6. Manželství a sexualita

Každá věc, o níž se má hovořit, musí být zařazena do patřičně širokých souvislostí, protože nic z toho, co se nás v životě týká, nestojí izolovaně a záleží na tom, jak danou věc chápeme.

Druhého člověka mohu chápat buď jako rovnocenného partnera, nebo jako někoho, koho mohu nějakým způsobem využít a více už mne nezajímá, či jako nepřítele, popřípadě jako nějakou podřadnou bytost.

V křesťanství máme stále před sebou jednu základní skutečnost a to, že člověk je stvořen k obrazu Božímu. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu jako muže a ženu. Toto více rozvedeno a do hloubky pochopeno je velice důležitým základem všeho ostatního, o čem zde budeme uvažovat. Je-li totiž člověk Bohem stvořen, pak by se měl ptát, co Bůh s člověkem zamýšlel, jaký s ním měl a má záměr a pokud je člověk věřící, pak bude tento Boží záměr respektovat.

Víme-li, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, pak je tedy zřejmé nejen to, že jsou si oba postaveni na roveň, že jsou stejně významní, stejně důležití a cenní, ale i to, že mužsko - ženská polarita je Bohem zamýšlená. Ta má mnoho vrstev a aspektů a je třeba je brát v úvahu všechny. Začneme-li aspekty tělesnými, pak nejde jen o rozdílnost sexuální, ale o celkovou odlišnost stavby těla a tím i jejich životního úkolu. Dále je zde odlišnost psychická, či psychologická, každý z nich vnímá okolní podněty trochu jinak, na něco jiného klade důraz, jinak reaguje. S tím souvisí i rozdílnost jejich sociálních úloh, která není zřejmě podmíněna pouze společensky. Veškeré tyto odlišnosti muže a ženy musí být v manželství respektovány a oba se mají s těmito svými odlišnými vlastnostmi v manželství uplatnit.

Všechny lidské možnosti, schopnosti a sklony mají člověka, abychom tak řekli, humanizovat, polidštit. Tím mám na mysli nejen to, že dostanou nějaké své mravní místo, ale že jsou zařazeny do celku. Pro ilustraci uvedu malý příklad: Má-li někdo obzvláštní schopnosti rychle reagovat a je navíc příznivě fyzicky disponován, může z něho být např. dobrý sprintér. Ale to přece není celý člověk, ta schopnost enormně dobrého tělesného výkonu. A není-li zařazena do celkové kultivovanosti člověka, pak v tom bude cosi nelidského - je to dobrý sprintér a dost, nic víc, mluvit se s ním nedá o ničem, chovat se neumí a tak dále, a tak dále. To je degradace člověka na prostředek k získání medaile, k získání věhlasu jeho trenéra, či klubu. Moderní společnost je tímto nemocná a navíc z této nemoci dělá velké plus. Výchova každého odborníka nese s sebou nebezpečí této degradace na okleštěného člověka. Němci mají pro takové lidi výborné označení - "Fachidiot" (= odborný idiot). Zná jen to své a jinak nic.

Křesťanství toto s člověkem udělat nechce. Chce člověka úplného, jako realizované Boží stvoření, jako Boží protějšek a také jako sociální bytost, tedy bytost, která je schopna vytvářet vztahy, ať už všeobecné, se všemi cizími lidmi, nebo speciální, v zaměstnání, ve škole, a nebo velmi speciální, jako jsou vztahy rodinné. Má-li člověk být pro mezilidské vztahy skutečně přínosem, pak do nich musí vstupovat naplno, celý. Tím ale nemám na mysli, že by se do nich měl vrhat naprosto bezhlavě, ale měl by do nich vstupovat celý, se všemi vrstvami své osobnosti, tělesnými i duševními.

Začněme od toho nejvzdálenějšího. Mají-li muž a žena v manželství tvořit jednotu, pak zpravidla musí být nejen fyzická, ale i duševní. Oni si musí rozumět, vzájemně se chápat, znát své myšlenky atd. To jsou jen takové nejhrubší příklady jednoty, mezi nimiž je velká spousta věcí, v nichž se mohou stále více sjednocovat. Jednou z nich je také sex. Doufám, že nyní jste pochopili, o co mi od začátku jde - o to, aby otázka sexuality byla zařazena do celku lidské osobnosti a do celku mezilidských vztahů vůbec. Aby nebyla ani jediným pojítkem mezi oběma partnery, ani vytlačena jako něco zbytečného, nežádoucího, podezřelého a divného.

Má-li člověk dobrým způsobem vstoupit do manželství, pak tam musí vstoupit celý a má-li do něho vstoupit celý, pak musí sám sebe nejen znát, ale také přijmout. V oblasti, v níž se nepřijímáme, se znehodnocujeme a narušujeme svůj vztah k druhým lidem. Nepřijme-li tedy muž dostatečně svou roli mužskou, žena ženskou, tak bude velmi těžko vytvářet manželský svazek. Toto přijetí životní role se opět skládá z mnoha vrstev.

V první řadě člověk musí přijmout, že se na něj lidé dívají jako na muže, či jako na ženu. Za zdravých okolností je tento krok zcela bez problémů. Ale jestliže si některá žena myslí, že být ženou je ostuda, nebo projev méněcennosti, pak bude velmi těžko přijímat, že se na ni ostatní dívají jako na ženu a bude potom pro ni velice těžké s někým se spojit v manželství. Ale nechce-li žena z nějakého důvodu být ženou, chce být generálem a "tvrďochem hrozným", pak se naštěstí nejspíš nevdá. Říkám naštěstí, protože manželství s ní by bylo katastrofa. Nebude-li muž přijímat svou racionalitu a bude chtít být pořád takový něžňoučký, snový, intuitivní a já nevím, co všechno, pak nebude sám sebou, nebude mužem.

Neztotožní-li se člověk nějakým způsobem se svou sexualitou, nebude celým člověkem, nebude dostatečně komunikativním člověkem, nebude sám sebou, bez ohledu na to, zda žije v manželství, či v celibátu. Protože, všichni, kdo jsme se narodili jako muži, musíme se také muži stát a to působí na celou naši osobnost, tedy i na sexualitu. Totéž platí pro ženy. Člověk tedy musí přijmout sebe sama, včetně svých reakcí na opačné pohlaví. Za normálních okolností to znamená, že jestliže člověk vyroste bez nějakých větších rušivých vlivů, pak tuto svou roli přijme celkem snadno. Ale vyrůstá-li člověk ovlivňován něčím velice rušivým, může se stát, že svou roli přijmout nechce a také nepřijme. Řekněme si příklad. Matka, jakožto žena, je pro svou dceru naprosto nepřijatelná a ona se se svou matkou nemůže nijak ztotožnit. Tak se může stát, že ta dcera nebude chtít být ženou, což znamená, že buď bude žít mužským způsobem, nebo nebude chtít navázat partnerský vztah, nebo bude mít v sobě veliký blok vůči své sexualitě.

Přijmout sebe sama znamená přijmout sebe i se svou zranitelností. Muž je velmi zranitelný ve své ješitnosti, ohrozitelný tím, že v dané situaci nějakým způsobem selže a sklidí posměch. A chce-li muž být mužem, pak tuto svou zranitelnost musí přijmout, ale ne tak, že ji bude vyhledávat. I žena musí umět přijmout svou zranitelnost, např. ve své nekritičnosti vůči muži, do kterého se zamilovala, ve své přehnané péči o něho atd. Neznamená to, že by se člověk měl chtít této své zranitelnosti za každou cenu zbavit, nebo naopak si na ní zakládat, ale musí vědět, že k němu patří.

Právě manželství je prostor, v němž se musí ti dva lidé navzájem přijmout a co nejméně se zraňovat. Naše lidská nedokonalost a zranitelnost takový pocit bezpečí velmi potřebuje. Přijmout druhého člověka znamená, přijmout ho i když ne vždy zcela vyhovuje mým představám a přijmout ho i ve chvíli, kdy on sám ve svých vlastních očích neobstál. To je to, co dělá z manželství vztah nesmírně cenný, stabilní, hluboký a obšťastňující. A naopak nepřijetí partnera takového, jaký je, je pro manželství velkou pohromou.

Mají-li manželé nějaké velké trápení, pak první, na co narazíte, je ta skutečnost, že jeden z nich nebyl svým partnerem přijat anebo, že se nepřijali navzájem. Vedle pocitu bezpečí, o němž jsme mluvili před chvílí a který je dán právě tím vzájemným přijetím, potřebuje každý člověk mít i pocit uznání, prospěšnosti atd. - těch pocitů, potřebných ke štěstí je ještě daleko více, ale pocit bezpečí je jedním z nejdůležitějších.

Co má ale toto všechno společného s tématem "Manželství a sexualita"? Vysvětlím to velice stručně. Jsem-li věřící, tak vím, že mě Bůh stvořil, že mě chtěl, že mě zamýšlel a že jsem-li muž, mám být řádným mužem a jsem-li žena, mám být řádnou ženou. Mám tedy přijmout sám sebe a se svou životní rolí se zcela ztotožnit. O tom jsme již mluvili. A tato moje role, muže či ženy, nabývá v manželství určitého výrazu, svého naplnění. Je-li tedy někdo muž, pak má chodit po úřadech, vyřizovat nepříjemné věci se sousedy, nebo si má nechat od své ženy spravedlivě vynadat a nehnout ani brvou, když ví, že ona je rozčilena a mnoho dalších věcí, které se jeho zas až tak moc nedotknou, zatímco pro jeho ženu by znamenaly nepřekonatelnou překážku. To už patří k jeho roli muže. Později má zastávat roli otcovskou a to není žádná maličkost. Řeknu-li, že otec má být svým dětem příkladem a vzorem, zní to velice frázovitě, ale je to závažná věc. Neboť on musí být tím vzorem, i když má špatnou náladu, i když ho bolí hlava, i když dělá něco, co mu vůbec nejde. On tedy musí přijmout svou roli vůči společnosti, rodině a musí ji přijmout také uvnitř rodiny ve vztahu ke své ženě. Totéž platí i o ženě.

Přijetí své životní role se pak dále týká i sexuality. Ale ono nejde jen o ten akt samotný, ale i o různé jiné vzájemné projevy těch dvou. Chovat se k sobě jako muž a žena se ti lidé musí teprve naučit. Něco jiného je bezprostřední oddání se nějakému impulsu svého sexuálního bytí. Sexuální pud sice patří k člověku, ale, jak už jsem říkal, musí být zasazen do kontextu člověka celého, do vztahu dvou lidí a projevuje se různě - v řeči, posuňcích, postojích k nejrůznějším věcem, v jakýchkoliv projevech lásky. To všechno tedy patří k celku člověka a sexuální pud má své místo tam, kde je humanizován, polidštěn. K jeho vrcholnému polidštění dochází právě v manželství, protože zde se lidé sobě odevzdávají a přijímají se se vším, co tvoří jejich život - přijímám tě nejen jako žádoucí ženu, ale také jako dceru tvých rodičů, kteří mi nejsou příliš příjemní, jako neteř protivné tety, přijímám tě nejen v této chvíli největšího oblažení, ale také ve chvíli, kdy máš rýmu, bolí tě hlava a není s tebou řeč. Toto všechno patří k manželství a toto všechno je důstojné člověka, respektive je to pro člověka uspokojením, neboť jakmile jsem jako člověk přijímán jen v určité situaci a v ostatních ne, tak jsem spíše trpěn než přijímán. Jsem trpěn jako člověk, kterého druzí potřebují, aby jim poskytl jen jednu určitou věc, ale jinak o něj nejeví zájem.

Podobný přístup lze mít i k sexualitě. Jeden z partnerů bude přijímán jen jako partner sexuální, ač k oboustranné radosti, ale jinak bude zcela nepřijímán. Takový přístup je velmi zlý, velmi zraňující a ponižující. I kdyby se oba na takovémto přístupu dohodli, že tedy v jejich vztahu půjde jen o čisté sexuálno a jinak o nic víc, stejně se ten člověk nerozvine, nebude šťastný. Je samozřejmě velikánský rozdíl mezi pouhým uspokojováním pudů a mezi plným životem.

My všichni dobře víme, jací bychom být měli, ale velmi často takoví být nedokážeme. Jestliže nás má někdo rád, tak nás přijme, a snese i s těmito našimi chybami. Nás to sice neomlouvá, ale pro druhého to může znamenat určitý zdroj radosti, že on zvítězil sám nad sebou, že on nám rozumí, i když jsme mu třeba některými svými projevy nepříjemní. A to platí i v manželství. Projeví-li se někdo v intimní oblasti někdy jako sobec, není to správné, nemá to tak být, ale ten druhý to musí snést. Nikdo z nás není ideální a proto si nikdy nesmíte říci, že za svého partnera přijmete jen toho, kdo je naprosto ideální. Člověk sice má mít jasnou představu o tom, co je správné, co chce a o co usiluje, ale současně musí jak u sebe, tak i u svého partnera snést, když těmto ideálům zcela neodpovídá. Jedním ze základních klíčů k solidnímu křesťanskému životu a k lidskému životu vůbec je schopnost unést napětí mezi ideálem a skutečností, unést napětí tak, abych tím nesnížil ideál na úroveň svých průměrných schopností, nebo abych nevydával svou průměrnost za ideál.

Nebudu-li mít svůj ideál o něco výše než je skutečnost, pak nemám k čemu vzhlížet a kam dál růst. Rozdíl mezi ideálem a realitou je tedy velice potřebný a já musím být schopen ho unést. To patří k normálnímu životu. Křesťan, znající odpuštění ví, že Kristovo odpuštění přemosťuje onu vzdálenost, onen rozdíl mezi ideálem a skutečností. Proč o tom mluvím právě nyní? Protože v oblasti sexuálního života je člověk velice zranitelný, zejména ve své lidské důstojnosti a v citové sféře. A tak by si manželé měli těchto zranění způsobit co nejméně, a když už si nějaké udělají, pak si musí nejen odpustit, ale i se snažit ho nějak zmenšit a ulehčit.

To však předpokládá jednu velmi důležitou věc, že ti dva lidé budují k sobě vzájemně cestu. Člověk neumí vždy druhému udělat radost, musí se to učit. Chodí-li spolu dva lidé a pocítí-li k sobě sexuální přitažlivost, je to samozřejmě zcela namístě, ale zjistí-li po čase, že kromě této přitažlivosti je nepoutá vlastně vůbec nic, nedá se na takovém vztahu postavit manželství, neboť v něm musí být obsažena celá lidská osobnost. Jestliže tedy spolu dva lidé chodí, přibližují se k sobě jak fyzicky, tak i psychicky a mají touhu si tuto svou náklonnost nějakým způsobem projevit. To je také zcela vpořádku, ale pokud nejsou schopni si tuto náklonnost projevit i v situacích zcela prozaických, všedních, pak již to vpořádku není.

Naprostá většina lidí ve společnosti považuje intimní život mimo manželství za úplně normální a zdá se, že jen katolíci tvrdí, že sexualita patří pouze do manželství. Ale držme se pravdy. Odevzdávají-li se manželé v manželském slibu jeden druhému a jeden druhého přijímají, pak to znamená, že se sobě navzájem odevzdávají se vším i se svou budoucností, že si tedy uzavírají cestu nazpět a společně chtějí jít jen dopředu. A tomuto odevzdání odpovídá i jeho tělesné vyjádření a vědomí, že z jejich intimního setkání může vzniknout nový život a ten potřebuje zázemí obou rodičů, kteří se nechtějí rozejít a kteří jsou tedy jedno. My sice žijeme ve společnosti, která nemá příliš ve zvyku domýšlet věci až dokonce, ale v tomto případě je to více než nutné.

Sexualita a rodičovství patří k sobě. Vezmou-li se dva lidé, intimně spolu žijí, ale nemohou mít děti, zpravidla tím nesmírně trpí, neboť intimní setkání dvou lidí nemá být jen vyjádřením jejich vzájemné náklonnosti, ale má být i plodné. Jestliže tedy dva lidé spolu chodí, vezmou se a mají děti, tak i přes veškeré starosti cítí svůj život jako naplněný. Znamená to, že plodnost vztahu s sebou přináší i jeho naplnění a chybí-li, pak ten vztah není v pořádku. Ono vzájemné přijetí jeden druhého a odevzdání se jeden druhému vyjadřujeme svatbou. To není jen formalita, je to veřejná deklarace toho, že ti dva před světem patří k sobě a nikdo a nic nemá právo je rozvracet a všichni to mají respektovat. Proto je ve všech lidských kulturách svatba veřejnou záležitostí.

Vyspělá společnost umožňuje vytrhnout některé věci z kontextu ostatních vztahů, např. sexualitu ze vztahu k plodnosti. Víte, že církev je, zhruba řečeno, proti všem umělým způsobům zabraňování početí, neboť jestliže opatruje pravdu o Božím stvoření, nemůže jen tak říci, že je dobré jakýmkoli způsobem bránit početí a jen ať si to lidé dělají jak chtějí. Říci dnes, že si to udělám jak já chci, může mít zítra, pozítří, za deset let nepříjemné a nezměnitelné následky. A zde se dostáváme k další otázce, a to je-li dítě produkt, či dar. Ve společnosti, kde je všechno více méně plánovatelné, uspořádatelné, říditelné, je tudíž plánovatelné i početí dítěte. Vůbec nemám na mysli, že by rodiny měly mít dvacet dětí, hlava nehlava. Ale je skutečně veliký rozdíl v tom, zda je rodičovství přijímáno jako dar, či jako plánovaná akce, nebo jako nutné zlo.

Jakmile je člověk schopen přijímat dar, jakmile touží po obdarování, otevírá si cestu ke štěstí. Jestliže pouze plánuje, pak má štěstí velmi omezené. Je-li dítě pojímáno jen jako plánovaný objekt v řadě "byt - video - chata", je tím velmi degradováno a je-li bráno jako výsledek špatného postupu, je to pro obě strany dost zlé.

Uvádí se, že 40 - 60% těhotenství končí jako spontánní nebo nepozorované potraty. Interrupce, umělé ukončení těhotenství, je naproti tomu zacíleným jednáním člověka proti již existujícímu lidskému životu. Toto musí člověk jasně vědět a nesmí si to nijak omlouvat. Řeči o právu matky rozhodovat o svém mateřství jsou velmi demagogické, neboť je to jen půl pravdy vydávané za pravdu celou. Zde nejde jen o jeden lidský život, o život matky, ale o životy dva - o život matky a i o život jejího dítěte, o život nenarozený, který se nemůže nijak bránit. Tato věc se nemůže v prvé řadě vyřešit zákonem, ale výchovou k úctě k lidskému životu. Ze své kněžské praxe bych ještě dodal, že lidé běžně nevědí, jak daleko a hluboko může jít psychické zranění ženy po potratu. Netýká se to sice každé ženy, některá může být velice cynická a nevnímavá k příčinám svých bolestí, ale ta, která to reflektuje, i když zažije odpuštění ve svátosti smíření, může pak dlouho zažívat velmi a velmi neblahé stavy.

Pokud se setkáme s výrazem "miniinterupce", potom nám musí být jasné, že zde nejde o nějaké zmenšené zlo, : Je to prostě usmrcení lidské bytosti v ranném stadiu vývoje, které je sice šetrnější vzhledem ke zdraví matky, ovšem život dítěte likviduje opět bez milosti nezvratně.

Je s podivem, že přes všechno možné popularizování výsledků vědy, bývají lidé v oblasti vědomostí o vývoji lidského jedince velmi nevědomí. Leckdo je dnes ještě ochoten pochybovat a diskutovat o tom, zda je vyvíjející se zárodek v matčině těle již člověkem, popřípadě od kdy je člověkem. To je velmi neblahé. Musí nám tedy být jasné, že od početí dítěte, tedy od spojení mužské a ženské pohlavní buňky, nemůže z této dělící se buňky, která vytváří zárodek, vzniknout nic jiného než člověk. Dále je dnes zřejmé, že v okamžiku splynutí buněk se předává úplná genetická informace - v tu chvíli, a potom už nic takového není! Čili celé dědičné bohatství po předcích je otisknuto v okamžiku početí. Nemáme tedy důvod ani právo dávat nějakou hranici, od kdy je zárodek člověkem. Lidský život vzniká početím a má být od tohoto počátku až do konce chráněn. Na tom nic nemění skutečnost, že zdaleka ne všechny počaté zárodky se uchytí v matčině těle, že ne všechna započatá těhotenství pokračují samočinně až do porodu.

Potrat tedy není antikoncepcí. A antikoncepce? To je lidská činnost, která má zabránit těhotenství. V zásadě jsou dva druhy antikoncepce: abortivní (tedy působící potrat v nejrannějším stadiu) a neabortivní. Abortivní antikoncepce je jednak pilulka "post", (užívá se po uskutečněném pohlavním spojení), dále nitroděložní tělísko, které zabraňuje uhnízdění oplodněného vajíčka a také některé antikoncepční pilulky, které nezabraňují uvolnění vajíčka, ale likvidují až oplodněné vajíčko. Vůči abortivní antikoncepci platí v katolické morálce, která chce chránit život od početí, kategorické a bezvyjímečné ne.

Ostatní druhy antikoncepce, označované spolu s prvními za antikoncepci umělou, nejsou rovněž v katolické morálce povolené, ať už jde o pilulky, nebo bariérové prostředky (kondom), nebo přerušovanou soulož. Důvody si lze, spolu s mnoha jinými moudrými slovy o hodnotě manželství a rodičovství, přečíst v encyklice Pavla VI. Humanae vitae. Hlavně je tam zdůrazněno nejen nedovolení umělých prostředků, ale námitky proti oddělení spojivého a plodivého aspektu v manželském životě.

Jediná metoda, proti které nejsou námitky, je takzvaná metoda přirozená. Ta není vlastně ničím, co by přímo početí bránilo. Metoda přirozeného plánování rodičovství (u nás často označována zkratkou PPR) spočívá v zásadě v rozpoznání a respektování neplodných dní ženy, tedy dní, kdy k početí nemůže dojít. Metody zjišťování těchto dnů se lety zdokonalují a řada manželských dvojic bez problémů uspořádá svůj sexuální život podle neplodných dnů v období, kdy mají dobré a jasné důvody vyhnout se početí dítěte, aniž by sledovali sobecké zájmy. Kromě jiných obtíží má tato metoda dvě "nevýhody": vyžaduje určitý zácvik (což dá mnohem víc práce, než napsat recept) a nedá se na ní vydělat (na rozdíl od hormonálních přípravků. Proto bývá v běžné"antikoncepční propagandě" dost málo ceněna, případně pomlouvána.

Myslím, že toto, co říkám, pro první orientaci stačí. Když se manželská dvojice dostane do praktických starostí s antikoncepcí, má dnes možnost najít v křesťanských poradnách a u vyškolených poradců kvalifikovanou radu. Tito poradci ale často říkají, že je dobré, naučí-li se žena rozlišovat své plodné a neplodné dny od počátku manželství, dříve, než je antikoncepce aktuální. Je to jistě moudré, není ale mým úkolem zde probírat odborné medicínské otázky. K tomu je zde literatura (dr Šipr, dr Rotzer a další) a zmíněné poradny a poradci. V každém případě by se ale antikoncepce neměla stát otázkou jen technickou (jak to udělat?). Musí být chápána v celku života manželů popřípadě rodiny tak, aby manželství i rodina prosperovala.

Nyní bych ještě rád něco poznamenal k rodičovství jako takovému. Je to velký životní úkol a je škoda, že ho většina lidí plní jako naprostí amatéři. Všichni rodiče se učí na svém prvním dítěti, to dítě to sice přežije, ale je přece jenom dobré, když se ti rodiče mohou občas něco dozvědět od druhých. Vždy je potřeba vědět o trochu víc, než jen to, co bylo u nich doma. Dále je také nutno vědět, že dítě je dar, že je jim svěřeno do péče, aby ho potom pustili do světa, že patří Bohu a je-li pokřtěno, je jeho vlastním dítětem a rodičovství je role, z jejíhož provedení se rodič bude jednou Bohu zodpovídat.

Rodičovství předpokládá manželství. Aby se mohlo dobrému rodičovství dostát, je třeba pěstovat v manželství jednotu. Rozvod není pro děti řešením, ale vždycky katastrofou. Rodičovství, dobré rodičovství, se dá realizovat jen v úplném, fungujícím a stabilním manželství. Jsou to sice základní a banální pravdy, ale je třeba si je jasně vymezit.

Teď pouze zopakuji, co jsem již říkal. Jste-li křesťané a křesťané skutečně věřící, pak žádný problém neřešte a neluštěte bez Boha. Nezříkejte se ale kvůli tomu pomoci odborníků - lékaře, psychiatry, psychology, sexuology atd. můžete ve svém životě potřebovat. A na druhou stranu to všechno má být včleněno do celku mé víry v Boha, do celku mého obrazu světa, odvozeného z Písma. Chtít vyřešit nějakou složitou situaci jenom s odborníky, bez Boha, to je pro křesťana vždy nedostatečné a nebo zase jen říkat: "Pane Bože, pomoc..." tam, kde mám jít k zubaři, protože to já nerad a bojím se toho, je vždy chybné.

A na závěr zopakuji ještě jednu věc a to, že manželé mají být spolu schopni hovořit o všem, tedy i o věcech zcela intimních. Citlivě, vkusně, s taktem, ale o všem. Naopak zase ne všechno jsou manželé schopni vyřešit sami a občas to jinak, než s pomocí někoho dalšího, nejde. Není ale možné, aby jeden z manželů použil toho třetího jako zbraň proti svému partnerovi. A naopak on nemůže mezi nimi dělat soudce, někdy stačí, když je pouze vyslechne. Opravdu těžké je, chce-li jeden o problému mluvit, řešit ho a druhý za žádnou cenu ne. Existují i těžkosti, které vyřešit nelze, které je nutno nést a pokud je člověk nese s ochotou, pak pro něho mohou být i zdrojem vnitřní radosti a uspokojení.

OBSAH:

1. Jak katolická církev chápe manželství
2. Psychologie a teologie partnerských vztahů
3. Vztahy k rodičům, přátelům a církvi
4. Spiritualita manželského života
5. Konflikty a jejich řešení
6. Manželství a sexualita
7. Obsah a výklad manželského slibu

Kontakt na autora: opatrny@vira.cz

Publikaci vám na požádání rádi zašleme poštou.