V JEŽÍŠE KRISTA, SYNA JEHO JEDINÉHO . . .

Dostáváme se k jádru Creda, k srdci naší víry, kterým bezpochyby je víra v Ježíše Krista. Jsou lidé, kteří se velice cítí křesťany, kteří velice v Boha věří, ale kteří mají ke Kristu daleko, on jaksi nepatří do jejich obrazu víry, což je ovšem ohromný malér, protože v jednoho Boha věří spousta lidí. Třeba Židé, Mohamedáni, muslimové. U některých primitivních afrických náboženství najdeme víru v jednu nejvyšší bytost, u náboženství východních to není tak jasné, protože jen u některých je Bůh osobní. Řada lidí se nehlásí k žádnému náboženství, ale vyznávají, že "něco" musí být, nebo, že "někdo" je. Ovšem tohle všechno má ještě ke křesťanství hrozně daleko.

Mezi člověkem a Bohem je "potrubí", které bylo poškozeno, ale ne vinou Boha, ale člověka. Tím se k nám nedostává pravá, čistá voda. Ale Bůh se rozhodl zachránit člověka. Jak? Doprostřed lidstva dal Ježíše, který se stal zdrojem čisté vody a tím nás zase plně napojil na Boha Otce. My máme určité zkušenosti s Bohem, s Ježíšem, ale když to máme předat dál, tak narážíme na problémy. Jak vlastně vysvětlit, že v Ježíšovi je pravé lidství a božství. Jsou dva extrémy chápání Ježíše. První: Ježíš byl jenom Bůh a to lidství byla jenom taková rouška. A druhý extrém: Bůh je přece jenom jeden, Ježíš byl pouze dokonalý člověk, který nám toho o Bohu dost řekl, dost nám Ho přiblížil. Tyto dvě krajnosti přežívají. A jak to máme chápat my? Ježíš je někdo, kdo je na tom jinak než já a přece není úplně jiný než já, v tom smyslu, že by se mnou neměl nic společného. Je to tedy někdo, kdo má se mnou velmi mnoho společného, ale není na tom tak, jako já. Říkat, že Ježíš je jen člověk nebo Bůh je jednoduché, ale pochopit, že v Ježíši je jak lidství, tak božství je pravý výkon víry. Domněnka, že zdůrazňováním "Ježíš je Bůh" nic nepokazíme, je mylná. Protože, když neuznáváme Ježíšovo lidství, tak se nám zhroutí vykoupení a hledáme jiného vykupitele a tím se dostáváme mimo pravou křesťanskou víru.

My tedy máme věřit, že v Ježíši je neoddělitelně spojeno lidství a božství, ale nedělat z toho smíšeninu, boholidství jako novou podstatu. Poznání Ježíše čerpáme ze svého vnímání Boha. Ale to nemá být vše. Máme znát i trochu teorie. Smrt, ukřižování je důsledek hříchu, ale vzkříšení je vítězství nad smrtí, tím i nad hříchem a v tom spočívá naše vykoupení. Ježíš není bezmocný vůči zlu jako my. Má nad ním moc a má také moc nás od tohoto zla osvobodit. Ježíš se stal jedním z nás, aby s námi mohl komunikovat, a proto je Ježíš přístupný pro všechny lidi. A protože se s námi v lidství spojil, vede nás svou cestou do nebeského království.

Situace po prvotním hříchu je srovnatelná se situací polárníků na odtržené ledové kře, kdy se vzdalují od základny a nemohou se dostat zpět. Jediná možnost záchrany může přijít ze základny. My jsme všichni na takové "kře". Všichni lidé se proto rodí daleko od "pevniny", v situaci hříchu. Do toho přichází Ježíš, aby zcela zásadním způsobem proměnil tento nepříznivý stav. Od toho okamžiku se lidé ptají: Kdo je to Ježíš Kristus? A křesťané odpovídají svým vyznáním. Jedno z nejkratších zní: "Kristus trpěl - zemřel - vstal z mrtvých," anebo ještě kratší: "Ježíš je Pán." I my budeme hledat odpověď, byť poněkud podrobněji.

Nejprve pro pořádek připomeňme, že Ježíš Kristus není jméno a příjmení. Ježíš - Jošua je běžné jméno v Izraeli. Kristus - Christos - Pomazaný - Mašijah - Mesiáš je pomazaný ne k nějakému úkolu, ale Pomazaný v absolutním slova smyslu. Mašijah - syn Davidův: pro Židy syn Davidův znamenalo víc než Syn Boží. Syn Boží bylo pro ně něco obecného, kdežto syn Davidův mělo pro ně konkrétní význam, podložený ve Starém zákoně, byl to očekávaný zachránce od Boha.

Židé byli přesvědčeni, že jestli se mělo opravdu něco dobrého stát, muselo to vycházet z Boha. Tedy Ježíš - Mesiáš musel vycházet taky z Boha. Židé neměli nadpřirozeno a přirozeno, ale to Boží a to druhé, co je proti němu. Pro ně byl Bůh nejvyšší dobro.

V evangeliu (L 3, 21- 32) máme při křtu Páně připomenuto jasné Boží vyjádření: "Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil." Jenomže to, že je Ježíš Syn Boží, to je v jistém smyslu pouze opis skutečnosti. Nepohoršujte se nad tím, já hned vysvětlím proč to říkám. V pravém slova smyslu vztah otec - syn existuje na lidské rovině. Já jsem synem svého otce, v plném smyslu, to je jasné. Ovšem mluvit o Bohu jako o člověku, to už tak přesně nefunguje. Chceme-li vyjádřit vztah mezi Ježíšem Kristem a Bohem, pak to nejpřiměřenější vyjádření je, když řekneme, že Ježíš je Syn Boží, ale musíme si uvědomit, že tím zřejmě nevystihujeme celou skutečnost, že je to zřejmě daleko víc, než co známe z mezilidských vztahů.

To také dál hned znamená, že nevystačíme pro tyto věci s běžnou představou biologickou. Jsem synem svých rodičů, protože jsem se jim narodil, jsem z jejich rodiny. Tohle tedy nestačí, protože tu jde o víc: o jedinečnost Ježíšovu. Musíme zase vyjít z věcí známých. Ježíš je Syn Boží a Ježíš je člověk. Začneme od toho lidství. To neustále zdůrazňuji, protože nevidíme-li v Ježíši plně člověka, když v něm vidíme jenom Božího Syna, jenom Boha, pak se k jádru křesťanství nedobereme. Tam je třeba vidět toto obojí - zcela nezkráceně. Z Ježíšova lidství tedy nesmíme ubrat ani "fous".

A tak tedy list Židům mluví o Ježíši, který přichází na svět jako člověk.

Žd 10, 5 - 10:
Hebrews 10:5  Proto Kristus říká, když přichází na svět: `Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo.
6  V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení.
7  Proto jsem řekl: Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli, jak je o mně v tvé knize psáno.´
8  Předně říká: `Oběti ani dary, oběti zápalné ani oběti za hřích jsi nechtěl a nenašel jsi v nich zalíbení´ - totiž v takových, jaké se obětují podle zákona.
9  Potom však řekne: `Zde jsem, abych konal tvou vůli.´ Tak ruší prvé, aby ustanovil druhé.
10  Tou vůlí jsme posvěceni, neboť Ježíš Kristus jednou provždy obětoval své tělo.

"Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo" (Žd 10, 5; citace Ž 40, 4 - 9).

To je vlastně jakési odmítnutí Starého zákona a nahrazení něčím novým. Oběti krvavé a nekrvavé - to byl vrcholný úkon starozákonní bohoslužby. A teď je tady řečeno: "Tohle Bůh nechtěl, tj. dals mi Bože tělo, stal jsem se člověkem." To, že se stal člověkem Ježíš, bylo víc, než všechny starozákonní oběti. Proč? Protože Ježíš říká: "Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli." Protože tento Ježíš, kterého vidíme jako člověka, svou celou osobnost nasadil a vydal všanc zcela jedním směrem: aby plnil Otcovu vůli. A tohle udělal způsobem zcela jedinečným. Nikdo z lidí, ani ten nej-nej-nejhodnější, ten nej-nej-nejlepší neplní v tak absolutním rozsahu vůli Boží, jako Ježíš. A proto o něm můžeme říci, že je to Syn Boží, jenom on byl schopen se s Bohem, s Boží vůlí ztotožnit.

To, co říkám, je zase jenom část. Nesmíme vzbudit dojem, že Kristus byl tak dokonalým člověkem, že už proto ho pokládáme za Boha. V tomhle je nebezpečí špatného pochopení, kdybychom si řekli: "On to Pán Ježíš dělal tak dobře, že to tak žádný člověk nedokáže, a proto on musí být Boží."

Ježíš, jako plně Boží, přichází na tento svět a tady plní Otcovu vůli, čili uskuteční přesně a právě to, co Bůh chtěl. To může udělat jenom ten, kdo je s Bohem zajedno. Proto o něm můžeme říci, že je Boží Syn, a sice jednorozený, protože toto Ježíšovo poslání je zcela jedinečné. V tom se mu nikdy nikdo nepřiblíží, to nijak nikdo takto nedělal. Nakonec je řečeno: "Tou vůlí jsme posvěceni, neboť Ježíš Kristus jednou provždy obětoval své tělo."

Tím, že Ježíš splnil Otcovu vůli a splnil ji až k tomu obětování těla, až k tomu, že dal sebe samého, tím jsme my posvěceni. Tím jsme i my vytaženi do úrovně Boží.

Může se vám tento pohled, který nabízím, zdát velmi neobvyklý - nezvyklý. Neodmítejte ho kvůli tomu. Spíše si vezměte list Židům a tu 10. kapitolu znovu čtěte a znovu o tom přemýšlejte. Je tu jedna věc, velice důležitá: abychom pochopili, že Boží vůle byla plně uskutečněna Ježíšem. Boží vůli můžeme poznat jenom na Ježíši Kristu. Jestliže se člověk snaží pochopit, jak Ježíš smýšlel, jednal, jaký byl jeho postoj, jak uspořádal svůj život, začne chápat, co to je Boží vůle. Boží vůle je skutečně Boží, nemůže to tedy být něco, co my Bohu vnucujeme. Je to něco, co my jen s velikou námahou a po částech chápeme. Je to tedy most mezi člověkem - Ježíšem a Ježíšem - Synem Božím.

Jestliže se vám bude zdát, že se to do vašeho obzoru nevejde, že takto jste vůbec nikdy nepřemýšleli a že nemůžete na nic přijít, bez roztrpčenosti to odložte. Možná, že se k tomu po čase vrátíte, on člověk nikdy nepochopí nic naráz. Každý z nás myslí jinými cestami a není dobré hned odmítnout to, co se mu do jeho obzoru nebo systému uvažování nevejde. Je dobré to odložit a počkat na příhodný čas.

Tuto publikaci Pastoračního střediska (a jiné) Vám rádi zašleme poštou.