Pro křesťanství se toto společenství svatých (ve smyslu biblickém a ontologickém, nikoli morálním), tedy společenství křesťanů, těch, kdo byli přijati Kristem za vlastní, "táhne" přes všechny věky i bez hranic prostorových. Tím, že jsme připojeni ke Kristu, a tím, že jsme dostali jeho Ducha, tím jsme spojeni - my, kteří zde nyní žijeme, i ti, kteří zde žili před námi a jsou nyní u Boha. Všichni si vzájemně můžeme prospívat, všichni patříme k sobě. Svatí (teď myslím to slovo, jak ho používáme běžně, tedy světci kanonizovaní) se za nás u Boha přimlouvají - to znamená, že jejich pomoc pro nás jde přes Boha a je vázána na Boží osobu. My nemůžeme pochopit, co a jak to tam "dělají". Popisovat tento mechanismus působení by bylo velice zavádějící. Nejsme schopni poznat, jak to funguje, ale jsme schopni poznat, že to funguje. Dokázat ne, poznat ano. Přes Krista - hlavu mystického těla církve - jsme si všichni schopni prospívat, ať už jsme církví bojující, trpící nebo vítěznou. Zde se jedná nejen o svaté, ale o všechny, kteří jsou za hranicí smrti a zatím nedosáhli plné účasti na Božím životě, kterým právě můžeme pomáhat i my.

Výrazy jako "přimlouvá se za nás", "zastává se nás" (naproti tomu "ďábel je žalobcem u Boha") je třeba chápat jako analogické výrazy a nedávat jim absolutní smysl. Je to pokus o vyjádření transcendentní skutečnosti výrazy, které máme z tohoto světa. Společenství svatých nelze chápat jako "informátory", ale zároveň nejsou "nadbyteční" - my k sobě patříme a to je dáno řádem Božím.

A tohle vzájemné patření k sobě je myšlenka velice bohatá, a přitom křesťany nedomyšlená. My k svatým často vzhlížíme a chodíme zdobit jejich hroby, ale necítíme se s nimi v Kristu jedno. My víme, že jsou po celém světě křesťané, kteří se modlí, ale my s tím nepočítáme a hrajeme si jenom na svém písečku. Toto vědomí nám skutečně chybí.

A teď se znovu vraťme k textu z 1 K 12, 12 - 13. To je Pavlova představa o církvi jako o těle, kde má každý svou funkci a hlavou je Kristus. Z nás ze všech se stalo jedno tělo, protože nás všechny tentýž Duch dovedl ke křtu. Tedy to, že se mluví v Credu o Duchu svatém vedle církve, to není opravdu náhodou, církev je skutečně vytvářena Duchem svatým. Tentýž Duch nás dovedl ke křtu. A jinde u Pavla: "Jenom pod vlivem Ducha Božího může někdo říci: 'Ježíš je Pán'." Duch svatý je v jistém smyslu slova původcem víry v nás, je obživovatelem naší víry, je tím, kdo nás obklopuje. A protože my to moc často nevíme a nepočítáme s tím, mimo jiné také proto jsme tak atomizováni, tak rozdrobeni. A tak si tu běháme každý se svou starostí a bolestí a nevíme o tom, že patříme k sobě. My jsme něco víc než zájmový spolek, my k sobě nepatříme jenom proto, že rádi chodíme do kostela, ale proto, že nás zevnitř spojuje Duch svatý. A to je obrovská věc. Ale vyzkoušejte si to, jak hluboce tomu věříte, až uvidíte nějakého křesťánka, který to myslí upřímně, ale který je vám přesto protivný. A teď si uvědomte, že ho Duch svatý s vámi spojuje! To platí pro mne taky. Kdybych to lépe dokázal, určitě bych lidi v konfliktních situacích lépe snášel. To tedy platí pro každého z nás.

Duch svatý nás skutečně spojuje a on je opravdu původcem naší víry, i když ta víra někdy vypadá všelijak podivně. A tak tentýž Duch, který nás přivedl ke křtu, byl námi v hojnosti přijat, on nás vybavil svými dary, svou silou. Bylo by velice dobré, kdybyste doma vzali 1. list Korinťanům a našli si v něm, co je tam o Duchu svatém Pavel tam - i ve všech ostatních výkladech - spojuje Ducha svatého také s církví. Jestliže si také vzpomenete na Ježíšova zaslíbení Ducha svatého, ta byla také vždycky spojována s církví. Duch svatý byl vždycky slibován učedníkům: "Duch, který vás uvede do celé pravdy." - "Jiného utěšitele vám pošlu: Ducha. Ve vás zůstane, ve vás bude." To říká vždycky všem, celému společenství učedníků. Duch svatý je dáván církvi. Tohle se, bohužel, v běžném křesťanském smýšlení zatemnilo. Nu, ověřte si toto: řekne-li se "Duch svatý", nač si vzpomenete? Co se vám vybaví? - Biřmování, rozum a duše, sedmero darů Ducha svatého - ale to je všechno chápáno příliš individuálně: chápu dary, které jsem dostal já. Ale to zdaleka není celé.

Vidět Ducha svatého v dimenzích církve, to je úkol, který před námi teprve stojí, protože to v běžném křesťanském podvědomí není příliš rozšířené - a to je škoda - protože Duch svatý církev skutečně oživuje.

V Janově evangeliu čteme tato slova: "Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání, a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky - Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude" (J 14, 13 - 12).

Tohle slíbil Kristus a tím pádem se tomu dá věřit. To se má naplnit na nás. V nás má Duch přebývat, u nás má být. Záleží tedy velice na tom, jak si toho budeme vědomi a jak budeme vůči tomuto Duchu pozorní. Do jaké míry se jím - jako církev - necháme zvládnout.

Kontakt na autora: opatrny@vira.cz

Tuto publikaci Pastoračního střediska (a jiné) Vám rádi zašleme poštou.