12. Touha po vlastním dítěti

To, co pro mne zůstává těžké, je nemizící touha po vlastním dítěti ve smyslu "kost z mých kostí". Přání prožít těhotenství, porod, zažít pokračování vlastní krve. Dnes se domnívám, že tato touha je něčím, co ještě hezkou řádku let (ne-li celý život) s sebou ponesu, snad něco jako Pavlův osten (2 Kor 12,7). Jako on prosím Boha, aby ode mne byla tato touha odňata, protože bolí, občas mi komplikuje život a navíc se mi zdá nesmyslně nadbytečná. Ale ona zůstává. Proto veškeré mé předchozí úvahy o bolesti jsou v mém případě stále ještě aktuální.

Přetrvání této touhy i po Terezčině příchodu mě zaskočilo. Bolest z jejího nenaplnění je dnes svým způsobem ještě těžší než dřív. Dříve jsem se alespoň mohla domnívat, že adopce je cesta, která můj problém vyřeší. Dnes vím, že část tíhy a bolesti z neplodnosti ze mne sice byla odňata, ale stále jí ještě zbývá dost. Navíc se nyní potřebuji vypořádat s myšlenkami, že si přece už vůbec nemám na co stěžovat. Dřív možná, ale dnes? Mám potřebu se vyrovnat s pocitem, že takovým způsobem o mně může často smýšlet okolí. Opět se snažím přijmout skutečnost, že tohle jsem prostě já - žena, která prožívá velkou radost a štěstí ze svého adoptovaného dítěte, ale současně zakouší i bolest při pomyšlení na to, co nikdy neprožila a pravděpodobně nikdy neprožije. Nechci těm z vás, kteří jste se na podobné cestě ocitli teprve nedávno, brát naději. Chci jen říci, že adoptivní rodičovství tak, jak je zakouším dnes, prostě není a nemůže být stejné jako rodičovství biologické. Byli jsme jiní a svým způsobem jiní zůstáváme - v některých problémech i v mnoha pocitech. Vím ale, že naše další cesta životem nebude v žádném případě neustálé ohlížení se po tom, co mít nemůžeme. Věřím, že řešením je učit se svoji situaci den za dnem víc přijímat, snažit se v ochotě žít i se svojí bolestí plně to, co žít mohu, co mi bylo darováno. Možná se budu vracet k úvahám o bolesti a jejím smyslu stále, ale snad již s větším nadhledem, porozuměním a přijetím. Domnívám se, že i toto je určitá životní náplň, jsme-li ochotni o svém životě uvažovat: stále hlubší vrůstání a chápání toho, co neseme, ať už dobrovolně, nebo nedobrovolně.

13. Proč nepotřebujeme Otesánka

Žili byli jedni manželé a ti si tuze přáli mít děťátko. Léta běžela, oni pořád doufali, ale marně. Sousedé jim radili to i ono, i báby kořenářky, doktoři také, ale nic nepomáhalo.
Až jednou povídá žena: "Muži, uděláme si Otesánka."
Dlouho váhala, než to pověděla, dlouho muž přemýšlel, než odešel do lesa hledat ten pravý špalíček a začal tesat. Oba dobře znali, co to znamená s pohádkami si začínat, dobře věděli, jak to s Otesánky končí.
Ale touha po děťátku byla silnější než strach.
Hledá tedy muž po lese dřevo, tesá, piluje, přiřezává, domů se nevrací. Až najednou hle, dítě je tady, jen jen dýchnout do něj život.
Ale tu se zjeví muži dobrý skřítek a praví: "Nedýchej na Otesánka, zadrž! Za devatero řekami a devatero horami chaloupka stojí a v ní sirotek pláče a naříká. Nemá, kdo by jej utěšil, všichni mu pomřeli."
I vydá se muž za devatery řeky a devatery hory, dítě ženě domů přinese. A radovali se manželé převelice, Bohu děkovali a pokud neumřeli, dodnes šťastně žijí.

Stejně jako manželé v pohádce o Otesánkovi hledali a zvažovali jak řešit svou situaci, hledali a zvažovali jsme i my. Naši pohádkoví přátelé ji řešili pohádkovými způsoby. Stejně je nakonec asi dobře, že jejich vytoužené děťátko bylo z masa a kostí, že dřevěného Otesánka nepotřebovali. Naším jazykem řečeno, že si své děťátko adoptovali. Jistě měli i jiné možnosti jak se svým životem naložit. Každý z nás si může pohádku dokončit po svém. Protože mojí cestou je společná cesta životem s osvojeným děvčátkem, dovolila jsem si podobné řešení nabídnout i pohádkovým manželům.

Z adopce jsem měla velký strach. Ačkoli jsem postupně začínala připouštět, že darování lásky "cizímu" dítěti by snad mohlo být cestou pro můj život, stále jsem měla obavy. Bála jsem se, že přece jen nebudu umět mít dost ráda dítě, které nerostlo pod mým srdcem a jehož minulost neznám. Měla jsem strach z komplikovanosti takového vztahu, ze všeho neznámého, co si dítě s sebou ponese, v čem se nedokážu orientovat. Obávala jsem se, že nebudu ochotna vzdát se svého pohodlí a svobody, v jaké jsme oba s mužem léta žili. Ptala jsem se sama sebe, zda toto všechno (a mnoho dalšího) chci vůbec riskovat. A nakonec jsem si odpověděla: jiná cesta není. Stále jsem se ovšem domnívala, že po podání žádosti o osvojení mi zbude ještě spousta času na přemýšlení o všem, co je přede mnou. Že bude příležitost se na dítě připravit tak, jak jen to v dané situaci lze. Jaké bylo moje i manželovo překvapení, když jsem se za pět měsíců od podání naší žádosti ocitla v porodnici u novorozené holčičky!

(Na tomto místě musím s velkou lítostí upozornit na to, že nic podobného se od 1.8.1998 nemůže přihodit. Díky novele Zákona o rodině se dnes děti nemají šanci dostat ke svým novým rodičům v období novorozeneckého věku. Více se o tomto problému zmiňuji v příloze.)

Prakticky od samého počátku našeho sžívání jsem si uvědomovala, že se děje cosi velmi zvláštního, co jsem - při vědomí své předchozí rozpačitosti a nerozhodnosti - bez váhání začala nazývat zázrakem. To malé bezmocné nic se mě den za dnem víc a víc zmocňovalo. To "nic", tedy malá Terezka, si pro sebe okamžitě začala zabírat prostor mého nitra. Nebo spíš obráceně - v mém nitru se otevřel prostor, o němž jsem nevěděla, že vůbec existuje. Překvapeně jsem zjišťovala, že jsem matkou, že se jí cítím být, ačkoli jsem své dítě nenosila a neporodila. Bylo mi jasné, že jsem nalezla to, co jsem hledala. Před časem jsem čekala, že Boží odpovědí na mé volání bude něco "super duchovního". Nějak mě ale vůbec nenapadlo, že mi Bůh o své lásce, o tom kdo je a kdo jsem já, může vyprávět skrze dítě, navíc dítě adoptované.

14. Doslov

Sama jsem po většinu času svého hledání velice postrádala pomocnou ruku člověka, který ví, který rozumí, který má podobnou zkušenost jako já. Pocit osamocenosti a touha zprostředkovat někomu něco z toho, co já sama jsem prožívala, mě dovedla k prvním řádkům textu, který máte v rukou.

Po celou dobu, kdy jsem jej psala a přemýšlela o něm, jsem bojovala s velkými pochybnostmi. Vím, že s ubíhajícím časem se mi mnohé z toho, co dnes píši, bude zdát naprosto triviální nebo se budu domnívat, že mnohé je úplně jinak. Kdybych ale čekala, až všechno pochopím, nenapsala bych nikdy nic. Text, který jsem vám nabídla, se může zdát laický, neúplný, naivní atd. Jsem ale na cestě a nabízím to, co v tuto chvíli mám. Prosím Hospodina, aby moje ochota k nahlédnutí do vlastního života (i podobná ochota mého muže, protože značná část toho, co jste si přečetli, se velmi úzce dotýká i jeho), byla požehnáním alespoň pro některého z vás.

Na závěr nabízím tituly několika knih, ve kterých jsem hledala a často i nacházela alespoň některé odpovědi na své otázky:
Bible, Český ekumenický překlad (ČEP), Praha, Česká biblická společnost 1993
Kleber, Karl-Heinz: Na hranicích etické únosnosti, Praha, Síť 1995
Katechismus katolické církve, Praha, Zvon 1995
Kübler-Rossová, E.: O smrti a umírání,Turnov, Arica 1993
Kushner, Harold S.: Když se zlé věci stávají dobrým lidem, Praha, Portál 1996
Matějček, Z. - Dytrych, Z.: Jak a proč nás trápí děti, Praha, Grada Publishing 1997
Scholler, Jayne E.: The whole life adoption book, Colorado Springs, Piňon Press 1993
Spring, B.: Childless. The hurt and the hope, Oxford, Lion Publishing 1995
Výklady ke Starému Zákonu (ČEP), Praha, Kalich 1975-1985

[ 1. Nedokončená pohádka o Otesánkovi, 2. Konec snu, 3. Vyrovnávání se | 4. O bolesti, 5. Trestá nás Bůh? | 6. O Boží věrnosti, 7. Čekání na zázrak | 8. Reakce okolí na bezdětnost, 9. Otevření a sdílení se s blízkými | 10. Lidé podobně postižení, 11. Co dál? | 12. Touha po vlastním dítěti, 13. Proč nepotřebujeme Otesánka, 14. Doslov | Příloha 1 - Praktické informace | Příloha 2 - O umělém oplodnění ]