejich autorita stává problematickou pro ty, kdo jsou pod jejich autoritativním režimem. Většina mužů, kteří měli jen zřídka kladnou zkušenost s autoritou, jíž mohli věřit, se autority obává, bouří se proti ní, nebo ji naopak přehnaně uctívají. Máme strach z toho, co jsme nikdy nepoznali. A hodně mužů cítí, že ještě nikdy nepoznali dobrého a moudrého muže. (To jen ženy jsou ctnostné a starostlivé!) A tak tito muži udržují v chodu tentýž systém, který z nich dělá uvězněné otroky, ať už jsou podřízení, nebo nadřízení.

I když v životě neexistují žádné záruky, můžeme pomoci našim synům tím, že s nimi budeme sdílet svůj vnitřní život, své myšlenky, pocity, sny a bolesti. Jeden psycholog mi řekl, že většina chlapců ztrácí respekt ke svému otci, když je jim okolo šestnácti let. Domnívám se, že je vcelku normální, když dospívající mladíci v tomto věku chtějí přetrhnout rodičovská pouta. Avšak jak dobré nebo špatné je toto odpoutání, záleží hodně na kvalitě a stylu našeho otcovství. Jestliže jsme syny v jejich dětství zanedbávali nebo týrali, přetržení pout bude mít podobu odmítnutí poslušnosti nebo vzbouření se proti autoritě, což je rána, jež se nemusí vždycky zacelit. Pokud jsme je však utvrzovali o své náklonnosti, provázeli je až do dospělosti a sdíleli s nimi naše vlastní bitvy, odpoutání bude mít podobu pomalého přechodu od vztahu rodič-dítě k rovnocennému vztahu dvou dospělých mužů. Je daleko důležitější vtáhnout naše syny do nějakého procesu, jehož se zúčastní společně s námi, než jim jen předhodit příliš věcné závěry.

Naši synové nejsou hloupí. Jestliže od svých otců dostanou během dětství a dospívání pozitivní mužskou energii, nebudou ji odmítat, až budou dospělí. Pokud se naučili v dětství důvěřovat mužskosti, budou důvěřovat mužskosti v nás a naleznou ji i v sobě, až budou dospělí. Mohou hledat podporu a vzory i někde jinde – mezi spolužáky, učiteli a trenéry, mezi svými fiktivními nebo skutečnými hrdiny – ale to je normální. Jeden muž nemůže nahradit všechny mužské vzory, ani svému synovi, který si musí svou mužskost vybudovat tím, že do svého dospělého „já“ začlení části různých vzorů. Ale žádný rozumný syn nezavrhne příklad, který mu dal jeho otec, pokud to, co od něho dostal, byl upřímný, milující cit a zdravé porozumění pro něho jako muže.

Syn potřebuje vědět, že ho otec respektuje a někdy i obdivuje. Už jako malý kluk chce, aby na něho byl táta pyšný, ale jakmile dospěje, otcova hrdost se mu může zdát povýšená až urážlivá. Po celou dobu potřebuje nejen rodičovský souhlas, ale také respekt dospělého a upřímný obdiv. Pokud otec vyčkává, až bude jeho syn teenagerem, je na to už pozdě. Ono respektování muže již v malém klukovi je přesně to, co ho podněcuje, aby se přidal do klubu dospělých mužů. A stejné respektování ho později utvrdí v tom, že je konečně rovnocenným partnerem svého otce a že on a jeho otec jsou jedno. Synové obvykle přiznávají, že jedna část v nich potřebuje a chce mít svého tátu na pomyslném piedestalu až do smrti; chtějí, aby to byl jejich táta, ne jenom kamarád. (Vzpomínám si na hluboké zklamání a zmatek, které pociťoval jeden mladý muž, když si před ním jeho otec klekl na kolena a svěřil se mu se svými tajnými sexuálními aférami a nezodpovědným životem.)

Rána po otci je tak hluboká a tak vše-prostupující v tolika částech světa, že pokus o její vyléčení by dost dobře mohl být nejradikálnější myslitelnou společenskou reformou. Jsem přesvědčen, že tato deformace je pravou příčinou většiny zločinů, militarismu, soutěživé chamtivosti a nestabilních rodin. Co můžeme udělat, aby se tato rána zacelila? Navrhuji tři způsoby, jak se dopracovat k jejímu vyléčení.

Za prvé se musíme postupně prokousat všemi bolestmi, které cítíme, k dospělému a odpouštějícímu vztahu s našimi otci a otcovskými rádci. Za druhé musíme uchovat, a možná i znovu vychovat, toho malého chlapce v nás pomocí uzdravujících modliteb, přátelstvím s jinými muži a snad i nějakou vnitřní duševní terapií za pomoci průvodce či terapeuta. A konečně bychom měli věnovat něco z vlastní otcovské energie na reformování destruktivních patriarchálních struktur v naší společnosti a na výchovu a uzdravení další generace mužů.