1. PROBLÉM: VČERA A DNES
1.1. Před 2. vatikánským koncilem
Jubileum bylo vždy v církvi prožíváno jako doba radosti ze spásy, která nám byla darována v Kristu, a jako výsadní příležitost k pokání a smíření pro hříchy přítomné v životě Božího lidu. Už od jeho prvního slavení za Bonifáce VIII. r. 1300 byla kající pouť k hrobu svatých apoštolů Petra a Pavla spojena s udělováním výjimečných odpustků, které spolu se svátostným odpuštěním získávaly úplné nebo částečné prominutí časných trestů za hříchy.4 V této souvislosti má jak svátostné odpuštění, tak prominutí trestů osobní ráz. Během "roku odpuštění a milosti"5 rozdává církev jedinečným způsobem poklad milostí, který pro ni Kristus ustanovil.6 V žádném z dosud slavených jubileí se však nedospělo k vědomí případných vin v minulosti církve nebo potřeby prosit Boha o odpuštění za jednání v blízké nebo vzdálené minulosti.
Předchozí prosby za odpuštění vin minulosti, jež by vyslovilo magisterium, nelze nalézt dokonce v celých dějinách církve. Koncily a papežské dekrety jistě stíhaly zlořády, kterými se provinili duchovní nebo laici, a nemálo pastýřů se upřímně snažilo je napravit. Jenom ve velmi vzácných případech však církevní autority - papež, biskupové nebo koncily - otevřeně uznaly viny nebo zlořády, kterými se samy provinily. Jeden takový proslulý příklad poskytl reformátorský papež Hadrián VI., který v poselství norimberskému shromáždění 25. listopadu 1522 otevřeně vyznal "ohavnosti, zlořády [...] a přestupky", jimiž se provinila "římská kurie" jeho doby, "nemoc [...] hluboce zakořeněnou a vyvinutou", která se rozšířila "od hlavy k údům".7 Hadrián VI. želel soudobých vin, přesně řečeno vin svého předchůdce Lva X. a jeho kurie, avšak nepřipojil prosbu za odpuštění.
Bylo třeba čekat až na Pavla VI., abychom viděli papeže,který prosí za odpuštění jak Boha, tak skupinu současníků. V projevu na zahájení druhého zasedání koncilu papež "prosí za odpuštění Boha [...] a odloučené bratry" Východu, kteří by se snad "námi" (katolickou církví) cítili uraženi, a prohlašuje, že on sám je ze své strany ochoten odpustit utrpěné urážky. Z hlediska Pavla VI. se prosba za odpuštění a nabídka odpuštění týkala pouze hříchu rozdělení mezi křesťany a předpokládala vzájemnost.
1.2. Učení 2. vatikánského koncilu
Učení 2. vatikánského koncilu vychází ze stejné perspektivy jako Pavel VI. Za viny spáchané proti jednotě - prohlašují koncilní otcové - "žádáme pokorně o odpuštění Boha i odloučené bratry, jako i my odpouštíme našim viníkům".8 Kromě hříchů proti jednotě poukazuje koncil i na jiné negativní události minulosti, v nichž nesli křesťané svůj díl zodpovědnosti. Tak "vyslovuje politování nad některými postoji, které se [...] někdy vyskytovaly i mezi křesťany" a které mohly vést k názoru, že "věda a víra jsou v rozporu".9 Podobně má za to, že křesťané mohli mít "nemalý podíl na vzniku ateismu", když svou vlažností "spíše zastírali než ukazovali pravou tvář Boha a náboženství".10 Dále koncil "želí nenávisti, pronásledování a projevů antisemitismu, jimiž se kdykoli a kdokoli obrátil proti Židům".11 Koncil však nespojuje s uvedenými fakty prosbu za odpuštění.
Z teologického hlediska rozlišuje 2. vatikánský koncil mezi stálou věrností církve a slabostmi jejích údů, kleriků i laiků, včera jako dnes,12 a tedy mezi ní, Kristovou Snoubenkou "bez poskvrny a vrásky [...], svatou a bez vady" (srov. Ef 5, 27), a jejími dětmi, hříšníky, kterým byl odpuštěno a kteří jsou povoláni k trvalému obrácení (metanoia), k obnově v Duchu svatém. "V církvi jsou i hříšníci; je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde trvale cestou pokání a obnovy." 13
Koncil také vypracoval jistá rozlišující kritéria k posouzení viny či zodpovědnosti živých za minulé viny. Ve dvou různých souvislostech totiž připomněl, že současníkům nelze přičítat viny, jichž se v minulosti dopustili údy jejich náboženského společenství:
- "Co bylo spácháno při (Kristově) mučení, nelze přičítat všem Židům bez rozdílu, ani tehdejším ani dnešním."
- "Nemalé komunity se odloučily od plného společenství katolické církve, leckdy ne bez viny lidí z obou stran. Ti však, kdo se nyní rodí v takových společnostech a dosahují v nich víry v Krista, nemohou být viněni z hříchu odloučení a katolická církev k nim přistupuje s bratrskou úctou a láskou."15
Prvnímu Svatému roku po koncilu, roku 1975, dal Pavel VI. za téma "obnovu a smíření".16 V apoštolské exhortaci Paterna cum benevolentia upřesnil, že k smíření mělo dojít především mezi věřícími katolické církve.17 Tak jako při svém vzniku, zůstával i nyní Svatý rok příležitostí k obrácení a smíření hříšníků s Bohem prostřednictvím svátostné ekonomie církve.
1.3. Prosby Jana Pavla II. za odpuštění
Jan Pavel II. nejenom znovu vyslovuje lítost nad "bolestnými vzpomínkami", kterými jsou protkány dějiny rozdělení mezi křesťany, jak učinil Pavel VI. a 2. vatikánský koncil,18 ale rozšiřuje prosbu o odpuštění i na množství dějinných skutečností, do kterých se církev nebo jednotlivé skupiny křesťanů různými způsoby zapletly.19 V apoštolském listě Tertio Millenio Adveniente20 si papež přeje, aby Jubileum roku 2000 bylo příležitostí k očištění paměti církve "od všech forem protisvědectví a pohoršení", k nimž došlo v průběhu minulého tisíciletí.21
Církev je vyzývána, aby "s jasnějším vědomím vzala na sebe hřích svých synů". Ona totiž "vždy uznává za vlastní své hříšné syny" a vybízí je, "aby se v pokání očistili ode všech omylů, nevěrností, nedůsledností a zpozdilostí".22 Rovněž se připomíná odpovědnost křesťanů za zla naší doby,23 i když se důraz klade zvláště na solidaritu dnešní církve s minulými vinami, z nichž některé - jako rozdělení mezi křesťany24 nebo "metody násilí a nesnášenlivosti" užívané v minulosti při evangelizaci25 - jsou výslovně zmiňovány.
Sám Jan Pavel II. podněcuje hlubší teologickou reflexi o převzetí tíže vin minulosti a o případné prosbě současníků za odpuštění,26 když v exhortaci Reconciliatio et paenitentia prohlašuje, že ve svátosti pokání "se ocitá hříšník před Bohem sám se svým hříchem, se svou lítostí a svou důvěrou. Nikdo se nemůže kát místo něho nebo prosit za odpuštění jeho jménem". Hřích je tedy vždycky osobní, i když zraňuje celou církev, která - zastoupená knězem, služebníkem svátosti pokání - je svátostnou prostřednicí milosti, jež smiřuje s Bohem.27 Také situace "společenského hříchu" - které se vyskytují v lidských společnostech, když jsou porušovány spravedlnost, svoboda a mír - "jsou vždy plodem, nahromaděním a soustředěním hříchů osobních". I kdyby se mravní odpovědnost rozředila v bezejmenné příčiny, bylo by možné mluvit o společenském hříchu pouze analogicky.28 Z toho plyne, že odpovědnost za vinu ve vlastním smyslu nemůže přesáhnout skupinu osob, které s ní svými skutky, opomenutími nebo nedbalostí dobrovolně souhlasily.
1.4. Vyvstalé otázky
Církev je živá společnost procházející staletími. Její paměť nesestává jen z tradice, která sahá k apoštolům a je normativní pro její víru a život, ale i z bohatství rozmanitých historických zkušeností, pozitivních nebo negativních, které prožila. Minulost církve ve velké míře určuje její přítomnosti. Nauková, liturgická, právní a asketická tradice živí společenství věřících a poskytuje mu s ničím nesrovnatelný výběr vzorů k následování. Po celou pozemskou pouť však zůstává dobré zrno stále neoddělitelně promícháno s koukolem, svatost stojí vedle nevěry a hříchu.29 A tak může být vzpomínka na pohoršení z minulosti překážkou pro svědectví církve dneška, a uznání vin spáchaných dětmi církve včerejška může napomáhat obnově a smíření v přítomnosti.
Nesnází, která tu vyvstává, je definování minulých vin, a to především kvůli historickému soudu, který to vyžaduje, neboť v tom, co se stalo, se musí vždy rozlišovat odpovědnost a vina, kterou lze přičíst údům církve jakožto věřícím, od oné, kterou lze vztáhnout na společnost takzvaných "křesťanských" staletí nebo na mocenské struktury, v nichž se tehdy časné a duchovní úzce prolínalo. Historická hermeneutika je proto zcela nezbytná pro přiměřené rozlišení mezi činností církve jako společenství víry a činností společnosti v době, kdy se obě prostupovaly.
Kroky, jimiž Jan Pavel II. žádal o odpuštění vin minulosti, byly v mnoha církevních i necírkevních kruzích pochopeny jako znamení životnosti a autenticity církve, posilující její věrohodnost. Je ostatně správné, že církev přispívá k poopravení falešných a nepřijatelných představ o sobě samé, zejména v oblastech, v nichž ji jisté názorové vrstvy z nevědomosti nebo ze zlé vůle s oblibou ztotožňují s tmářstvím a s nesnášenlivostí. Papežovy prosby za odpuštění také vzbudily pozitivní soupeření v církvi i mimo ni. Hlavy států a vlád, soukromé i veřejné společnosti, náboženská společenství nyní prosí o odpuštění za dějinné události nebo období poznamenané nespravedlnostmi. Rozhodně tu nejde jen o plané řečnění, takže někteří dokonce s přijetím této praxe váhají a počítají náklady související (mimo jiné na soudní rovině) s uznáním solidarity s minulými vinami. Také z tohoto hlediska je tedy naléhavě zapotřebí přesného rozlišování.
Přesto nechybějí věřící, kteří jsou zmateni, protože se jejich loajalita k církvi zdá být otřesena. Někteří z nich se ptají, jak mají předávat lásku k církvi mladým generacím, jestliže je tato církev obviňována ze zločinů a hříchů. Jiní poznamenávají, že uznání vin je většinou jednostranné a že ho zneužívají pomlouvači církve, spokojení, že ona sama potvrzuje předsudky, které vůči ní mají. Další zase varují před svévolným obviňováním nynějších generací věřících z chyb, s nimiž oni naprosto nesouhlasí, i když prohlašují, že jsou ochotni na sebe vzít odpovědnost v případě, že by se i dnes některé skupiny lidí cítily dotčeny následky nespravedlností, jimiž v jiných dobách trpěli jejich předchůdci. Někteří pak mají za to, že církev může svou paměť ve věci pochybných skutků, do nichž byla v minulosti zatažena, očistit jednoduše tím, že se bude podílet na kritické práci o paměti, která se rozvinula v naší společnosti. Mohla by tak potvrdit, že spolu se svými současníky sdílí odmítání toho, co nynější mravní svědomí zavrhuje, aniž by ze sebe dělala jediného viníka odpovědného za zla minulosti; současně by mohla ve vzájemném pochopení usilovat o dialog s těmi, kdo by se ještě dnes cítili zraněni těmi dřívějšími skutky, které lze přičíst dětem církve. Konečně lze očekávat, že některé skupiny se budou domáhat odprošení, buď v analogii k druhým, nebo protože mají za to, že jim bylo ublíženo. V žádném případě nemůže očištění paměti znamenat, že by se církev zřekla hlásání zjevené pravdy, která jí byla svěřena, jak v oblasti víry, tak v oblasti morálky.
Vyvstávají tak různé otázky: Lze zatěžovat současné svědomí "vinou", která je spojena s neopakovatelnými historickými jevy, jako jsou křížové války nebo inkvizice? Není snad příliš laciné posuzovat protagonisty minulosti nynějším svědomím (jak to dělají zákoníci a farizeové podle Mt 23,29-32), jako kdyby mravní svědomí nebylo zasazeno do času? A na druhé straně, lze snad popřít, že etický soud je vždy ve hře, prostě proto, že Boží pravda a jeho mravní požadavky jsou vždy platné? Ať už je postoj, který je třeba zaujmout, jakýkoli, vždycky bude muset brát tyto otázky v potaz a hledat na ně odpovědi založené na Zjevení a na jeho živém předávání ve víře církve. Prvořadou potřebou tedy je objasnění, do jaké míry prosby o odpuštění vin minulosti - zvláště jsou-li adresovány soudobým skupinám lidí - zapadají do biblického a teologického obzoru smíření s Bohem a s bližním.