Podle tradice rozdělují Indové život muže do čtyř období. První je období žáka. Když se chlapec ocitne na prahu puberty, je dán do učení ke guru, jehož úkolem je naučit chlapce, které má na starosti, indické kultuře, hinduistickému náboženství a tomu, co říkají o životě a jeho tajemstvích. Guru učí chlapce indickým způsobům chování a myšlení a hindským Písmům; pomocí meditace a jógy je také učí disciplíně a sebeovládání.

V druhém období se muž stává hlavou rodiny. Když už má mladý muž věk na ženění, jeho rodiče domluví sňatek a on se usadí, založí rodinu a zabývá se svou prací. Může z něho být farmář, řemeslník, obchodník, nebo dokonce intelektuál, úředník či důstojník v armádě. Dnes může vykonávat také profese v západním slova smyslu: lékaře, právníka, učitele, managera a tak dále. Očekává se od něho, že bude živit nejen svou nejbližší rodinu, ale že bude také hrát nemalou roli v širším rodinném okolí a přispívat k obecnému rozvoji své obce, jak mu to jen čas a jeho talent umožní. Tradiční indická kultura se zaměřuje jak na rodinu, tak na občanské aktivity.

Ve třetím období se muž stává hledačem. Zatímco na západě se zaměstnání a starost o rodinu považuje za hlavní smysl života, pro Indy je to pouhé přechodné období vedoucí k tomu, co bychom my nazvali předčasným důchodem. Toto období začíná, jakmile muž dostatečně zabezpečí svou rodinu, která se už nadále obejde bez jeho podpory. Obecně tato situace nastává, když synové pracují a vydělávají a sami se stávají hlavou rodiny, čímž umožní svému otci, aby vstoupil do dalšího období svého života. Tento čas často přichází s narozením prvního vnoučete.

Hledači se také někdy říká lesní muž. Ne že by všichni muži v tomto období odešli žít do lesa, ale často opravdu odcházejí, aby vyhledali samotu. Je to jakási hinduistická varianta mnichů, i když Indové nevstupují do žádného náboženského řádu ani do kláštera. Někdy dokonce dál žijí se svou rodinou, ale drží se v pozadí a už o ničem nerozhodují. Po letech, kdy svůj život žili, mají teď příležitost začít ho chápat a hledat jeho pomyslný obraz. Studují jejich Písma, meditují, rozmlouvají s guru a snaží se porozumět smyslu života.

Jak je toto období odlišně od západního modelu práce a odchodu do důchodu! V porovnání s východním nazíráním života se to naše zdá příšerně narcistní a krátkozraké. Když získáme práci a nastoupíme do zaměstnání, děláme to především pro své dobro, v nejlepším případě pro dobro své nejbližší rodiny. Pokud náš bratr nebo sestra nevydělávají tolik peněz jako my, můžou si za to sami. My neočekáváme nic od nich, takže oni by také neměli nic očekávat od nás, kromě přání k narozeninám a vánočních dárků. Obvykle se stěhujeme daleko od rodičů a prarodičů a je to naposled, co je vidíme, s výjimkou svátků. Pokud se týká našeho občanského svědomí, čas od času zašleme pár dolarů nějaké té charitě, ale to je jen zlomek toho, co utrácíme – a dlužíme – sami za sebe. Celkem vzato, své služby neposkytujeme nikomu, kdo za ně nemůže zaplatit, pokud se nejedná o obchodní organizaci nebo aktivitu, do níž jsou zapojeny naše děti – což je jen dalším sledováním našich vlastních zájmů.

Západní představy o odchodu do důchodu jsou stejně hédonistické. Zapomeňte na děti, zapomeňte na společnost, jež vás tolik let živila, a odstěhujte se od ní pokud možno co nejdále. Tak dlouho jste se účastnili honby za kariérou, a teď máte konečně možnost volně se nadechnout, relaxovat, a nic nedělat. Anebo to může být pro vás šance, jak si vylepšit svůj golfový švih, věnovat se opomíjenému koníčku či dát do pořádku sklep, když na to teď konečně máte dost času. To vše je nepochybně velmi důležité, ale pouze z omezené perspektivy. Žádná z uvedených aktivit nepočítá s osobním růstem, starostí o druhé, šířením evangelia nebo službou potřebným. Naše kulturní prostředí zkrátka takové hodnoty nepropaguje, i když političtí a náboženští vůdci si je berou do úst stále. Za to, že takto kryjí morální a duchovní slepotu naší společnosti, jim také dobře platíme.

Čtvrté a poslední období mužského duchovního vývoje v Indii je obdobím moudrého muže. Po čase stráveném hledáním smyslu života se mu v šedesáti nebo sedmdesáti letech odhalí jeho tajemství. Nyní je v postavení, kdy se sám stává guru, ne nutně jako profesionální učitel mladých žáků, ale jako muž, k němuž se může chodit pro moudrou radu. Zažil už vše: mládí i stáří, mužskost i ženskost, zdraví i nemoc, dobro i zlo, společnost i samotu, bohatství i chudobu, blahobyt i hladomor, práci i odpočinek, život i smrt. Toto vše může nyní spojit v jeden smysluplný celek; smysluplný jak pro něho, tak pro kohokoliv, kdo vyhledá jeho moudrost.

Zbývá mi jen smutně konstatovat, že takováto moudrost se v Americe často nevidí. V našem kulturním kontextu se od starých lidí neočekává, že budou moudří, ale že budou vrtošiví, úzkoprsí a malicherní, a nutno podotknout, že až příliš často staří lidé tato očekávání splňují. Jistě, někdy se nostalgicky ohlédneme zpět na staré zlaté časy, kdy babička s dědečkem bydleli poblíž a sdíleli svou životní moudrost s „mladými“, ale vcelku nečekáme, že se tyto časy vrátí. Žádná civilizace ještě nepřežila, aniž by v ní starší generace udělala místo mladší a předala jí získanou moudrost.

Jak dlouho ještě budeme muset žít ten všelijak osekaný, pouze dvoustupňový život, když jeho celistvost nám nabízí mnohem více? Jak dlouho ještě budeme my muži muset obětovat duchovní růst na oltář úspěchů?

V Krédu neděli co neděli říkáme, že Ježíš před Vzkříšením „sestoupil do pekel“. Místo abychom následovali našeho velkého učitele na této stezce moudrosti, snažíme se v tomto životě dostat se rychle „do nebe“. Tato rychlost a všechny pseudoúspěchy plodí prázdné a povrchní muže.

Například Ronald Reagan nikdy nemluvil o svém otci – alkoholikovi. Pokud se odmítl trápit a cítit bolest nad ztrátou svého vztahu s otcem, možná dosáhl vnějších úspěchů, ale musel za to zaplatit absencí duchovní moudrosti a ztrátou opravdové otcovské podpory. Je obrazem naší země a její mužské impotence.

Pro „sestup do pekel“ nemáme žádné průvodce a už vůbec ne podnět a odvahu. Jsme kulturou světla a pro temnotu máme málo pochopení. Indičtí divocí muži vědí o našich katolických mysticích víc než my sami. Mystická tradice vždy soustavně učila, že temnota je větší učitel než světlo. „Církevní katolík“ má ve skladě schováno mnoho moudrosti pro budoucí lesní muže a moudré muže.