| V
                        člověku je vlastně dvojí:
                        směřování k věčnosti a k
                        nekonečnosti. Ukončení
                        života jako takové je pociťováno jako
                        něco cizího, jako něco, co k němu
                        nepatří, protože smrt je protikladem
                        života. To na jedné straně.
                        Ale na druhé straně v tomto světě a v
                        těchto vztazích by se nekonečné žít
                        nedalo. Jestliže tedy vyznání
                        víry mluví o věčném životě, pak
                        také je zapotřebí vědět něco o
                        prostředí, v němž člověk bude
                        žít. A tady je třeba zalistovat v
                        Písmu. Takové nejpádnější slovo o
                        tom je v knize Zjevení sv. Jana, v
                        Apokalypse.
 
 Zj 21, 1 - 5a: 1:A viděl
                        jsem nové nebe a novou zemi, neboť první
                        nebe a první země pominuly a moře již
                        vůbec nebylo.2:A
                        viděl jsem od Boha z nebe sestupovat
                        svaté město, nový Jeruzalém, krásný
                        jako nevěsta ozdobená pro svého
                        ženicha.
 3:A
                        slyšel jsem veliký hlas od trůnu:
                        "Hle, příbytek Boží uprostřed
                        lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a
                        oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh,
                        bude s nimi,
 4:a
                        setře jim každou slzu s očí. A smrti
                        již nebude, ani žalu ani nářku ani
                        bolesti už nebude - neboť co bylo,
                        pominulo."
 5:Ten,
                        který seděl na trůnu, řekl:
                        "Hle, všecko tvořím nové."
 
 To tedy čteme v
                        Apokalypse a je to pro nás velmi
                        důležité, chceme-li o tom posledním
                        článku víry nějak přemýšlet. Tady
                        je především něco řečeno o novém
                        nebi a nové zemi, novém Jeruzalémě -
                        jde v podstatě o totéž. To
                        prostředí, v němž se má odehrávat
                        věčnost za Kristovým druhým
                        příchodem, je prostředí nové,
                        ohromné, blíže nepopsatelné. Tady není
                        řečeno, jak to bude vypadat a
                        veškeré spekulace o tom (lidově
                        "jak to bude vypadat v nebi")
                        jsou nanic. Uvědomte si, chcete-li si
                        tuto věc představit nějak
                        konkrétněji, musíte vycházet ze
                        zkušeností, které máte s tímto
                        světem, čili zase si člověk
                        představí nebe jako zdokonalený tento
                        svět. A to je krok nelegitimní k této
                        úvaze nás nic neopravňuje. Tak to
                        zřejmě není. Jestliže je tu řeč o
                        novém nebi a nové zemi, chápeme, že
                        je tu nějaká souvislost, ty věci jsou
                        nazývány nebe a země, což v Písmu
                        znamená veškeré tvorstvo. Dnešními
                        slovy v tom nejširším pojetí kosmos,
                        vesmír - ale i v té dimenzi duchovní.
                        Prostě to, co má být obnoveno, je
                        skutečně všechno a tím pádem si to
                        už člověk nemůže představit. Novou
                        věc, kterou jsem neviděl, ani jsem
                        nepoznal její popis tu si přece nemohu
                        vůbec představit, to by byl úplný
                        nesmysl.  Toto nové je od Boha - a
                        to je podstatné. A je k tomu řečeno: "Hle,
                        Boží přebývání s lidmi."
                        To je jediná konkrétní věc, na kterou
                        se můžeme připnout. Už tady na zemi -
                        jsme-li lidmi věřícími, máme svou
                        zkušenost s Bohem. Už tady aspoň
                        trochu, aspoň v záblesku, vím, co je
                        to být s Bohem. Pokud tuto skutečnost
                        vnímám jako vrcholné štěstí, pak je
                        to ono, pak je to pravda. Tohohle se mohu
                        držet, toto bude dovedeno k jakési
                        plnosti. Konkrétní představa tu není
                        samozřejmě možná, ale tohle už vím,
                        takhle si to mohu spojit s dneškem, s
                        mými dnešními zkušenostmi. Jestliže
                        věčný život platí pro mne, pak to
                        budu já, kdo se toho zúčastní, tedy
                        totožnost mého "já" v tom
                        zůstane zachována.  A další věc:
                        prostředí, to je nové a
                        nepředstavitelné a přitom je to
                        důležité, protože já vím, že
                        "tam" budu s Bohem, budu to
                        já, ale v čem se toto bude odehrávat -
                        to je to, co si nedokáži představit,
                        ale co je nesmírně důležité. A tak
                        mohu o tom jenom říci, že to bude
                        skutečnost Bohem určovaná. A tohle by
                        mi mělo stačit, protože vím-li, že
                        budu s Bohem a že mne od něho nebude
                        nic oddělovat ("Bůh bude s námi
                        přebývat, oni budou jeho lidi a on bude
                        jejich Bůh") - pak je tím řečeno
                        skutečně všechno podstatné a už se o
                        tom nedá říci více. Ten věčný
                        život tedy znamená žití s Bohem,
                        žití v Boží blízkosti, v kontaktu,
                        bez oddělení. A pak také mohu
                        pochopit, že je to dokonale
                        uskutečněná láska a ta nemůže být
                        přetržena, porušena, ukončena.  Vztah mezi člověkem a
                        Bohem ve spáse - to je stav nezkalené
                        lásky a ten sám v sobě nese možnosti
                        neustálého života, neustálé novosti.
                        A z toho rovněž vyrůstá i požadavek
                        věčnosti. A aby bylo jasno, že tam nic
                        negativního nebude, je tu řečeno:  "On jim
                        setře každou slzu z očí, nebude už
                        smrti, ani zármutku, nářku ani bolesti
                        už nebude, protože starý svět
                        pominul."  To staré, to, v
                        čem žijeme teď, je skutečně třeba
                        pohřbít, chceme-li
                        přemýšlet o věčnosti. To nové bude
                        zcela Boží a s dneškem to spojuje moje
                        totožnost. (Já, který jsem teď, budu
                        já proměněný potom) - a živý Bůh,
                        se kterým mám už teď svoji zkušenost
                        a se kterým se mám potom setkat.  Poslední věc, kterou si
                        může člověk namítnout: to je
                        všechno hezké, ale jestlipak se vůbec
                        toho zúčastním? Já mohu věřit, že
                        to je, ale jde ještě o to, jestli je to
                        pro mne. Tady bohužel řada křesťanů
                        propadá jakési skepsi, která vůbec
                        není svatá, když se tak třeba
                        tváří, protože to není jenom moje
                        vůle, že chci být ve věčnosti, to
                        není jenom moje snaha a přání, aby to
                        dobře dopadlo. To je také vůle
                        Kristova - to je v první řadě Kristova
                        vůle. To říká jasně Jan v 17.
                        kapitole svého evangelia:  "Otče, chci, aby
                        také ti, které jsi mi dal, byli se mnou
                        tam, kde jsem já" (J 17, 24).  Tak tohle jsou slova
                        evangelia.  Tedy Ježíš to chce,
                        aby ti, kteří mu byli dáni - a za ty
                        se můžeme právem považovat - byli
                        tam, kde je on, aby došli spásy.
                        Jestliže to on chce, pak tedy člověk,
                        který ve spásu doufá, si nic
                        nevymýšlí a nenamlouvá.  Pak jde jenom o to, tuto
                        věc zodpovědně vzít a počítat s
                        ní.
 Posledním slovem Creda
                        je amen - to znamená
                        stvrzení všeho dříve řečeného, to
                        znamená ano, staň se, je to tak, je to
                        pravda, věřím tomu a stojím za tím. |