5. ETICKÉ ROZLIŠOVÁNÍ
Aby církev vykonala náležité zpytování svědomí před Bohem se zřetelem na svou vnitřní obnovu a na růst v milosti a ve svatosti, je nutné, aby uměla rozpoznat "formy špatného svědectví a pohoršení", ke kterým došlo v jejích dějinách, zejména v uplynulém tisíciletí. Není možné splnit takový úkol a neuvědomovat si jeho mravní a duchovní důležitost. To vše vyžaduje definici některých klíčových termínů, kromě některých nutných upřesnění v rovině etické.
5. 1. Některá etická měřítka
V mravní oblasti předpokládá prosba o odpuštění vždycky uznání odpovědnosti, a to přesně odpovědnosti úměrné vině spáchané proti druhým. Mravní odpovědnost se obvykle týká vztahu mezi skutkem a osobou, která ho koná: stanoví, že nějaký úkon náleží, může se přičítat jisté osobě nebo vícero osobám. Odpovědnost může být objektivní nebo subjektivní: první se vztahuje na mravní hodnotu úkonu samého, nakolik je dobrý nebo zlý, tedy na odpovědnost za jednání; druhá se týká toho, zda individuální svědomí vnímá vykonaný skutek jako dobrý nebo zlý. Subjektivní odpovědnost končí smrtí toho, kdo skutek vykonal: nepředává se z generaci na generaci, proto potomci nedědí (subjektivní) odpovědnost za skutky svých předků. V takovém smyslu prosba za odpuštění předpokládá současnou existenci těch, kdo byli poškozeni jednáním, a těch, kdo se ho dopustili. Jediná odpovědnost, která je s to pokračovat v dějinách, je odpovědnost objektivní povahy, ke které je možné se vždy subjektivně přihlásit či nikoliv. Spáchané zlo tak často ve svých následcích přežije toho, kdo je spáchal a následky se mohou stát těžkým břemenem pro svědomí a paměť potomků.
V této souvislosti lze mluvit o solidaritě, která spojuje minulost a přítomnost vztahem vzájemnosti. Za jistých situací může být břemeno ležící na svědomí tak těžké, že vytváří jistou mravní a náboženskou paměť způsobeného zla, která je svou povahou pamětí společnou: výmluvně svědčí o objektivně existující solidaritě mezi těmi, kdo spáchali zlo v minulosti, a jejich dědici v přítomnosti. Tehdy lze hovořit o společné objektivní odpovědnosti. Od tíhy takové odpovědnosti je možné se osvobodit především prosbou, aby Bůh odpustil viny minulosti, a tam, kde je to na místě, "očištěním paměti", které vrcholí vzájemným odpuštěním hříchů a současných urážek.
Očistit paměť znamená odstranit z osobního a kolektivního vědomí všechny formy zášti nebo násilí, které v něm snad zanechalo dědictví minulosti, na základě nového a přísného historicko-teologického soudu, který je základem následného obnoveného mravního postoje. Děje se tak pokaždé, když dojde k rozhodnutí přidělit historickým skutkům odlišnou kvalitu, která znamená jejich nový a odlišný vliv na přítomnost s vizí růstu smíření v pravdě, ve spravedlnosti a v lásce mezi lidmi, a zejména mezi církví a různými náboženskými, kulturními nebo občanskými společenstvími, s nimiž má církev styky. Příznačnými vzory tohoto vlivu, který pozdější autoritativní výklad může mít na celý život církve, jsou přijetí koncilů nebo úkony, jako je zrušení vzájemných klateb, jež vyjadřují nové hodnocení minulých dějin a mohou vyvolat odlišné vztahy v přítomnosti. Paměť plná rozdělení a rozporu je očišťována a nahrazena pamětí usmířenou a všichni v církvi jsou vyzýváni, aby se jí otevírali a aby se k ní vychovávali.
Kombinace historického a teologického soudu při výkladu minulosti je zde spojena s etickými dopadem, který může mít v přítomnosti a které implikují některé zásady odpovídající v mravní rovině hermeneutickému založení vztahu mezi soudem historickým a soudem teologickým. Jsou to:
a)Zásada svědomí. Svědomí, jednak jako "mravní soud", jednak jako "mravní příkaz", představuje poslední hodnocení skutku vzhledem k jeho pozitivnosti či negativnosti před Bohem. Ve skutečnosti zná jenom Bůh mravní hodnotu každého lidského skutku, i když církev, jako Ježíš, může a má klasifikovat, posuzovat a někdy odsuzovat jisté typy jednání (srov. Mt 18, 15-18).
b)Zásada historičnosti. Nakolik každý lidský skutek náleží tomu, kdo jej koná, každé individuální svědomí a každá společnost se rozhoduje a jedná v určitém časovém a prostorovém obzoru. Abychom opravdu pochopili lidské skutky nebo dynamiku s nimi spojenou, museli bychom se vžít do vlastního světa těch, kdo je vykonali: Jenom tak bychom mohli dospět k poznání jejich pohnutek a jejich mravních zásad. A to platí bez předsudků o solidaritě, která spojuje členy specifického společenství v průběhu času.
c)Zásada změny "paradigmatu". Zatímco před příchodem osvícenství existovala jistá osmóza mezi církví a státem, mezi vírou a kulturou, morálkou a zákonem, v 18. století se tento vztah značně změnil. Výsledkem je přechod od sakrální společnosti ke společnosti pluralistické, nebo jak se stalo v některých případech, ke společnosti sekulární. Vzory myšlení a jednání, takzvaná "paradigmata" jednání a hodnocení, se mění. Takový přechod má přímý vliv na morální úsudky, i když tento vliv nijak neospravedlňuje relativistické chápání morálních zásad nebo povahy samotné morálky.
Celý proces očišťování paměti, který vyžaduje správnou kombinaci historického hodnocení a teologického pohledu, mají děti církve prožívat nejen s přísností, která přesně dbá uvedených měřítek a zásad, ale také za ustavičného vzývání Ducha svatého o pomoc, aby neupadly do nevraživosti nebo do sebemrskačství, ale naopak aby dospěly k vyznání Boha, jehož "milosrdenství je od pokolení do pokolení" (Lk 1,50), Boha, který chce život, a ne smrt, odpuštění, a ne odsouzení, lásku, a ne strach. Je třeba zdůraznit, že poctivé přiznání minulých vin je určitým příkladem, který může působit na mentalitu církve a občanské společnosti. Dochází tak k urychlení nové snahy o poslušnost vůči Pravdě, a tím o respektování důstojnosti a práv druhých, především těch nejslabších. V tomto smyslu jsou četné prosby Jana Pavla II. za odpuštění příkladem, který zdůrazňuje dobro a povzbuzuje k jeho následování. Vyzývá jednotlivce i národy k poctivému a plodnému zpytování svědomí, se zřetelem na cesty smíření.
Ve světle těchto objasnění v etické rovině můžeme nyní prohloubit některé příklady situací - mezi nimi ty, o nichž se zmiňuje Tertio Millenio Adveniente 69- ve kterých se zdá, že chování dětí církve velmi protiřečilo evangeliu Ježíše Krista.
5. 2. Rozdělení křesťanů
Jednota je zákon života Boha v Nejsvětější Trojici, který zjevil světu jeho Syn (srov. Jan 17,21). On, který miloval až do krajnosti (srov. Jan 13,1), dává v síle Ducha svatého svým účast na tomto životě. Tato jednota má být pramenem a formou společenství života lidstva s trojjediným Bohem. Budou-li křesťané žít tento zákon vzájemné lásky tak, aby byli jedno, "jako Otec a Syn jsou jedno", výsledkem bude, že "svět uvěří, že byl Syn poslán od Otce" (srov. Jan 17,21), a "všichni poznají, že jsou jeho učedníky" (Jan 13,35). To se bohužel nestalo, zvláště v tisíciletí, které se chýlí ke konci, v němž došlo k velkým rozdělením mezi křesťany, v evidentním rozporu s výslovnou Kristovou vůlí, jako kdyby on sám byl rozdělen (srov. 1 Kor 1,13). 2. vatikánský koncil posuzuje tuto skutečnost takto: "Toto rozdělení však zřejmě odporuje Kristově vůli, je pohoršením světu a poškozuje svatou věc hlásání evangelia všemu stvoření"70 .
Hlavními roztržkami, které v uplynulém století "postihly nesešívané roucho Kristovo"71, jsou rozkol mezi východními a západními církvemi na začátku tohoto tisíciletí a na Západě - o čtyři století později - rozkol způsobený událostmi, "které se označují jako reformace"72. Je pravda, že "tyto různé oddělené společnosti se mezi sebou velice liší nejen pro svůj vznik a místní nebo časové danosti, ale především povahou a závažností otázek, které se týkají víry a církevní struktury"73. V rozkolu v 11. století hrály důležitou roli kulturní a historické faktory, zatímco doktrinální hledisko se týkalo autority církve a papeže - záležitosti, která v té době ještě nebyla tak jasná, jak je tomu dnes díky rozvoji doktríny v tomto tisíciletí. S reformací se ale staly předmětem kontroverze jiné oblasti Zjevení a nauky.
Cestou, která se otevřela pro překonávání těchto rozdílů, je dialog v oblasti doktríny oživovaný vzájemnou láskou. Zdá se, že oběma rozkolům je společný nedostatek nadpřirozené lásky, agapé. Jakmile je tato láska nejvyšším přikázáním evangelia, bez kterého je všechno ostatní jen "znějící kov a zvučící cimbál" (1 Kor 13,1), ukáže se takový nedostatek v celé své vážnosti před zmrtvýchvstalým Pánem církve a dějin. V síle uznání tohoto nedostatku prosil papež Pavel VI. za odpuštění Boha a "odloučené bratry", kteří se cítili uraženi "námi" (katolickou církví) 74.
Roku 1965 v ovzduší 2. vatikánského koncilu vyzdvihl patriarcha Atenagoras v rozhovoru s Pavlem VI. otázku obnovení (apokatastasis) vzájemné lásky, která je podstatná po historii tak plnou rozporů, vzájemné nedůvěry a antagonismů 75. Jednalo se o minulost dosud působící v paměti: události roku 1965 (jež vyvrcholily 7. prosince 1965 zrušením anatémat z roku 1054 mezi Východem a Západem) ukazují vyznání viny obsažené v předešlém vzájemném vyobcování. Toto vyznání očistilo paměť a zplodilo novou. Základem této nové paměti může být jen vzájemná láska, nebo lépe, obnovené úsilí o její prožívání. Toto je přikázání, ante omnia - přede všemi jinými (1 Petr 4,8) jak pro církev na Východě tak na Západě. Tímto způsobem osvobozuje paměť od vězení minulosti a vyzývá katolíky i pravoslavné, stejně jako katolíky a protestanty, aby byli staviteli budoucnosti, shodnější s novým přikázáním. Svědectví, které této nové paměti vydal papež Pavel VI. a patriarcha Atenagoras, je v tomto smyslu příkladné.
Obzvláště velikým se na cestě k jednotě křesťanů může stát pokušení nechat se vést a dokonce determinovat kulturními faktory, historickými podmíněnostmi nebo předsudky, které živí odloučení a vzájemnou nedůvěru mezi křesťany, i když nemají co do činění s otázkami víry. Děti církve musí vážně zpytovat svědomí a zjišťovat, zda se usilovně snaží být poslušni příkazu k jednotě a žijí "vnitřní obrácení". Protože "touha po jednotě vychází a uzrává z obnovy mysli, ze sebezáporu a ze svobodně tryskající lásky" 76. V době od zakončení koncilu dodnes, vzdorování jeho poselství jistě zarmoutil Božího Ducha (srov. Ef 4,10). V míře, v jaké někteří katolíci se zálibou zůstávají vázáni na rozdělení minulosti a nedělají nic pro odstranění překážek k jednotě, se může právem mluvit o solidaritě v hříchu rozdělení (srov. 1 Kor 10,0-16). V této souvislosti bychom mohli připomenout slova Dekretu o ekumenismu: "Pokorně žádáme odpuštění od Boha i od odloučených bratří, jako i my odpouštíme našim viníkům" 77.
5. 3. Používání násilí ve službě pravdě
Ke kontrasvědectví, jímž je rozdělení křesťanů, musíme připočíst různé situace, kdy byly v uplynulém tisíciletí použity pochybné prostředky pro dosažení spravedlivých cílů, ať jde o hlásání evangelia, nebo o obhajobu jednotné víry: "Další bolestnou kapitolou, k níž se synové církve nemohou vrátit jinak než s duchem otevřeným pro pokání, představuje tichý souhlas, projevovaný zvláště v některých staletích, s metodami intolerance a dokonce násilí ve službě pravdě"78. Týká se to forem evangelizace, které používaly nepřiměřené prostředky k hlásání zjevené pravdy nebo nerozlišovaly správně v duchu evangelia kulturní hodnoty národů nebo nerespektovaly svědomí lidí, kterým byla víra předkládána, jakož i forem násilí uplatňovaných pro potlačení a nápravu chyb.
Obdobná pozornost se musí věnovat těm zanedbáním, za která se děti církve staly zodpovědnými v nejrůznějších situacích historie, kdy šlo o pranýřování nespravedlností a násilností: "Nemálo křesťanů nedbalo situací, v nichž byla porušována základní lidská práva. Prosba za odpuštění se týká všeho, co bylo opomenuto nebo zamlčeno ze slabosti nebo z mylného posuzování, všeho, co bylo učiněno nebo řečeno nerozhodně nebo neadekvátně" 79.
Jako vždy je rozhodující stanovit prostřednictvím historicko-kritického bádání historickou pravdu. Po zjištění údajů bude nutné zhodnotit jejich duchovní a morální hodnotu, jako i jejich objektivní význam. Jenom tak bude možné se vyhnout jakémukoli mýtyzování a přistoupit k přiměřené kritické paměti, jež bude schopna ve světle víry přinést plody obrácení a obnovy. "Z těchto bolestných rysů minulosti vyplývá pro budoucnost poučení, které musí vést každého křesťana k tomu, aby se pevně držel zlatého pravidla daného koncilem: ,Pravda nevznáší svůj nárok jinak než silou pravdy samé, která proniká do lidské mysli jemně a spolu mocně'" 80.
5.4. Křesťané a židé
Jednou z oblastí, která vyžaduje obzvláštní zpytování svědomí, je vztah mezi křesťany a židy 81. Vztah církve k židovskému národu se liší od vztahu ke kterémukoli jinému náboženství 82. Avšak, "historie vztahů mezi židy a křesťany je strastiplná [...]. Bilance těchto vztahů ve dvou tisících letech byla spíše negativní"83. Nepřátelství nebo nedůvěra mnoha křesťanů k židům v dějinách je bolestnou historickou skutečností a je pro křesťany příčinou hluboké lítosti, křesťané jsou si vědomi, že "Ježíš byl potomkem Davidovým, že z židovského národa se narodila Panna Maria i apoštolové, že církev čerpá výživu z kořenů oné ušlechtilé olivy, na kterou byly naroubovány větve divoké olivy pohanů (srov. Řím 11,17-24); že židé jsou naši drazí a milovaní bratři a že v jistém smyslu jsou to opravdu naši starší bratři "84.
Šoah byl jistě výsledkem pohanské ideologie, jakou byl nacismus, vedené bezcitným antisemitismem, která nejen pohrdala vírou, ale popírala i lidskou důstojnost židovského národa. Nicméně, "se musíme tázat, zda nacistické pronásledování židů nebylo usnadněno protižidovskými předsudky existujícími v myslích a srdcích jistých křesťanů [...]. Poskytovali křesťané veškerou možnou pomoc pronásledovaným, a zejména židům?"85. Bezpochyby bylo mnoho křesťanů, kteří riskovali život, aby zachránili své známé židy, a pomohli jim. Zdá se však být pravdou i to, že "vedle těchto odvážných mužů a žen nebyla duchovní pevnost a konkrétní pomoc jiných křesťanů taková, jakou by bylo možné očekávat od Kristových učedníků"86. Tento fakt je výzvou pro svědomí všech dnešních křesťanů, vyžaduje "úkon lítosti (tešuva)"87 a má se stát podnětem ke znásobení úsilí o "změnu a obnovu smýšlení" (Řím 12,2) a k udržení "morální a náboženské vzpomínky" na zranění způsobené židům. V této oblasti bude možné utvrdit a prohloubit mnohé, co už bylo učiněno.
5.4. Naše odpovědnost za dnešní zla
"Současná epocha totiž kromě mnoha světel vykazuje i nemálo stínů"88. Na prvním místě můžeme poukázat na jev popírání Boha v jeho mnoha formách. Zvláště zasahující je skutečnost, že toto popírání, zvlášť ve svých teoretických aspektech, je proces, který vyvstal v západním světě. Ve spojitosti se zatemňováním Boha nalézáme řadu záporných jevů, jakými jsou náboženská lhostejnost, rozšířený nedostatek transcendentního smyslu lidského života, ovzduší sekularismu a etického relativismu, upírání práva na život nenarozenému dítěti, stvrzovaného dokonce zákony o potratech, všeobecná lhostejnost k nářku chudých v celých oblastech lidské rodiny.
Zneklidňující otázkou, kterou je třeba si položit je, do jaké míry jsou sami věřící zodpovědní za tyto formy teoretického a praktického ateismu. Gaudium et spes odpovídá přesně volenými slovy: "Určitá odpovědnost za to často padá i na věřící. Ateismus totiž, chápán ve své úplnosti, není něco původního, nýbrž vzniká spíše z různých příčin, mezi které je třeba počítat i kritickou reakci proti náboženství, v některých zemích zvláště proti náboženství křesťanskému. Proto mohou mít nemalý podíl na vzniku ateismu věřící"89.
Od chvíle kdy byla zjevena pravá Boží tvář v Ježíši Kristu, je křesťanům nabídnuta nezměrná milost tuto tvář poznat; jsou však také zodpovědní za to, aby druhým zjevovali pravou tvář živého Boha. Jsou povoláni vyzařovat světu pravdu, že "Bůh je láska (agapé)" (1 Jan 4,8.16). Protože Bůh je láska, je také Trojicí osob, jejíž život spočívá v nekonečném vzájemném láskyplném sdělování. Z toho plyne, že nejlepší cestou k vyzařování pravdy Boha lásky, je pro křesťany vzájemná láska: "Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem" (Jan 13,35). To platí tak dalece, že lze o křesťanech říci, že často zanedbali "náboženskou výchovu a zkresleně podávají nauku a mají nedostatky ve svém náboženském, mravním a sociálním životě; o nich platí, že pravou tvář Boha a náboženství spíše zastírají než ukazují"90.
Konečně je třeba zdůraznit, že zmiňovat se o těchto vinách křesťanů v minulosti neznamená jen je vyznávat Kristu Spasiteli, ale také chválit Pána dějin za jeho milosrdnou lásku. Křesťané totiž nevěří jen v existenci hříchu, ale také a především v "odpuštění hříchů". Připomínat tyto viny dále znamená, že také chceme být solidární s těmi, kdo nás v dobrém či zlém předešli na cestě pravdy, chceme nabídnout přítomnosti silný motiv k obrácení se k požadavkům evangelia a učinit nezbytný úvod prosbě za odpuštění, jež otvírá cestu k vzájemnému smíření.