Víte, tuhle
námitku lidí, že nemohou věřit v
Boha, protože je to a to na světě - to
bychom měli brát vždycky nesmírně
vážně. Jednak se tam můžeme
ledačemu přiučit a za druhé - těmto
lidem je možné celkem snadněji pomoci,
protože je možné se s nimi domluvit,
že v takového Boha, jakého si
představují, ani my nevěříme. A
pak jsou lidé, kteří uznávají, že
"něco" musí být, kteří
cítí, že to, co žijeme a to, v čem
žijeme, má svůj základ někde mimo
nás - někdo třeba řekne "nad
námi". Možná, že tito lidé jsou
schopni poznávat dál.
Kromě toho, co jsem teď
říkal, což jsou takové ty
nejběžnější názory nebo námitky,
najdeme v tlustých i tenkých knihách
mnoho úvah o tom, kdo je Bůh. A pokud
jste se někdy někomu pokusili
vysvětlovat, víte sami, že to není
snadné, i když s Bohem žijeme. Ani pro
nás to není snadné vysvětlení.
Jakmile se totiž
začneme ptát na to, jak bychom mohli
Boha definovat, popsat, jak bychom ten
pojem mohli vymezit, většinou se
uvádíme do slepé uličky. Takhle to
nejde, Písmo svaté nikdy a
nikde Boha nedefinuje, ale Písmo mluví
o tom, jak Bůh jedná. A tak se
nejdříve obrátíme ke Starému zákonu
a poslechneme si jednu starozákonní
výpověď o Bohu, která pro Židy
znamenala mnoho. Je to úryvek z knihy
Exodus, který mluví o vyvedení Židů
z Egypta.
Ex 14, 15 - 31:
Exodus 14:15 Hospodin řekl Mojžíšovi:
"Proč ke mně úpíš? Pobídni
Izraelce, ať táhnou dál.
16 Ty pak pozdvihni svou hůl, vztáhni
ruku nad moře a rozpoltíš je, a tak
Izraelci půjdou prostředkem moře po
suchu.
17 Já zatvrdím srdce Egypťanů, takže
půjdou za nimi. Oslavím se na faraónovi
a na všem jeho vojsku, na jeho vozech i
jízdě.
18 Egypťané poznají, že já jsem
Hospodin, až budu oslaven tím, co učiním
s faraónem, s jeho vozy a jízdou."
19 Tu se zvedl Boží posel, který šel
před izraelským táborem, a šel teď
za nimi. Oblakový sloup se před nimi
totiž zvedl, postavil se za ně
20 a vstoupil mezi tábor egyptský a
izraelský. Jedněm byl oblakem a
temnotou, druhým osvěcoval noc; po
celou noc se jedni k druhým nepřiblížili.
21 Mojžíš vztáhl ruku nad moře a
Hospodin hnal moře silným východním větrem,
který vál po celou noc, až proměnil
moře v souš. Vody byly rozpolceny.
22 Izraelci šli prostředkem moře po
suchu. Vody jim byly hradbou zprava i
zleva.
23 Egypťané je pronásledovali a vešli
za nimi doprostřed moře, všichni faraónovi
koně, vozy i jízda.
24 Za jitřního bdění vyhlédl
Hospodin ze sloupu ohnivého a oblakového
na egyptský tábor a vyvolal v egyptském
táboře zmatek.
25 Způsobil, že se uvolnila kola
jejich vozů, takže je stěží mohli
ovládat. Tu si Egypťané řekli:
"Utecme před Izraelem, neboť za ně
bojuje proti Egyptu Hospodin."
26 Hospodin řekl Mojžíšovi:
"Vztáhni ruku nad moře! Vody se
obrátí na Egypťany, na jejich vozy a jízdu."
27 Mojžíš vztáhl ruku nad moře, a
když nastávalo jitro, moře opět
nabylo své moci. Egypťané utíkali
proti němu a Hospodin je vehnal doprostřed
moře.
28 Vody se vrátily, přikryly vozy i jízdu
celého faraónova vojska, které vešlo
za Izraelci do moře. Nezůstal z nich
ani jediný.
29 Ale Izraelci přešli prostředkem
moře po suchu a vody jim byly hradbou
zprava i zleva.
30 Onoho dne zachránil Hospodin
Izraele z moci Egypta. Izrael viděl na břehu
moře mrtvé Egypťany.
31 Tak uviděl Izrael velikou moc,
kterou osvědčil Hospodin na Egyptu. Lid
se bál Hospodina a uvěřili Hospodinu i
jeho služebníku Mojžíšovi.
V čem je tenhle úryvek
pro Starý zákon typický? - V tom, že
tam Jahve vystupuje jako Bůh
jednající. Izrael nebyl národ
filozofů, v Izraeli neexistovala
filozofická spekulace. Izrael byl národ
velmi konkrétní. A proto znali
Boha ve své konkrétní zkušenosti -
jednajícího Boha, toho, který
je vedl, který s nimi měl svůj plán,
který jim připravoval cestu a který
byl s nimi nějakým způsobem v
kontaktu.
A proto je typická
záležitost pro celý Starý zákon,
který představuje Jahve, Hospodina jako
Boha jednajícího, např. scéna
setkání Mojžíše s Bohem u
hořícího keře. Není tam přímo
řečeno, že Bůh je milosrdný, ale je
ukázáno jeho milosrdenství, že
shlédl na utrpení svého lidu.
Nebo příběh o
vyvedení z Egypta nám neříká
přímo, že Bůh je všemohoucí, ale
ukazuje na Boží moc a suverenitu nad
dějinami. Je to plastické a jasné. Kdo
z Izraelců chtěl zůstat v Egyptě, ten
Boha nepoznal, kdo se nenechal vyvést z
Egypta, ten nevěděl, jaký je Bůh.
Tohle je něco, co se
nám může hodit pro naši situaci.
Troufám si tvrdit, že dnes může
Boha poznat ten, kdo je ochoten jít s
ním kus cesty. To je ten Bůh,
ve kterého věříme: ten, kdo může
výt partnerem našeho života, kdo
jedná a s nímž my se můžeme jako s
jednající osobou potkat. - To jsou
věci, které se druhému nedají
popisovat, jak se s Bohem setkat, ale kdo
ho chce poznat, ten ho jako jednajícího
poznat může, i když ne třeba za tak
dramatických okolností jako Izrael při
vyvedení z Egypta - ale může ho
poznat.
Tato cesta poznání je
daleko důležitější než dlouhé
úvahy o tom, jaký je Bůh a jaký
není, jak si ho můžeme představit a
jak o něm můžeme smýšlet. Při
vysvětlování poučky "Bůh je
všemohoucí" nám mohou vyvstat
problémy, především filozofické.
Proto je lepší při katechezi výkladu
o vlastnostech Boha použít zkušeností
izraelského národa a svých. Vždyť
poznáme-li Boha takového, jak jedná,
pak poznáme opravdu živého Boha.
Nový zákon se také
nikde nezabývá definicí Boha, prostě
a jednoduše předkládá, že člověk v
něho věří - ale posouvá celou řeč
o Bohu mnohem dál, a to jediným daným
směrem - já to ukážu jenom na
několika verších Janova evangelia:
J 1, 1.14:
John 1:14 A Slovo se stalo
tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili
jsme jeho slávu, slávu, jakou má od
Otce jednorozený Syn, plný milosti a
pravdy.
Bůh, který se ve
Starém zákoně projevoval jako
jednající, projevuje se jako
jednající i v Novém zákoně - jako
ten, který jedná skrze Ježíše. A tak
v Ježíši poznáváme, jaký je Bůh a
kdo je Bůh. Jestliže říkáme:
"Věřím v Boha, Otce
všemohoucího," pak máme na mysli
Boha, který je Otcem Ježíše -
Ježíš neměl moc od svých
příbuzných a známých, ale od Otce:
"Kdo vidí mě, vidí Otce."
Ježíš tedy přichází od Otce, plní
jeho vůli a tím se vytvořil nejužší
vztah, jaký je možný. My tento vztah
označujeme výrazem synovství. (Otec od
věčnosti plodí Syna.) U pozemského
otce a syna je napřed otec, potom syn.
Napřed a potom na Boží úrovni není.
Ale jakmile řekneme, že Otec posílá
svého Syna do světa, vstoupil do
našeho času a prostoru, tak můžeme
mluvit o napřed a potom (do určité
míry).
Bůh je ale též Otec
náš, Otec křesťanů - protože jsme
Ježíšovi, smíme říkat Bohu
"Otče". Náš vztah k Bohu je
přes Ježíše, my patříme Otci a tím
na něm máme podíl. Tím jsme zdviženi
z trojrozměrna do transcendentna. Jsme
držiteli Božího dědictví.
A do třetice je Bůh
Otcem všech lidí, Bůh Stvořitel, od
kterého všichni pochází, Bůh
milosrdný, který znovu přijímá lidi,
který je neodsuzuje, neodepisuje:
"A proto poslal svého Syna
..."
Je tedy zřejmé, že Boží
otcovství přesahuje všechno naše
vědění o otcovství a že si
tudíž nemůžeme představovat Boha
podle toho, jaké máme či jaké jsme
měli zkušenosti se svými
vlastními tatínky. Spíše se
to dá říci naopak: vím-li kdo
je Bůh, pak teprve vím, jak má vypadat
otec.
Můžeme tedy shrnout -
věříme v Boha, který se projevuje
jako Bůh jednající, je to Otec
Ježíše Krista, Otec všech lidí a pro
náš vztah k Ježíšovi i Otec nás
křesťanů. Je to Bůh, který se nám v
Ježíšovi dal poznat.
|