6. PASTORAČNÍ A MISIONÁŘSKÉ VÝHLEDY
Ve světle těchto úvah se nyní můžeme zeptat: jaké jsou pastorační cíle, pro které na sebe církev bere viny, které spáchaly v minulosti její děti jejím jménem a kaje se z nich? Jaké to má důsledky v životě Božího lidu? Jakou to má odezvu na poslání církve a na její dialog s jinými kulturami a náboženstvími?
6. 1. Pastorační cíle
Z mnohostranných pastoračních cílů uznání vin minulosti lze poukázat na tyto:
- předně směřují tyto úkony k očištění paměti, jak bylo řečeno. Je to proces nového hodnocení minulosti, který může mít nemalý vliv na přítomnost, protože minulé hříchy dávají často pocítit svou tíhu a přetrvávají ve formě pokušení i dnes. Odstranění jakékoliv příčiny roztrpčení z prodělaného zla a odstranění každého negativního vlivu tohoto faktu z osobní a kolektivní paměti, může přispět k růstu církevní komunity ve svatosti cestou smíření a pokoje v poslušnosti Pravdě, zvláště uzrává-li toto hodnocení minulosti v dialogu a v trpělivém hledání vzájemnosti s tím, kdo by se mohl cítit dotčen minulými událostmi nebo slovy. "Uznat poklesky minulosti," zdůrazňuje papež, "je aktem věrnosti a odvahy, který nám pomáhá, abychom posílili svou víru, a činí nás bdělými a schopnými čelit pokušením a obtížím dneška"91. Pro dosažení tohoto cíle je dobré, aby vzpomínka na vinu obsahovala všechny možné spáchané poklesky, i když se dnes častěji zmiňují jen některé. Nikdy nelze zapomenout na cenu, kterou zaplatili mnozí křesťané za svou věrnost evangeliu a láskyplnou službu bližním92.
- Za druhý pastorační cíl, úzce spojený s předešlým, můžeme považovat neustálou reformu Božího lidu. "Jestliže tedy v některých okolnostech a dobách nebylo něco dosti přesně zachováváno v mravním životě, v církevní kázni nebo i ve způsobu podávání nauky - ten se musí vždy přesně rozlišovat od samého pokladu víry - má se to v příslušné době správně a náležitě obnovit"93. Všichni pokřtění jsou povoláni "zkoumat svou věrnost Kristově vůli ohledně církve a odhodlaně přistupovat k potřebnému dílu obnovy a reformy"94. Měřítkem pravé reformy a obnovy může být jen věrnost Boží vůli ve vztahu k jeho lidu95. To předpokládá upřímné osvobození se od všeho, co od Boží vůle vzdaluje, ať jde o viny přítomné nebo o dědictví minulosti.
- Dalším cílem může být svědectví, které vydává církev tímto způsobem o Božím milosrdenství a o jeho pravdě, která osvobozuje a přináší spásu, na základě zkušenosti, kterou s Ním měla a má v dějinách, a ve službě, kterou takto prokazuje lidstvu jako přispění k překonání zla současnosti. Jan Pavel II. tvrdí, že "vážné zpytování svědomí doporučovala většina kardinálů a biskupů zvláště ve vztahu k církvi naší doby. Je třeba, aby se křesťané na prahu nového tisíciletí pokorně postavili před Pána a ptali se sami sebe na spoluzodpovědnost ve vztahu ke zlu naší doby 96 a přispěli tím k jeho překonání v poslušnosti zářící spasitelné Pravdě.
6. 2. Důsledky pro církev
Jaké důsledky má prosba církve o odpuštění v životě církve samotné? Ukazují se různá hlediska:
- Především musíme mít na zřeteli, jak různě jsou vnímány kající úkony církve. Vnímání se mění podle náboženského, kulturního, politického, společenského, osobního a jiného kontextu. V tomto světle uvažme, že události a výroky spojené s určitým dějinným rámcem nemají nutně všeobecný dopad, a naopak, že úkony podmíněné určitým teologickým a pastoračním zřetelem s sebou nesly velmi závažné následky pro šíření evangelia (pomysleme například na různé historické modely teologie misií). Dále se musí hodnotit vztah mezi duchovním užitkem a náklady podobných úkonů, také s ohledem na to, jak mohou sdělovací prostředky nenáležitě zdůraznit jisté aspekty církevních výroků. Vždy je nutné mít na paměti varování apoštola Pavla, abychom "slabé ve víře" přijímali a podpírali uvážlivě a s láskou (srov. Řím 14,1). Zejména je nutné věnovat pozornost dějinám, totožnosti, kontextu církví východních a církví, které působí ve světadílech nebo v zemích, kde je křesťanství přítomno v menšině.
- Musí být určen vhodný subjekt, který se vyjádří ve vztahu k minulým vinám, ať jde o místní pastýře jakožto jednotlivce nebo o sbor biskupů, nebo ať jde o pastýře univerzálního, o papeže. Z tohoto hlediska je vhodné brát v úvahu - při uznávání minulých vin a nynějších činitelů, kteří by je nejlépe mohli vzít na sebe - rozdíl mezi magisteriem a autoritou v církvi: ne každý úkon autority má závažnost magisteria. Proto postoj jednoho nebo více nositelů autority, který by odporoval evangeliu, sám o sobě neimplikuje zapojení učitelského charizmatu, které Pán zajistil pastýřům církve, a proto nevyžaduje žádné odčinění ze strany magisteria.
- Je třeba zdůraznit, že adresátem každé možné prosby o odpuštění je Bůh a že případní adresáti - lidé, hlavně kolektivní, v církevním společenství nebo mimo ně, musí být vhodně historicky a teologicky určeni, ať už pro vykonání vhodných úkonů odčinění, tak aby svědčily o dobré vůli dětí církve a o jejich lásce k pravdě. To se vykoná o to lépe, o co větší bude dialog a vzájemnost mezi zúčastněnými stranami na případné cestě smíření spojené s uznáním vin a s lítostí nad nimi. Přitom se nesmí přehlížet, že vzájemnost - někdy neuskutečnitelná z důvodů náboženského přesvědčení partnera dialogu - nemůže být jakkoli pokládána za nezbytnou podmínku. Nepodmíněnost lásky je často vyjadřována jednostrannou iniciativou.
- Případná gesta odčinění jsou spojena s uznáním odpovědnosti trvající v čase a mohou mít jak symbolicko-prorocký ráz, tak závažnost skutečného smíření (například mezi rozdělenými křesťany). Také v definování těchto úkonů je žádoucí společně hledat případné adresáty a vyslechnout jejich oprávněné žádosti.
- Na pedagogické rovině je namístě vyvarovat se ustavičného přechovávání negativních obrazů druhého i nepříslušného horlivého sebeobviňování. Je třeba zdůraznit, že vezme-li věřící na sebe viny minulosti, může to pro něho znamenat účast na tajemství ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista, který vzal na sebe viny všech. Toto velikonoční hledisko je obzvláště vhodné, aby přineslo plody osvobození, smíření a radosti pro všechny, kdo se s živou vírou účastní prosby za odpuštění, ať už v osobě subjektů nebo jako adresáti.
6. 3. Důsledky v rovině dialogu a misie
Na poli dialogu a misií lze předvídat různé důsledky uznání vin minulosti ze strany církve:
- Na misijním poli je především třeba se vyhnout tomu, že by podobné úkony přispívaly k zamezení evangelizačního elánu, a to sice rozjitřením negativních aspektů. Rovněž se musí brát zřetel na skutečnost, že tyto úkony, rodí-li se z poslušnosti k pravdě a směřují-li k skutečným plodům smíření, mohou posílit věrohodnost poselství. Zvláště misionáři "ad gentes", musí dbát na to, aby tato témata předkládali s ohledem na možnost jejich pochopení v prostředích, kde pracují (například aspekty dějin evropské církve mohou mít malý význam pro mnoho neevropských národů).
- Na ekumenickém poli nemůže být cílem případných církevních úkonů lítosti nic jiného než jednota, kterou si přál Pán. Z tohoto hlediska je nanejvýš žádoucí, aby tyto úkony probíhaly ve vzájemnosti, i když někdy mohou prorocká gesta vyžadovat jednostrannou a naprosto nezištnou iniciativu.
- Na mezináboženském poli je vhodné zdůraznit, že pro věřící v Krista je uznání vin minulosti ze strany církve shodné s požadavky věrnosti evangeliu, a představuje tedy zářivé svědectví jejich víry v pravdu a milosrdenství Boha, zjeveného Ježíšem. Je nutné se uchránit toho, aby podobné úkony byly chápány jako případné předsudky proti křesťanství. Dále je velmi žádoucí, aby tyto úkony lítosti povzbudily i věřící jiných náboženství, aby uznali viny vlastní minulosti. Jako jsou dějiny lidstva plné násilí, genocid, porušování lidských práv a práv národů, vykořisťování slabých a zbožšťování mocných, tak jsou dějiny různých náboženství potřísněny nesnášenlivostí, pověrou, tichým souhlasem s nespravedlivými mocnostmi a upíráním důstojnosti a svobody svědomí. Křesťané nebyli výjimkou a jsou si vědomi, jakými jsou všichni před Bohem hříšníky!
- V dialogu s kulturami se musí brát především v úvahu složitost a pluralita mentalit, se kterými vedeme dialog o myšlence pokání a odpuštění. V každém případě to, že církev bere na sebe viny minulosti, musí být objasněno ve světle evangelijního poselství, a zejména s pohledem na ukřižovaného Pána, který zjevuje milosrdenství a je pramenem odpuštění a také s pohledem na zvláštní povahu církevního společenství, které je jedno v čase a prostoru. Tam, kde by kultura byla naprosto vzdálena myšlence prosby za odpuštění, se musí vhodně předložit teologické a duchovní důvody, jež vedou k tomuto úkonu na základě křesťanského poselství, a musí se brát zřetel na kriticko-prorocký ráz odpuštění. Pokud bychom se měli setkat s předpojatou lhostejností k slovu víry, ať se počítá s dvojím možným účinkem těchto úkonů církevního pokání: jestliže na jedné straně mohou potvrzovat negativní předsudky nebo pohrdavé a nepřátelské postoje - na straně druhé mají účast na příznačné, tajemné přitažlivosti "ukřižovaným Bohem"97. Dále se musí počítat se skutečností, že v nynějším kulturním rámci, především na Západě, výzva k očištění paměti zahrnuje společně věřící i nevěřící. Již tato společná práce je pozitivním svědectvím učenlivosti vůči pravdě.
- Konečně ve vztahu k občanské společnosti se musí uvážit rozdíl mezi církví jako tajemstvím milosti a jakoukoli časnou společností. Musí se ale také zdůraznit, jakým příkladem může prosba církve o odpuštění být a jakým může být podnětem pro obdobné kroky očištění paměti a smíření v nejrůznějších situacích, kdy je pociťována jeho naléhavá nutnost. Jan Pavel II. prohlašuje: "Prosba o odpuštění se týká [...] na prvním místě života církve, jejího poslání zvěstovat spásu, jejího svědectví o Kristu, jejího úsilí o jednotu, jedním slovem důslednosti, jakou se má vyznačovat křesťanská existence. Avšak světlo a síla evangelia, z kterého církev žije, jsou s to osvěcovat a podpírat, jakoby návdavkem, rozhodnutí a jednání občanské společnosti, za plného respektování její autonomie [...]. Na prahu třetího tisíciletí můžeme právem doufat, že se odpovědní politikové a národy, především ti, kteří jsou vtaženi do dramatických konfliktů, živení nenávistí a vzpomínkou na často staré utrpěné rány, nechají vést duchem odpuštění a smíření, o němž svědčí církev, a budou se snažit o vyřešení rozporů upřímným a otevřeným dialogem" 98.