Kristovo
vzkříšení bezesporu
nejdůležitější je. Když byste něco
podrobnějšího četli o vzniku
evangelií, dozvíte se tam, že historie
utrpení a k tomu připojené
vzkříšení bylo jádrem, okolo
kterého krystalizovala evangelia. To byl
ústřední bod. Ježíšovo
vzkříšení je věc, která je
striktním způsobem nedokazatelná.
Nemůžeme podat jasný a objektivní
důkaz, jak my tomu dneska rozumíme, že
Ježíš vstal z mrtvých. Ovšem tím
vůbec není řečeno, že naše víra
visí jen tak ve vzduchu, to ne. My se
opíráme o víru našich předchůdců a
tedy zejména o víru apoštolů. A
nejenom o tu víru samotnou, ale i o
všechny okolnosti, jež kolem toho byly.
Ježíš, který zemřel
na kříži, byl vlastně pro své okolí
člověkem prokletým. Pro Židy přece
platilo: "Proklet, kdo
visí na dřevě."
Apoštolové, kteří byli spjati s
židovstvím, či kteří z něho vyšli,
začali po vzkříšení a seslání
Ducha sv. hlásat víru v tohoto Krista
jako vzkříšeného. Dělali věc,
kterou bychom rozumně označili za
nerozumnou, protože přece s tím se
nemohli chytit. Tento Ježíš měl
přece nejhorší pověst. Pověst
zločince a vyvrhele a oni hlásali - ó,
hrůzo - že vstal z mrtvých.
Jak k té víře
přišli, vždyť ve chvíli, kdy
Ježíše křižovali, utekli, až na
Jana? Nu, nedá se to vysvětlit jinak,
než že sami museli prožít otřesný
zážitek setkání s Ježíšem, který
by jejich názory zcela přestavěl a
který by je zbavil i strachu. Že museli
prožít něco tak mohutného, že
nemohli jinak, než kázat, přestože
jim z toho nekoukala žádná vyhlídka.
Žádné jiné motivy nemohli mít.
Takhle nějak to bylo. My
se opíráme o to, že se vzkříšeným
Kristem se setkala řada lidí, že
našli prázdný hrob, že mezi Židy se
rozšířila ta lež, že hrob
vyprázdnili Ježíšovi učedníci a
Kristovo tělo unesli - tohle jsou
všechno jen takové pomocné vedlejší
věci, které nám o tom mluví. Ale tím
hlavním důkazem pro Kristovo
vzkříšení asi zůstává víra
apoštolů ve vzkříšeného Pána,
kterou apoštolové hlásali a která se
jinde nemohla vzít.
Jestliže Kristus vstal z
mrtvých a jestli tomu věříme, pak je
ještě třeba o tom mít správnou
představu. To je to, o čem už tady
byla mnohokrát řeč, nepředstavovat si
vzkříšení jako návrat do tohoto
života, ze kterého dotyčný smrtí
odešel, ale jako ten další krok,
který leží za hranicí smrti, ale
který je zcela Boží. Vzkříšení
není návrat do života, to je cesta
dopředu, k Bohu. Je to překonání
smrti životem, a to životem,
který je Boží.
Tento Ježíš tohoto
života dosáhl. Proto patřil nejen do
sféry lidské, ale už do sféry
božské. Písmo nám celou tuto
skutečnost rozkládá asi tak, jako
hranol světlo. Říká: "Vstal z
mrtvých, setkal se s učedníky,
vstoupil na nebesa." Už jsem
několikrát říkal, že to
"vstoupil na nebesa" neznamená
žádný vesmírný let. Je to jenom
vyjádření skutečnosti, že Ježíš
je na Boží úrovni. A že je tam jako
vzkříšený člověk - to
"člověk" nesmíme škrtat.
A co nám o tom všem
říká Písmo, kdepak je popsáno, jak
Pán Ježíš vstává z mrtvých? Je
dobře, že to nikdo neví, samozřejmě
to nikde není popsáno. Co tam však je,
co se týká vzkříšení? Je tam
několik témat: prázdný hrob,
setkání se Vzkříšeným, anděl
vysvětlující slovo a dále to, co
předcházelo - předpověď. Kromě
evangelií je nejdelší pasáž o
vzkříšení Ježíšově (i našem) v 1
K 15 - je to nejrozsáhlejší text sv.
Pavla na téma smrt - vzkříšení.
(Je dobré si pamatovat:
1 K 11: večeře Páně, 1 K 12: dary
Ducha, 1 K 13: velepíseň lásky, 1 K
14: opět dary Ducha, jejich užití, 1 K
15: řeč o smrti a vzkříšení; k
těmto kapitolám se totiž člověk
často vrací.)
Nejdůležitější z
výše uvedených témat je setkání se
Vzkříšeným. Prázdný hrob totiž
sám o sobě je sporná záležitost (viz
Mt 28, 11 - 15). Ale prázdný hrob ve
spojení s vysvětlujícím slovem je
věc jiná. To dohromady však směřuje
k setkání: "Jděte do Galileje
..." Vše doplňuje předpověď, ze
které nejdříve apoštolové nebyli moc
moudří, ale při zpětném pohledu
dávala vysvětlení. Předpověď -
odsouzení - smrt - vzkříšení: vše
dohromady dává smysl celé události.
Podíváme se nyní na
některé novozákonní texty, které s
tím vším souvisí, abychom si je
aspoň trochu osvětlili. Matouš, Marek
a Lukáš svá vyprávění vpodstatě
končí ukřižováním. Nejde jen o to,
že poslední kapitoly v některých
rukopisech nejsou, ale zejména o
literární hledisko. Pro ty, kdo
uvěřili v Ježíše jako Pána, nebylo
třeba tolik zdůrazňovat, že Ježíš
je vzkříšen, ale bylo třeba
vyzvednout, že on skutečně trpěl a
zemřel. Lidé, kteří uvěřili po
kázání apoštolů, se setkali se
zvěstí o vzkříšeném Ježíši a
zejména s jednáním v moci a síle
Ducha svatého. Ježíš je pro ně
Spasitel a teď je třeba jít zpět a
říci: "Ano, to je ten, kdo zde
skutečně žil a zemřel." Teprve
později se řekne: "Ano, je to ten,
kterého položili do jesliček."
Tedy postup nebyl chronologický a
novozákonní spisy jsou vystavěny podle
toho, jak bylo evangelium hlásáno.
Hlasatelé mluvili a zejména jednali v
síle Ducha svatého, tedy jinak, než
jejich okolí. Hlásali živého Krista -
tedy vzkříšeného! Takový Kristus se
nám však může jevit nedostupný,
někde daleko u Boha. Proto je třeba
tuto zvěst "uzemnit": on je
také ten, který zde žil a vzal na sebe
naše hříchy (Fp 2, 5 - 11). Celý
pozemský život Ježíšův je
zajímavý jenom proto, že jsme
uvěřili v něho vzkříšeného. O
vzkříšení se mezi křesťany mnoho
nemluví, ale o kříži a utrpení se
mluví mnohem více, to se dá
"vybarvit" - to však není to,
co člověka chytne za srdce. Bez
setkání se Vzkříšeným nelze
křesťanství pochopit.
Nyní se tedy podíváme
na některé texty konkrétně.
Matoušova řeč o utrpení končí
pohřbem. Potom je tu několik různých
zvěstí: setkání Marie z Magdaly a
jiné Marie s andělem, setkání žen s
Ježíšem, řeč o vojácích -
"ukradené tělo" a
"slavnostní" závěr. Závěr
je důležitý proto, že zde Ježíš
nevypráví učedníkům, jak to vlastně
bylo s jeho vzkříšením, ale posílá
je, aby hlásali a získávali mu další
učedníky. Potom bude vzkříšený
Ježíš poznáván. Je tedy naším
úkolem ne zkoumat vzkříšení, ale
poznat se se vzkříšeným Ježíšem.
Znát se se Vzkříšeným není vůbec
samozřejmé, ale je to nesmírně
důležité, bez toho se nedá žít
plné křesťanství.
Marek končí popis
utrpení opět uložením do hrobu.
Následuje dvojí řeč, týkající se
vzkříšeného Ježíše: ženy jdou
pomazat mrtvé tělo a setkají se s
andělem, druhá mluví o různých
setkáních se Vzkříšeným. Není to
však chronologický popis! Časová
posloupnost je naprosto nezřetelná, ale
i nedůležitá. Zásadní, z toho
plynoucí, závěr je, že Ježíš žije
- nezůstal ve své smrti.
Lukáš opět končí
řeč o utrpení pohřbem, pak ženy jdou
ke hrobu, setkají se s anděly:
"Proč hledáte živého mezi
mrtvými? Není zde, byl vzkříšen.
Vzpomeňte si, jak vám řekl..."
Lukáš se často odvolává na slovo
buď Ježíšovo, nebo Starého zákona.
Petr pak běží ke hrobu a vrací se v
údivu. Tedy prázdný hrob bez
vysvětlujícího slova ještě nic
neříká. Potom následuje krásné
líčení cesty do Emauz (L 24). Přesně
vystihuje situaci mezi učedníky a
obrací důraz na slova proroků - tedy
židovsky legitimní výklad. Navíc zde
vystupují dva svědci - muži, což bylo
pro Židy také důležité (na ženy moc
nedali). Poznávají ho při lámání
chleba a pak jim mizí z očí. Vzkříšený
Ježíš není uchopitelný,
"polapitelný" v našem
pozemském světě. Svědectví
těchto učedníků se shoduje s tím, co
zažil Petr - první mezi učedníky.
Následuje další zjevení jedenácti,
kde Ježíš pojedl a dále slibuje Ducha
svatého. Tedy učedníci mají hlásat
evangelium, ale až po obdržení darů
Ducha svatého. I dnes zůstává toto
vše v platnosti. Pro hlásání
evangelia je třeba setkání se
Vzkříšeným, rozpomenutí se na slova
proroků a pomazání Duchem. Je to však
podmínka nutná, nikoli postačující.
V Janově evangeliu po
pohřbu následuje Marie Magdalská u
prázdného hrobu. Potom přicházejí
Petr a Jan. Petr vejde do hrobu a vidí
plátna a šátek. Druhý učedník
"vešel... spatřil vše a
uvěřil". Neřekl: "Je to
jasné," uvěřil.
"Dosud totiž
nevěděli, že podle Písma musí vstát
z mrtvých." Zde je opět
ukázáno, že Písmo je velice
důležité. Je-li něco v Písmu, je to
věrohodné. A je třeba uvěřit,
protože to není snadno evidovatelná
skutečnost. Následuje setkání
Ježíše s učedníky spojené s
darováním Ducha svatého a příběh s
Tomášem. Zde není psáno, že Tomáš
šel a vložil ruce do Kristových ran.
On Pánu odpověděl: "Můj Pán a
můj Bůh." Ježíš říká:
"Věř." A on odpovídá
vyznáním víry, nikoli "zprávou o
ohmatání". Tomášova věta
říká mnohem víc, než kdyby řekl:
"Já jsem si sáhl." To by bylo
málo, týkalo by se to dané chvíle.
Vyznání víry se však týká celého
života. A evangelium právě vede k
vyznání víry, ne k ukojení
zvědavosti. Ježíš říká: "Že
jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení,
kteří neviděli, a uvěřili."
Evangelium směřuje do budoucnosti,
nevede k tomu, aby člověk
"uvízl" v minulosti. Je
odrazovým můstkem k praxi hlásání,
praxi žití, praxi dalšího
setkávání se s Kristem. Evangelium
vede k tomu, abychom se dnes se
Vzkříšeným setkali a v moci
Ducha svatého o tom svědčili.
Zkoumání minulosti má svou cenu, ale
ne bez pokračování, projevování v
současnosti. První dodatek (J 20, 30 -
31) shrnuje velmi důležitou
skutečnost: to co je zapsáno - a není
to zdaleka všechno - je zapsáno proto,
"abyste věřili, že Ježíš je
Kristus, Syn Boží, a abyste věříce
měli život v jeho jménu."
Následuje zjevení v Galileji a rozhovor
s Šimonem Petrem. Zde je zachycena
další důležitá skutečnost. Z
existujícího vztahu mezi Ježíšem a
Petrem plyne povinnost: "Miluješ
mne?" ... "Pas mé ovce!"
... "Následuj mne!"
Shrneme-li tedy, co je v
evangeliích, dá se říci, že
nepopisují, jak ke vzkříšení došlo,
ale popisují setkání se Vzkříšeným
a důsledky z toho plynoucí pro ty, kdo
uvěřili.
Někteří teologové
říkají, že Ježíšovo vzkříšení
není sice neskutečná věc, ale je to
věc mimo dějiny. Není to historická
událost jako například narození.
Pokračování Ježíšova života
neběží po časové ose, kde je jeho
narození a život, je to přechod do
jiného prostoru, do Boží blízkosti.
Ale tento Ježíš, žijící v jiné
dimenzi, vstupuje do našeho
prožívání času, "protíná
časovou osu". Ježíšovo
vzkříšení, na rozdíl od
vzkříšení Lazara, je skutečně
takovýmto přechodem do jiné dimenze.
Lazar je pouze "vrácen na původní
časovou osu". On dále žil,
"dokud nezemřel", bylo to
oživení nefungujícího organismu.
Ježíšovo vzkříšení je však
proměna. On není
"uchopitelný", ale zároveň
jí s učedníky. Nanebevstoupení je
potom možno chápat jako konec
"protínání časové osy" a
je nutno je vidět spolu se sesláním
Ducha svatého: "Neodejdu-li,
Přímluvce k vám nepříjde. Odejdu-li,
pošlu ho k vám." Pro Jana vlastně
nanebevstoupení začíná
ukřižováním. Ježíš ve své smrti
"padá" do náruče Otcovy,
což znamená život. Ježíš
"padající" do náruče Otcovy
je plně Bůh a plně člověk - a v tom
je vzkříšení i pro nás.
Sv. Pavel v 1 K 15
začíná tím, že chce, aby jeho
bratři skutečně poznali evangelium,
"kterým byli evangelizováni".
Aby poznali to, co pro ně bylo zásadně
důležité - tedy, že Ježíš zemřel,
byl pohřben a vstal z mrtvých - a to
vše ve shodě s Písmem. Slovo o
Ježíši ukřižovaném a vzkříšeném
je ona radostná zvěst - evangelium.
Člověk
přemýšlející se ptá, co s ním
bude, až zemře. Chceme-li přímo
odpovědět, moc si nepomůžeme (duše
odchází po smrti k Bohu, tomu
předchází soud atd.) Veškeré naše
uvažování o tom, co je za hranicí
života, totiž nesmí míjet Ježíše.
Sv. Pavel v 1 K 15 od 12. verše reaguje
na námitku, že vzkříšení neexistuje
(názor saduceů). Přitom se důsledně
přiznává k Ježíšovu lidství.
Reakce vrcholí v 17. verši - jestliže
Kristus nevstal, pak má hřích
absolutní moc a my si nijak
nepomůžeme.
Po tomto negativním
vymezení začíná Pavel od 20. verše
pozitivně vysvětlovat, jak to vlastně
se vzkříšením je. Vše se koncentruje
v Bohu a Ježíš je jediná cesta k
tomuto sjednocení. Není to žádný
zápas mezi dobrem a zlem, není to
rozdělení univerza na říši dobra a
zla - Bůh je absolutní
"suverén".
Jak je to s námi
křesťany? Od 35. verše je
vysvětlováno, jak mohou mrtví vstát.
To, co zažíváme tady na zemi, je něco
jako semeno ve vztahu k rostlině. Tedy
je to skutečné a má plnou hodnotu, ale
život po vzkříšení je něco nového,
ne zopakování toho, co bylo. Přitom to
má přímou souvislost jako rostlina se
semenem. Umírá "soma
psychikon" - tělo duševní, tj.
animální, vstane "soma
pneumatikon" - tělo duchovní, tj.
proměněné mocí Ducha svatého. Náš
pozemský stav je určován tím, že
jsme potomci Adamovi, náš
"nebeský" stav je určován
tím, že jsme potomci Kristovi, neseme
jeho dědictví. Takoví, jací jsme
tady, nemůžeme existovat u Boha, k tomu
je nutná proměna. "Všichni
nezemřeme, ale všichni budeme
proměněni." Smrt je ukazována
jako nepřítel, jako někdo, kdo ničí
Boží dílo. Zde je řečeno, že smrt
bude přemožena nejen mimo nás, ale i v
nás. Pavel zde mluví neustále o tělu
(soma) - myslí tím člověka (viz
Starý zákon - hebrejské chápání) a
dále se snaží ukázat kontinuitu mezi
pozemským životem a tím, co bude u
Boha. Přesně řečeno, mrtvola není
tělo.
Proč to všechno tak do
podrobna probíráme? Lidové
křesťanské chápání je často
ovlivněno platonismem - podle něho se
duše po smrti oddělí od těla a odejde
do říše idejí - a nikoliv tímto
chápáním sv. Pavla. Platónská idea
vlastně Boha nepotřebuje, stačí když
se duše osvobodí od těla, od
"špatné" hmoty. Hebrejský
pohled je jiný: zde se svět nerozpadá.
Jestliže něco má mít budoucnost,
nemůže to být netělesné. Dále je
zde vše závislé na Bohu, absolutním
Pánu.
O vzkříšení člověka
a posmrtném životě se dá mluvit
jedině s někým, kdo poznal Krista.
Jinak to jsou jen vyprávění, která
nemají moc cenu. Otázka naší osobní
budoucnosti, otázka vzkříšení je
něco, co také ovlivňuje náš
pozemský život. Máme každý
odpovědnost před Bohem. Odpovědnost je
však něco, co nejsme schopni unést
(čím je člověk starší, tím si to
více uvědomuje). Tato odpovědnost se
ale určitým způsobem spojuje s
Kristovým vykoupením. On na sebe bere
to, co nás tíží, naše hříchy.
"Zadlužený" člověk se
vykoupením stává úplně někým
jiným (viz podobenství o ztraceném
synu), je mu vráceno všechno, co
promrhal, ztracené synovské právo. Je
nám dán statut dítěte Božího. I
když tedy máme odpovědnost a svým
závazkům jsme nedostáli, je tu tato
ohromná možnost dostat se zpět tam,
odkud jsme se sami svými hříchy
vykázali. Naše záchrana tedy vyžaduje
obrovskou Boží "práci".
Jak se na to vše
dívají ti, kdo Krista neuznávají?
Židé neustále čekají Mesiáše.
Vykoupení zde není osobní, ale
kolektivní záležitost. Mohamedáni si
musejí cestu do nebe sami vybojovat,
snad z toho pramení jejich enormní
tvrdost vůči nevěřícímu okolí.
Ateisté "vyznávají", že po
smrti není nic!? V oblasti Indie
"vládne" představa
reinkarnace - převtělování. Ta
zasahuje i do Evropy, zde je však velice
zesvětštělá. Je to vlastně pokus
zvláštním způsobem obejít jak
otázku víra - smrt - vzkříšení -
odpovědnost - spása, tak druhou
možnost - není nic. Evropská
reinkarnační představa: umřeme -
nevadí, čekají nás další životy,
je vlastně pseudonadějí. Je to
pseudozvěst o pseudovzkříšení. To,
že to lidé snadno přijímají, jistě
svědčí o touze člověka po
transcendenci, po tom, aby smrtí
všechno neskončilo. Z hlediska
dnešního člověka má nauka o
reinkarnaci i tu "výhodu", že
si člověk vystačí sám - nepotřebuje
Vykupitele a to je lákavé. Původní
indický cíl je přes minimální počet
životů dosáhnout nirvány -
rozplynutí v univerzu. Evropské
chápání je v tomto určitým způsobem
posunuto - co nejvíce životů,
"abychom si užili". A ještě
něco, tuto představu o převtělování
nelze nijak ztotožňovat s očistcem.
Člověk křesťan má totiž někoho, s
kým se chce setkat - Boha. Ind nemá
nic, chce se rozplynout v ničem.
Další slova Creda
říkají: "vstoupil na
nebesa, sedí po pravici Boha Otce"
a bude zajímavé si v této souvislosti
uvědomit, kde všude věřící lidé
obvykle hledají Pána Ježíše - v
kostele, v bratřích a sestrách, ve
mši svaté, v modlitbě, v rozjímání,
ve svatostánku atd.- to poslední je
mimochodem krásná specialita když
někdo tvrdí, že "Pán Ježíš je
zamčený ve svatostánku". Všechno
výše uvedené, včetně toho
svatostánku, jsou místa našeho
setkávání s Ježíšem, která jsou
však závislá na oné základní
skutečnosti, řečené v Credu, totiž,
že Ježíš "vstoupil na nebesa a
sedí po pravici Otcově". Tedy, že
odešel a nestýká se s námi tak, jako
se stýkal se svými učedníky.
Jak si máme Ježíše po
pravici Otcově představovat? Co to
vlastně znamená? Představy příliš
antropomorfní nejsou nejšťastnější,
i když se vyskytují ve výtvarném
umění. Symbolika tohoto obrazu je
jasná. Místo po pravici je
nejčestnější, nejvýraznější,
jedinečné. Je třeba si uvědomit, že
Ten, kdo je po pravice Otcově, je Ten,
který byl ukřižován, kterého se
představení národa zřekli, který byl
postaven do pozice člověka zavrženého
nejen lidmi, ale i Bohem, člověka,
který nemá, lidsky viděno, žádnou
šanci. Teprve toto spojení Ježíše
ukřižovaného a Ježíše po Otcově
pravici dává smysl jeho smrti. Není to
pouze jakési vyznamenání, je to
vyjádření vrcholného Božího
"ano" na Ježíšovu
poslušnost. U sv. Pavla čteme, že v
Ježíši našla všechna Boží
zaslíbení své ano. Toto
"ano" bylo dovršeno tím, že
ho Otec přijímá. Výraz
"sedí" má svůj smysl,
protože to znamená definitivní
umístění. Ježíšovo bytí po Otcově
pravici není něco, s čím bychom
nemohli počítat na věčnosti, to
platí jednou provždy.
Se vším důrazem je
třeba říci, že Ježíš sedící po
pravici Otcově je Bohočlověk, ten, ve
kterém je nerozdělitelně a
nesmísitelně spojeno lidství a
Božství, ten, který zde s námi žil,
trpěl, zemřel a vstal z mrtvých. Tedy
po pravici Otcově je Boží Syn a
současně s tím musíme říci:
"Po pravici Otcově je vzkříšený
člověk."
A to je ta
nejfantastičtější a
nejneuvěřitelnější věc, kterou tu
můžeme vypovědět. Jeden z
nás je u Otce. Jeden z nás je
proměněn a je u Boha. K tomu
můžeme doplnit z Janova evangelia: "Jdu,
abych vám připravil místo."
Ježíš s námi tedy počítá.
Proto, jestliže svým křtem patříme k
Ježíši, toto místo po Otcově pravici
je místo, které nám začíná Ježíš
připravovat. Ne v tom smyslu, že my
bychom Ježíše "vystrnadili"
z jeho pozice, ale v tom smyslu, že k
němu patříme a "náš život je s
Kristem skryt v Bohu" (sv. Pavel). V
listě Efezským (Ef 2, 6) Pavel píše:
"Spolu s ním nás vzkřísil a
spolu s ním uvedl na nebeský trůn v
Kristu Ježíši" - na tom je velmi
milé, že zde není budoucí čas.
Mluví se o tom, že je to teď. Toto si
člověk musí "připustit".
Toto naše přináležení ke Kristu,
přináležení do nebe, může být pro
člověka, je-li dobře pochopeno,
obrovsky mocný motiv, třeba i
morální. "My však máme
občanství v nebesích, odkud
očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše
Krista. On promění tělo naší
poníženosti v podobu těla své slávy
silou, kterou je mocen všecko si
podmanit" (Fp 3, 20 - 21). Tady je
jedna paradoxní věc: naše naděje
vzrostla právě tím, že Ježíš od
nás odešel. Ježíš, který patřil do
lidského rodu, je u Boha. Můžeme si to
aspoň trošku - mně nic lepšího
nenapadá - představit jako nataženou
pružinu. My tady na zemi, On je u Otce,
pružina je zatím držena napjatá, ale
je tady ona pořád skrytá síla, která
má pružinu vymrštit, a tak nás dostat
k Otci. My máme svou vlast v nebi, ne na
obláčku, ale v bezprostřední
blízkosti Boží, protože jsme
Kristovými bratry. Tahle skutečnost už
začala tím, že jeden z nás, který
byl zcela Boží, tj. Kristus - je na
pravici Otcově, tím tam my už
patříme, i když tam ještě nejsme.
Tohle musíme jasně a hluboko vědět,
že naše vlast je na nebi. Protože jsme
křtem a vírou Kristovi, proto patříme
Bohu. Ono to zní možná pyšně, ale to
neříkám ze sebe, ani proto ne, že si
jenom přeji. To říkám proto, že to
říká Bůh, a já to po něm jenom
opakuji, protože věc tak prostě je:
máme svou vlast v nebi.
Je dobré mít na
uvedenou skutečnost několik pohledů.
Dívat se na to i z hlediska církve,
jako mystického těla Kristova (viz 1 K
12, 14). Svatý Pavel říká, že
Kristus je hlava a my jsme údy tohoto
těla. Plný Kristus je hlava i tělo.
Tedy po Ježíšově vzkříšení a
vzniku církve úplný Kristus je
Ježíš ukřižovaný a vzkříšený a
církev, která k němu patří. My jako
církev tedy ke Kristu neoddělitelně
patříme. Dále můžeme říci, že
naše spása nespočívá jenom v našem
osobním rozhodnutí, ale i v našem
přináležení k církvi, k tomuto
mystickému tělu Kristovu. V tomto bodě
se dosti liší pohledy různých
protestantských církví (od krajnosti
osobní spásy ke krajnosti spásy
kolektivní, myšlenka kolektivní spásy
je také vlastní židovství). V
katolické teologii jsou osobní
rozhodnutí a kolektivní
přináležitost k církvi dvě
doplňující se skutečnosti. Já se
osobně rozhoduji uvěřit v Krista a z
něho žít, což nelze ničím nahradit,
a tímto rozhodnutím se potom skrze
křest stávám údem těla Kristova,
členem vyvoleného lidu Božího.
Člověkem, který má účast na tom, co
žije hlava tohoto těla - Kristus, čili
na Božím životě. U nekatolíků je
eklesiologie - nauka o církvi - velmi
málo rozvinuta. Zejména pentekostální
(letniční) církve staví jen na
osobním rozhodnutí.
Zbývá nám ještě
něco poznamenat o nanebevstoupení.
Celá řeč o Ježíšově
nanebevstoupení je plná symbolů,
které je třeba správně pochopit.
Sk 1, 9 - 11:
Acts 1:9 Po těch slovech
byl před jejich zraky vzat vzhůru a
oblak jim ho zastřel.
10 A když upřeně hleděli k nebi za
ním, jak odchází, hle, stáli vedle
nich dva muži v bílém rouchu
11 a řekli: "Muži z Galileje, co
tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš,
který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde
právě tak, jak jste ho viděli odcházet."
Ježíš odešel
"neuchopitelným" způsobem a
právě takovým způsobem opět přijde.
Oblak je místo přítomnosti
Hospodinovy. Ježíše je tedy třeba
hledat tam, kde je Bůh, v je
bezprostřední blízkosti. Toto
pedagogické líčení závěru
Ježíšova života má
nejpropracovanější sv. Lukáš - od
smrti na kříži v evangeliu až po
seslání Ducha svatého ve Skutcích.
Zde Ježíš říká: "Čekejte, až
se splní Otcovo zaslíbení ... budete
pořtěni Duchem svatým, až uplyne
těchto několik dní" (Sk 1, 4 -
5), "... dostanete sílu Ducha
svatého ... a budete mi svědky až na
sám konec země" (Sk 1, 8).
Pak následuje
nanebevstoupení, setrvání na
modlitbách, volba Matěje za apoštola a
letnice.
Po nanebevstoupení
bezprostředně následuje seslání
Ducha svatého. Začíná doba života
církve v moci a síle Ducha svatého,
doba, kdy Ježíš působí ve svých
učednících mocí svého Ducha. K
tomuto tématu se vrátíme později.
|
