Jestliže chce někdo vstoupit do manželství a přitom si začne říkat: "No, ale co maminka, a na kulečník taky nebudu moct chodit a co tomu řekne strejček a tetičky, když vždycky chtěli, abych si vzal ..." Když někdo tedy začne takto uvažovat, co a jak jeho příbuzní, není ještě pro manželství zralý. Abyste mi rozuměli, vůbec nejde o to nebrat v úvahu, co mi na to někdo z příbuzných a přátel řekne, to je velice potřeba dobře a jasně slyšet a reagovat na to, ale nakonec musí mít člověk ochotu naplnit slovo Písma, které jsem zde již citoval: "Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem" (Gn 1, 24). Není-li člověk schopen opustit, není schopen ani přilnout a, jak se lidově říká, sedí na dvou židlích. Vzpomínám si na jedny přátele mých rodičů, byli to bezdětní manželé, kteří nás přiváděli v úžas tím, že ve svých padesáti letech - jejich rodičům bylo přes sedmdesát, ale nemohoucí nebyli - trávili Štědrý den každý u svých rodičů, tedy odděleně. To zajisté signalizuje, že se ti lidé vlastně zcela neosamostatnili. Nebo znám jedny manžele, mají tři děti, a po obvyklých otázkách, jak se mají, co děti, jak já se mám, se okamžitě dostaneme k problémům s jednou nebo druhou babičkou a přitom jsou to lidé, kteří jsou spolu již dvacet let. To je naprosto nezdravé. Zde nejde o to, že by babičky byly na pokraji smrti, vůbec ne, ony jsou zdravé, ale ti lidé nejsou od nich stále odpoutáni.

Jsou situace, to se týká spíše těch mladších, kdy manželství trpí a nakonec zcela zahyne na nezřízený vztah jednoho z partnerů ke svým přátelům. On - bývá to častěji u mužů než u žen, není schopen přeorganizovat okruh svých přátel a budou-li mu trvale bližší než jeho vlastní žena, nemůže se s tím ona pochopitelně smířit.

Nejdříve ale začneme vztahem k rodičům, který je často nejproblematičtější. Opět si připomeneme slova Písma, která musí být člověku jasná: "Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem" (Gn 1, 24) a ještě ten Ježíšův dodatek: "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!" (Mt 19, 6). Jak jsem již řekl, člověk musí opustit, aby mohl přilnout. Manželé mají být jednou bytostí, a je tím míněna opravdu bytost. Mají se nějak sjednotit ve všech úrovních lidského bytí, ve všech vrstvách lidské osobnosti. Tento požadavek je zde i přesto, že toto sjednocení nemůže být nikdy hned a dokonalé. Za normálních okolností je pro každého nejbližším člověkem rodič. Nemusí být ideální, může být i problematický, potomek s ním může mít i různé konflikty, hádat se s ním, ale pořád je to člověk nejbližší. Člověk může také přilnout k sourozenci, ale to je něco jiného (pokud není o patnáct let starší a nenabývá tím tak trochu rodičovských rysů), protože jsou oba na stejné úrovni. To znamená, že to může být sice člověk velice blízký, ale ne překážející manželskému vztahu.

Vztah k rodičům, to je něco naprosto jiného a jedinečného. Někdy tento vztah může být nahrazen vazbou k babičce či dědečkovi, ale to není tak časté, pevné a trvalé. Při vstupu do manželství musí tedy člověk tuto vazbu najednou změnit. Do slova a do písmene, musí změnit! Protože, a znova to opakuji, neopustí-li, není schopen přilnout. Teď by mi mohl některý rodič namítnout: "Co to ten člověk říká? To mě moji potomci mají opustit, a až budu nemohoucí, tak se na mě vykašlou?!" Nic takového neříkám. Nejnázorněji to lze vyjádřit takto: vstupem do manželství je třeba přerušit onu pomyslnou "pupeční šňůru" mezi rodiči a potomky, aby ti byli schopni samostatného života. Nebo řečeno ještě jinak: za normálních okolností má člověk ve vztahu k druhým lidem na prvním místě rodiče, to jsou ti nejbližší, pak třeba sourozence, potom nejbližší přátele atd. Uzavřením manželství se musí na první místo, doposud zaujímané rodiči, dostat životní partner. Musí být přijat za nejbližšího a musí jím i zůstat. A rodičům patří místo druhé a třetí, sourozencům a přátelům čtvrté a páté atd. Řeknu to velmi tvrdě: kdo rodiče lituje a řekne si, že to tak nejde, že by to maminka nepřežila, kdyby se oženil a odstěhoval, tak není způsobilý pro manželství.

Takový vztah bývá nejčastěji mezi matkou a synem, zvláště tam, kde otec buď zemřel, nebo nefunguje tím správným způsobem. Tím vznikají velice špatné dispozice pro manželství a může se stát, pokud se syn včas od matky neodpoutá a hlavně, jestliže ho ona nepustí, že sice sem tam nějakou tu známost naváže, ale buď z toho nic není, nebo je z toho katastrofa. Protože on bude mít pořád tendenci vracet se zpět k mamince a ve svém novém domově nikdy pořádně nezakotví. Tyto vztahy mají svá různá specifika, ale nejčastěji to bývá tak, že maminka je zvyklá mít o své děti neustále strach a o syna zejména, protože ten je často považován za individuum, neschopné se o sebe postarat. Někdy to je, bohužel, pravda. Je-li maminka obzvláště pečlivá přesvědčuje-li neustále sebe i svého syna o tom, že on se sám o sebe nemůže postarat, pak ho o tom často úspěšně přesvědčí. Muž, který se o sebe vůbec neumí postarat, je katastrofální postavou, ať už žije v manželství, nebo v celibátu.

Dejme tomu, že je zde tedy vypěstována tato vazba a maminka po velkém zdráhání a váhání dovolí, aby ho tedy "ta cizí ženská" vzala do péče. Jenže, "ta cizí ženská" je za prvé mladá, za druhé nezkušená a za třetí, a to je nejhorší, cizí. A je tudíž v permanentním podezření, že to nedělá dobře a co víc, může být kontrolována a ještě i zastupována čilou a všudypřítomnou maminkou. To je pak opravdu katastrofa! To mohou přežít jen ty nejodolnější povahy a nejsvětější bytosti. Je třeba si uvědomit, že nikdo jiný, než právě syn té hodné maminky, v tom nemůže udělat jasný přádek. To znamená, že musí skutečně přilnout ke své manželce a nesmí vpustit nikoho z rodičů, jmenovitě ne matku, mezi svou ženu a sebe. Zní to sice velice krutě a tvrdě, ale říkám vám zcela odpovědně, že jinak to manželství nemůže prosperovat a někdy ani existovat. Neznamená to, že by jim babička neměla vůbec pomáhat, ale opravdu pomáhat a ne vést. Pomoci tam, kde je o to požádána a ne tam, kde ona rozhodne, že je to zapotřebí.

Přilnutí jednoho k druhému je pro manželství věcí nezbytně nutnou a musí se soustavně a důsledně dodržovat, od první hodiny po svatbě. Ti dva jsou si teď nejbližší. Oni to musí dodržovat a jejich okolí respektovat. Chtějí-li to odkládat dva, tři měsíce, půl roku, aby si rodiče zvykli, aby vše nebylo tak najednou a chovají-li se tak, jak se chovali do svatby, je to k ničemu.

Již jsme si říkali, že pro rodiče je svatba na jedné straně radost, ale na straně druhé je to věc nepříjemná. Ale nedá se nic dělat. Rodiče své děti vychovávají proto, aby je propustili, aby byly samostatné. Běda rodičům, kteří své děti vychovávají pro sebe, aby jim zůstaly, aby je poslouchaly, aby je zobrazovaly, aby od nich nikdy neodešly. Zásadu, že životní partner je ten nejbližší člověk, je potřeba dodržovat i v praxi. Není možné, aby např. ve společnosti více lidí dal manžel za pravdu někomu jinému, proti své ženě. Tedy, možné to je, ale je to katastrofa. Samozřejmě, že nemůže říkat, co si nemyslí, ale může mlčet. Dokonce bych řekl, že musí mlčet. Nebo být diplomat a odvést řeč někam jinam. Nemůže ale shodit svou ženu před ostatními, a naopak. Partnera sice není někdy někdy možné před druhými ubránit, ale je neúnosné ho shodit.

Měl jsem jednoho příbuzného, který mě o tomto velice krásně vyprávěl. Bydleli s manželkou řadu let u jeho rodičů, udělal dvě kuchyně a vařili tedy extra. A on říkal: "To bych raději umřel hlady, než bych si řekl mámě o jídlo, než přijde moje žena domů. To nejde." Jakmile začne maminka nahrazovat manželku, je to velice nenormální. Samozřejmě, když toto říkám, nemyslím tím, že je ideální, když potomek s rodiči nemluví, svatbu má tajně a oddělí se od nich tak, že oni po něm vyhlásí celostátní pátrání. Je třeba si uvědomit, že prakticky každé mladé manželství rodiče potřebuje. Zvláště, mají-li děti. Je ale třeba dbát, aby rodiče pomáhali a ne, aby se na ně přenesla podstatná část veškerých povinností. Je pro nás velké štěstí víme-li, že nás vychoval táta a máma a ne dědeček nebo babička. Může to být dobré nouzové řešení, ale za ideální to považovat nelze.

Vstupuje-li člověk do manželství, musí tedy podstatně změnit svůj vztah k rodičům. K tomu jen malý dodatek - i k sourozencům. Bývají mezi nimi vztahy různé, někdy velmi volné, někdy velmi těsné. A může být velice nepříjemné, dají-li si sourozenci najevo, jak si báječně rozumí ve chvíli, kdy si jeden z nich velmi nerozumí se svou ženou. To se snáší jen těžko. Bratr nebo sestra musí mít vždy určitý odstup od rodiny svého sourozence. Přijdu-li ke svému bratrovi do jeho domácnosti, nemohu se u něho chovat tak, jako když jsme byli spolu sami doma jako sourozenci. Teď je jiná situace. Já musím respektovat jeho rodinu, tzn. jeho ženu, děti, jejich domácí zvyky a nemohu říci, že "u nás to bylo jinak, tak co." To nelze.

Je zde ještě jeden problém. Ten samý, ale poněkud naruby. Pořád jsem mluvil o přílišném přilnutí, ale může to být ještě naopak - on zjistí, že jeho švagrová nebo švagr, tedy sourozenci jeho ženy, tchán nebo tchyně, jsou naprosto nesnesitelní. On si zkrátka vybral svoji milovanou polovici a teď se mu "dostalo naváženo ještě několik kg příbuzných." Ale ty on si neobjednal. Jistě, bere si svou ženu a ne všechny ty příbuzné, ale je otázka, nakolik jsou příbuzní oddělitelní od té jeho ženy a naopak. Tady je jedno z velice důležitých polí skutečné lásky, na němž lze ukázat, že skutečná láska neznamená, že člověku "buší srdíčko", když vidí svou polovičku, ale že je schopen vzít tu těžkost, kterou mu ona s sebou přinese. Tak například on s sebou do manželství třeba přináší svého nesnesitelného bratra, ale musí být taktní a nezvat ho každý den na večeři nebo mu poskytnout volný pokoj v bytě, a zase na druhou stranu se ho přece jen úplně nezřekne. Ona musí nějakým způsobem toho jeho bratra přijmou, i když je to těžké. Nejrozumější je, udělá-li se potom jakýsi modus vivendi, zavedený způsob, snesitelný pro obě strany. V žádném případě není možné, aby jeden z manželů poskytl svému sourozenci ve své rodině naprostý domov, když s tím ten druhý nesouhlasí. Je to stále stejný princip - mezi dva lidi v manželství nesmí nikdo vstoupit. Týká se to i dětí.

Ty se také někdy mohou stát dělicím prvkem mezi manželi. Jsou to klasické situace: zvláště první dítě v prvním roce upoutá zcela pozornost maminky a manžel si začne připadat zbytečný. Může se podle toho zařídit a jde si hledat někoho, pro koho zbytečný nebude. Ještě vyhrocenější situace nastane, je-li dítě dlouho nemocné, nebo má trvale špatné zdraví, protože zde číhají dvě nebezpečí. Za prvé, že se dítěti věnuje neúměrná péče na úkor jednoho z manželů, a za druhé, že dítě tou přílišnou pozorností samo trpí. Stává se nevychovaným, rozmazleným nebo přetíženým přehnanou rodičovskou pozorností. Zvláště u nemocných dětí je třeba dávat pozor na to, aby se k nim rodiče chovali normálně, aby se jim nesnažili jejich nemoc stále vynahrazovat.

Další choulostivou záležitostí jsou přátelé. Tím se dostáváme k další lidské vlastnosti - k žárlivosti. Žárlivost je, nebo může být, veliký problém. Kdyby někdo ani trochu nežárlil, troufal bych si říci, že buď není normální, anebo že jeho manželství je zřejmě velice podivné. Trocha žárlivosti patří ke každému opravdovému vztahu. Záleží-li člověku na svém partnerovi, pak je citlivý na to, jak se na něho druzí dívají. Chorobné je, jestliže něčí ohlédnutí se za manželkou na ulici pokaždé vyvolá domácí hádku. Taková chorobná žárlivost skutečně existuje a je třeba o tom vědět. Nikdo si nesmí myslet, že projeví-li se enormní žárlivost ve známosti, v manželství partnera přejde. Naopak, bude ještě horší. Žárlivost se může stát bodem, na němž celý vztah zkrachuje a stane-li se to před manželstvím, tak lze říci jen Bohu díky. Protože tato choroba může skutečně stále růst.

To tedy byla žárlivost ve svém chorobném rozměru, ale to přece jen není ten nejčastější problém. Častěji se setkáváme se situací, kdy jeden z partnerů má blízké vztahy ke svým přátelům, které ale pro toho druhého nejsou tak zcela smysluplné. Samozřejmě, že bývají snesitelnější přátelství, která si ti dva vytvořili až jako manželé, nebo když spolu chodili. Ale i ti nemusí být oběma stejně milí. Není ani možné čekat, že oba manželé budou mít stejný názor na všechny lidi, budou je stejně přijímat, či nepřijímat. Musí se spolu domluvit na nějakém kompromisu a vždy musí vědět, že jsou připraveni pro toho druhého ztratit jakékoliv přátele. Zní to možná tvrdě, ale jistě sami uznáte, že to ani jinak nejde. Jakmile by se např. on nechtěl vzdát svých přátel a ona je přitom nesnáší a on se jich přesto nevzdá, staví je tím proti ní a dokonce i výše než ji. U žen je to jiné. Ženy své přítelkyně pravidelně nepoutají tak dlouho. Může to být půlhodinový telefon, ale vy budete grandi - víte, že vaše žena dvakrát do týdne půl hodiny telefonuje a vy to vezmete jako součást života a teprve tehdy, až to bude půlhodina třetí, máte právo něco říci a kdyby byla čtvrtá, tak pak by bylo dobré třeba na chvilku vypnout telefon. Tyto věci jsou spíše občasné a více se stává mužům, že přilnou ke svým kamarádům v hospodě tak, že ani nemají potřebu jít domů.

Je třeba si uvědomit, že každý člověk, kterého rodina tak trochu přijme, ji ovlivní a něco do ní přináší. To na jednu stranu nemusí být špatné. Zpravidla v prvním roce manželství manželé přátele moc nepotřebují a je to tak v pořádku. Oni si na sebe zatím zvykají. Ale později se mohou přátelé ukázat jako velice vítaní, neboť provoz rodiny se může stát velice monotématický. Návštěva vytrhne lidi ze stereotypu, přináší nové informace. Zvláště pro ženy, které jsou doma s dětmi, jsou návštěvy velice důležité. Jestliže manžel, který je osm hodin v práci, přijde domů a na každou návštěvu vrčí a bručí, že on musí mít doma svůj klid, tak svou ženu, která je celý den sama doma s dětmi, velice poškozuje. Nedá se nic dělat, on má život pestřejší a ta žena potřebuje také mluvit s lidmi, kteří mají jiné starosti, než má ona a její kamarádky v parku, s nimiž se vidí každý den. Neznamená to ale, že by rodina měla být na návštěvy naprosto odkázaná. To je druhý extrém - lidé, kteří nevydrží být doma sami. Návštěvy přátel mohou svým způsobem pomoci v překonání nějakého krizového období, pokud jsou pro oba snesitelné. Mohou uvolnit napětí, které mezi partnery je. Stanou-li se ale ti dva naprosto závislí na těch, kteří k nim přicházejí, není to vůbec zdravé, protože oni by si měli především sami umět poradit se svými problémy.

Poslední část této kapitoly je vztah k církvi. Vycházím ze situace v křesťanství normální, to znamená, že člověk je věřící a církev je pro něho skutečností, ve které žije. Chodí-li někdo občas do kostela, občas se někde v soukromí modlí, občas otevře Písmo, ale jinak je "kolečkový křesťan" (tj. křesťan, kterého přivezou do kostela v kočárku ke křtu, potom ho přivezou na svatbu a nakonec ho tam přivezou při pohřbu), není to situace, kdy člověk žije v církvi. Je to situace, kdy člověk sice má s církví občas něco společného, ale spíš tak trochu jako zákazník. A to samozřejmě není ono. Křesťanství předpokládá, že člověk osobně uvěřil Ježíši Kristu, uvěřil, že Ježíš ho zachraňuje, že je jeho budoucností, že je tím nejsměrodatnějším člověkem v jeho životě a že v Ježíši k němu přichází Bůh. Každý křesťan, ať už byl pokřtěn jako dítě a pak uvěřil, nebo uvěřil a byl pokřtěn až v dospělosti, musí vědět, že křtem patří do církve, že křtem je včleněn do skutečného společenství skutečných lidí. Toto společenství tedy není spolek ani ideálních, ani stále příjemných lidí, ani lidí, jimiž by se mohl vždy a všude chlubit. Nicméně jsou to lidé víru žijící a jako celek mu ji také předali. A to je samozřejmě velice důležitá věc.

To nejjednodušší, co má křesťan s církví společného je, že se s ní modlí. Jde-li člověk na mši, nejde si jen něco poslechnout, ale jde s těmi ostatními dělat něco, k čemu jsou stejně orientováni - jde chválit Boha, obracet se k němu, prosit za něco, děkovat mu atd. Člověk bude také v církvi hledat odpovědi na různé otázky své víry a na otázky života vůbec. Jestliže se někdo považuje za křesťana a odpovědi na své otázky přitom hledá kdekoliv jinde než ve své církvi, pak v ní vůbec nežije. Další věc je, že v církvi existují svátosti, nejenom svátost manželství, ale i křest, eucharistie, biřmování, svátost pokání, svátost pomazání nemocných a všechny jsou zde pro něho a spojují ho s ostatními křesťany. Člověk, který svátosti vůbec nežije, nemá je vřazeny do svého života, žije v církvi tak trochu jako externista. Nemá žádný podíl na životě církve, nesdílí ho s ostatními křesťany. Kromě věcí, které teď říkám, si lze položit ještě jednodušší kritéria. Jsem schopen se s věřícími lidmi o své víře bavit? Jsem schopen, když je mi těžko, přijít za druhým křesťanem a hledat u něho pomoc z hlediska víry? Jsem schopen se s ním modlit, když to potřebuji? Jestliže ano, pak v církvi zřejmě žiji. Jestliže ne, pak jsem někde na okraji.

Dnes je na toto mnohostranné žití v církvi kladen větší důraz než dříve. Stále žijeme a budeme žít ve světě více méně nekřesťanském. Ve světě, kde se 30 - 40% lidí hlásí k víře v Boha. V tomto světě jako jedinci se svou vlastní vírou moc neobstojíme. Člověk si může zachovat své přesvědčení, že je Bůh a když mu není zrovna dobře modlit se k němu, ale to není křesťanská víra. Na to se zmůže kdekdo. Skutečná křesťanská víra znamená sílu k životu, neustálý zdroj, z něhož já mohu čerpat sílu, abych dokázal mít rád druhé lidi, abych dokázal nějak přežít své neschopnosti, své strachy, své špatné vlastnosti atd. Křesťanská víra je síla k životu, spojující mě s Bohem a uschopňující mě k službě druhým lidem. Tato víra se skutečně dá žít jen z živých vazeb v církvi. Jestliže je člověk nemá, měl by je co nejdříve objevit. Ale víte, jak to chodí. Chodila-li jedna generace na náboženství a v neděli do kostela, ale už ne ke svátostem, tak generace následující, když to dobře dopadne, o víře ještě něco ví, ale další už téměř nic a čtvrtá už ani neví, co to křesťanství je. Samozřejmě, že jestliže někdo žije své křesťanství jen napolo, není nikdy zaručeno, že jeho potomci přijmou stejný díl jako on. Spíš budou vědět o co jde a některý z nich se k víře snad dostane.

Hlavní je, že člověk, který objeví život v církvi, má neustále přístupný zdroj, ze kterého může brát pro svůj život. Pro svůj život, čili pro své nejbližší, s nimiž žije.

Málokdy se stane, že oba dva manželé vstoupí do manželství se stejnou úrovní víry. Velikost těchto rozdílů může být různá, od těch zcela nepatrných až po katastrofálně veliké - jeden věřící, druhý nevěřící. To vše může být, ale ať už je to jakkoliv, je nutné, aby ti lidé navzájem respektovali důstojnost svého protějšku. Znamená to, že nikdo nesmí být v manželství ponižován proto, že je věřící, nebo proto, že není. Oba dva se musí snažit tuto rozdílnost nějakým způsobem překonat, ale nemohou jeden druhého převychovávat. Je velice zlé, jestliže se z různě intenzivního křesťanství stane nástroj, kterým je jeden nebo druhý k něčemu donucován. Také ale není možné, aby se věci víry staly v manželství tabu, aby se o nich nesmělo mluvit. Má-li být manželství zdravé, musí být ti dva schopni spolu mluvit o čemkoliv. Nemá být žádná oblast, kterou mají ze svého rozhovoru v zásadě vyloučenou. Ti lidé se musí naučit spolu vycházet a spolu žít a také být spolu i křesťany. K tomu je potřeba dobrá vůle a trpělivost - bez toho to nejde. Je velice zlé, začne-li jeden z manželů být "náboženský generál". Kupodivu se tento jev vyskytuje jak u mužů, tak u žen.

Víra je dar, milost. Říká-li se, že rodiče mají více mluvit s Bohem o svých dětech, než se svými dětmi o Bohu, pak o manželství platí něco obdobného. Má-li někdo skutečný zájem na prosperitě svého životního partnera, v první řadě se za něho (a za sebe, aby nedělal chyby) modlí. Chci-li někomu pomoci k víře, mám se v prvé řadě modlit, abych sám poznal, co mám a co nemám dělat a chci-li někomu pomáhat k růstu, pak téměř vždy méně znamená více. Jen ty nejpasívnější povahy mají rády, když je někdo někam "postrčí", ale ani ony nemají rády, jestliže je někdo do něčeho nutí. Člověk potřebuje někdy pomoci, ale to je něco jiného než neodbytné nucení, i když v zájmu objektivně dobré věci. Určitá zdrženlivost, ne pasivita, hlavně trpělivost a důvěra je zde velmi důležitá. Především důvěra v Boha, že On to s tím druhým člověkem také myslí dobře a pak důvěra i v toho člověka samotného, v jeho schopnosti vše pochopit. Nemusíme propadat žádnému strachu, nejde-li vše přesně podle našich představ, neboť Bůh je na spáse člověka zainteresován více než my a především On má zájem na tom, aby s ním vše dobře dopadlo.

Nakonec se vrátím k tomu základnímu - k životu v církvi a vztahu k ní. Může se stát, že někdo má své vztahy k církvi nějak poraněné. Např. se seznámil svým partnerem a jím mu bylo křesťanství doslova nepříjemně vnucováno. Toto se pak stane velkou překážkou. Je dobré, aby si celý život do tohoto zranění nesypal sůl, aby byl schopen velkoryse říci: "Dobře, tam jsem byl zraněn, ale to přece není všechno. Já křesťany a církev mohu poznávat i nadále a zřejmě poznám i hezké věci." Je velmi nešťastné, když se někdo tím prvním zraněním všemu dalšímu na celý život zablokuje. Je to především škoda pro něho samého. Samozřejmě, může se nám stát - obrazně řečeno, že "sotva strčí jednu nohu do kostela, pět křesťanů mu na ni vší silou dupne." Takto může skutečně pro někoho začínat první kontakt s křesťanstvím. Přesto by se nad to měl svou inteligencí povznést a říci si, že "ve všech kostelích, všichni křesťané na nohu nedupou." Druhá věc je setkání tohoto člověka s nějakým zákazem, tedy s něčím, co mu ze strany církve jakoby stojí v cestě. V takovém případě by se měl snažit poznat, proč to tak je. Jde zkrátka o to, zda člověk chce poznat a porozumět, nebo jestli ze své špatné zkušenosti dělá dobrou záminku k odmítnutí křesťanství a církve.

Shrnutí:
Manželství neznamená nikdy jenom vztah obou partnerů, ale široké pole vztahů, které se musí celé "přeorat a překopat", nejpozději jakmile se ti dva vezmou. Oni se pak mají stát těmi nejbližšími lidmi a mají jimi po celý život zůstat. Rodiče, děti, přátelé, ti všichni zaujímají až další místa, i když je ti dva mají ctít, milovat, pomáhat jim. Nejbližší musí být životní partner, to patří do Božího řádu a lidského porozumění. Ve vztahu k partnerům je třeba dělat řadu kompromisů, únosných pro obě strany. Ve vztahu k církvi a křesťanství vůbec, je třeba mít trpělivost, než se ti dva spolu naučí žít své křesťanství v manželství. Musí také zůstat otevření, aby byli schopni stále více poznávat, i když třeba na začátku udělali s církví špatné zkušenosti. V každém případě mohou kontakty s druhým jejich manželství obohatit, rozšířit, mohou mu pomoci, ale mohou být i nebezpečné. Každý kontakt s druhými lidmi, který hrubě ohrožuje manželství, by měl být bez lítosti ukončen. Žádný jiný vztah nemá právo manželství rozvrátit a ohrozit, protože jinak hodnota nižší ničí hodnotu vyšší.

OBSAH:

1. Jak katolická církev chápe manželství
2. Psychologie a teologie partnerských vztahů
3. Vztahy k rodičům, přátelům a církvi
4. Spiritualita manželského života
5. Konflikty a jejich řešení
6. Manželství a sexualita
7. Obsah a výklad manželského slibu

Kontakt na autora: opatrny@vira.cz

Publikaci vám na požádání rádi zašleme poštou.