Mužská zranitelnost se může zahojit pouze skrze prožitek nějakého spojení. Může to být prožitek ztotožnění se s našimi otci, může to být prožitek spojení s Bohem, jako tomu bylo u Ježíše, může to být prožitek spojení uvnitř nás samých.

Obyčejně – vzhledem k tomu, že touha po otci je v naší kultuře jakousi normou – k tomuto uzdravení nedojdeme sami. Protože nám naše celistvost nebyla dána od biologických otců, musíme ji získat s pomocí duchovního otcovství. Potřebujeme mentora a rádce, potřebujeme „mužskou matku“, s jejíž pomocí získáme mužskou energii, která pak probudí naši vlastní energii. Potřebujeme muže, který bude s námi solidární, a my se tak naučíme být solidární s druhými.

Je zajímavé, že biologický otec ve většině případů vůbec nedokáže být zasvěcovatelem svému synovi. V takovém vztahu je obvykle příliš mnoho napětí. Jednou z příčin je i to, že oba milují stejnou ženu – manželku a matku. Chlapce do dospělosti skoro vždy uvádějí starší, většinou nepříbuzní muži. Matka vede syna dětstvím, ale „jemně zabít chlapce“, aby se mohl zrodit muž, musí jiný muž. V našich podmínkách nemáme žádný obřad nebo jinou snadnou možnost, jak tento proces započít. Proto se to prostě musíme naučit. Jako muži to dlužíme nejen sobě, ale i budoucím generacím.

Východní náboženství, dokonce i východní pravoslavná církev, si tuto potřebu uvědomují daleko více než my v západní církvi. Když pro chlapce ve východních kulturách nastane čas, aby se začal vážně věnovat svému duchovnímu rozvoji, je mu přidělen mentor, mistr, guru – ani ne tak proto, aby se od něho naučil fakta nebo náboženské nauky, ale aby od něho převzal jeho energii a sílu tím, že ho bude následovat a ztotožní se s ním.

Je zvláštní, jak už jsme zapomněli, že přesně tímto způsobem si vychoval Ježíš své učedníky. V evangeliích si můžeme přečíst všechny Ježíšovy výroky během několika hodin, ale Ježíšovi trvalo tři dlouhé roky, než vyučil muže, kteří ho následovali. Nedával jim ani tak ponaučení, spíš jim šel příkladem a dodával jim energii. Novozákonním slovem pro tuto energii je „duše“.

Ať už jsme si toho vědomi, nebo ne, velice intenzivně vnímáme energii druhých lidí. Dá se to popsat tím, že něčí osobnost nás něčím přitahuje, nebo naopak odpuzuje. Říkáme, že se nám líbí něčí povaha, nebo že nás něčí temperament odrazuje. Často se stává, že nereagujeme na to, co nám někdo říká, ale na to, co z onoho člověka vyzařuje, jakou má duši, v jakém duchu to či ono říká. Dva lidé mohou mít stejný názor, ale když ho prezentuje jeden, s nadšením ho přijímáme, zatímco když ho slyšíme od druhého člověka, ani to s námi nehne. Myšlenka je stejná, ale energie stojící za ní se liší.

Ženy se obvykle daleko lépe naladí na strunu takovéto energie než my muži. Pomocí své ženské intuice, jak se to často nazývá, dokážou ženy vnímat neverbální podněty a vycítit duši člověka daleko lépe než my. My žijeme tím, co je v našich hlavách (jinými slovy až příliš při přemýšlení zapojujeme levou část mozku), a neuvědomujeme si, že reagujeme na energii jiných lidí. Jsme přesvědčeni, že jsme naprosto racionální, ale místo toho celou dobu podvědomě reagujeme na energii, kterou přijímáme od druhých.

Čím více se nám daří rozvíjet naši ženskou stránku, tím snáze budeme vnímat energii kolem sebe. Naučíme se vycítit, co děje pod povrchem. Naučíme se číst mezi řádky. Naučíme se reagovat na to, co se nám lidé snaží sdělit, když s námi mluví. Naučíme se zachytit jejich sdělení, ačkoli je nebudou říkat tak, jak by je naše logická mysl ráda slyšela.

Při rozvíjení naší ženské stránky však může hrozit nebezpečí, že se staneme příliš citlivými k silám a energiím v našem okolí, zvláště pak vůči negativní energii, která vyplývá z odsuzování a zavrhování. Negativita nás sráží na kolena a my jen těžko hledáme skutečnou mužskou energii, abychom na ni mohli pozitivně reagovat. Snadno zakotvíme buď v modelu povrchního muže a chceme s tím bojovat, anebo v modelu povrchní ženy – a pak je nám do breku a chce se nám utéct pryč. Když se nám nedaří objevit v sobě opravdového muže, potřebujeme duchovní otcovství.

Kdysi jsem byl cosi jako duchovní otec jednomu knězi, který za mnou přišel, protože se ocitl v přesně takové krizi. Někteří lidé v jeho farnosti kritizovali věci a rozhodnutí, které dělal, upozorňovali na to, že se přesně neřídí liturgickými rubrikami, protestovali, když ve svých kázáních vybízel k sociální ohleduplnosti, stěžovali si, že dostatečně nezdůrazňuje katolickou nauku, hrozili, že napíšou biskupovi, a tak dále. Byl přímo zahlcen negativní energií a v určitém bodě se mu tento negativismus začal dostávat pod kůži. Ztrácel nadšení, se kterým do farnosti přišel, začal pociťovat zlobu a strach, jež zamořily celý jeho kněžský úřad, pochyboval o svém poslání kněze a o schopnostech sebe jako muže. Jen velmi silný člověk může ustát soustavnou kritiku.

Nejdříve ze všeho potřeboval tento kněz někoho, kdo by mu pouze naslouchal, kdo by mu umožnil vyjádřit své obavy a frustrace, zlobu a pochybnosti o sobě samém. Také potřeboval ujištění od někoho, kdo stejnou cestou prošel už před ním, že to, co zažívá, je normální a dá se s tím bojovat. Potřeboval podporu někoho, jako je dědeček, někoho, kdo už „tam“ byl před ním a kdo by ho ujistil, že není úplný blázen. Potřeboval skrze zkušenosti jiného muže „vycítit“, jaké hranice v člověku stojí za to, aby je chránil, a jaké za to nestojí.

Tradice východních náboženství, jak jsem už poznamenal výše, mají mnohem větší smysl pro podobné potřeby než tradice našeho náboženství. Poté co jsem uspořádal jedna duchovní cvičení v Nepálu, jsem měl možnost setkat se s hinduistickým guru, duchovním učitelem, moudrým mužem. Jakmile jsem vstoupil do jeho malého domku, téměř poustevny na předměstí Káthmándú, uvědomil jsem si přítomnost něčeho, co bych mohl nazvat pouze energií děda. Když jsem s ním mluvil, měl jsem zcela zřetelný dojem, že už dopředu ví všechno, co mu chci povědět a na co se ho chci zeptat. On šel cestou duchovního života už přede mnou a byl na ní mnohem dál než já, takže velmi rychle rozpoznal zmatení, o kterém jsem mu vyprávěl, a potvrdil mi mnoho mých postřehů, jež jsem o duchovním růstu měl.

Během naší rozmluvy jsem si všiml obrázku jeho vlastního učitele – guru, který mu byl duchovním otcem a dědem. Kdykoli se o svém učiteli zmínil, oči se mu rozzářily vzrušením. Vysvětlil mi, že celá hinduistická duchovní tradice se vlastně zakládá na vztahu otce a syna. Jako připomínku důležitosti tohoto vztahu tradice vyžaduje, aby žák v přítomnosti svého guru vždy poklekl, poklonil se mu a řekl: „Nechť jsem před vámi tak pokorný, můj duchovní otče, aby mě i prach mohl rozdrtit.“ Je to dozajista velmi poetický pozdrav, ale také dává prostor pro vytvoření vztahu obrovské důvěry, jež umožní přenos moci a energie, zvláště té mužské, z jednoho muže na druhého.

Při jiné příležitosti jsem rozmlouval s Jimem Wallisem, pastýřem komunity Sojourners (Dočasní obyvatelé) ve Washingtonu, D. C. Jim a já máme hodně společného, protože jsme skoro stejně staří, oba jsme založili komunity a zažili jsme během let mnoho stejných vzestupů i pádů v našich kněžských úřadech. Jim si všiml, že jedna z nejtěžších věcí pro muže v našem postavení je vyrovnat se s absencí otcovských rádců kolem nás. Neexistují žádní muži, kteří by před námi založili a vedli alternativní křesťanská společenství a kteří by už prošli tím, čím teď procházíme my. Nacházíme se v pozici první generace mužů v církvi, která se velmi liší od církve předchozích století. Obvyklá pravidla farnosti se na nás v mnoha případech nevztahují a my se ocitáme v situaci, kdy si musíme vymyslet celou řadu nových pravidel, a to metodou pokus-omyl. Jim se přiznal, že by to někdy rád ze sebe všechno vysypal před někým, kdo by jen seděl a tiše poslouchal, když on sám panikaří. V tom s ním naprosto souhlasím.

I správci běžných farností – a jsem si jist, že to platí i o mužích působících v podnikatelském světě – potřebují někoho s autoritou, kdo jim dá najevo, že je všechno v pořádku, že to, čím procházejí, je normální, a že svou práci dělají dobře. Občas potřebujeme všichni pochvalu a ujištění, že to, co děláme, je správné. Nejsme si jistí, kde jsme, protože není nikdo, kdo by nám to řekl. Někdy jen potřebujeme někoho, kdo by nás ujistil, že v nás věří; někoho, kdo nám věří natolik, že je schopen nám dávat nové podněty. Najednou se nám dostane podpory, získáme sebedůvěru, a to vše jakoby zázrakem, téměř rozpačitě. Být duchovním synem je ponižující a zároveň krásné.

Vůbec nepochybuji, že jedním z hlavním důvodů, že jsem mohl v životě udělat zajímavé věci, je fakt, že jsem poznal několik mužů, kteří ve mne během mého dospívání a osobního růstu věřili. Vzpomínám si na jednoho staršího řeholníka, který mi jako mladému františkánovi řekl: „Richarde, chci, abys vždy spoléhal na svou intuici. Slib mi, že se podle ní budeš vždy řídit, i když bude někdy špatná. Jdeš tím správným směrem a já budu vždy stát při tobě, když na to přijde.“ Co k tomu dodat? Byl pro mě Bohem. Byl to můj duchovní otec. A jeden dobrý duchovní otec může vyvážit tisíce zlých démonů.

Ale stejně nás nakonec Duch, pokud mu nasloucháme, dovede do nezmapovaného teritoria a my se ocitneme v prostoru, kde není v dohledu nikdo, kdo by nám poskytl bezpečí, jež hledáme. V takovýchto chvílích se musíme řídit Ježíšovým příkladem a vyhledat radu a podporu u Otce. Když nemáme žádného duchovního otce, který by nám pomohl, musíme se o pomoc obrátit k Bohu. To je význam čtyřiceti dní na poušti.

Ani svatý František nebyl v prvních letech po své rané konverzi natolik silný, aby překonal bolest z otcova odmítnutí. Potřeboval něčí ujištění, že je Božím synem a že je dobrý člověk.

Abychom se mohli obrátit k Bohu, nemůžeme čekat, až budeme v krizi. Musíme najít to místo, kde my a Otec jsme jedno, a zvyknout si navštěvovat ho pravidelně, aby nám mohl dodávat Boží energii nejen pro vyrovnávání se s nouzí, ale i pro vytváření nových možností. Když budeme spojeni s Otcem a umožníme mu, aby nám byl každého dne duchovním otcem, Bůh nám poskytne odvahu riskovat, sílu vydržet a sebedůvěru být duchovním otcem druhým na jejich duchovní cestě.