4. SOUD DĚJIN A SOUD TEOLOGICKÝ
Rozpoznání vin minulosti, které je třeba napravit, implikuje především správný dějinný soud, který by byl i základem hodnocení teologického. Je třeba se ptát: co se přesně přihodilo? Co bylo vlastně řečeno a učiněno? Jenom dostanou-li tyto otázky adekvátní odpovědi jako plod rigorózního historického soudu, bude možné se ptát, zda to, co se stalo, co bylo řečeno nebo vykonáno, může být vykládáno jako jsoucí nebo ne v souladu s evangeliem; pokud by tomu tak nebylo, zda si to mohli takto jednající synové církve uvědomovat na základě kontextu, v němž působili. Pouze dospěje-li se k mravní jistotě, že to, co někteří synové církve v rozporu s evangeliem a jménem církve učinili, mohli jako takové chápat a mohli se toho vyvarovat, tehdy je to znamením pro dnešní církev, že může napravovat viny minulosti.
Vztah mezi "soudem historickým" a "soudem teologickým" je tedy právě tak složitý, jako nutný a určující. Proto je jej třeba uplatňovat nepředpojatě z obou stran: je třeba se vyhnout jak apologetice, která by chtěla všechno ospravedlnit, tak nenáležitému obviňování, založenému na historicky neudržitelném přičítání odpovědnosti. Jan Pavel II. v souvislosti s teologicko-historickým posuzováním činnosti inkvizice prohlásil: "Církevní magisterium jistě nemůže přikročit k mravnímu úkonu, jakým je prosba za odpuštění, jestliže se dříve přesně neinformovalo o tehdejší situaci. Nemůže se ale ani opírat o představy minulosti, které kolují ve veřejném mínění, protože jsou často přetíženy vášněmi a emocemi, které brání klidné a objektivní diagnóze [...]. Proto je prvním krokem dotazování historiků, od nichž však nelze žádat mravní úsudek, který by překračoval jejich kompetence, nýbrž aby napomohli k co nejpřesnější rekonstrukci tehdejších událostí, zvyklostí a mentality ve světle dobového dějinného rámce."64
4.1. Výklad dějin
Jaké jsou podmínky správného výkladu minulosti z pohledu historické vědy? Pro jejich stanovení je třeba brát v potaz složitost vztahu mezi vykládajícím subjektem a minulostí, jež je předmětem výkladu:65 na prvém místě je zapotřebí zdůraznit jejich vzájemnou cizost. Události a slova minulosti jsou především "minulé": jako takové se nedají plně převést do současných poměrů, ale mají objektivní náplň a složitost, které zabraňují, aby se s nimi zacházelo jedině tak, aby sloužily přítomným zájmům. Je tedy k nim třeba přistupovat prostřednictvím historicko-kritického bádání, které by se snažilo použít všech dostupných informací, aby bylo možné rekonstruovat prostředí, způsoby myšlení, podmínky a životní proces, do nichž ony události a slova spadají, aby se tak zjistily obsahy a výzvy, které předkládají naší přítomnosti - právě ve své odlišnosti.
Za druhé, mezi tím, kdo vykládá, a tím, co je vykládáno, se musí rozpoznat jistá sounáležitost, bez níž by nemohlo existovat žádné pouto a žádná komunikace mezi minulým a přítomným. Toto komunikativní pouto je založeno na skutečnosti, že každá lidská bytost, včera jako dnes, existuje v souboru historických vztahů a aby v nich mohla žít, potřebuje prostřednictví jazyka, vždy dějinně podmíněného. Všichni patříme dějinám! Osvětlit sounáležitost mezi vykladatelem a předmětem výkladu - které je třeba dosáhnout prostřednictvím mnoha forem, v nichž minulost zanechala o sobě svědectví (texty, památky, tradice atd.) - znamená posoudit správnost možných shod a případných těžkostí komunikace s přítomností, které plynou z vlastního porozumění minulým slovům a událostem: to vyžaduje, aby se bral zřetel na otázky, které jsou pohnutkou hledání, a na jejich dopad na obdržené odpovědi, na životní kontext, v němž se pracuje, a na společenství, které vykládá, jehož řečí se mluví a ke kterému se míní mluvit. Pro tento cíl je nutné dosáhnout co nejuváženějšího a nejuvědomělejšího předporozumění, které je ve skutečnosti v každém výkladu obsaženo, aby se dal odhadnout a zmírnit jeho reálný dopad na výkladový proces.
Konečně, mezi tím, kdo vykládá, a minulým předmětem výkladu dochází poznáním a hodnocením k osmóze ("splynutí obzorů"), v níž ve vlastním smyslu spočívá úkon pochopení. V ní dochází výrazu to, co je pokládáno za správné porozumění událostem a slovům minulosti: to jest, dospívá se k postižení významu, který mohou mít pro vykladatele a jeho svět. Díky tomuto setkání životních světů se chápání minulosti převádí ve své aplikaci na přítomnost: minulost je uchopena v možnostech, které otevírá, v podnětu, který nabízí proměně přítomnosti; paměť je uschopněna k probuzení novou budoucnost.
K plodné osmóze s minulostí se dospívá prostřednictvím pletiva jistých základních hermeneutických úkonů, odpovídajících uvedeným momentům cizosti, sounáležitosti a vlastního pochopení. Ve vztahu k "textu" minulosti - chápanému obvykle jako písemné, ústní, monumentální či figurativní svědectví - mohou být tyto úkony vyjádřeny následovně: "1) Porozumět textu, 2) posoudit správnost vlastního porozumění textu a 3) vyjádřit to, co se považuje za správné porozumění textu."66 Porozumět svědectví minulosti znamená dobrat se co možná nejvíc její objektivity pomocí všech dostupných pramenů; posoudit správnost vlastního výkladu znamená poctivě a rigorózně ověřit, do jaké míry mohl být usměrněn nebo podmíněn předporozuměním a možnými předsudky vykladatele; vyjádřit dosažený výklad znamená zapojit ostatní do dialogu nastoleného s minulostí, jak proto, aby se ověřil jeho význam, tak proto, abychom se vystavili konfrontaci s jinými případnými výklady.
4.2. Historické bádání a teologické zhodnocení
Jsou-li tyto operace přítomny v každém hermeneutickém úkonu, nemohou chybět ani ve výkladu, v němž se doplňuje soud historický a soud teologický. To především vyžaduje, aby se při tomto typu interpretace věnovala maximální pozornost prvkům diferenciace a cizosti mezi přítomností a minulostí. Chceme-li posuzovat možné viny minulosti, musíme mít zejména na zřeteli, že existují různé historické a různé sociologické a kulturní doby církevního působení, takže paradigmata a soudy vlastní jedné společnosti a jedné epoše by mohly být mylně užívány při posuzování jiných období dějin, a tím by došlo k mnoha omylům. Různé jsou osoby, instituce a jejich kompetence, různé jsou způsoby myšlení a různé podmíněnosti. Proto je třeba upřesnit příslušné odpovědnosti za události a slova se zřetelem ke skutečnosti, že prosba církve za odpuštění se týká téhož teologického subjektu - církve - v rozmanitých způsobech a stupních, v nichž jednotlivci představují církevní společenství, a v rozmanitých dějinných a zeměpisných situacích, které se často mezi sebou velice liší. Je nutné se vyhnout každému zobecňování. Každý případný soudobý výrok musí vycházet od subjektů, které jsou k tomu nejvíce povolány (univerzální církev, národní episkopát, místní církve atd.).
Za druhé, vztah mezi historickým a teologickým soudem musí počítat s faktem, že pro výklad víry není pouto mezi minulostí a přítomností motivováno jen současným zájmem a obecnou sounáležitostí každé lidské bytosti k dějinám a jejich výrazovým prostředkům, nýbrž zakládá se také na sjednocujícím působení Božího Ducha a na trvalé identitě konstitutivního principu společenství věřících, jímž je Zjevení. Církev se - mocí společenství, které v ní v čase a prostoru vytváří Kristův Duch - ve svém nadpřirozeném principu, přítomném a působícím v každém čase, nutně musí mít za svým způsobem jediný subjekt, povolaný odpovídat na Boží dar v různých formách a situacích prostřednictvím rozhodnutí svých synů, i přes všechny nedostatky, jimiž se mohou vyznačovat. Společenství v jediném Duchu svatém také diachronicky zakládá společenství "svatých", díky němuž se dnešní pokřtění cítí spojeni s pokřtěnými včerejška, a jako těží z jejich zásluh a jsou podporováni jejich svědectvím svatosti, tak také cítí povinnost vzít na sebe případnou aktuální tíhu jejich vin poté, co ji pozorně posoudili z historického a teologického hlediska.
Díky tomuto objektivnímu a transcendentnímu základu společenství Božího lidu v jeho rozmanitých dějinných situacích, přiznává interpretace věřícího minulosti církve zcela zvláštní význam pro dnešek: setkání s ní, k němuž dochází v interpretačním úkonu, se může pro přítomnost ukázat plné jedinečných valencí, bohaté "performativního" účinku, který se nedá vždy předem odhadnout. Přirozeně, výrazná jednotnost hermeneutického horizontu a vykládajícího církevního subjektu vystavuje snáze teologický pohled riziku, že podlehne apologetickému nebo účelovému výkladu: proto je zde hermeneutická snaha usilující o pochopení minulých událostí a slov a o posouzení správnosti jejich výkladu pro dnešek naprosto nutná. Věřící výklad použije pro tento cíl vše, čím mohou přispět historické vědy a interpretační metody. Historická hermeneutika však nesmí hodnocení víry bránit, aby se textů dotazovalo sobě vlastní osobitostí, tj. dávaje přítomnosti a minulosti spolupůsobit ve vědomí zásadní jednoty církevního subjektu, který je v nich implikován. To nás varuje před jakýmkoli historicismem, který by relativizoval závažnost minulých vin a domníval se, že dějiny mohou všechno ospravedlnit. Jak poznamenává Jan Pavel II., "správný historický úsudek se neobejde bez pečlivého uvážení dobových kulturních podmíněností [...]. Ale ani uvážení polehčujících okolností nezbavuje církev povinnosti velmi želet slabosti tolika svých synů."67 Církev "se nebojí pravdy, která vysvítá z dějin, a je ochotna uznat chyby tam, kde byly zjištěny, především tam, kde jde o náležitý respekt k osobám a společenstvím. Nedůvěřuje příliš zobecněným rozhřešujícím nebo odsuzujícím soudům různých dějinných epoch. Svěřuje bádání o minulosti trpělivé a poctivé vědecké rekonstrukci, prosté konfesních nebo ideologických předsudků, ať už se jedná o obvinění, která jsou proti ní vznášena, nebo o křivdy, které utrpěla."68 Příklady poskytnuté v následující kapitole to budou moci konkrétně dokázat.