Používáme-li
na druhé straně termíny "duch,
duchovní život, duchovní moc,
duchovní síla", pak tyto s
křesťanstvím nemusí mít nic
společného. Nejsme-li si toho vědomi,
pak se stává, že člověk nazývá
věci nepravými jmény a dělá
nesprávné závěry. Mnohdy dnešní
člověk nevidí také rozdíl mezi
věcmi duchovními a duševními. Dále
je třeba konstatovat, že tu je jistá
kategorie lidí, kteří se považují za
odborníky ve věcech duchovních a k
duchovnímu životu se snaží dojít
svými vlastními schopnostmi, konáním,
přirozenou cestou - to je oblast mnohdy
hraničící s okultismem nebo přímo
okultismus. U nás je tato oblast spojena
se jmény Weinfurter, Čapek..., kteří
se zabývali "přirozenou
mystikou", tj. tím, jak by člověk
vlastní silou došel k poznání věcí
duchovních. Tato snaha se opírá pouze
o lidské schopnosti. Existuje tedy řada
gnostických proudů, které se
zabývají duchovnem, do kterého
většinou zahrnou i Boha, ale chybí tu
víra ve vykoupení a Ducha svatého jako
dar daný člověku. Je nutné si
uvědomit, jestliže se používá
výrazů "duch, duchovní", tak
jsou tady dva základní přístupy.
Přístup, kdy člověk hledá tyto věci
vlastními silami, nebo kdy je obdarován
z Boží strany. Přitom ve společnosti,
která si zakládá na lidské autonomii,
je první přístup silně favorizován.
Proto po pádu komunismu přibylo tolik
lidí zajímajících se o
"duchovno", zatímco počet
křesťanů spíše stagnuje. Pro
člověka, který chce být ryze
autonomní, je magie - ovládnutí
"zákulisí" k vlastnímu
užitku - velice přitažlivá. To není
křesťanská cesta. My dostáváme
Ducha svatého k tomu, abychom byli k
užitku Bohu a ne abychom měli o jeden
skvělý nástroj víc a dělali na
světě to, co bychom chtěli. Tolik
k vymezení prostoru, kde se pohybujeme,
k rozlišení toho, co je křesťanské a
co křesťanské není (přitom toto
nemusí být vše špatné). Je třeba
poznamenat, že striktní odsouzení
nekřesťanského jako špatného je
zjednodušování a všechna
zjednodušování ubíjejí pravdu. Nyní
tedy k prvé části našeho tématu -
věřím v Ducha svatého. Začneme
nikoli popisem letnic, ale tím, co
předcházelo. Lukášovo evangelium a
Skutky apoštolů mají jednoho autora a
dějově na sebe navazují.
Sk 1, 1 - 9:
1:První
knihu, Theofile, jsem napsal o všem, co
Ježíš činil a učil od samého
počátku
2:až
do dne, kdy v Duchu svatém přikázal
svým vyvoleným apoštolům, jak si
mají počínat, a byl přijat k Bohu;
3:jim
také po svém umučení mnoha způsoby
prokázal, že žije, po čtyřicet dní
se jim dával spatřit a učil je o
království Božím.
4:Když
s nimi byl u stolu, nařídil jim, aby
neodcházeli z Jeruzaléma:
"Čekejte, až se splní Otcovo
zaslíbení, o němž jste ode mne
slyšeli.
5:Jan
křtil vodou, vy však budete pokřtěni
Duchem svatým, až uplyne těchto
několik dní."
6:Ti,
kteří byli s ním, se ho ptali:
"Pane, už v tomto čase chceš
obnovit království pro Izrael?"
7:Řekl
jim: "Není vaše věc znát čas a
lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své
moci;
8:ale
dostanete sílu Ducha svatého, který na
vás sestoupí, a budete mi svědky v
Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku
a až na sám konec země."
9:Po
těch slovech byl před jejich zraky vzat
vzhůru a oblak jim ho zastřel.
Když se na začátku
knihy Skutků Ježíš loučil s
učedníky, tak se ho ptali, jestli
obnoví království. Co to znamenalo
království v Izraeli? Především šlo
o obnovení řádu, ve kterém má
hlavní slovo Bůh, nikoliv pohanský
římský císař. Přesto Ježíš
neodpovídá kladně. Jeho odpověď jde
jinou cestou. "Naplní se Otcovo
zaslíbení." A jaké je to
zaslíbení? Najdeme ho u proroka Joela:
"A stane se v posledních dnech,
praví Bůh, sešlu svého Ducha na
všechny lidi ..." (Sk 2, 17, srov.
Jl 3, 1). Toto bylo slíbeno, toto se
děje. Nepřichází tedy čas nového
království, tak jak si to apoštolové
představovali, ale přichází doba, kdy
je dán Duch. Ježíš odchází k Otci a
posílá Ducha Utěšitele - Parakleta,
tedy zastánce, posilovatele (viz J 16, 7
- 15). Duch je dán apoštolům a
působí i všudemožně dál, kde, to
nejsme schopni plánovat, to záleží
jen na Bohu. Duch tedy působí v
Kristových učednících, ale nejen v
nich. Veškeré působení
učedníků je vázáno na vybavení
Duchem. Apoštolové sice
chodili s Ježíšem, viděli jeho
skutky, viděli ho vzkříšeného, ale
to by k hlásání evangelia nestačilo.
Proto Bůh posílá svého Ducha, aby je
pomazal. Uvědomme si, že sv. Pavel
nebyl svědkem Kristova vzkříšení,
byl ale vybaven Duchem.
Chce-li někdo vědět
víc o působení Ducha svatého
v církvi, tak ať si nejdřív přečte
několikrát Skutky apoštolů. Ve
Skutcích je vidět, jak první
křesťané výrazně vnímali toto
vybavení Duchem Božím. Byla to
vlastně jediná výbava, kterou do
života měli. Tady je třeba
být na pozoru, abychom my, kteří jsme
vybaveni technikou a různými
"lidskými" prostředky,
nezapomínali na jedině potřebné
vybavení Duchem. Když se mluví o Duchu
svatém, je v povědomí lidí hlavně
popis dne letnic. Ale to není jediné
působení Ducha. Jak dále ve Skutcích
čteme, Petr učí v Jeruzalémě, kde
Ježíše ukřižovali, tedy hlásá
Ježíše vzkříšeného na stejném
místě, což je z lidského hlediska
holý nesmysl a přesto má úspěch.
Petr a Jan uzdravují chromého (jednají
v síle Ducha), v důsledku toho stojí
před veleradou a tu "uzemní"
neoddiskutovatelnou pravdou, že Boha je
třeba poslouchat více než lidi atd.
Je třeba mít dva
pohledy na Ducha. Jako na toho, který
vybavuje můj křesťanský život a na
toho, kdo tvoří církev. Vezměme nyní
první pohled. Křesťan, který
chce plnit Boží vůli jen vlastními
silami, nemůže být úspěšný.
Jak píše sv. Pavel, v takovém
případě jsme odsouzeni Zákonem. Bez
Boží milosti nemůžeme splnit Boží
zákon.
Ř 8, 1 - 5:
1:Nyní
však není žádného odsouzení pro ty,
kteří jsou v Kristu Ježíši,
2:neboť
zákon Ducha, který vede k životu v
Kristu Ježíši, osvobodil tě od
zákona hříchu a smrti.
3:Bůh
učinil to, co bylo zákonu nemožné pro
lidskou slabost: Jako oběť za hřích
poslal svého vlastního Syna v těle,
jako má hříšný
4:a
aby tak spravedlnost požadovaná
zákonem byla naplněna v nás, kteří
se neřídíme svou vůlí, nýbrž
vůlí Ducha.
5:Ti,
kdo dělají jen to, co sami chtějí,
tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti,
kdo se dají vést Duchem, tíhnou k
tomu, co je duchovní.
Mezi ty, kdo
žijí podle těla, nesmíme
řadit jen opilce,
"přežírače" a smilníky,
ale také ty, kdo jsou obráceni
jen na svět a na sebe, žijí pouze ze
svých lidských schopností. Takoví se
nemohou líbit Bohu. Žít podle Ducha
pak znamená novou kvalitu života, ne
"vznášení se nad zemí". A
jak je na tom křesťan? Duch sv. je
nejenom podmínkou, ale i neodlučitelnou
součástí života křesťana. "Kdo
nemá Ducha Kristova, ten není
jeho," to je jasná formulace. Dále
si musíme uvědomit, že s
Duchem svatým se nedá manipulovat. Ducha
svatého dostáváme při křtu a
konvertita se s ním poprvé setkává,
když uvěří. Tedy věříme-li,
dostáváme Ducha, ale není to jen
produkt naší víry, Ducha sv.
dostáváme od Boha. Jestliže je Kristus
svým Duchem v nás, pak jsme sice lidé
smrtelní, ale Duch Boží nám dává
život, protože jsme ospravedlněni
(srov. Ř 8, 10), on nás převádí do
věčného života. Nejsme tedy
odkázáni sami na sebe, Duch Boží nás
oživuje a dává nám podíl na
vzkříšení. V listě je dále psáno,
že pomocí Ducha "umrtvujeme skutky
těla". Co to znamená? Znamená to
dávat Duchu sv. více místa v našem
životě než svému lidskému já.
Věcí zásadní
důležitosti, která nás křesťany
odděluje od jiných, třeba v zásadě
ušlechtilých a případně i
religiózně založených, lidí -
nekřesťanů, je to, že pokud jsme se
dostali k jádru víry, pak žijeme ve
světě jako lidé obdarovaní, nikoliv
jako lidé pouze sami produkující.
Lidé dnes touží mít nezávislost, a
proto se bojí být závislí na Bohu,
snaží se o vlastní autonomii. Ale
cesta závislosti na Bohu, vedoucí k
obdarování, znamená cestu
nezranitelnosti. Lidmi je však málo
chápána, a proto málo přijímána.
Každá jiná cesta je velmi zranitelná.
Závislost na Bohu je naproti tomu
závislostí na někom, kdo je mocný,
bohatý a věrný. Pokud ovšem Boha
takto nepoznám, pak se na Ducha sv.
nespolehnu. K důvěře samozřejmě
člověk dochází životní praxí.
Každý ve svém životě prožíváme
vlastní "vyvedení z Egypta",
které přitom někdy ani nemusí vést
"pouští". Když tedy budeme
znát celou teologii, ale přitom
nebudeme důvěřovat Hospodinu a žít v
závislosti na něm, nemůžeme o tom
všem druhým ani svědčit, ani je tomu
učit. Žít z Ducha se může každý
naučit jen ve vlastním životě víry.
|
