6. O Boží věrnosti

Velmi si přeji, aby nás v úvahách o problému neplodnosti provázela myšlenka na Boží věrnost. Nikomu ji nevnucuji, pouze ji nabízím jako připomenutí jednoho z Božích rysů, který nás může provázet, přijmeme-li jej. Přiznala jsem se k tomu, že znalost mnohých pravd mi v určitých fázích života příliš nepomáhala; alespoň tak se mi to zdálo. Proto se zdráhám kohokoli nutit, aby věřil, že Bůh je věrný, připadá-li si právě v tuto chvíli Bohem opuštěný a zapomenutý. Mohu říci: "Bůh je věrný, je s vámi...", ale sama velmi dobře vím, jak prázdně tato slova někdy znějí. Znovu tedy pouze nabízím svůj vlastní subjektivní pohled, svoji zkušenost, své přesvědčení.

Připomeňme si opět Jóba. Setkal se s Boží velikostí, Bůh sám na ni poukázal ve srovnání s lidskou nicotností (z celého textu 38. až 41. kapitoly např. Jób 38,4: "Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, víš-li něco rozumného o tom."). Ale pojďme přemýšlet ještě dál. Co je pro nás důležité, není jen vědomí, že Bůh je nepředstavitelně velký a mocný. Tento samotný fakt nás po právu může naplňovat dokonce i hrůzou. To, co pro nás má obrovský, životně důležitý význam, je, že tento Bůh má o nás zájem, že je na naší straně. Čteme-li Starý zákon, přemýšlíme-li nad dějinami izraelského národa, vidíme, že se opakuje stále tentýž motiv: lid je na cestě, snaží se následovat svého Hospodina, ale stále znovu a znovu se od Něj odvrací. Boží požadavky a "nápady" se mu zdají nesmyslné a těžké. Izraelci se tedy často ubírají vlastní cestou, kterou považují za snazší. Bůh jejich rozhodnutí respektuje, sám je nikam netlačí. Stále jde s nimi - jednou si izraelský národ vybral a nehodlá jej tedy jen tak opustit. A tak je to i v našem životě: jdeme se svým Bohem, kterého jsme do nepatrné míry a po svém poznali. Často nerozumíme ani trochu jeho "nápadům", a tak se bouříme. Chvíli jdeme svou vlastní cestou, pak se zase snažíme jít kus cesty s Ním a tak pořád dokola. Jsme-li však k sobě upřímní, pak často při pohledu zpět vidíme, že jsme ani okamžik nešli sami. Tak jako nemám zdání, proč mnozí z těch, kteří touží po dětech, je nemají, tak nevím ani to, proč nás má Bůh rád tak zvláštním způsobem. Proč je ale tak jiný, proč nám nedává jasné odpovědi na naše otázky, proč nás nechává neustále hledat, proč? Neznám odpovědi, ale věřím, že Bůh je dobrý. Věřím, že nám naši svobodu v rozhodování nedává proto, aby nám to nakonec jednou pěkně spočítal. Jsem přesvědčena, že nás Bůh netrestá za to, že se někdy rozhodneme jinak, než (jak my si myslíme) On by si přál - tedy špatně. Vždyť přece Bůh je schopen jakékoli naše rozhodnutí začlenit do svého plánu spásy!

Pro ilustraci opět "příběh ze života". V době, kdy jsme spolu s mým budoucím mužem chodili již asi dva roky, jsem prožila zvláštní, velmi silnou touhu vstoupit do kláštera. Skutečně jsem si přála jít tudy, kudy chce Bůh a poctivě jsem hledala, kam tato cesta vede. Vůbec to nebylo snadné. Rozhodla jsem se pro manželství, aniž bych zaslechla: "Udělej to či ono". Nevím, co se tehdy vlastně dělo: byla moje touha jen lidským výmyslem, pokušením, nebo skutečným Božím voláním? Dnes pro mne tato otázka není podstatná, nepotřebuji už přemýšlet nad tím, zda jsem se kdysi rozhodla správně, nebo ne. Věřím totiž, že Bůh se k našemu manželství přiznal a stále přiznává. On je věrný, věrnější než my.

U proroka Izaiáše čteme:
"Nyní toto praví Hospodin,
tvůj stvořitel, Jákobe,
tvůrce tvůj, Izraeli:
'Neboj se, já jsem tě vykoupil,
povolal jsem tě tvým jménem,
jsi můj.
Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou,
půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud,
půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí.'"
Iz 43,1.2

Tento text hovoří o Boží věrnosti k Izraeli. Bůh je Stvořitel; díky němu existuje nejen izraelský národ, ale i celé stvoření. Bůh je původce všeho a všech. A tento Bůh říká Izraeli: "Neboj se, já jsem tě vykoupil". V těchto slovech je ujištění o tom, že Bůh vrací svému lidu právo na jeho jedinečnou existenci, zachraňuje jej z bídy, ve které se nacházel. Povolání jménem pak ukazuje na to, že lid je Božím vlastnictvím, výslovně je zde řečeno: "Jsi můj". Izrael patří Bohu, a ten je mu zcela nakloněn. Ať povedou další cesty Izraele kudykoli, Bůh bude s ním: v pokušení, v těžkostech, v nebezpečí. Nic nemůže Izraeli uškodit. Není zde ale řečeno, že izraelský národ těmito cestami nebude muset jít!

Věřím, že i my, lid Nové smlouvy, můžeme tento text přijmout za svůj. I nás Bůh stvořil a skrze křest mu nezrušitelně patříme. I my jsme byli vykoupeni: skrze Ježíšovu smrt a vzkříšení je nám otevřena cesta k životu, byli jsme jím zachráněni z bídy svého hříchu a jsme zachraňováni stále znova. V listu Římanům čteme: "Jsem si jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu." (Řím 8,38.39) Nikde v Bibli nenajdeme žádnou zmínku o tom, že jako lidé, kteří patří Bohu, nebudeme prožívat bolest, nebudeme muset procházet "řekami a ohněm", jak říká Izaiáš. Víme ale, že nic nás neodloučí od Boží lásky. Možná se nám to uprostřed bolesti, která v tuto chvíli zakrývá vše ostatní, zdá jako snadná a laciná útěcha. Ale jsem přesvědčena, že tato "laciná útěcha" je v každém případě jednou z mála našich životních jistot. Bůh se rozhodl nás milovat, a tak nás bude milovat vždycky a ve všem: v naší bolesti, v hříšnosti, slabosti, ve chvíli, kdy se od Něho budeme odvracet, v okamžicích, kdy ho znovu budeme hledat, prostě pořád. Ani my sami nejsme schopni jej odradit od toho, aby nás miloval. Možná pro toto jeho odhodlání ho nazveme spolu s Jóbem hlídačem lidí. Ale pro případ, že bychom se na Něj chtěli přestat hněvat, máme jistotu, že je věrný, že vrátit se můžeme kdykoli.

7. Čekání na zázrak

Ráda bych připomněla ještě další věc: jako "správní křesťané" se v situaci, o níž je v této knize řeč, modlíme. Zatím jsem mluvila o hledání řešení, ale ne o proměnění situace skrze vyslyšení modliteb nebo, chcete-li, skrze zázrak.

V Bibli bychom nalezli celou řadu textů o přímluvné modlitbě a o vyslyšení proseb. Textů, kterým často nerozumíme, protože se nám stává, že se modlíme, ale "nic se neděje". Co tedy s tím?

V první řadě je třeba si uvědomit, že už samotný náš nářek je skutečnou modlitbou, přednášíme-li jej Bohu v upřímnosti. Znovu vzpomeňme na Jóba i na všechny ostatní trpící, o nichž byla řeč. Náš pláč ještě nemusí mít formu prosby, ale je rozhodně způsobem, jak svoji situaci začleňujeme do našeho vztahu k Bohu.

Opět nabízím svoji zkušenost.

Zmiňovala jsem se již o tom, že jsme spolu s mužem "hledali cestu"z naší situace, tedy ptali se Hospodina, kudy dál - modlili se. Po určitou dobu jsme se skutečně modlili za uzdravení, za zázrak. Hovořili jsme s řadou zkušených lidí o tom, "jak na to". Mnoho bratří a sester se modlilo spolu s námi. Avšak nic viditelného se nedělo a v tomto smyslu také dodnes neděje. Dostali jsme řadu proroctví, modlili se novénu. Nic.

Pokusím se na tento beznadějný stav pohlédnout tak, jak jej vnímám dnes. Celé období modliteb bylo pro nás oba velmi užitečné. Dověděli jsme se, že ten, který nejvíc miluje, je také tím "nejkvalifikovanějším" přímluvcem. Vždyť přece také Pán Ježíš, ten který skutečně miluje nejvíce, "je na pravici Boží a přimlouvá se za nás" (Ř 8,34). Manželé by tedy měli být v první řadě těmi, kteří se za sebe navzájem modlí. Z řady proroctví, která nám byla dána, se mi okamžitě živě vybaví několik, která jsem si hbitě "přeložila" asi takto: budeme mít dítě! Pak jsem byla velmi zklamána. Totéž platí o slovech Písma. Myslím, že jsem ve všem prostě chtěla nacházet naději, a tak jsem ji "nacházela". Dnes musím říct o některých konkrétních slovech, že byla naplněna. Ale jinak, než jsem si já tenkrát představovala a přála. Jejich naplnění pro mne ovšem dnes není zklamáním, ale velkou radostí.

Když jsem kdysi během našeho pobytu v anglicky hovořící komunitě těžce zápasila s angličtinou, sestra Esther mě neúnavně přesvědčovala o tom, že to, co je pro mne v první řadě důležité, je, že Bůh mluví česky. Použiji tedy jejího příkladu: Řekla bych, že ačkoli Bůh k nám skutečně "hovoří česky", tedy nám srozumitelným jazykem, někdy má jeho čeština jiný význam než ta naše. Jinak řečeno, my jeho slovům přikládáme jiný smysl.

Věřím, že Bůh může vyslyšet prosby tak, že se skutečně stane přesně to, oč prosíme. "To" v naší češtině, nejen v té Boží. V našem případě se tak nestalo a my jsme se tímto konkrétním způsobem přestali modlit. Přesto věřím, že naše prosby byly vyslyšeny onou Boží češtinou. Období čekání na zázrak bylo těžké, protože zázrak nepřicházel. Nakonec přišel v podobě naší krásné adoptované Terezky spolu s celkovou proměnou nás samých. Byl to ale úplně jiný zázrak, než jsme čekali. Nicméně skutečný zázrak.

[ 1. Nedokončená pohádka o Otesánkovi, 2. Konec snu, 3. Vyrovnávání se | 4. O bolesti, 5. Trestá nás Bůh? | 6. O Boží věrnosti, 7. Čekání na zázrak | 8. Reakce okolí na bezdětnost, 9. Otevření a sdílení se s blízkými | 10. Lidé podobně postižení, 11. Co dál? | 12. Touha po vlastním dítěti, 13. Proč nepotřebujeme Otesánka, 14. Doslov | Příloha 1 - Praktické informace | Příloha 2 - O umělém oplodnění ]