4. Spiritualita manželského života

To, co nyní budu říkat, je určeno těm, kteří křesťany jsou, v zásadě křesťansky žijí a základy křesťanské víry jsou jim zřejmé.

Co rozumíme spiritualitou nebo specifickým duchovním životem manželů? Nejdříve to vezmu z trochu jiného konce. V osmé kapitole listu sv. Pavla Římanům čteme: "Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: 'Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku.' Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem si jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu" (Ř 8, 31 - 39).

Výše uvedený text považuji za velice důležitý a chci jím demonstrovat, o co vlastně v křesťanském životě jde. Řadě lidí se zdá, že člověk je křesťanem především proto, aby byl hodný, nebyl smutný, měl sílu k dobrému, mravnému, plodnému životu. Někdo si myslí, že být křesťanem je dobré proto, aby měl něco extra, něco svátečního, co ve všední den nepotřebuje, ale ve svátek ho to osvěží - a to už vůbec není pravda. Proč se tedy potřebujeme starat o to, abychom věřili, abychom byli křesťany? Proč se vůbec potřebujeme modlit? Proč potřebujeme číst Písmo? Proč potřebujeme chodit do kostela a ke svátostem? Na to je řada vysvětlení. To, jak vše nyní shrnu do jediné věty, není vysvětlení jediné a univerzální. Potřebujeme se modlit, chodit do kostela, zaobírat se vírou, číst Písmo, chodit ke svátostem proto, abychom věděli, že Bůh není proti nám, ale pro nás, abychom věděli, že si nás Ježíš zamiloval a abychom to věděli natolik, že na tom dokážeme stavět.

Křesťanský život, to není jen ušlechtilý život, správný život v tom směru, že člověk nedělá nesprávné věci, život s "pojistkou", že vše s námi dobře dopadne, život, v němž jsou těžké věci nadlehčovány někým dalším, ale život, postavený na jiném základu, než jen na sobě, život, jednoznačně založený na skutečnosti, že Bůh není proti mně, ale pro mne, že mě nechce ztratit, ale najít, že mě nechce zapudit, ale přivést k sobě, že mě dá zdroj, z něhož mohu k tomuto životu čerpat sílu. A to ať jsou okolnosti života jakékoliv. Písmo o tom mluví jedním velice jasným a známým obrazem - obrazem o moudrém a pošetilém muži. Moudrý muž postavil svůj dům na skále. Když přišel příval a vody, dům se nepohnul. Pošetilý muž postavil dům na písku. Přišel příval, přišel vichr a dům padl (Mt 7, 24 - 27; L 6, 47 - 49). Každý člověk je zkoušen zdánlivou výhodností zla nebo těžkostmi, které ho v životě potkávají. I kdyby člověk nebyl vůbec zkoušen, pak bude vyzkoušen ve smrti. Vyzkoušen, co stavba jeho života unese a ve smrti stavba života neunese nic. Vše se zřítí a my, se vším, co jsme udělali a vykonali, umřeme. Tam, kde je stavba života postavena na skále, nezřítí se ani ve smrti. To je vzkříšení. Nejde ale jen o smrt, jde o všechno to, co je před ní, o to, na čem já stojím. Stojím na lásce, kterou hledám a nikdy ji v plnosti nenajdu, nebo na lásce, kterou jsem dostal a je nevyčerpatelná? Stojím na tom, že si svá práva za jakoukoliv cenu vydobudu, nebo na tom, že je zde někdo, kdo právo mého života dává? Samozřejmě, že lidé mohou z křesťanství ledacos přejmout - někdo, že se nemá lhát, jiný, že se nemá krást, další, že je možné se občas pomodlit a další to, že jde v neděli do kostela, či úctu ke svátečnímu dni vůbec. Jsou to všechno moc hezké a dobré věci, ale pořád ne jádro křesťanství, které znamená postavit svůj život na nový základ, který mi byl darován. Dá se to říci ještě jinak: nechte se Ježíšem vytáhnout z jakékoli neutěšenosti, nesprávnosti, či nedobroty, v které se nacházíte a nechte se postavit na tento pevný základ Boží lásky k nám. Velmi důležité je, do jaké míry se naučím být trpělivý, vytrvalý, spolehlivý, pravdomluvný, odpouštějící atd., ale není to základ. Základ je přijetí toho, co jsem od Krista dostal, přijetí Boží záchrany, přijetí lásky projevené v Ježíši Kristu, zkrátka přijetí nové podstaty svého bytí. Řada lidí se sice shodne na tom, že je správné být dobrý, že dobro by se mělo podporovat, že je dobré respektovat ještě někoho nad sebou, ale to ještě není křesťanství, neboť zjistí, že se sice na tom všem shodnou, ale zdaleka to nedokáží realizovat - zjistí, že jsou slabí a zcela nevyhovující, protože při řadě příležitostí o tyto skvělé myšlenky přijdou.

Křesťanství přichází člověka zachránit, postavit na pevnou půdu, na níž může unést věci příjemné i nepříjemné, nové i staré tak, že vše směřuje k dobru. Jinými slovy řečeno, stát se křesťanem znamená uvěřit v Ježíše Krista a přijmout jeho záchranu a udělat ho Pánem svého života, udělat ho nejdůležitější směrodatnou osobou svého života, jít s ním po cestě a přijmout jeho pomoc. Hezky se to řekne, ale hůř se to dělá.

Vždy existuje spousta věcí, které se staví do cesty dobrému. Je sice možné umístit Písmo sv. na čestné místo v rodině, kde ho každý uvidí, ale nikdo ho nebude číst. Je možné slevovat z toho, co jsem jako křesťan chtěl dělat a jak jsem to chtěl žít, protože mám starosti a nakonec druzí lidé to dělají také tak. Člověk se tak může dostat do situace, kdy mu na jeho křesťanství zbudou jen krásné vzpomínky a fotografie z kostela, kde měl svatbu. První "probuzení" přijde s narozením dítěte a jeho křtem, když se pan farář zeptá rodičů, jak to, že je v kostele ještě nikdy neviděl. Oni udělají nějakou tu sebekritiku a řeknou, že to musí nějak udělat, ale za chvíli zase zjistí, že nemají čas. Po letech je "proberou" opět jejich děti, když se jich v pěti, šesti letech začnou vyptávat a nebo, jsou-li rodiče poctiví, začnou je vodit na bohoslužbu slova pro děti. Nyní rodiče zjistí, že dítě pomalu vniká do světa, který oni neznají. Na jedné straně je to malér a na druhé štěstí. Znám některé lidi, které k víře probudili právě jejich děti.

V první řadě musí člověk vědět za čím v životě jde a neustále si to připomínat. Jinak se může stát, že mu životní starosti nejdříve odvanou křesťanskou praxi, potom a současně s tím i křesťanské smýšlení a člověk tak ztratí podstatné jistoty svého života. Začne být, jak se říká, ve vzduchu a to samozřejmě není dobré. Z nejistoty začnou lidé dělat hlouposti, začnou se chytat falešných nebo nesmyslných jistot, popř. žádných a jen se nechávají rozhlodávat strachem. Člověk může mít různé strachy, např. že nebude stačit v práci, konkurenci, sousedům, že ho ten či onen člověk zklame, že... Jakmile stavíme na sobě či na tom, co jsme sami vytvořili, stavíme na něčem značně ohrozitelném, což musíme buď neobyčejně tvrdě hájit nebo jsme ohroženi strachem a to je případ častější. Ono nejde jen o to, zachovávat křesťanské způsoby života, povinnosti - musím se modlit, musím chodit do kostela, musím číst Písmo - jistě, to všechno se opravdu musí, nemá-li se má víra zhroutit, ale hlavně jde o mé zakotvení v pevném základu, který mě unese i v neštěstí, nepohodě, obtížích a katastrofách, které vždy mohou přijít a také občas přicházejí a který je tak pevný, že já budu schopen nést i svého životního partnera v jeho slabých chvílích.

Křesťanství není jen pro přizdobení života, ani cukrle pro ty, kdo pořád kňourají. Je to základ a síla, který člověk musí opatrovat. Nyní si řekneme, co to konkrétně v životě křesťanských manželů znamená. V začátku to znamená hned dvě věci.

Za prvé, že se manželé budou snažit ve svém křesťanství v manželství nějak sjednotit a za druhé, že si ale vzájemně ponechají životní prostor. Zní to sice trochu paradoxně, ale je to tak. Jesliže se manželé zásadně modlí odděleně, o Bohu spolu nikdy nepromluví ani slovo, natož aby se spolu pomodlili, a navíc chodí každý do jiného kostela, pak takový stav není dobrý. Neboť v manželství se všechny věci sdílejí nějakým způsobem společně, a to jak věci důležité, tak nedůležité. Ale zase na druhou stranu, když se rozhodnou, že budou dělat vše jen společně - ráno se budou spolu modlit, večer se budou spolu modlit, do kostela půjdou vždy spolu, za chvilku zjistí, že to také tak nejde. Buď jeden nebo druhý se bude cítit svým partnerem utlačován, popřípadě se budou cítit nespokojeně oba, nakonec zjistí, že to tak nejde a může se stát, že upadnou do toho prvního extrému, neboť jejich idelál byl zcela nereálný. Správná cesta je samozřejmě někde uprostřed mezi těmito dvěma extrémy.

Začneme tím nejjednodušším, mezilidskou komunikací. Nemá-li se víra v životě manželů stát něčím přinejmenším "prapodivným", musí se o ní a o věcech s ní souvisejících umět spolu bavit. Vždyť manželé by měli být schopni spolu mluvit o všem. Vzhledem k tomu, že o cenných a důležitých věcech člověk nemluví na každém rohu, oba potřebují k rozhovorům o víře pocit bezpečí. To znamená, jistotu, že výpovědí o své víře se v očích druhého ani neponíží, ani nezesměšní. V některých manželstvích se to ale bohužel vyskytuje. Je vždy nesnadné, když si jeden vůči druhému osobuje právo učitele, postaví se do role pedagoga a ze svého partnera udělá naprosto nemožného žáka, kterého nevyhodí ze třídy jen proto, že školní docházka je povinná. Takový stav je neúnosný a nelze se schovávat za svatost křesťanských věcí. Manželé musí být spolu schopni komunikovat o věcech víry a základem je, že se nebudou navzájem ponižovat. Nezapomeňte na to, že v otázkách, týkajících se našeho nitra, jsme všichni zranitelní, i když to neznamená, že se budeme jenom vzájemně hýčkat, to by byl druhý extrém.

Druhá, neméně důležitá věc je, aby projevy zbožnosti byly oběma stranám stejně přijatelné. Není možné, aby to, co byl člověk zvyklý dělat doma, nebo v nějakém společenství, bezohledně uplatňoval v manželství. K tomu je zapotřebí vzájemná domluva a vytvoření si určitého stylu křesťanského života. Nejjednodušší je, začnou-li spolu chodit do kostela. Je ale nutné, aby tam nejen šli, ale aby šli spolu! Znám případy, kdy manželé po celá desetiletí chodí každý do jiného kostela, případně o jednom z nich se ani neví, kam vlastně chodí. To je velice nepříjemný nesoulad ve velmi důležité věci. Jiná věc je, když se jim narodí děti. To pak nastane situace, kdy se několik měsíců a třeba i roky, musí manželé v chození do kostela střídat, neboť ty děti jsou příliš malé, ještě celou mši v kostele nevydrží atd. Je to sice nepříjemné, ale pokud manželé tuto skutečnost považují za trochu bolavou, pak je to zdravé. Jiná otázka je rytmus církevního života. Je, mírně řečeno, nešikovné, aby manželka na Hod Boží vánoční vyhlásila generální úklid a manžel se dal do přesekávání "futra" u dveří. Slavení svátků si lidé nesmí nechat ukrást, i když dnešní společnost nezná rozdíl mezi svátkem a všedním dnem. Řada lidí v dnešní době neumí slavit nic - umí se jen opít, to je jediný projev jakékoliv oslavy a na vesnicích je řada lidí, která už neumí doma chodit jinak než v trenýrkách nebo montérkách. Nenaučíme-li své děti slavit svátky, připravíme je o jeden podstatný a motivující prvek života.

Další nedílnou součástí společného života manželů je modlitba. Zde je potřeba velká vzájemná citlivost. Začneme od rodin více méně ateistických, které si ale velmi zakládají na tom, že se jedenkrát za rok, na Štědrý den, pomodlí. Je to sice hezké, ale je to zoufale málo.

Pak jsou zde lidé, kteří se sice modlí, ale zásadně každý zvlášť a potají, neboť mají strach, že se jim jejich partner bude smát. I když v určité situaci může být oddělené modlení jediným možným řešením, nemá to být stav trvalý. Na druhé straně zase jen společná modlitba také není optimální, vždyť tak to přece není ani v klášterech. Stejně jako je nutné, aby manželé byli spolu schopni o důležitých věcech mluvit, tak by měli být schopni se za ně společně modlit. Neboť jsme-li křesťané a jde o nějakou důležitou věc, pak náš lidský rozhovor není tou úplnou a vyčerpávající formou komunikace. Musí zde být ještě rozhovor s Bohem. Jestliže manželé nejsou schopni společné modlitby ani za rok, ani za tři, pak by se ji měli naučit, tzn. najít způsob, jak se spolu modlit, jak společně číst Písmo, jak si spolu povídat, a dohodnout se, jak toto všechno dělat, aby to nebyla ani pro jednoho otázka donucení. Je-li jeden z nich aktivnější, pak je třeba ho tlumit - ne tak aby ochladl, ale aby byl schopen na svého partnera počkat.

Stává se, že jeden z manželů začne chodit do společenství křesťanů, kde se čte Písmo sv., nebo kde se modlí, a velmi se tím nadchne. Možná, že mu ten druhý řekne: "Tak si tam běž, když ti to dělá radost, já jsem rád (ráda)!" Pokud to řekne s naprostou upřímností, pak je to vpořádku. Ale ten, kdo do takového společenství chodí, si musí velmi pečlivě hlídat, aby nepropásl sebemenší náznak, že se to tomu druhému přestává líbit. V takovém případě udělá moc dobře, když tam na chvíli přestane chodit, neboť když nepřestane, začne to nechtěně svému partnerovi zošklivovat a tím pádem zpětně i sobě. To je pak velká škoda. V manželství nikdy nelze říci: "Tohle je moje správná, svatá cesta a tudy já jedu. Jestli se jí (mu) to nelíbí, tak je to její (jeho) chyba. Mně je to fuk!" Takto to nejde. Manželé budou svou nestejností ve víře (jednou je napřed on, pak zase ona) trpět celý život a dokonce jí musí trpět. Trápí-li se manželé nějakým nesouladem ve svém vlastním životě, pak je to v podstatě prospěšné. Nejedná se o zálibu v utrpení, ale utrpení je signálem toho, že chtějí mít svůj vztah co nejlepší a chtějí ho stále upevňovat. Takové utrpení člověk přijmout musí, přijmout ho a trpělivě nést s nadějí, že se vše pomalu vyrovná. Jakmile ho však člověk nepřijme, začne přímo nebo nepřímo svého partnera trestat za to, že je jiný. To je velmi zlé, neboť nestejnosti v jejich víře zde budou stále a to, že je jednou napřed ona, podruhé on, je naprosto vpořádku. Na druhou stranu ale nesmí být ten rozdíl mezi oběma partnery příliš veliký, protože pak ten slabší přestane následovat toho, kdo je už daleko vpředu a může se i otočit a jít někam úplně jinam.

V manželství, kde je jeden víc a druhý méně věřící nebo jeden věříci a druhý ne, lze dosáhnout zpravidla dvou účinků: buď ten nevěřící víru svého partnera přijme a nebo mu ten věřící víru tak zprotiví, že on už s tím nechce mít nikdy nic společného. Je zde ještě třetí možnost a to, že oba odpadnou. Ale to by se nikdy stát nemělo. Mám-li něco krásného, pak sice toužím po tom, aby to ten druhý také poznal, ale nesmím mu to vnucovat každý den.

K vedení katolického života v manželství neoddělitelně patří svátosti. O té první, o svátosti manželství zde mluvíme vlastně pořád, ale pak jsou ještě další.

Člověk, který přijímá svátost manželství by měl být biřmován, měl by být plně uveden do křesťanského života. Někdy tomu tak není a dohánět to pak na poslední chvíli nemá žádnou cenu, ale také se to nesmí nechat být.

Nejčastější svátostí je eucharistie. Oba partneři potřebují cítit naprostou svobodu v tom, kdy k přijímání půjdou. Není naprosto myslitelné, aby ten, který k přijímání nešel, byl vzápětí svým protějškem vyslýchán, co že to zase provedl. Osobní právo respektovat své vlastní svědomí musí zůstat nedotčeno. Na druhé straně je velice špatné, chodí-li jeden k přijímání pravidelně, zatímco druhého se to netýká a přitom se ale považuje za dobrého katolíka. Ten první se za toho druhého musí mnohem více modlit, než aby mu cokoliv vnucoval a napomínal ho.

Další otázka se týká svátosti smíření. Člověka může hrozně moc mrzet, nechodí-li někdo ke zpovědi, zvláště je-li to člověk, kterého má velice rád, na kom mu moc záleží - ať už je to jeho životní partner či potomek. Ale musí si pořádně rozmyslet, než se ho na to zeptá. Domnívám se, že v manželství uděláme lépe, pověříme-li touto otázkou někoho jiného. V oblasti svědomí jsme všichni velice zranitelní a taková necitlivá otázka může člověka buď zablokovat, nebo posunout na pozici nějaké nepravdy, podvodu. Je samozřejmě dobré, mají-li manželé společného, dobrého zpovědníka. Ale nemusí to platit vždy. Může být naopak velice prospěšné, když má každý svého zpovědníka a jen vzájemně vědí, kdo to je, aby věděli, s kým je jejich partner v kontaktu. V každém případě je ale nutné, aby konfliktní záležitosti nevyřizovali manželé jen ve svátosti smíření, ale i mezi sebou. Je všeobecně známo, že se člověk nemůže smířit s Bohem, není-li smířen s lidmi a v manželství to platí ještě mnohem ostřeji. Není možné chtít odpuštění od Boha, jestliže jsem neodpustil svému životnímu partnerovi. Nemohu se smířit s Bohem, když v partnerském vztahu také nebo jenom mou vinou žádné smíření není. To by pak ode mne byla hrubá nepoctivost. Neznamená to ale, že si mohu smíření vynutit, kdy mě napadne. Jsou věci, které nejsou řešitelné hned, potřebují svůj čas. V každém případě je však svátost smíření, pokud je správně pochopena a dobře žita, obrovskou pomocí pro každého člověka a zvláště pro manžele.

Na závěr řečeno -
manželé se musí naučit žít své křesťanství v manželství. Je všeobecně známo, že každá změna v životě, nemusí to být jen vstup do manželství, ale např. změna zaměstnání nebo bydliště, vyžaduje obnovení duchovního života. Člověk se musí naučit žít s Bohem i v těchto nově nastalých podmínkách. Obzvláště zřetelné je to právě v manželství a oba partneři musí mít spolu trpělivost a i přiměřenou dávku optimismu. Velice zlé je jen to, když na křesťanství pod tlakem všedních starostí již nezbývá čas, když se odsune mezi zbytečnosti. Málo platné, nikdo nemůže proto, že má mnoho práce a nemá čas na jídlo, celý měsíc nejíst nebo vůbec nespat. Mám-li mnoho práce, musím úměrně tomu jíst i spát. Je-li tedy život v rodině trvale zátěžovou situací, pak tím víc taková rodina potřebuje žít s Bohem, přijímat od církve všechny pomoci, které jsou jí nabízeny a starat se o to, aby všichni její členové vždy bezpečně věděli, že Bůh je s nimi - a tak tedy, kdo proti nim, že je nic a nikdo nemůže od lásky Boží, projevené v Ježíši Kristu, odloučit a že v jeho moci mohou zvítězit v každé situaci. O tomto potřebuje být každý člověk neustále ujišťován. Správný katolík není hodné dítě, které až do smrti dělá jen to, co se v dětství naučilo, ale člověk, který pochopil, co mu Bůh dává, je pro to rozhodnut a dělá vše pro to, aby z této plnosti Božích darů skutečně žil. Právě žitá víra přetváří náš život k dobrému, je silou k životu, nejen pro nás, ale i pro druhé. Je to síla, která je službou lidem okolo nás, je kvasem společnosti. Nikdy nesmí být chápána jako věc nadbytečná, nepovinná, sváteční, jako pouhý zvyk, který si do života přinášíme z dětství a dále s ním už nic neděláme.

OBSAH:

1. Jak katolická církev chápe manželství
2. Psychologie a teologie partnerských vztahů
3. Vztahy k rodičům, přátelům a církvi
4. Spiritualita manželského života
5. Konflikty a jejich řešení
6. Manželství a sexualita
7. Obsah a výklad manželského slibu

Kontakt na autora: opatrny@vira.cz

Publikaci vám na požádání rádi zašleme poštou.