Pracovní verze
MEZINÁRODNÍ TEOLOGICKÁ KOMISE
PAMĚŤ A SMÍŘENÍ:
CÍRKEV A VINY MINULOSTI
Úvodní poznámka
Studium tématu "Církev a viny minulosti" navrhl se zřetelem na oslavu Jubilea roku 2000 Mezinárodní teologické komisi její předseda, kardinál J. Ratzinger. K přípravě této studie byla ustanovena podkomise, jejímiž členy byli Rev. Christopher Begg, mons. Bruno Forte (předseda), Rev. Sebastian Karotemprel S.D.B., mons. Roland Minnerath, Rev. Thomas Norris, Rev.P.Rafael Salazar Cárdenas M.Sp.S. a mons. Anton Štrukelj. Obecné diskuse na toto téma proběhly při četných schůzkách podkomise a na plenárních zasedáních Mezinárodní teologické komise v Římě roku 1998 a 1999. Tento text byl schválen specifickou formou, písemným hlasováním komise, a byl pak předložen jejímu předsedovi, kardinálu J. Ratzingerovi, prefektovi Kongregace pro nauku víry, který schválil jeho zveřejnění.
ÚVOD
Bula Incarnationis Mysterium (z 29. listopadu 1998), která vyhlašuje Svatý rok 2000, uvádí mezi znameními, "jež mohou vhodně posloužit k mnohem intenzivnějšímu prožívání významné milosti jubilea", očištění paměti. Toto očištění spočívá v procesu zaměřeném na osvobození osobního a kolektivního svědomí ode všech forem nevraživosti a násilí, jež v něm mohlo zanechat dědictví vin minulosti, a to prostřednictvím nového historického a teologického hodnocení daných událostí, které by - v případě potřeby - vedlo k odpovídajícímu uznání viny a přispělo ke skutečné cestě smíření. Podobný proces může mít významný dopad na přítomnost, protože minulé viny dávají často pociťovat tíhu svých důsledků a jsou pokušeními i dnes.
Očištění paměti jako takové "vyžaduje ode všech odvážné a pokorné uznání chyb, kterých se dopustili ti, kdo nosili a nosí jméno křesťan", a je založeno na přesvědčení, že "kvůli poutu, jež nás v mystickém těle navzájem spojuje, všichni neseme tíži omylů a vin těch, kteří nás předešli, i když za ně nemáme osobní zodpovědnost a ani nechceme nahrazovat soud Boha, jenž jako jediný vidí do srdce". Jan Pavel II. dodává: "Jako Petrův nástupce žádám, aby v tomto roce milosrdenství církev, posilována svatostí od svého Pána, poklekla před Bohem a naléhavě prosila o odpuštění minulých i současných hříchů svých dětí".1 Dále papež zdůrazňuje, že "křesťané jsou vyzýváni, aby na sebe vzali chyby, jichž se dopustili před Bohem a před lidmi, které urazili svým chováním", a dodává: "Ať to učiní, aniž by za to něco žádali, silní jen Boží ,láskou, která je nám vylita do srdce' (Řím 5, 5)"2.
Prosby o odpuštění, které v tomto duchu autenticity a nezištnosti římský biskup přednesl, vzbudily různé reakce: plná důvěra v sílu pravdy, kterou papež osvědčil, se v církevním společenství i mimo ně většinou setkala s příznivým přijetím. Nemálo lidí zdůraznilo, že v důsledku tohoto postoje vzrůstá věrohodnost církevních výroků. Nechyběly však ani výhrady, které jsou především výrazem nevole spojené s konkrétními historickými a kulturními souvislostmi, v nichž prosté připuštění vin spáchaných dětmi církve může vypadat jako ústupek žalobám těch, kdo jsou vůči ní nepřátelsky zaujati. Při souhlasu i nevoli se jako potřebná jeví reflexe, jež by objasnila důvody, podmínky a přesnou konfiguraci proseb o odpuštění vin minulosti.
Této potřeby se chopila Mezinárodní teologická komise, v níž jsou zastoupeny rozmanité kultury a mentality přítomné v jediné katolické víře, a vypracovala následující text. V něm je poskytnuta teologická úvaha o podmínkách úkonů "očištění paměti" spojených s uznáním vin minulosti. Otázky, na které se hledá odpověď, znějí: Proč takové úkony konat? Jaké jsou jejich adekvátní subjekty? Co je jejich předmětem a jak jej určit, má-li být správně sloučen soud historický a soud teologický? Kdo je jejich adresátem? Jaké jsou jejich mravní důsledky? A jaký to může mít dopad na život církve a společnosti? Účelem textu tedy není zkoumání jednotlivých historických případů, nýbrž objasnění předpokladů, jež by daly náležitý základ pokání za minulé viny.
Výchozí upřesnění typu úvahy, jež je zde předkládána, také objasňuje, co se v ní rozumí pod slovem církev: nejde ani o pouhou dějinnou instituci, ani o pouhé duchovní společenství srdcí osvícených vírou. Církví se bude vždy rozumět společenství pokřtěných, neodlučitelně viditelné a působící v dějinách pod vedením pastýřů, a sjednocené v hloubi svého tajemství působením životodárného Ducha: ona církev, která podle slov 2. vatikánského koncilu "pro nemalou obdobnost bývá srovnávána s tajemstvím vtěleného Slova. Jako totiž přijatá přirozenost slouží božskému Slovu za živý, s ním nerozlučně spojený nástroj spásy, podobným způsobem slouží společenský organismus církve Kristovu Duchu, který jej oživuje, k růstu těla (srov. Ef 4, 16)". 3 Tato církev, která spojuje své děti minulosti i přítomnosti v reálném a hlubokém společenství, je jedinou Matkou v milosti, jež na sebe bere tíhu vin, i těch minulých, aby očistila paměť a prožila obnovu srdce a života podle vůle Páně. Může tak učinit, neboť Ježíš Kristus - jehož je mystickým tělem prodlouženým v dějinách - na sebe jednou provždy vzal hříchy světa.
Struktura textu zrcadlí položené otázky: text vychází z krátkého historického přehlédnutí námětu (1. kap.), aby pak mohl hledat biblický základ (2. kap.) a uvažovat o teologických podmínkách proseb za odpuštění (3. kap.). Přesné sloučení historického a teologického posouzení je rozhodujícím prvkem pro to, aby se dospělo ke správným a účinným prohlášením, jež by brala přiměřeně v úvahu dobu, místa a souvislosti, do nichž jsou zmíněné úkony včleněny (4. kap.). Mravním (5. kap.), pastoračním a misionářským (6. kap.) důsledkům těchto kajících úkonů za viny minulosti jsou věnovány závěrečné úvahy, které přirozeně mají pro katolickou církev specifickou hodnotu. S vědomím, že požadavek uznání vlastních vin platí pro všechny národy a všechna náboženství, bychom si však přáli, aby tyto úvahy všem pomohly pokročit na cestě pravdy, bratrského dialogu a smíření.
Závěrem tohoto úvodu bude užitečné připomenout nejvyšší cíl každého možného úkonu "očištění paměti" vykonaného věřícími, protože inspiroval i práci komise: jde o oslavu Boha, neboť poslušnost božské Pravdě a jejím požadavkům vede k tomu, abychom spolu se svými vinami vyznali Pánovo věčné milosrdenství a spravedlnost. Z "confessio peccati" - podpíraného a osvíceného vírou v Pravdu, která osvobozuje a přináší spásu ("confessio fidei") - se stává "confessio laudis" vzdávané Bohu, před jehož zrakem lze uznat viny minulosti, jakož i přítomnosti, abychom se jím a s ním nechali smířit v Ježíši Kristu, jediném Spasiteli světa, a stali se schopnými poskytnout odpuštění těm, kdo by nám snad ublížili. Tato nabídka odpuštění se jeví zvláště významná při pomyšlení na tolikerá pronásledování, která křesťané v dějinách podstoupili. Z tohoto pohledu mají úkony vykonané a požadované papežem příkladnou a prorockou hodnotu nejen pro katolickou církev jako pomoc, aby Velké jubileum vtělení prožívala účinněji coby událost přinášející milost a smíření všem, ale i pro jiná náboženství, pro vlády a národy.
1. PROBLÉM: VČERA A DNES
2. BIBLICKÝ PŘÍSTUP
3. TEOLOGICKÉ ZÁKLADY
4. SOUD DĚJIN A SOUD TEOLOGICKÝ
5. ETICKÉ ROZLIŠOVÁNÍ
6. PASTORAČNÍ A MISIONÁŘSKÉ VÝHLEDY
VYSVĚTLIVKY
ZÁVĚR
Na závěr této úvahy je vhodné ještě jednou zdůraznit, jak se církev ve všech formách pokání za viny minulosti a v každém gestu s nimi spojeném obrací především k Bohu s úmyslem oslavit ho a oslavit jeho milosrdenství. Právě tak je si vědoma, že ctí i důstojnost člověka povolaného k plnosti života ve věrné smlouvě s živým Bohem: "Slávou Boží je živý člověk - životem člověka je patření na Boha"99. Tímto jednáním církev také dosvědčuje svou důvěru v sílu Pravdy, která osvobozuje (srov. Jan 8,32): její "prosba za odpuštění nemá být chápána jako okázale předstíraná pokora, ani jako popření dvoutisíciletých církevních dějin, bezesporu záslužných v oblastech dobročinnosti, kultury a svatosti; naopak - odpovídá na nepopíratelnou potřebu pravdy, která vedle pozitivních stránek uzná omezení a lidské slabosti různých generací Kristových učedníků"100. A uznaná pravda je pramenem smíření a pokoje, protože, jak potvrzuje sám Svatý otec, "láska k pravdě, je-li pokorně hledána, je jednou z velkých hodnot, schopných sjednotit dnešní lidi rozmanitých kultur"101. Také pro svou odpovědnost za pravdu "nemůže církev překročit práh nového tisíciletí, aniž by zároveň nepobízela své syny, aby se v pokání očistili ode všech omylů, nevěrností, nedůsledností a zpozdilostí. Uznat poklesky minulosti je aktem věrnosti a odvahy"102. Tento akt otvírá všem nový zítřek.