Tyto čtyři modely mi byly v posledních letech velmi užitečné při mé práci exercitátora a vězeňského kněze, a proto bych rád, alespoň ve zhuštěné formě, sdělil něco z toho, co jsem se z nich naučil. Věřím, že toho bude dost na to, abyste mohli naslouchat vlastnímu nevědomí s nově objevenou důvěrou a s uvědoměním.

Nejdříve bych rád řekl něco o archetypech. Švýcarský psycholog Carl Gustav Jung tvrdil, že skutečná přeměna osobnosti probíhá z velké části, pokud ne úplně, na základě kontaktu s takzvanými obrazy. Některé z těchto obrazů pro nás mají téměř zářný charakter. Tak jako setkání s Bohem nás mohou vystrašit i okouzlit. Stejně tak nás mohou v podstatě vést a určovat, čemu máme věnovat pozornost, a také nás zaslepit vůči naší temné stránce. Například mladý muž, který jedná pouze na základě archetypu bojovníka, vidí všechno pouze očima vítězství, svalů, velikosti, moci a nadvlády. Nemá to nic společného s logikou či tréninkem a varování před násilím nezabírá; je zcela ovládán svým bohem (nebo démonem, záleží, jak se to vezme).

Fascinace archetypy by mi připadala spíš jako psychologické blábolení, kdybych se ovšem nepřesvědčil o vlivu, jaký mají příběhy, ikony, životopisy, obrazy, filmy, slavné osobnosti a hrdinové na lidský život. Můžeme se modlit, přednášet a psát, jak chceme, ale je více než jasné, že lidi mění zase jen lidé. Až do dnešního dne byla pro většinu Američanů nemoc AIDS z velké části něčím vzdáleným a abstraktním. Včera oznámil basketbalový hráč Magic Johnson, že je nakažený touto nemocí, a najednou je celá země zachvácena strachem, prohlédnutím a tím, co někteří nazývají posledním hřebíkem do rakve sexuální revoluce. To je přímo královská ukázka vlivu archetypu. Znám velmi málo lidí, pokud vůbec nějaké, které na víru obrátila jen samotná teologie. Životy svatých, setkání se svatým, příběhy evangelií a jejich hrdinství nás mohou obrátit v jedné minutě – a to navždy.

Archetypy jsou plné tvůrčí energie. Vedou nás do „posvátného prostoru“, kde poprvé „vidíme“. Najednou chápeme, víme, co musíme udělat, a ještě v tom okouzlení nacházíme energii, abychom to udělali. Když jste ve spárech nějakého archetypu, máte vizi a nacházíte skutečný smysl svého života, i kdyby to měl být jen ten nejlepší tanečník break-dance v Brooklynu! Mluvíme o stavu, kdy nás archetyp „ovládá“ stejným způsobem, jako když naši předkové mluvili o stavu, kdy je „opanoval“ ďábel. Pokud ho nepoznáte a určitým způsobem ho buď respektujete, nebo se ho snažíte zahnat, je pravděpodobné, že se s ním příliš ztotožníte a dostane vás! Archetyp musíme mít v úctě pro to, čím je, tedy představou mimo naše „já“, která nás pobízí k růstu, změně a uvědomění. Ve své negativní podobě nás může stejně tak pobízet k ďáblu a destrukci. Proto je důležité znát svůj střed, což je očistná a lidské ego obnažující funkce zdravého náboženství.

Zdá se, že základní mužské archetypy vždy zahrnují nějakou formu moci: jak vzniká dobrá moc, jak se ovládá, jak se sdílí, jak se užívá pro dobro druhých, co je to duchovní moc a co je to sobecká moc. Charakteristika puera neboli neiniciovaného chlapce se vyznačuje právě naivitou ohledně moci. Puer jí nedůvěřuje, a pokud nemá k dispozici názorný mužský příklad, dokonce ji nenávidí a využije každou příležitost, aby ukázal své pohrdání mocí a autoritou. Puer eternus neboli „věčný chlapec“ samozřejmě nikdy z tohoto postoje nevyroste, a to platí o celém lidském pokolení. Ironií zůstává, že on sám po moci touží a vyhledává ji, ale v odlišných a maskovaných podobách. Muž se musí naučit nazývat moc pravým jménem. Musí ji ctít, nebo ho téměř vždy zničí. Vezměte si příklad z většiny řeckých či Shakespearových tragédií.

V západní společnosti je moc z velké části mimo kontrolu a všeobecně nebudí důvěru, protože jsme neudělali svůj „vnitřní“ domácí úkol, neposlouchali jsme své příběhy a neiniciovali mladé muže. Naše sestry jsou často přesvědčeny, že patriarchát („vláda otců“) je totožná s mužskostí a mužskost znamená nadvládu, válku, chamtivost a autoritu. Musíme dokázat jim i sobě, že mužskost skutečně znamená mít moc, ale moc pro dobro, pro druhé, pro život a tvoření. Moc nemůže být ve své podstatě zlá. Jedno ze jmen Ducha svatého v Novém zákoně je dynamis čili moc. Všechny legendy a mýty naší historie nemůžou být špatné. Bojovníci nepřestanou okouzlovat mladé chlapce proto, že se to nelíbí jejich feministickým matkám nebo že proti tomu soptí pacifisté. Jako ve většině velkých světových náboženství musíme zkrátka objevit význam duchovního bojovníka.

Po tomto úvodu se pojďme podívat na ony čtyři mužské duchovní modely. Záměrně říkám duchovní, protože když se s nimi seznámíme tím správným způsobem, je v nich něco, co nás otevře všemu svatému, transcendentnímu, nebo alespoň našemu nejhlubšímu „já“.

Král

Tento model v sobě zahrnuje představu Otce a všechny konotace autority, pořádku, zákona, vedení a přípravy. Klidný král sedící na trůnu je archetypem vyrovnanosti a bezpečí uvnitř svého „já“. Je proto symbolem plodnosti a tvůrčí energie pro všechny ve své říši. Těšit se králově přízni v podstatě znamená být v pohodě. Král je muž dost sebejistý na to, aby rozpoznal, potvrdil a požehnal dobru v jiných lidech. Necítí se ohrožen růstem a vyspělostí druhých, protože zná a miluje toho, kým je on sám. Nemůžete ohrozit krále, protože nepotřebuje ani vás ani váš obdiv. Je hlavním principem zdravé nezávislosti, jakési autonomie s přesně vymezenými hranicemi. Čím větší je král, tím většímu království může vládnout. Někteří lidé vládnou pouze v omezených, například na rase založených skupinách, někteří drží pohromadě „duhovou koalici“, jiní zase ovládají a koordinují celou oblast nějaké lidské činnosti. Proto křesťané právem mluví o Ježíši jako o „králi králů“.

Stínový král

Každý archetyp má v mytologii svou stínovou podobu. Například Ježíš často pronáší podobenství o zlých králích. Je to obraz neschopnosti a paranoie. Stínový král se cítí ohrožen mocí a tvůrčí schopností druhých, trpí dětinskou představou své vlastní důležitosti. Je zajímavé, že jak Herodes, tak Jidáš jsou přesně v tomto duchu zobrazováni ve filmech, které zcela jasně vyc

Stínový král zbavuje moci a proklíná ty, kdo se nacházejí mimo sféru jeho vlivu. Když nepotřebujete vy mne, nepotřebuji ani já vás. Má potřebu držet v podřízenosti a pod kontrolou své poddané, ať už to jsou muži, nebo ženy. Zdánlivě také tvoří cosi jako království, ale je to říše otrávená, nefunkční a se vším souhlasící. Hitler mohl ve své říši udržet jiné bázlivé a nesnášenlivé Němce; někteří papežové mohou držet pohromadě typické anti-komunisty; současní američtí prezidenti vybudovali království bohatých bílých mužů. Bezpochyby mají skutečnou královskou moc, ale ta je nepatrná a účelová. Jsou to lidé z nedávné historie jako Marcos, Batista, Somoza a Franco. Jsou vyrovnaní a jistí, ale nezdravým způsobem. Tento model se opakuje v manželovi, který mlátí svou ženu, a v bankéřích, kteří zpronevěřili něčí úspory či vyvolali skandály s půjčkami. Ti všichni jsou temní králové, věrní pouze svým nohsledům.

Bojovník

Jak už jsem se zmínil, je velmi důležité, abychom pochopili pravou podstatu a moc tohoto archetypu, protože tu bude stále přítomný. O bojovníkovi se sní ve všech kulturách, které znám, jako o ztělesnění odvahy, vytrvalosti, odolnosti a oddanosti věci. Tento vzor je bezpochyby velmi potřebný a velmi dobrý, ale v jádru tohoto archetypu je jakési dilema.

Pro bojovníka je nezbytné zacílení, jasnost, absolutní věrnost. Tyto charakteristiky odporují všemu, co přisuzujeme paradoxu, dvojznačnosti, zdvořilosti, trpělivosti a kompromisu. Pokud na ně válečník příliš ochotně přistoupí, podle definice už není poddaný dobrého krále. Bez dobrého krále je bojovník upřímně naivní, nebezpečný a pravděpodobně i zodpovědný za většinu nesmyslného a téměř pro zábavu vznikajícího násilí na této planetě. Dobrý bojovník ve chvíli, kdy je vyčerpán, zdvojnásobí své úsilí. Jeho cíl vždy přesahuje jeho osobní zájmy; má smysl pro nezbytné a přiměřené prostředky k dosažení svého cíle – ani více, ani méně. Nepotřebuje nepřátele, ale zároveň vůči nim není naivní. Je věrný tomu, kdo nebo co si věrnost zaslouží, a soustředí se na svůj úkol, aniž by se příliš zaobíral svým vlastním pohodlím či bezpečím. V jakékoli kultuře je toto definice ctnosti.

Vzhledem k tomu, že jsme zahodili typickou temnou stránku této postavy, často nám uniká její absolutně nezbytný dar. Bohužel my muži chodíme na karate, jezdíme do Perského zálivu nebo na fundamentalistická kázání s touto energií, protože jsme se nenaučili, jak ji zapojit do zdravého západního křesťanství. S výjimkou středověkého ideálu rytíře víry tento archetyp v západních společnostech zcela chybí. Východní kultury ho chápou lépe se všemi svými bojovými uměními, jako jsou džudo nebo aikido, s tradicí ušlechtilého samuraje nebo afrického válečníka. To možná vysvětluje, proč nejsme schopni přijmout evidentně nenásilné učení Ježíšovo. Není to zkrátka zakotveno v našem chápání, i když máme tolik svatých, například Františka nebo Ignáce, kteří byli první z bojovníků – a pouze přeměnili energii.

Černý rytíř /Temný bojovník

Zcela jednoduše, temný bojovník buď vůbec není královým poddaným, anebo je oddaný králi špatnému. Definuje, co je morální a nemorální v něm samém pomocí svých vlastních egocentrických měřítek. Obvykle pohlíží na jakýkoli projev slabosti či ženskosti jako na špatnost, která ho oddaluje od jeho fanatického soustředění. Jsem osobně přesvědčen o absolutním zlu militarismu (ať už pravicového, či levicového), protože většinou mladé muže učí brutalizuje zjednodušeným uvažováním, propagandou a masivní represí normálního lidského citu. Naštěstí existují sporty a hry – sice už trochu zdegenerovaný, ale stále bezpečný válečnický způsob, jak se vybít. Naneštěstí však neexistuje žádné skutečné morální dobro ani ctnost, jež by bylo možno bránit.

Mudrc

Tato podmanivá postava je archetypem uvědomění, vědomí, růstu a přeměny. S jeho pomocí poznáme hloubku, smysl, a hlavně stíny svého „já“ a všeho ostatního. Učí nás, že věci nejsou tím, čím se na první pohled zdají, když se na ně podíváme „třetím okem“, které nám pomůže vypěstovat. Jako takový je mudrc nebo dvorní šašek vždy hrozbou pro vládnoucí kliku a kdysi bylo jeho úkolem udržovat krále v dobré náladě. V nižší formě je mudrc klaun, bavič či indiánský šaman. Ve vyšším významu je to prorok nebo také „ten, který vždy říká pravdu“. Ale tato postava zahrnuje široké spektrum charakterů: otcovský zpovědník, rituální stařešina, šaman, duchovní mistr, čaroděj, medicinman, mentor, duchovní vůdce, liturg a ve většině kultur také kněz.

Je pro mne zklamáním, že kněžství v katolické církvi přešlo spíš do kategorie krále než mudrce. Může to být příčinou mnoha našich ztrát. Dokonce jsme přejmenovali tři mudrce z Matouše (2) na tři krále, ačkoli pro to není v textu žádný důvod. Západní církev je soustavně více zaměřena na krále než na moudré muže. Moudří muži vždy říkají králi jako Nátan Davidovi: „Ten muž jsi ty!“ (Druhá Samuelova 12,7).

Zlý čaroděj

Když začne duchovní, terapeut, guru nebo léčitel věřit ve svou vlastní moc, je na tom bledě. Když přijme za svou tu uctivou představu, kterou do něho lidé promítají, začne to s ním jít z kopce. Pokud duchovní vůdce nevnímá sám sebe dostatečně silně jako pouhý pokorný nástroj něčeho, jestliže se on sám nepodrobuje moudrému duchovnímu vedení, pak je to možná vůbec nejnebezpečnější archetyp.

Jak se vůbec zachází s oděním duchovní moci? Upřímně řečeno, moc lidí to neumí. Dělá to z nich domýšlivé nadutce a uvádí je to ve spojitost s bohy. „Obchodem se svatými věcmi“ se kdysi nazýval nechvalně známý hřích svatokupectví, což vždy bylo a je velké pokušení pro náboženského profesionála. Mám upřímný soucit s těmi, kteří v posledních letech takovému pokušení podlehli. Pokud nevycházíte ze silné tradice správného duchovního vedení (myslím vedení jako takového), téměř nevyhnutelně podlehnete klamným představám a dětinské touze po velkoleposti. Když se oblékáme do zvláštních rouch, koledujeme si přesně o takovou představu. Můžeme onu sílu využít k léčení, k odpouštění, k chvále, k slavení svatých tajemství. Ale také ji můžeme velmi snadno použít k vytváření pouhých představ, a vyhnout se tak tomu podstatnému. Vždy se snažím biskupům a kněžím zdůraznit, že mají být opatrní a obezřetní, když se oblékají do obřadních rouch a nasazují si mitry. To je samo o sobě v pořádku, ale měli by si být jisti, že je nějaké místo, kde si je budou moci v klidu zase sundat – a upřímní přátelé jim budou moci bez obav říct: „To byly ale kecy“.

Milovník

Pokud nás ovládá archetyp milovníka, je nám vlastní schopnost těšit se, ocenit a užívat si to, co je dobré, pravé a krásné. Rozeznáváme barvy, tvary, podstatu a nakonec i darovanost věcí kolem nás. Na nejvyšší úrovni to proto znamená přemýšlivost, která je schopná vidět hodnotu věcí takových, jaké jsou, a vidět skrytou krásu „pod povrchem“. Milovník je také básník, umělec, hudebník, romantik, ten, který umí pít božský nektar plnými doušky v každé situaci a v každém vztahu.

Bez archetypu milovníka by byl život nudný a nakonec i mrzutý. Jestliže král udržuje realitu pohromadě, bojovník ochraňuje její hranice, mudrc nám ukazuje, jak se vyrovnat s paradoxem a s temnou stránkou reality, pak díky milovníkovi a jeho „sladkému lepidlu“ ocenění a příležitostné extáze toto všechno drží pohromadě. Milovník se neomlouvá za své potěšení a radost. Je to bůh plodnosti v každém muži, vždy připravený tančit a projevit se. V mytologii je to Dionýsos, v literatuře možná Řek Zorba a v křesťanství ohnivý Duch svatý, který vane, kam chce.

Archetyp milovníka byl pro racionální západní církev bohužel vždy tak trochu divoký a děsivý. Propadl se do nevědomí, ale opakovaně se vynořuje v hnutích, jako je renesance, uctívání Madony (plodnost byla spíše obsažena a ceněna v ženskosti), v důkladně promyšlené liturgii, ve svatých, jako byli František z Assisi, Filip Neri a Jan XXIII; a navíc ještě v předvídatelných výkyvech, jako je generace hippies nebo sexuální revoluce. Milovník bude mít vždy dveře otevřené.

Závislost

Když už se milovník nemůže sám radovat, začne vytvářet okamžité a umělé požitky. Když je milovník potlačen, schová se pod povrch a začne si libovat v tajemných a často zničujících potěšeních. Když je odmítnut, stáhne se do negativity, cynismu a sebedestrukce. Bez svěžesti a líbeznosti milovníka nestojí život opravdu za nic. Obvyklou náhradou je uchýlení se k určitým vzorcům: vzorcům pořádku, chladné povinnosti, zdánlivé kontroly, vzorcům myšlení (posedlost), pocitů (hysterie), hromadění a chránění si nahromaděného (paranoia) a ke vzorcům okamžitého uspokojení, jako jsou alkohol, drogy, nakupování, promiskuita nebo přejídání. Tímto způsobem se milovník posouvá k narcismu a stará se jen o sebe, protože cítí, že se o něj nikdo nezajímá, ani sám život.

Je zřejmé, že naše společnost spadá velkou měrou právě do této kategorie. Jsme zranění rádoby milovníci. Bylo nám slíbeno něco, co se nestalo, a my postrádáme kulturní disciplínu a zábrany, které by nás uchránily od dlouhého pádu dolů. Programů léčení závislostí bude narůstat co do počtu, potřebnosti a účinnosti. Pojmenovaly podobu hříchu lépe než současná církev, která stále nevidí žádnou souvislost mezi potlačováním archetypu milovníka a širokým výskytem závislosti. Kdybychom zastávali pozitivnější a propojenější postoj k požitkům, sexualitě a tělesnosti, pravděpodobně bychom se vyhnuli přehnaně destruktivní reakci, kterou zažíváme v dnešní době. Odmítnutý bůh se obyčejně vrací jako démon.

Tyto odlišné podoby mužskosti nás oslovují v různém věku různě. Podle mého názoru neexistuje žádný správný vzorec ani nadřazený archetyp. Důležité je, že je ctíme všechny dohromady a každý zvlášť, když se objeví v našich přátelských vztazích a okouzleních. Obvykle je tu jeden archetyp, s nímž jsme silně ztotožnění, a jeden, jemuž nedůvěřujeme nebo ho dokonce v sobě zapíráme. Často tak drží klíč k naší celistvosti. Například David byl zcela jasně král, bojovník a milovník. Avšak dokud nepřijal proroka či mudrce Nátana, nebyl celistvý, a byl dokonce nebezpečný sobě i druhým.

Důležité je, abychom zůstali na cestě a nechali čtyři části naší duše, aby se vzájemně regulovaly a vyrovnávaly jedna s druhou. Pokud se budeme ztotožňovat příliš dlouho jen s jednou částí, pravděpodobně se posuneme směrem k její temnější stránce. Jinými slovy, pokud jste jenom král, bez účasti bojovníka, milovníka a mudrce, brzy z vás bude špatný král. Jestliže jste jen milovník a nemáte ponětí o teritoriu krále nebo bojovníka, brzy se stanete závislým. A jestliže jste jen bojovník, bez odstínu mudrce, pravděpodobně skončíte jako terorista nebo fanatik.

Pokud se obáváte, že vám tady předvádím jen další partii dračího doupěte, jak mě nařkl jeden „hyper-křesťan“, doporučuji podrobně analyzovat tradiční obřad křtu. Hned po ponoření vás kněz označí křížem Ukřižovaného (milovník) a vyzve vás, abyste následoval Ježíše jako kněze (mudrc), proroka (bojovník) a krále do „věčného života“. Ježíš je svým životem a svým učením „pánem čtyř částí.“