Je jednou ze základních charakteristik církve, že je to společenství lidí, kterým bylo odpuštěno a kteří mají být odpouštějícími. Podmínkou tohoto odpuštění není pokoření, ale uznání pravdy - to, že uznám: ano, chybil jsem. Krásný popis takové situace je v 2 S 12,1-14, kde David uznává svou vinu. Odpuštění je na jedné straně něco, co je pro život naprosto nezbytné, a na druhé straně je to něco, co je těžko dosažitelné. Komunistický režim neznal odpuštění - zde byla možná sebekritika a následné "vzetí na milost", ale nikdo neřekl: "My ti odpouštíme." Spíše však bylo více těch, kdo byli "odepsáni" do konce života a trestáni i na dětech. Zlo prostě nemá sílu k odpuštění (mimochodem zlo také nemá smysl pro humor - nemá k sobě samému odstup, protože se bojí).

Ono se to dá vlastně povědět třemi slovy: křesťan věří, že křtem, pokáním a nakonec svátostí pokání jsou mu hříchy odpuštěny. Tím je to vlastně všechno řečeno, ale za předpokladu, že chápu, co je hřích, a že chápu, co je to odpuštění.

A o tohle nám tedy teď půjde, vlastně o tu první polovinu: ujasnit si co je to hřích. Člověk se totiž často setkává s tím, že se to mezi křesťany nechápe.

Pro někoho není hřích třeba vůbec nic, protože odpuštění nehledá, i když je křesťanem. Pro někoho je hřích ona překážka, která mu brání jít k přijímaní. A tak tedy smíření rovná se otevřít cestu k příjímání a tím to končí. Ale ani to není ono, to také není celá pravda. Spousta křesťanů padá do dvou extrémů: buďto v hříchu vidí napřekročitelnou hrůzu, nebo takové malé nic. Pak jsou samozřejmě ti, kteří to vidí správně, ale tyhle extrémy existují. V žádném případě nechci na vás pouštět hrůzu a přivádět vás k malomyslnosti, ale pravdivé vědomí o závažnosti hříchů je pro nás nutné, máme-li pochopit odpuštění. K plnějšímu pochopení toho, co je hřích, nás může vést úryvek z 5. knihy Mojžíšovy.

Dt 30, 15 - 20:

15:Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo;
16:když ti dnes přikazuji, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách a dbal na jeho přikázání, nařízení a právní ustanovení, pak budeš přicházíš obsadit.
17:Jestliže se však tvé srdce odvrátí a nebudeš poslouchat, ale dáš se svést a budeš se klanět jiným bohům a sloužit jim,
18:oznamuji vám dnes, že úplně zaniknete. Nebudete dlouho živi v zemi, kam přecházíš přes Jordán, abys ji obsadil.
19:Dovolávám se dnes proti vám svědectví nebes i země: Předložil jsem ti i tvé potomstvo
20:a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu. Na něm závisí tvůj život a délka tvých dnů, abys mohl sídlit v zemi, o které přísahal Hospodin tvým otcům, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, že jim ji dá.

Ačkoliv tedy slovo hřích vůbec nepadlo, je tady o tom řeč. Jsou tu předloženy dvě cesty: cesta do zaslíbené země, kterou jim Hospodin ukázal. My už toto máme chápat dál: pro nás cesta, která má smysl, je ta, která vede ke konečnému setkání s Bohem, která vede k naplnění naší budoucnosti plné a konečné v Bohu - tedy cesta, která vede do nebe.

A pak je tu ukázaná druhá cesta, cesta, která se zdá mít smysl. Pro Izraelity to znamenalo cestu, na níž by nevěřili Hospodinu, ale věřili by bohům a bůžkům, které uctívaly ostatní národy. Cesta, která by nevedla s Hospodinem, cesta, kterou si Izrael stanoví sám. A tato cesta nevede do zaslíbené země, nevede ani do společenství s Hospodinem, čili je to cesta, která vede ke smrti. Protože Izrael věděl jasně, že jeho existence zcela a beze zbytku na Hospodinu závisí.

A tak tyhle dvě cesty jsou nabízeny, ty jsou nabízeny i nám, protože pro nás je možná také ta cesta, která má zdánlivý smysl. Něco, co se nám zdá dobré, ale něco, o čem bychom měli vědět, kdybychom byli k sobě upřímní, že by s tím Bůh nesouhlasil, že je to něco, co před Bohem neobstojí.

Co k Bohu nesměřuje, k tomu vrcholnému a poslednímu cíli člověka, to je hodnotou zdánlivou, cestou zdánlivou - a to je cesta vyznačená hříchem.

Já mohu jít úplně špatně - to je ten hřích, kterému se říká těžký, smrtelný - tak, že se s Bohem naprosto míjím. Mohu jít sice k Bohu, ale nechám se na té cestě brzdit, táhnu ranec zbytečné přítěže - a to je to, čemu se říká hřích lehký, to co mne na té cestě brzdí, případně mne to z té cesty odvádí.

Hřích je tedy něco, co se stane v našem konkrétním životě, co se může týkat buď mého vztahu k Bohu, nebo vztahu k bližnímu. Týká se mne samotného a mé cesty k Bohu. Řada lidí si myslí, že hřích je jenom to, co se týká přímo Boha: nepozorná modlitba, neúčast na mši, braní jména Božího nadarmo. Tohle jsou pro ně hříchy - a potom zabití, jinak nic. To je omyl! Jestliže nevyužiji svého nadání, jestliže nedělám dobro, které dělat mohu, pro svou lenost, nebo proto, že je mi ten bližní nesympatický, jsem na tom stejně jako ten, který zanedbává bohoslužbu, to se Boha týká! Jednak proto, že i Bůh s mou aktivitou počítá. Za druhé se to Boha týká proto, že ty chyby mne odvádějí z mé přímé cesty k Bohu, nebo mne na ní brzdí. čili Bůh se nemůže plně radovat z mé lásky, tak bychom to mohli po lidsku říct.

Vztahu k Bohu se tedy týká všechno, co děláme špatně a všechno to dobré, co neděláme, ač bychom to dělat mohli. V téhle šíři by tedy člověk mohl vidět hřích. Určujícím pohledem k tomu by tedy mohlo být stále vědomí, že Bůh nás miluje. Já vím, že to opakuji do omrzení, ale považuji za nutné to opakovat. Vždyť Písmo nás o tom jasně přesvědčuje, že Bůh si nás zamiloval tak, jako si vybral lzrael, který nebyl žádným vynikajícím národem, jako si vybral Abraháma, jako si vybral Mojžíše, právě tak si vybral každého z nás.

Stále ta důležitá věta z 1. listu Janova 4,10: "V tom záleží Boží láska, ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že On si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy."

Bůh si nás zamiloval - to je počátek všeho a to určuje moje jednání. Jestliže mne Bůh miluje, pak je jasné, že mu na mně záleží a že každé mé jednání, se kterým on nemůže souhlasit, je špatné. Pro nás není vždycky tak samozřejmé pochopit, kdy s námi Bůh nesouhlasí. člověk se v tomhle dokáže například znamenitě obelhávat. Máme ale tady svědectví Písma o Kristu, můžeme mít z něho dost dobré ponětí o tom, jaké byly Kristovy životní postoje, a to je pro nás měřítkem. Jednat a stavět se k životu a uvažovat jak on. Co tedy před ním obstojí, je dobré, co by před ním neobstálo, samozřejmě dobré není. A tak tedy člověk, který chce u sebe rozeznávat hříchy, se nemůže spokojit je s povrchním vědomím, co je dobré a co je špatné nebo s tím, co ho naučili v dětství. Musí se neustále konfrontovat - srovnávat s Kristem.

Ono to možná zní pyšně: srovnávat se s Kristem, ale vždyť jsme přijati Bohem za syny a Kristus je pro nás cestou. Co tedy neobstojí před ním, to by nemělo obstát ani před soudem našeho svědomí. My nemůžeme jinak dojít k Otci, než přes něj, jeho cestou. A potom se s ním musíme trvale proměňovat.

Pokud nechápeme, co je hřích, potud nejsme schopni pořádného obrácení, protože nevíme, kam a z čeho a proč se máme obracet.

Křesťanský život, to je skutečně neustálý pohyb. Pohyb, který se může všelijak klikatit, ale který má pořád směřovat k Bohu. My nikdy nedosáhneme Boha teď, my ho přece budeme mít pořád před sebou, ale jde o to, abychom byli stále na cestě života. Na cestě, která vede k němu, protože na ní jsme neustále nejvíce oživováni, na ní je náš život plnější.

Člověk se dá podfouknout a dá se někde na cestu zdánlivých hodnot a žije jenom zdánlivě hodnotný a zdánlivě plný život. To je velice mizerné, tohle musíme prokouknout - a proto je nutná konfrontace s Kristem. Když si potom člověk uvědomí, jaká je vlastně hřích mizérie, jak se vlastně zaplétá a trmácí na cestách, které vedou od Boha, pak by mohl propadnout obrovské malomyslnosti, protože můžeme jednoho krásného dne zcela správně zjistit, že větší část našeho života nestojí za nic, že jsem šli do Tramtárie - někam úplně špatně, někam, kde není Bůh.

Kdybychom byli odkázáni jenom na toto zjištění, pak by se z křesťanů muselo rekrutovat nejvíce sebevrahů, protože by to bylo k neunesení, toto živé zjištění, jak jsme na tom špatně. A proto musí křesťan jasně vědět o odpuštění. Protože teprve odpuštění udělá poznání mé hříšnosti plodným. Teprve ten, komu je odpuštěno, sklidí ovoce z toho, že poznal své hříchy, protože odpuštění ho vrátí na cestu k Otci.

Čím tedy pro nás to odpuštění je a jak že se s ním člověk vlastně setkává? Tady je zapotřebí se nejdříve odvolat na celé dějiny spásy, na všechno o čem svědčí Starý i Nový zákon. Tam totiž můžeme rozpoznat jednu důležitou věc: že totiž Bůh z vlastní aktivity a iniciativy velice trpělivě a dlouho něco dělá pro záchranu člověka. To, co čteme ve Starém zákoně - celý děj od Abraháma až po Ježíše - to je vlastně všechno neustálé hledání člověka, neustálá činnost pro jeho záchranu.

Bůh si vybral Abraháma, dělá z něho národ, tenhle národ si zamiluje a snaží se ho probudit a oživit tak, aby byl živým pro Boha. Aby žil život, který má smysl, který k něčemu vede. Nejdříve je to ukázáno docela jednoduše: jestliže lzrael bude poslouchat Hospodina, bude uveden do země, kterou mu Hospodin připravil. Potom dál, jestliže bude Izrael držet společenství s Hospodinem, bude národem, který si zachová existenci a který ze sebe vydá někoho, kdo bude požehnáním národů. Až je to dovedeno k tomu, že lzrael vydá ze sebe Spasitele. Až do tohoto konce je doveden děj několika tisíciletí a Ježíš tohle hledání člověka, to, že Bůh hledá člověka, docela jasně konkretizuje.

Jednak tím, že sám o sobě oslovuje jednotlivé lidi: "Zachee, sestup dolů, dnes musím večeřet v tvém domě," řekne hříšníku Zacheovi. A pak řekne několik těch podobenství, v nichž zdůrazňuje, jak Bůh nikdy nikým nepohrdá a jak mu žádný jednotlivec není málo. Člověk je tedy Bohem hledán a s tím, že ho Bůh hledá, se setkává v určitých konkrétních podobách. Jestliže uvěřím v Boha takového, jaký je, jestliže přijmu Krista - pak jsem byl sám nalezen. Tím prvním bodem, který vede k odpuštění, je víra. Spása z víry v Krista. Kristus za nás zemřel, za naše hříchy a jestliže my tuto skutečnost vírou přijmeme, pak se v nás víra začíná uskutečňovat. A jestliže někdo uvěří, pak může být jeho záchrana konkrétně provedena a zpečetěna křtem. Tady bych chtěl upozornit na to, co je v běžném povědomí dost neznámé, že tím prvotním a základním prostředkem odpuštění hříchů je křest. (Tím prazákladním prostředkem je víra, pochopitelně, protože jenom z víry může to přijetí křtu vyrůst, ale pokud jde o lidskou akci, tedy křest). V prvních dobách křesťanských bylo toto jasné. Ti, kteří uvěřili jako dospělí, se dali pokřtít. Proto dobře rozuměli tomu, co říká Pavel v listě Římanům.

Ř 6, 3 - 6:

3:Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt?
4:Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového života.
5:Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání.
6:Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili.

Člověk, který uvěřil a byl pokřtěn, je jakoby ponořen v Krista, tady nejde jen o to, že je mu nějaká čárka smazána, tady jde o něco, co se týká celé mé osobnosti v hloubce. Ten člověk je ponořen podle Pavla "do Kristovy smrti - tím jsme byli spolu s ním pohřbeni." Tím prostě to, co je cizí Bohu, definitivně končí a je likvidováno, pohřbeno, už to tu není, je to pryč.

"A jsme povoláni k novému životu."

To povolání má dva stupně. Tady na zemi musíme žít úplně novým životem, tedy jako ti, kdo jsou v Kristovi, protože jsme povoláni k té vrcholné podobě vzkříšení:

"Protože jsme podobni v jeho smrti, budeme mu podobni i v jeho zmrtvýchvstání."

To je ten nejvyšší a nejhlubší úkol: máme být podobni vzkříšenému Kristu, tak se má naplnit náš křest, čili ovoce odpuštění. To nejdůležitější a vrcholné není už v tom, že se na nás už Pán Bůh nezlobí, že už mám svědomí čisté, že už já jsem si jist, ale vrcholem toho je, že se mi otevřela cesta ke vzkříšení, k tomu nejplnějšímu ztotožnění s Kristem a tomu největšímu přiblížení Bohu. Tohle je odpuštění! Ne jenom to, že mám od svých hříchů pokoj, ale že mám otevřenou cestu k věčnosti, ke vzkříšení, k tomu nejhlubšímu, nejdůvěrnějšímu setkání s Bohem.

Já mám pocit, že kdyby tohle člověk dohlédl a chytlo ho to za srdce, že by musel utíkat k tomu, aby se s odpuštěním setkal. Tohle tedy bylo ve křtu. Jestliže člověk byl pokřtěn jako malé dítě (což se dělo tenkrát, jestliže rodina byla věřící a křesťanská) byla ta prvotní vina, dědičný hřích tím odstraněn. Člověk křtem se stává skutečně schopným vzkříšení, ovšem leží tady pak historie života s jeho rozhodováním, a to pak může dopadnout všelijak.

Ale teď se vraťme k odpuštění: člověk je křtem pozvednut do stavu Božího dítěte, má účast na vzkříšení, jenomže i tento člověk upadá nějakým způsobem do hříchu, i tento člověk se tomuto základnímu povolání odcizuje, nežije jako ten, kdo je určen ke vzkříšení, není mu Bůh vždycky a ve všem nejvyšší hodnotou, nežije tak, jak by na jeho místě žil Kristus, čili je člověkem hříšným. A my věříme, že i tomuto člověku je pro Kristovo vykoupení odpuštěno. Znovu opakuji: to prvotní odpuštění je odpuštění těm, kdo uvěřili v Krista, odpuštění zpečetěné křtem. Věříme-li v odpuštění hříchů, věříme, že Bůh je ochoten a schopen naše hříchy zlikvidovat.

Poprvé se s tím člověk setkává ve křtu, pak se s tím setkává v mnoha dalších příležitostech. Tak např.: prosí-li člověk s plnou vírou za odpuštění svých vin a nejsou-li to takové viny, které nás oddělují od Boha a tedy vlastně od církve, pak je nám odpuštěno už skrze tuto naši lítost a zejména pro Boží věrnost a pro Kristovo utrpení. Podobně jestliže si je člověk vědom svých hříchů, jedná dobře, jedná z lásky, pak zase může doufat, že mu bude odpuštěno. Jak říká list Petrův: "Láska přikryje množství hříchů" ( 1 Pt 4, 8). Jestliže se člověk v modlitbě obrací s důvěrou ke Kristu a vidí v něm zachránce, i ten má čekat, že je mu odpuštěno. A jestliže se s Kristem setkává v eucharistii, pro toto setkání má doufat v odpuštění.

Ale kromě těchto všech věcí, o kterých jsem mluvil, je tady ještě svátost, tedy jasné odpuštění, které je zejména určeno pro člověka tenkrát, jestliže se dostane do velké vzdálenosti od Boha, jestliže nějakým způsobem popře své křesťanské rozhodnutí, svou cestu ke vzkříšení. A to je svátost pokání. Tam je člověku skutečně odpuštěno všechno. Jestliže se k této svátosti přiblížím s upřímností, s důvěrou, jestliže ji vykonám jak jsem v tu chvíli nejlépe schopen, vím, že je mi odpuštěno všechno, i když jsem si v té chvíli vzpomněl na polovičku věcí. Jestliže jsem to vykonal tenkrát, jak jsem byl nejlépe schopen. Vím, že je mi odpuštěno všechno, protože svátost pokání stojí na Boží věrnosti, na Kristově utrpení a ne na počtu hříchů, které si řekneme.

Důležité je, aby člověk u všeho, co jsem říkal, věděl, že celé odpuštění je akcí Boží. Jestliže věřím v odpuštění hříchů, pak věřím v Boží věrnost, v to, že mi Bůh chce odpustit. To není jenom moje věc, to není něco, čeho já se zmocňuji svou šikovností, ale je to především Boží dar. Nakonec bych chtěl připomenout slova evangelia, která nám jasně a pro někoho až pohoršujícím způsobem říkají, jak moc Bůh o hříšníky stojí.

Já bych k tomu chtěl jenom na závěr říci: mít na svědomí hříchy je zlé, nehledat Boží odpuštění je horší a je to hrozný nerozum. Ale nevěřit v Boží odpuštění, to je maximální průšvih, to je nejhorší, co se v člověku v této věci může stát, protože nevěřím-li, že mi Bůh odpustí, že mi chce odpustit, že mne dokonce hledá, pak se sotva k němu přiblížím. Pak vlastně nedovolím vykoupení, aby se ve mně uskutečnilo. A to je malér!

Kontakt na autora: opatrny@vira.cz

Tuto publikaci Pastoračního střediska (a jiné) Vám rádi zašleme poštou.