Toto eschatologické téma je znovu a znovu diskutované. Řada lidí chce znát, co bude, aby si zabezpečila budoucnost. Jedním z důvodů je jakási nedůvěra vůči Bohu, která je bohužel vlastní i některým křesťanům. Je třeba být přesvědčen o tom, že Bůh je nám plně nakloněn a záleží mu na nás. Člověk, který má nedůvěru v Boha, se bude strašit koncem světa, bude strašit i jiné a bude mít touhu "mít to přesně spočítané". Druhým důvodem je jakási maskovaná touha po pomstě. Tato touha může být dvojí: buď se člověk cítí být utlačován někým, na koho nemá a chce, aby to Pán Bůh tomu dotyčnému "spočítal", nebo druhá, která je ještě zamotanější a proto pozor na ni - člověk dodržuje Boží přikázání, ale v podstatě to dělá nerad a závidí přitom druhému, který je nedodržuje, jeho způsob života, to, co si on dovolí, a zde opět očekává, že Pán Bůh toho dotyčného bude trestat a on tak bude odškodněn. Pán Bůh má nahradit vlastně frustraci zklamaného katolíka, který je "nešťastný" z toho, že Boha poslouchá, ale netroufne si ho neposlouchat, a čeká, že na věčnosti on bude v nebi, zatímco ten druhý bude trpět v pekle a on se z toho bude moci radovat. Toto všechno v nás může být! Jestliže se nedostaneme do pozice, kdy dáme Bohu za pravdu, nepřijmeme požadavky evangelia jako věc v zásadě radostnou a obšťastňující, potom můžeme v určité podobě být jako výše popsaný jedinec. To, bohužel, velice jasně funguje a musíme to vidět zejména u sebe, ne u druhých lidí. Být poctiví sami k sobě a uvědomit si, že kde posloucháme neradi, uvádíme se do nebezpečí. Řešení není v tom, že neuposlechneme, ale v tom, že se snažíme porozumět. Nutnost porozumět Bohu a následně i učení církve vyžaduje sice námahu, ale výsledek je velice užitečný. Jinak hrozí nebezpečí, že se staneme "vyhlížiteli" konce světa a Božích trestů pro druhé, případně manipulátory s lidským vědomím - budeme nabízet vlastní řešení existující situace.

Ježíš přijde, aby realizoval v plnosti co už je začato - aby tedy nechal tu kdesi výše zmíněnou napjatou pružinu dokončit její pohyb.

Člověk, který patří ke Kristu, dojde do Boží blízkosti a ten, který tam nesměřoval, k němu nedojde - to je soud. Zase Janovo slovo: "Soud je v tom, že Světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé" (J 3, 19).

Na jiném místě u Jana: "Nepřišel jsem soudit, ale spasit" (J 12, 47).

On v tom je soud. Kristova osoba sama dělá výběr, kdo k němu patří, dojde do blízkosti Otcovy, kdo k němu nepatří, kdo k němu nechtěl, kdo šel jinudy, kdo nechtěl jít Kristovou cestou - ten jde jinam, ale tam není Bůh. Je skutečně potřeba oprostit se od těch příliš názorných představ soudu. Mají pravdu potud, že je to skutečnost v jistém smyslu skutečně hrůzostrašná, protože je to definitivní rozdělení. Kristův soud je definitivní rozdělení dobra a zla. A to tedy není žádná legrace. Ale není v tom hněv, ale touha spasit, jako hlavní motiv, neboť Bůh poslal svého Syna ne aby svět soudil, ale aby skrze něho byl svět spasen. Pro nás pro všechny vyrůstá jeden požadavek, který tlumočí ve svém evangeliu Lukáš:

L 12, 34 - 37:
Luke 12:34  Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.
35  Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří.
36  Buďte jako lidé, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, až přijde a zatluče na dveře.
37  Blaze těm služebníkům, které pán, až přijde, zastihne bdící. Amen, pravím vám, že se opáše, posadí je ke stolu a sám je bude obsluhovat.

To je nejlepší výklad Pavlových slov: "S bázní a třesením pracujte pro svou spásu." Ono tady jde opravdu o mnoho, jde o všechno, jde o celou věčnost, o naši budoucnost, naplnění našeho života. A člověk nemá stát a nemá klepat nohama. člověk má být připraven a jako lampa má hořet. Má být jako ten, který čeká na svého pána. Otevřenost ke Kristu, čekání na něj, snaha nepropást ho, to je to, co se od nás požaduje. A proto se nesmíme příliš plést do věcí tohoto světa. Ne že bychom měli z tohoto světa utéct, ale nesmíme na něm lpět. Proto se nemůžeme nechat plně zaujmout něčím, co nesměřuje k Bohu a co není Boží. Proto pro nás to, co neobstojí před Kristem, není dost dobré, protože jinak bychom ho propásli.

Stojí za to, čekat na něj, protože zastihne-li nás Pán bdící, potom přijde, posadí nás ke stolu a sám nás bude obsluhovat. To je ohromné slovo. Ten, který je Pánem, se přepáše (to je služba otroka) a bude nás obsluhovat. Ale to je také nejřádnější důkaz toho, že nás má opravdu rád. A že v prvé řadě On o nás stojí. On o nás - ne my o něj - a čeká, že my na to odpovíme. A teď se podíváme, jak o tomto soudu mluví Matoušovo evangelium (Mt 25, 31 - 46). Proč právě tento úryvek? Protože nám spojuje v záležitosti Kristova soudu snad nejúplnější přítomnost s tou závěrečnou budoucností. Když si vzpomenete na různé obrazy posledního soudu, nebo na to, co jste četli nebo slyšeli, dost často se vám stalo, že souzení Kristovo bylo líčeno jako drastická a hrůzostrašná událost, která je někde tam - v budoucnu, ve předu, kde to Kristus definitivně a vlastně velmi tvrdě odsoudí.

Já tuto představu neodmítám celou, ten Kristův soud je opravdu něco, z čeho by měl člověku běhat mráz po zádech. Ale ne pro nějakou vnější hrůzostrašnost, to ne. Spíš jde o to, že tady půjde o definitivní projevení pravdy a o definitivní setkání s Bohem.

Jestli skutečně Krista uznáme jako Pána a Soudce, pak se od nás vyžaduje, abychom to vyznali. To, že Kristus je soudce znamená, že jenom to, co se podobá jeho životu, jenom to, co se shoduje s jeho životem a postojem. Jenom to obstojí, nic jiného. Nejde především o nějaké suverénní posouzení našeho života, ale na Kristu je vidět, co za něco stojí, co je dobré. A tak se člověk vlastně soudí sám svým životem. Jestliže si všímá lidí nepatrných, ponížených, potřebných - jako si všímal Kristus, kvůli kterým Kristus vlastně přišel - pak na soudu obstojí. Jestliže se s Kristem shoduje, pak na tom soudu může obstát. Jestliže si jich nevšímá, jestliže je přehlíží, jestliže je dokonce přehlíží ve jménu vyšších ideálů Božích, pak neobstojí.

V téhle myšlence soudu je však také obrovská naděje a impuls k dobrému životu, protože sycení hladových, odívání nahých, navštěvování nemocných jsou vesměs věci, které se v životě celkem moc "nerentují", za to vás nikdo příliš nepochválí. Skrz tohle to v životě nikam daleko nedotáhneme, jsou to věci, u nichž člověk zůstává zpravidla bez odměny.

A tady je řečeno: má to smysl. Má smysl jít touto nevýnosnou cestou, protože tohle je cesta Kristova a on je soudcem, čili jemu patří budoucnost. Jemu patří rozhodování, kdo do téhle budoucnosti vkročí a kdo ne. Tedy ten, kdo jde touto cestou, se skutečně nemýlí - ten na tom skutečně neprodělá.

Tohle je pro nás velice potřebné: vědět, že tedy Soudcem je Kristus - a nikoli můj soused, ani můj spolupracovník, ani poměry, ve kterých žiji, ani převládající názory, ani okamžitá výhodnost, tak jak se v mém životě jeví. Tohle všechno jistě nějakým způsobem můj život soudí, ale tento soud není vůbec důležitý. Není vůbec důležité, abych obstál v očích svého souseda, převažujících názorů spolupracovníků, nadřízených atd. To pro mne není důležité, protože i když mne oni soudí, toto jejich odsouzení má platnost pouze dočasnou. l když oni mne odmění, oslaví, vyznamenají, postaví nahoru, má to zase platnost dočasnou.

Ale jestli mne Kristus odsoudí, má to platnost věčnou a jestli mne Kristus ospravedlní, přijme za svého - dá mne na pravici, má to opět platnost věčnou. Tohle člověk potřebuje naléhavě vědět, protože jinak se nezorientuje v životě a bude dělat stejné hlouposti, jako mnozí kolem něj. Bezděky totiž jejich hodnocení přijme za své. Nakonec každý z nás to ví, že občas si řekne, nebo aspoň slyší: "Já bych tohle udělal, ale co by tomu řekli druzí?" To znamená, že soudcem na svým životem přijímáme toho druhého a ne Krista.

Samozřejmě, že můj život v případě následování Krista se začne tím okamžikem podstatně lišit od mnoha ostatních, začnu-li jednat tak, abych obstál na Kristově soudu. Ale to musíme vzít, to si nelze odmyslet.

Není tedy myšlenka Kristova soudu něčím, čím bychom se navzájem měli strašit, a není to něco, co by se nás teď nedotýkalo, co by bylo až někde daleko vpředu. Je to něco, co se nás velice týká - a co je pro nás velkou nadějí, pokud to dobře vidíme, protože tady máme potvrzení, že jakékoliv usilování o dobro i o to nejnepatrnější a nejskromnější má cenu a to dokonce věčnou. Kdežto to, co není dobré, co před Kristem neobstojí, to je "pro kočku", to je "seno, protože to shoří".

Kontakt na autora: opatrny@vira.cz

Tuto publikaci Pastoračního střediska (a jiné) Vám rádi zašleme poštou.