Myšlenka, že je Bůh stvořitelem nebe i země, je v křesťanském světě docela běžná, ale dělá časté obtíže tím, že se špatně chápe.

Ježíšovi současníci si představovali stvořený svět takto: Na velkém moři plavala země, nad tímto oceánem byla nebeská klenba, po té klenbě pojíždělo slunce a měsíc, byla průhledná, protože bylo vidět hvězdy. Nad tou klenbou byl horní oceán a když se otevřely průduchy v klenbě, tak pršelo. A nad tím vším byly vrstvy nebe a v nejvyšší vrstvě přebýval Bůh. "Bůh stvořil nebe a zemi" znamená, že stvořil všechno. Není nic, co by vzniklo mimo něho. Počátkem všeho byl Bůh, který se stal principem všeho. Ale v Písmu není řečeno, jak to všechno vzniká. Sv. Augustin říká: "Písmo nám neříká, jak vzniklo nebe, ale jak se dostat do nebe." Otázku o vzniku světa si můžeme položit ve třech rovinách: věda, filozofie a víra.

Pohled filozofie - ta se ptá na poslední důvody, ne na to, co je ten bod nula. Ptá se, proč to tak všechno je. Filozofie nás může dovést k poznání, že Bůh je, ale víra mě přivede k přesvědčení, že mu mám věřit, že ho mám milovat.

Tedy shrneme-li výše uvedené, můžeme konstatovat, že věda nám sice řekne mnoho o vzniku světa, ale ne všechno. Filozofie nám může říct, proč je svět, jaký má význam, jaký význam má život člověka... Může nás dokonce přivést k určitému poznání Boha jako Stvořitele všeho. Ale formulaci: "Bůh je ten, který stvořil z ničeho" můžeme pochopit až ve víře. Z přírodních věd ani z filozofie nemůžeme poznat, že Bůh stvořil svět, až z víry můžeme říct: "Bůh stvořil všechno." Tedy začátek Bible nám obraznou řečí vypráví o jasných pravdách.

Nač vlastně potřebujeme vědět, že Bůh stvořil nebe i zemi? Zakládá to náš vztah ke světu. Bůh všechno stvořil, proto ani slunce, ani zvíře, ani cokoli jiného nemůže být pro mě bohem. Znát něčí jméno v Izraeli znamenalo, mít nad ním moc, stát nad ním. Adam dal jména zvířatům, což hebrejsky znamená, že má nad nimi moc. Takže stvoření nám ukazuje třístupňovou skutečnost: člověk, nad kterým je Bůh a pod člověkem je stvořený život, nad kterým má člověk vládnout. Člověk nesmí ničit, ale využívat - je tedy stavěn do správcovské funkce světa. Ale člověk je schopen "odříznout" Boha, tím se postavit do čela a pak si dělat se světem co chce. A to se mu nyní mstí. Takže víra ve stvoření nám neříká, jak to přesně bylo, ale jak máme žít, jak se máme ke světu chovat.

A jak se mluví o stvoření nebo o Bohu Stvořiteli v Písmu a v kterých jeho částech?

Především v Genezi, v první kapitole 1. knihy Mojžíšovy, a dále ve Skutcích apoštolů, kde se rekapituluje akt spásy Ježíše Krista (Sk 4, 24), potom Žalm 10 oslavuje Boha jako Stvořitele. Potom u Pavla list Kolosanům, kde se mluví o Kristu, ve kterém je všechno stvořeno (Ko 1, 15 - 16). Tyhle texty všechny by bylo dobře si projít.

Chtěl bych připomenout, že se nemusíme vázat jen na to, co známe z první knihy Mojžíšovy. V této knize jsou vlastně dva texty o stvoření, jsou to dvě doplňující se zprávy. Ta nejjednodušší, a vlastně nejobsažnější, je první věta:

"Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se Duch Boží" (Gn 1, 1- 2).

Teprve po tomto úvodu přichází zpráva o stvoření v šesti dnech, se sedmým dnem odpočinku - taková jakási slavnostní řeč. My se ale docela dobře můžeme držet té první věty "na počátku stvořil Bůh nebe a zemi". V této větě je obsaženo prakticky všechno. "Na počátku" - tam se ptáme: "Kdy?"

A dál "stvořil Bůh nebe i zemi". Ve způsobu vyjadřování, který je první knize Mojžíšově vlastní, znamená "nebe a země" celou tehdy existující známou skutečnost, kromě Boha. Na počátku tedy Bůh stvořil všechno, co nás obklopuje. Tím je také hned vymezena nezávislost. Je-li Bůh Otcem, Stvořitelem, potom ty věci jsou od něho odvozeny a on je od nich nezávislý. Bůh není závislý na světě, který ho obklopuje, ale tento svět je závislý na něm, svět je od něho odvozen.

A kdybychom chtěli nejstručněji shrnout, co je řečeno v 1. kapitole 1. knihy Mojžíšovy (Genezis), co je to nejpodstatnější, můžeme říci, že je řečeno toto: všechno, co nás obklopuje, řečeno dnešními slovy "vesmír", je tu proto, poněvadž to Bůh chtěl a učinil to. Tedy předně: to stvoření okolo nás, ta skutečnost je Boží. Za druhé: Bůh je na tom nezávislý. Za třetí: člověk je mezi Bohem a touto stvořenou skutečností. Protože člověk poznává Boha a člověk poznává stvořené. Jenom člověku si uvědomuje sebe sama, a proto je člověk jaksi od přírody odlišen, přestože do ní patří.

Dále člověk poznává Boha, to je vlastně to největší odlišení, protože toho je schopen jenom člověk. Toto seřazení nám chce dát úvod 1. knihy Mojžíšovy.

A z toho pak vyplývají důsledky: modly jsou nesmysl, nikdo jiný než Bůh - Hospodin, původce všeho, nemůže upoutat celou naši pozornost. Na nikom jiném nejsme v plném slova smyslu závislí.

Když se řekne "stvoření", připadá to většině lidí dnes jako věc, když ne nesmyslná, tedy podivná. Zkušenost, kterou jsem nedávno udělal: člověk s ukončeným vysokoškolským vzděláním se mnou debatoval a já mu povídám: "A co ten svět okolo nás, kde se to tu vzalo?" a on mi říká: "To vzniklo normálně přirozeným vývojem." Spousta lidí je touto odpovědí plně uspokojena a cítí se mít vědecký pohled na život, na rozdíl od tmářského náboženství. A přitom, řeknou-li toto, nevědí ještě vůbec nic. To je hrozně mlhavá představa, můžeme jenom konstatovat, co z přírody vidíme - a stejně nevíme, proč, nač, proč právě tak.

Zřejmě i nám, věřícím, chybí jedna věc a sice určitá schopnost obdivu. My se stále ptáme, jak věci fungují, jak to přijde, že tady jsou. Ten Žalm 104, o němž jsem se zmínil, je plný obdivu. A z něho bychom měli vyjít.

Ž 104:
Psalms 104:1  Dobrořeč, má duše, Hospodinu! Hospodine, Bože můj, jsi neskonale velký, oděl ses velebnou důstojností.
2  Halíš se světlem jak pláštěm, rozpínáš nebesa jako stanovou plachtu.
3  Mezi vodami si kleneš síně, z mračen si vůz činíš a vznášíš se na perutích větru.
4  Z vichrů si činíš své posly, z ohnivých plamenů sluhy.
5  Zemi jsi založil na pilířích, aby se nehnula navěky a navždy.
6  Propastnou tůň jsi přikryl jako šatem. Nad horami stály vody;
7  pohrozils a na útěk se daly, rozutekly se před tvým hromovým hlasem.
8  Když vystoupila horstva, klesly do údolí, do míst, která jsi jim určil.
9  Mez, kterou jsi stanovil, už nepřekročí, nepřikryjí znovu zemi.
10  Prameny vysíláš do potoků, které mezi horami se vinou.
11  Napájejí veškerou zvěř polí, divocí osli tu hasí žízeň.
12  Při nich přebývá nebeské ptactvo, ozývá se v ratolestech.
13  Ze svých síní zavlažuješ hory, země se sytí ovocem tvého díla.
14  Dáváš růst trávě pro dobytek i rostlinám, aby je pěstoval člověk, a tak si ze země dobýval chléb.
15  Dáváš víno pro radost lidskému srdci, až se tvář leskne víc než olej; chléb dodá lidskému srdci síly.
16  Hospodinovy stromy se sytí vláhou, libanónské cedry, které on zasadil.
17  A tam hnízdí ptactvo, na cypřiších má domov čáp.
18  Horské štíty patří kozorožcům, skaliska jsou útočištěm pro damany.
19  Učinil jsi měsíc k určování času, slunce ví, kdy k západu se schýlit.
20  Přivádíš tmu, noc se snese, celý les se hemží zvěří;
21  lvíčata řvou po kořisti, na Bohu se dožadují stravy.
22  Slunce vychází a stahují se, v doupatech se ukládají k odpočinku.
23  Člověk vyjde za svou prací a koná službu až do večera.
24  Jak nesčetná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi učinil moudře; země je plná tvých tvorů.
25  Tu je veliké a širé moře: hemží se v něm nespočetných živočichů maličkých i velkých,
26  plují po něm lodě. Vytvořil jsi livjátana, aby v něm dováděl.
27  A to vše s nadějí vzhlíží k tobě, že jim dáš v pravý čas pokrm;
28  rozdáváš jim a oni si berou, otevřeš ruku a nasytí se dobrým.
29  Skryješ-li tvář, propadají děsu, odejmeš-li jejich ducha, hynou, v prach se navracejí.
30  Sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země.
31  Hospodinova sláva potrvá věčně! Hospodin se bude radovat ze svého díla.
32  Shlédne na zemi a ta se třese, dotkne se hor a kouří se z nich.
33  Budu zpívat Hospodinu po celý svůj život, svému Bohu zpívat žalmy, dokud budu.
34  Kéž mu je příjemné moje přemítání! Hospodin je moje radost.
35  Kéž hříšníci vymizí ze země, kéž svévolníci nejsou! Dobrořeč, má duše, Hospodinu! Haleluja.

Je to žalm, je to tedy básnický text, za kterým ale stojí hluboké poznání - uznání světa jako díla Božího.

Já k tomuto textu mám ve své hlavě něco zcela obdobného, dnešního - ale půjde to hůře reprodukovat. Nedávno jsem mluvil s jedním člověkem, pánem ve velmi zralém věku, vědcem, křesťanem, a ten se mi s obrovským vědeckým zanícením a obdivem vyznával ze své úcty a obdivu nad světem, který jako vědec celý život poznával (vědec - technik).

Říkal: "Vždyť to je úžasné, na co člověk neustále přichází. Ta úžasná hloubka a přesnost zákonitostí, na něž my přicházíme!" A když si vzpomněl na oko, říkal: "To je tak úžasný nástroj! Nejenom že to zachytí vjemy, ale jak je zpracuje! Každé oko má něco jako samostatný počítač, který všechno, co je viděno, převede do takové informace, že my třeba reagujeme na letící předmět tak, že uhneme. A teď se to u každého jedince opakuje, už několik milionů let a stále je to totéž. A to procento zmetků je nepatrné, maličké, o němž se člověku ani nezdá."

Čím více člověk poznává svět z hlediska kterékoliv přírodní vědy, tím víc se může divit a obdivovat. A buďme skromní: obdivujeme se právě poznané zákonitosti, kterou jsme my, lidé, do světa nevložili! Tuto schopnost obdivu by každý křesťan v sobě měl mít, aby nebral věc jako příliš jasnou.

Nakonec můžeme obdivovat Boha jako tvůrce. Smůla je v tom, že plno lidí má pořád zafixováno, že mu Bible popisuje, jak svět vzniká. To je nedorozumění, Bible rozhodně není od toho.

Může nám však sdělit obdiv člověka ke světu a k jeho Tvůrci, jako je Žalm 104, to ano. Ale jak svět vznikl, jak to fungovalo, jak to po technické stránce probíhalo, na to musí dát odpověď jiné knihy, od toho jsou přírodní vědy. Bible jenom říká, kdo je za tím - a to je Bůh. Tohle nám zase přírodní vědy nikdy dát nemohou. A toto rozdělení se musí chápat a jasně vidět.

Byla skutečně chyba některých předchozích generací, že měly snahu v Bibli najít i to, jak vznikl svět. l když Augustin (a to máme 4. století po Kristu) toto nedělal. Ale později se to udělalo a byla to chyba. Protože náboženský text není přírodovědeckým textem, proto člověk - křesťan nemusí vůči vědě mít žádný mindrák, vždyť přírodní vědy nikde a nikdy víru nevyvracejí, to je nesmysl. Jestliže poznávám, jak svět funguje, to přece Boha nepopírá, to poznávám jen Boží dílo. Bourá to třeba klamné představy, ale ne správnou představu o Bohu.

Protože otázka, jak svět vznikl, je u lidí stále živá, tak se k ní ještě vrátíme. Pro dnešek to uzavřeme jedním textem z evangelia, které nás má přivést k dobrému chápání Božích věcí. Vždyť pochopit, jak jsou věci před Bohem, je možno jen člověku, který není před Bohem pyšný. A v evangeliu Matoušově je to řečeno takto:

Mt 11, 25 - 27:
Matthew 11:25  V ten čas řekl Ježíš: "Velebím, tě Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým.
26  Ano, Otče, tak se ti zalíbilo.
27  Všechno je mi dáno od Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn - a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.

Kontakt na autora: opatrny@vira.cz

Tuto publikaci Pastoračního střediska (a jiné) Vám rádi zašleme poštou.