4. O bolesti

Netroufám si o bolesti příliš hovořit. Důvod, proč ji tedy vůbec zmiňuji, je prostý: je nutné se k ní přiznat. Vyslovit, že existuje, uvědomit si, že mám právo ji cítit. Že mám na bolest právo i tehdy, je-li jejím důvodem neplodnost. Protože si často mohu říkat, že jde "jen" o neplodnost. Vždyť i velké ženy Starého zákona se trápily nad prázdnotou svého lůna, proč bychom si to tedy nemohli dovolit my? Ráchel žárlila na svoji sestru, která rodila jednoho syna za druhým, a v bolesti naléhala na svého muže: "Dej mi syny! Nedáš-li, umřu." (Gen 30,1) Co asi říkala Chana Hospodinu, když ji viděl Élí? V První Samuelově knize 1,10 čteme: "...v hořkosti duše se modlila k Hospodinu a usedavě plakala." Ale nejen ženy "úpěly" k Hospodinu. Co se ukrývalo za Abrahamovými slovy: "Ach, Hospodine, nedopřáls mi potomka." (Gen 15,3)? Ti všichni se nebáli nechat svoji bolest promluvit. Myslím, že právě od nich bychom se mohli učit upřímnosti před Bohem.

Fakt, že bolest odmítnu, odvrhnu, neznamená, že přestane existovat. Věřím, že přijetí bolesti není rezignace, ale přiznání se k něčemu, co teď, v tento čas, z těchto důvodů ke mně nějak patří. Vědomí, že nikdy nebudu mít vlastní dítě mě bolí a svírá mi srdce. Je to tak. Potřebujeme prožít svoji bolest, vědět o ní. Potřebujeme si prožít svůj čas truchlení. Nikdo neumřel, nikoho jsme neztratili, ale také se nikdo nenarodil. Nebo snad lépe - nenarodil se NĚKDO, po jehož příchodu a další přítomnosti ve svém životě jsme toužili. Doba našeho nářku je nesmírně důležitá: nemůžeme ji přeskočit, vynechat, odvrhnout jako něco, co se k nám, k naší důstojnosti, nehodí. Nemůžeme si dovolit ji odmítnout jako cosi, co nám kazí image, obraz, který jsme si sami o sobě udělali.

Přijmout svoji bolest znamená přijmout i jistou část sebe samých. Tu část, která je bolestí ovlivňována, i když třeba ne vždy přesně podle našich představ. Bolest a její prožívání, naše reakce na ni v nás často odhalují skryté vrstvy, které se nám jindy daří maskovat nebo o kterých ani nevíme: sobectví, strach, lpění na věcech či vztazích, hněv, sklon k agresivitě, nepřijetí. Setkání s bolestí tedy není těžké jen pro bolest samotnou, ale i kvůli novému poznání sebe samého. Velmi snadno se nám proto může stát, že budeme bolest stůj co stůj popírat. Zuby nehty se budeme bránit přiznat sobě i svému okolí vlastní slabost, budeme se lekat všeho, co ukrýváme pod svojí více či méně sebejistou tváří.

Ale nejsme jen bolest, jsme mnohem víc. Právě v době temnoty je nesmírně důležité opřít se o pravdu, kterou nám říká Bůh. Nesmíme natrvalo podlehnout pokušení topit se ve své bolesti. Nesmíme dovolit, aby nám bolest a sebelítost navždy určovaly život. Potřebujeme najít svoji cestu v nové situaci, ne zůstat na místě.

Když Lazarovy sestry vzkázaly Ježíšovi, že jejich bratr je nemocen, Pán řekl: "Tato nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven." (J 11,4) Nesmíme dopustit, aby naše bolest "byla k smrti", aby v nás dusila život, energii. Naše bolest, trápení může a má být současně i prostorem pro oslavu Boží. Tou se může stát právě způsob, jakým se svojí situací naložíme.

Vraťme se však od biblického příběhu zpět k naší situaci. Když o ní přemýšlíme, patrně jsou nám vzdáleny jakékoli vznešené úvahy o spáse. Mohou se nám zdát poněkud odtažité - my žijeme tady a teď a máme tento problém, tuto svoji bolest. S něčím zápasíme, v něčem jsme ponořeni tak, jako Lazarovy sestry byly ponořeny ve svém zármutku nad ztrátou bratra. To velké a podstatné, co se skrze příběh jejich bratra mělo odehrát, šlo jaksi téměř mimo ně.

Pokusme se význam a důsledky této biblické události nyní promítnout na sebe, zkusme si vzít příklad z postoje Marie a Marty. Snažme se učinit to se smělostí a sebevědomím těch, kteří jsou Bohem milováni tak, jako jím byly milovány tyto dvě ženy. Pokusme se jako ony - prostě, s prázdnýma rukama, s neskrývanou bolestí a třeba i s výčitkou, ale hlavně v upřímnosti - stát před Ježíšem. Bůh proměnil naprosto ztracenou situaci a skrze ni poukázal sám na sebe - na Boha, který je člověku v utrpení blízko, který spolu s ním třeba i pláče (jako Ježíš plakal nad Lazarovou smrtí). Současně se však představuje jako Bůh, který má s trpícím větší plán, než si uprostřed svého trápení člověk vůbec umí představit. Věřím, že podobně může Bůh být přítomen i v naší situaci a může ji začít proměňovat tak, aby byla k jeho oslavě. Aby se i skrze všechno to, co prožíváme, s čím bojujeme, ukázalo, kdo je a jaký je Bůh. A nebude vůbec málo, poznáme-li to alespoň my sami.

Naše bolest nemusí být "k smrti". Na nás je podle mého soudu jedno jediné: setrvat v upřímnosti a pravdivosti před Bohem. Bolest si skutečně potřebujeme prožít, uvědomit, přiznat se k ní. Musíme ale být ochotni také jednou povstat a vykročit z mrtvého bodu. Bolest nás bude doprovázet pravděpodobně celý život, proto se s ní potřebujeme naučit žít. Žít s vědomím, že tu je a bude, ale nenechat se jí do nekonečna strhávat a vláčet. Povzbuzením nám může být poznání, že Bůh v našich životech není jen nezúčastněným divákem, nýbrž tím, kdo "ve všem jede s námi".

5. Trestá nás Bůh?

Tato otázka patrně mnoha křesťanům v souvislosti s naší situací vyvstane na mysl. Je to také věta, konstatování, které můžeme slyšet z úst některých lidí jako odpověď na hledání příčin našeho problému.

Důvodů, proč bychom měli být trestáni, patrně mnozí z nás naleznou celou řadu: Trestá mě Bůh, protože jsem se nestala řeholnicí? Trestá mě Bůh za to, že jsem udělal nějaký hřích, který jsem si sám dodnes nedokázal odpustit? Trestá mě Bůh, protože jsem udělal nebo neudělal to či ono?

Odhlédněme v tuto chvíli od sebe a podívejme se na některé biblické postavy, které se potýkaly s podobným problémem - neměly děti. Zkusme hledat odpověď na původní otázku - trestal tyto lidi Bůh?

V příběhu Abrahama a Sáry, prvních manželů, o jejichž neplodnosti se na stránkách Bible dočítáme, je Sářina neplodnost zmíněna jednou větou, a to ještě před vyvolením Abrahama Bohem. O jeho spravedlnosti či bezúhonnosti není před jeho vyvolením ani zmínka. Bůh si jej prostě vybral, protože chtěl. Naši pozornost si ovšem v každém případě zasluhuje Abrahamova reakce na Boží požadavek, který vyvolení předchází. Hospodin říká: "Odejdi ze své země." (Gn 12,1) Abraham výzvy uposlechl a vydal se na cestu, přestože takový krok v jeho vlastních očích a zejména v očích okolí vypadal přinejmenším nepochopitelně.

O Chaně se píše na začátku 1. knihy Samuelovy. Dozvíme se, že její muž putoval rok co rok do svatyně v Šílu klanět se Hospodinu. Není zde zmíněno nic, z čeho bychom mohli usuzovat, že on nebo jeho žena by mohli být trestáni. Je prostě řečeno: "Hospodin však uzavřel její lůno." (1 Sam 1,5b)

Podíváme-li se do Nového zákona, pak příklad Zachariáše a Alžběty je přímo do očí bijící. V Lukášově evangeliu 1,6 čteme: "Oba byli spravedliví před Bohem." Ve verši 7: "Neměli však děti, neboť Alžběta byla neplodná." Za co mohl Bůh trestat spravedlivé?
Poslední místo, které chci z Bible citovat, se netýká problému neplodnosti, ale v Izraeli běžného pohledu na nemoc jako takovou. Připomeňme si znovu již zmiňovaný text o slepci z Janova evangelia: "Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: 'Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?' Ježíš odpověděl: 'Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.'" (J 9,1-3)

Pozoruhodné - nehovoří se zde o slepotě jako trestu za spáchaný hřích, Ježíš dokonce dává jasnou odpověď: hřích ve hře prostě není. Není tedy ani za co trestat. Slepota tu vystupuje jako něco, co má být proměněno, použito pro Boží slávu, pro zviditelnění Božího díla. Pokud bychom četli tento příběh dále (J 9,4-41), viděli bychom, že později vůbec nešlo jen o tohoto konkrétního člověka a jeho fyzické uzdravení. Ježíšova slova o tom, že na onom slepci se zjeví skutky Boží, jsou okamžitě naplňována: Bůh uzdravuje, skrze uzdravení nemocný poznává Spasitele. Způsob a načasování tohoto uzdravení jsou však pro mnohé pohoršením - Ježíš přece nemá uzdravovat v sobotu! A tak je lidmi odsouzen lékař i nemocný. Takové jsou tedy skutky Boží: pro některé záchranou, přijetím uzdravení, světlem, novou cestou. Pro jiné kamenem úrazu, problémem, překážkou, kterou je třeba odstranit. Na konci úryvku už dávno není řeč o žádném trestu - smysl, význam celé záležitosti se posunul úplně jinam. Jako by Ježíš vedle sebe najednou postavil dva druhy slepoty: slepotu fyzickou a slepotu srdce. Ten, který byl fyzicky slepý, poznává Mesiáše, zdraví zůstávají uzavřeni ve svých představách a zaběhnutých postojích.

Zdá se, že tedy neexistuje spojitost mezi bezúhonností člověka a jeho plodností či neplodností (nebo jiným postižením). Co však lze z těchto textů vyčíst, je Boží přítomnost, zainteresovanost v životech těch lidí, kteří k Němu volají. A ta jim pak umožňuje projít bolestí, trápením i zmatkem.

Nevěřím v Boha, který by si přál nemoci a bolest, nevěřím v Boha, který by nás jimi trestal. Jsem přesvědčena o tom, že ani neplodnost nebyla v Božím plánu. Vždyť přece Bůh člověku jeho plodnost nejen daroval, ale dokonce mu přikázal tento dar užívat. "Ploďte a množte se a naplňte zemi." (Gn 1,28a) říká Bůh prvním lidem poté, co jim požehnal. Nehodlám tvrdit, že vím a rozumím tomu, proč navzdory tomu neplodnost ve světě existuje. Otázka po původu utrpení je ale velmi důležitá. Považuji za významné se jí v určitých fázích života zabývat - a to i přesto, že na ni zřejmě nikdy uspokojivou odpověď nenajdeme. Dnes je pro mne ale podstatnější víra, že Bůh utrpení nepůsobí.

Kdysi jsem se z úst jednoho člověka dozvěděla, že mě naší neplodností Bůh trestá za to, že jsem se nestala řeholnicí. Racionálně jsem tento názor nikdy nepřijala, ale přesto kdesi ve mně pak dlouhou dobu zůstával obraz Boha jako někoho, jehož vůli musím pracně odkrývat a pokud se náhodou netrefím nebo dokonce udělám to, co chci já, dostanu přes prsty (a to je velmi jemné přirovnání). Mnohá lidská zkušenost praví, že není-li to, co víme a vyznáváme, v souladu s tím, co cítíme, máme tendenci se řídit a být ovládáni svými pocity. Myslím, že není tedy divné, že jsem se na Boha tolik zlobila - kromě vlastní bolesti jsem v sobě navíc nosila jakýsi pocit viny za to, že jsem zklamala. Vážně jsem nechápala, jak se na to všechno může Bůh klidně dívat. Věřím, že se nedívá na žádné utrpení "klidně". Často skutečně nerozumím tomu, proč okamžitě nevyslyší prosby těch, kdo k němu volají, proč bolest a utrpení dopouští. Ano, je pravda, že je dopouští, nechává je existovat. Ale jsem přesvědčena, že v naší bolesti je s námi, že jí rozumí, že s námi cítí, že s námi - vyjádřeno našimi lidskými slovy - trpí. Věřím, že je a byl v mé bolesti vždycky se mnou. Věřím, že se mnou byl i v té maličké ordinaci, kde jsem se od lékaře velmi stručným způsobem dověděla, že nikdy nebudeme mít vlastní dítě. Byl tam, ačkoli jsem se cítila sama. Byl a je se mnou - pouze si to někdy uvědomuji více, někdy méně, někdy vůbec. Věřím, že velmi dobře rozumí mé bolesti i mému tápání.

Bůh se rozhodl člověka milovat, a tak mu "nezbylo" nic jiného než dát člověku svobodu. Svobodu k rozhodování konat dobro nebo zlo, svobodu milovat, nenávidět, být lhostejný. Vždyť jedním ze znaků lásky je skutečně dar svobody, ochota druhého přijmout a milovat i tehdy, když mě bude zraňovat. Takovou svobodu nám Bůh daroval: svobodu jednat a rozhodovat se, jak my sami chceme. Tím ale také strašlivě riskoval. Riskoval, že lidská svoboda (vlastnost, v níž se paradoxně Bohu velmi podobáme) se ve svém důsledku obrátí proti Němu, proti lásce. A také se obrátila. Naše, i moje svoboda, se obrátila proti Němu. I já ji zneužívám nebo-li i já se často rozhoduji pro cestu pryč od Boha. Věřím, že v důsledku těchto lidských rozhodnutí existuje v životě člověka bolest a trápení, ne jako Boží trest za ně. Bůh se rozhodl naši svobodu respektovat, a tím sám stanovil meze své všemohoucnosti: nemůže "jen tak" zasahovat do našich životů, aniž by omezil naši svobodu. Avšak ve všem tom, co žijeme, ať v dobrých rozhodnutích či špatných, je s námi. Neopouští nás, nezavrhuje nás. Prochází s námi naprosto vším. Věřím, že v každé situaci nám nabízí šanci využít to, čím procházíme a co musíme nést, pro svůj růst, pro své přiblížení se Jemu. Naše nemoc a bolest nemusí být "k smrti", jak už o tom byla řeč. Nemusí být "k smrti", toužíme-li se v ní přiblížit Bohu, toužíme-li z ní vyzískat zcela jedinečný užitek, jakého nemůžeme dosáhnout, pokud nám nic neschází. V tom Bůh stojí zcela na naší straně.

Možná bychom si někdy přáli, aby byl Bůh aktivnější, aby častěji zasahoval v našich životech, aby nás častěji zachraňoval. I já jsem si přála, aby zasáhl, aby se už konečně přestal nečinně dívat na to, co prožívám. Myslím, že chyba byla v tom, že jsem od Boha očekávala něco jiného, než co On mi dával. Čekala jsem nějaký mocný zásah, jasné, mocné Boží slovo nebo čin. Přehlížela jsem však každodenní Boží přítomnost, porozumění a lásku. Představovala jsem si, že Boží láska v mé situaci určitě bude vypadat a projevovat se jinak. Dnes si myslím, že Boží láska a přítomnost mi pomohly projít léty tápání. Možná se to zdá málo. Ale ne v perspektivě dalšího života: tato zkušenost mi dodává odvahu a víru, že tak tomu bude i nadále. Že Boží láska a přítomnost mi pomohou projít čímkoli, co je přede mnou, co se snad bude zdát k neunesení a k nepřekonání.

[ 1. Nedokončená pohádka o Otesánkovi, 2. Konec snu, 3. Vyrovnávání se | 4. O bolesti, 5. Trestá nás Bůh? | 6. O Boží věrnosti, 7. Čekání na zázrak | 8. Reakce okolí na bezdětnost, 9. Otevření a sdílení se s blízkými | 10. Lidé podobně postižení, 11. Co dál? | 12. Touha po vlastním dítěti, 13. Proč nepotřebujeme Otesánka, 14. Doslov | Příloha 1 - Praktické informace | Příloha 2 - O umělém oplodnění ]