2. BIBLICKÝ PŘÍSTUP
Bádání o tom, jak Izrael uznává své viny ve Starém zákoně a jak se téma vyznání vin prezentuje v tradicích Nového zákona, lze vést různými způsoby.30 Teologická povaha úvahy zde rozvíjené vede k upřednostnění převážně tematického přístupu, vycházejícího z následující otázky: Jaké zázemí skýtá svědectví Písma svatého výzvě Jana Pavla II. církvi k vyznání vin minulosti?
2.1. Starý zákon
Vyznání hříchů a s nimi spojené prosby o odpuštění se nalézají v celé Bibli, jak ve vyprávěních Starého zákona, tak v žalmech, u proroků a v evangeliích, jakož i - méně často - v literatuře sapienciální a v novozákonních listech. Vzhledem k hojnosti a rozptýlenosti těchto svědectví vyvstává otázka, jak toto množství významných textů roztřídit a uspořádat. U biblických textů týkajících se vyznání hříchů se lze ptát: kdo vyznává co (a jaký druh vin) a komu? Takto položená otázka pomáhá rozlišit dvě hlavní kategorie "textů vyznání", z nichž každá obsahuje různé pod-kategorie, totiž: a) texty vyznání individuálních hříchů a b) texty vyznání hříchů celého lidu (a hříchů jeho předků). Ve vztahu k nejnovější církevní praxi, z které naše bádání vychází, se zdá vhodné omezit rozbor na druhou kategorii.
V ní je možno rozpoznat různé možnosti, podle toho, kdo vyznává hříchy lidu a kdo je nebo není přidružen ke společné vině, nehledě k přítomnosti nebo nepřítomnosti vědomí osobní odpovědnosti (která dozrávala jen postupně: srov. Ez 14, 12-23; 18, 1-32; 33, 10-20). Na základě těchto měřítek lze rozlišit následující případy, ostatně dosti proměnlivé:
- První řada textů představuje celý národ (někdy zosobněný jako jednotlivé "já"), který ve zvláštní chvíli svých dějin vyznává nebo zmiňuje své hříchy proti Bohu, aniž se (výslovně) zmiňuje o vinách předešlých generací.31
- Další skupina textů klade vyznání - obrácené k Bohu - nynějších hříchů lidu na rty jednoho nebo více (náboženských) vůdců, kteří se mohou, ale nemusejí výslovně zahrnovat mezi hříšný lid, za nějž se modlí.32
- Třetí skupina textů představuje lid nebo jednoho z jeho vůdců při úkonu připomínání hříchů předků, aniž by však zmiňoval hříchy soudobé generace.33
- Častěji však vyznání zmiňující viny předků, výslovně spojují tyto viny s chybami soudobé generace.34
Ze nahromaděných svědectví vyplývá, že ve všech případech, kdy jsou zmíněny "hříchy otců", se vyznání obrací jedině k Bohu, hříchy vyznané lidem nebo za lid jsou spíše ty, které byly spáchány přímo proti Němu, nežli ty, které byly učiněny (také) proti jiným lidem (jenom v Nm 21, 7 je narážka na poškozenou lidskou stranu, Mojžíše).35 Vyvstává otázka, proč svatopisci i přes svůj silný smysl pro solidaritu v dobrém i zlém mezi generacemi (pomysleme na ideu "korporativní osobnosti") necítili potřebu prosit soudobé partnery dialogu o odpuštění za viny, kterých se dopustili otcové. V odpověď na tuto otázku by bylo možno uvést různé hypotézy. Především je to rozšířený teocentrismus Bible, který dává přednost jak individuálnímu, tak národnímu uznání vin spáchaných proti Bohu. Navíc násilnosti, kterých se Izrael dopustil na jiných národech a které by, jak se zdá, vyžadovaly odprošení těchto národů nebo jejich potomků, jsou většinou chápány jako provádění Božích příkazů, jako například Joz 2-11 a Dt 7, 2 (vyhlazení Kananejců) nebo 1 Sam 15 a Dt 25, 19 (zničení Amalečanů). V takových případech by se daný Boží příkaz zdál vylučovat jakoukoli možnou prosbu o odpuštění.36 I zkušenosti špatného zacházení, které Izrael zakusil ze strany jiných národů, a jimi vzbuzená nevraživost, snad mohly bojovat proti myšlence prosit tyto národy o odpuštění za zlo, které jim bylo způsobeno.37
V biblickém svědectví je však trvale významný mezigenerační smysl solidarity v hříchu (a v milosti), který dochází výrazu ve vyznání "hříchů předků" Bohu, tak, že Jan Pavel II. - citující nádhernou modlitbu Azarjášovu - mohl prohlásit: ",Požehnaný a chvályhodný jsi, Hospodine, Bože našich otců [...] Hřešili jsme, svévolně se odvrátili od tebe, prohřešili jsme se ve všem, neposlouchali jsme tvá přikázání' (Dan 3, 26.29). Takto se po vyhnanství modlili Židé (srov. též Bar 2, 11-13), když na sebe brali viny svých otců. Církev napodobuje jejich příklad a prosí za odpuštění - i historických - vin svých dětí."38
2.2. Nový zákon
Základní myšlenkou spojenou s pojmem viny a široce přítomnou v Novém zákoně je absolutní svatost Boha. Ježíšův Bůh je Bůh Izraele (srov. Jan 4, 22), vzývaný jako "Otec svatý" (Jan 17, 11) a v 1 Jan 2, 20 (srov. Zj 6, 10) nazývaný "Svatý (ho hagios)". Trojí provolání Boha za "svatého" u Iz 6, 3 se opakuje ve Zj 4, 8, zatímco 1 Petr 1, 16 zdůrazňuje skutečnost, že křesťané mají být svatí, "protože přece stojí v Písmu: ,Buďte svatí, neboť já jsem svatý'" (srov. Lv 11, 44-45; 19, 2). V tom všem se zračí starozákonní pojetí absolutní Boží svatosti. Podle křesťanské víry však Boží svatost vstoupila do dějin v osobě Ježíše z Nazareta: starozákonní pojetí nebylo opuštěno, nýbrž rozvinuto v tom smyslu, že se Boží svatost zpřítomňuje ve svatosti vtěleného Syna (srov. Mk 1, 24; Lk 1, 35; 4, 34; Jan 6, 69; Sk 3, 14; 4, 27.30; Zj 3, 7) a na svatosti Syna mají účast ti, kdo jsou "jeho" (srov. Jan 17, 16-19) a stali se syny v Synu (srov. Gal 4, 4-6; Řím 8, 14-17). Nelze si však osobovat božské synovství v Ježíši, pakliže tu není láska k bližnímu (srov. Mk 12, 29-31; Mt 22, 37-38; Lk 10, 27-28).
Tento námět, rozhodující v Ježíšově učení, se stává v Janově evangeliu "novým přikázáním": učedníci musí milovat, jako miloval On (srov. Jan 13, 34-35; 15, 12.17), to je dokonale, "až do krajnosti" (Jan 13, 1). Křesťan je tedy povolán milovat a odpouštět podle míry, která přesahuje každou lidskou míru spravedlnosti a působí mezi lidskými bytostmi vzájemnost, v níž se zračí vzájemnost mezi Ježíšem a Otcem (srov. Jan 13, 34n; 15, 1-11; 17, 21-26). Z tohoto zorného úhlu se klade velký důraz na myšlenku smíření a odpouštění urážek. Ježíš od svých učedníků žádá, aby byli vždy ochotni odpustit těm, kdo se proti nim prohřešili, tak jako své odpuštění stále nabízí Bůh: "Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům" (Mt 6, 12.12-15). Kdo je schopen odpustit bližnímu, dokazuje, že pochopil vlastní potřebu odpuštění od Boha. Učedník je vyzýván, aby odpustil "až sedmasedmdesátkrát" tomu, kdo se proti němu prohřešuje, i kdyby tento sám o odpuštění neprosil (srov. Mt 18, 21-22).
Ježíš zdůrazňuje, jaký postoj se od poškozeného žádá vůči těm, kdo jej poškodili: má udělat první krok a smazat prohřešek tím, že "ze srdce" odpustí (srov. Mt 18, 35; Mk 11, 25) s vědomím, že on sám je hříšníkem před Bohem, který nikdy neodmítá upřímnou prosbu o odpuštění. U Mt 5, 23-24 Ježíš od toho, kdo zhřešil žádá, "aby se šel smířit se svým bratrem, který má něco proti němu", dříve než přinese svůj dar na oltář: Bohu není milá bohopocta toho, kdo nejprve nechce napravit škodu způsobenou bližnímu. Důležité je změnit své srdce a přiměřeným způsobem prokázat, že je tu opravdová vůle ke smíření. Hříšník nicméně - u vědomí, že jeho hříchy zraňují současně jeho vztah s Bohem i vztah s bližním (srov. Lk 15, 21) - může očekávat odpuštění jen od Boha, protože pouze Bůh je vždy milosrdný a hotov smazat hříchy. Takový je také smysl Kristovy oběti, která nás jednou provždy očistila od našich hříchů (srov. Žid 9, 22; 10, 18). Ten, kdo se prohřešil, i ten, kdo byl poškozen, jsou Bohem smířeni v milosrdenství, které všechny přijímá a všem odpouští.
V tomto rámci, který by mohl být rozšířen rozborem Pavlových a katolických listů, není žádný náznak toho, že by prvotní církev obrátila svou pozornost k hříchům minulosti, za něž by žádala o odpuštění. To lze vysvětlit silným vědomím křesťanské novosti, které komunitu obrací spíš do budoucnosti než do minulosti. Vyskytuje se tu nicméně širší a subtilnější důraz, kterým je Nový zákon prodchnut: v evangeliích a v listech je s rozhodností uznávána dvojznačnost vlastní křesťanské zkušenosti. Například podle Pavla je křesťanské společenství eschatologickým lidem, který už žije jako "nové stvoření" (srov. 2 Kor 5, 17; Gal 6, 15), ale tato zkušenost, umožněná Ježíšovou smrtí a zmrtvýchvstáním (srov. Řím 3, 21-26; 5, 6-11; 8, 1-11; 1 Kor 15, 54- 57), nás neosvobozuje od sklonu ke hříchu, který je ve světě přítomen vinou Adamova pádu. Jako důsledek Božího zásahu v Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání a skrze ně jsou nyní možné dva scénáře: příběh Adamův a příběh Kristův. Odehrávají se bok po boku a věřící má spoléhat na smrt a vzkříšení Pána Ježíše (srov. např. Řím 6, 1-11; Gal 3, 27-28; Kol 3, 10; 2 Kor 5, 14-15), aby měl podíl na příběhu, v němž "vládne hojná milost" (srov. Řím 5, 12-21).
Takový teologický výklad Kristovy velikonoční události ukazuje, jak si byla prvotní církev jasně vědoma možných pochybení pokřtěných. Mohlo by se říci, že celé "corpus paulinum" vyzývá věřící k plnému uznání vlastní důstojnosti, byť i při živém vědomí křehkosti jejich lidského postavení: "To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus. Buďte v tom tedy pevní a nenechte se zase zapřáhnout do otrockého chomoutu" (Gal 5, 1). Podobný motiv lze nalézt v příběhu evangelií. Pronikavě vyniká u Marka, kde jsou nedostatky Ježíšových učedníků jedním z hlavních témat vyprávění (srov. Mk 4, 40-41; 6, 36-37.51-52; 8, 14-21.31-33; 9, 5-6.32-41; 10, 32-45; 14, 10-11.17-21.27-31.50; 16, 8). Tentýž motiv, ač z pochopitelných důvodů přitlumen, se vrací u všech evangelistů. Jidáš - zrádce a Petr - ten, kdo zapřel Mistra, i když Jidáše vede spáchaný čin k zoufalství (srov. Sk 1, 15-20), kdežto Petr se kaje (srov.Lk 22, 61n) a dojde k trojímu vyznání lásky (srov. Jan 21, 15-19). U Matouše dokonce i během konečného zjevení zmrtvýchvstalého Pána, kdy se mu učedníci klaněli, "měli někteří ještě pochybnosti" (Mt 28, 17). Čtvrté evangelium představuje učedníky jako ty, jimž je dána nezměrná láska, ačkoli na ni odpovídali nevědomostí, poklesky, zapřením a zradou (srov. 13, 1-18).
Tento ustavičný pohled na učedníky povolané k následování Ježíše, kteří kolísají ve své povolnosti k hříchu, není pouze kritickou četbou dějin počátků. Zprávy jsou podány tak, aby se obracely na každého dalšího Kristova učedníka, který má těžkosti a hledí na evangelium jako na své vodítko a inspiraci. Ostatně, Nový zákon je plný doporučení dobrého chování, vyšší roviny ve snaze, vyhýbání se zlu (srov. např. Jak 1, 5-8.19-21; 2, 1-7; 4, 1-10; l Petr 1, 13-25; 2 Petr 2, 1-22; Juda 3-13; 1 Jan 1, 5-10; 2, 1-11. 18-27; 4, 1-6; 2 Jan 7-11; 3 Jan 9-10). Nevyskytuje se tu však žádné výslovné nabádání prvních křesťanů, aby vyznávali viny minulosti, i když je jistě velmi významné, že se tu skutečnost hříchu a zla rozpoznává i uvnitř lidu povolaného k eschatologické existenci, jež je křesťanství vlastní (pomysleme jen na výtky v dopisech sedmi církevním obcím v Apokalypse). Podle prosby, která stojí v modlitbě Páně, se tento lid modlí: "Odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám" (Lk 11, 4; srov. Mt 6, 12). První křesťané tedy ukazují, že jsou si dobře vědomi toho, že se mohou dopustit jednání neodpovídajícím obdrženému povolání, neprožívat křest ponoření v Ježíšovu smrt a v jeho zmrtvýchvstání, jímž byli pokřtěni.
2.3. Biblické jubileum
Významným biblickým pozadím smíření spojeného s překonáním minulých situací bývalo slavení jubilea, tak jak ho upravuje kniha Levitikus (kap. 25). Ve společenské struktuře ustavené z kmenů, klanů a rodin, docházelo nevyhnutelně k nepořádkům, kdy se jednotlivci nebo rodiny ve svízelném postavení museli ze svých nesnází "vykupovat" tím, že předávali vlastnictví své půdy, domu, otroků nebo dětí těm, kdo měli lepší postavení než oni. Důsledkem takového systému bylo, že se někteří Izraelité ocitali v nesnesitelných situacích zadluženosti, chudoby a otroctví v téže zemi, která jim byla darována Bohem, ve prospěch jiných synů Izraele. To všechno mohlo způsobit, že by ve více nebo méně dlouhých obdobích mohlo území nebo klan padnout do rukou několika málo boháčů, kdežto ostatní rodiny tohoto klanu byly zadluženy nebo zotročeny a musely žít v naprosté závislosti na blahobytnějších.
Zákonodárství Lv 25 představuje pokus zvrátit toto všechno (takže lze dokonce pochybovat o tom, že kdy bylo plně praktikováno!): každých 50 let svolávalo k slavení jubilea, aby se uchovala společenská tkáň Božího lidu a i té nejmenší rodině v zemi se vrátila její nezávislost. Pro Lv 25 je rozhodující pravidelné opakování vyznání víry Izraele v Boha, který prostřednictvím Exodu vysvobodil svůj lid: "Já jsem Hospodin, váš Bůh, já jsem vás vyvedl z egyptské země, abych vám dal kenaanskou zemi a byl vám Bohem" (Lv 25, 38; srov. vv. 42-45). Slavení jubilea bylo nepřímým uznáním viny a pokusem obnovit spravedlivý řád. Každý systém, který by zaprodával kteréhokoli Izraelitu, kdysi otroka, nyní však osvobozeného mocným Božím ramenem, ve skutečnosti rušil spásonosné Boží působení v Exodu a skrze něj.
Osvobození obětí a trpících se stává součástí rozsáhlejšího programu proroků. Deutero-Izaiáš v písních o trpícím služebníku (Iz 42, 1-9; 49, 1-6; 50, 4-11; 52, 13-53, 12) rozvíjí tyto narážky na praxi jubilea myšlenkami vyplacení a svobody, návratu a vykoupení. Iz 58 je útokem na obřadnictví, které nehledí na sociální spravedlnost, výzvou k osvobození utiskovaných (Iz 58, 6), soustředěným zejména na příbuzenské povinnosti (v. 7). Iz 61 jasněji užívá obrazy jubilea k vylíčení Pomazaného jako Božího vyslance poslaného přinést "radostnou zvěst" chudým, zvěstovat svobodu uvězněným a ohlašovat milostivý rok Pána. Je příznačné, že právě tento text, s narážkou na Iz 58, 6, Ježíš u Lk 4, 17-21 užívá, aby představil, co je úkolem jeho života a jeho služby.
2.4. Závěr
Z toho, co bylo řečeno, lze vyvodit, že výzva Jana Pavla II. k církvi, aby se jubilejní rok vyznačoval uznáním viny za všechna utrpení a příkoří, za něž byly její děti zodpovědné v minulosti,39 a s tím spojená praxe, nemají jednoznačný protějšek v biblickém svědectví. Zakládají se však na tom, co Písmo svaté tvrdí o Boží svatosti, o mezigenerační solidaritě jeho lidu a o uznávání hříšnosti tohoto lidu. Papežova výzva také správně vystihuje ducha biblického jubilea, které žádá úkony vedoucí k obnovení řádu původního Božího plánu se stvořením. To vyžaduje, aby zvěst o "dnešku" jubilea, započatého Ježíšem (srov. Lk 4, 21), pokračovala v jubilejním slavení jeho církve. Tato jedinečná zkušenost milosti vedle toho pobádá celý Boží lid, jakož i každého pokřtěného, aby si ještě více uvědomoval ono Pánem dané pověření, podle něhož mají být vždy připraveni odpustit utrpěnou křivdu.