| Proč věřím v
Boha? Jiří
Grygar
 Vztah
k Bohu je pro věřícího křesťana
důvěrně osobní záležitostí, o
níž se většinou ostýchá vyjadřovat
veřejně; ne snad proto, že by se
obával perzekuce či posměchu jako v
dobách bojovně ateistické totalitní
společnosti, ale z toho důvodu, že si
je dobře vědom, jak nesnadné je popsat
stav vlastního nitra běžným lidským
jazykem a jak nesdělitelné jsou osobní
prožitky, střádající se během
vlastního života - života
nezaměnitelného a jedinečného v
celých dějinách vesmíru.
Vidíte, právě mi
uklouzlo slovo vesmír a jistě ne
náhodou. Věřící přírodovědec je
možná v jisté výhodě, že poznává
Boha nejen subjektivně jako každý
jiný člověk, ale také
prostřednictvím předmětu svého
bádání, jímž je vždy určitý
uzoučký výsek poznávání kosmu, od
hvězd po mořské hvězdice, od vůně
květin po vůni kvarků, od přenosných
chorob po přenos záření či
genetické informace. Při své práci
používá vysoce neosobní (objektivní)
vědecké metody, která připadá
neodborníkům až protivně studená a
zpochybňující.
Osvícenecký
racionalismus minulého století, jenž
dosud většina veřejnosti ztotožňuje
s postojem současných vědců,
víceméně naznačoval, že se při
zkoumání přírody bez Boha docela
dobře obejde, či - řečeno slovy
Laplaceovými - "tuto hypotézu
nikde nepotřebuje". Odtud také
vyvěrala typicky ateistická víra
marxistů, že věda postupně dokáže
vysvětlit veškeré dění v přírodě,
že neexistují věci vědecky
nepoznatelné, nýbrž pouze dočasně
nepoznané.
Během XX. století však
došlo v hlavních oborech přírodních
věd k velmi významným objevům a
posunu celkového pohledu na schopnost
člověka postihnout pravé příčiny
dějů a vztahů v přírodě a
předešlá vědecká pýcha tím vzala
patrně již definitivně za své. Mám
tím na mysli zejména obecnou teorii
relativity, kvantovou mechaniku a
molekulární genetiku, jež ukázaly,
jak naivní byly naše předešlé pokusy
objasnit existenci a chod vesmíru jako
jakéhosi gigantického věčného
orloje, který pěkně tiká proto, že
do sebe zapadají nějaká ozubená
kolečka. Existence a vývoj vesmíru
nám dnes připadá snad ještě
tajemnější než v době, kdy naši
předkové věřili na bohy blesku, vod a
sopek.
|
Troufám si
proto tvrdit, že věřící
přírodovědec může dnes svou víru v
Boha opřít také o kvalifikovaný údiv
nad podivuhodným řádem materiálního
světa, jak to kdysi tak předvídavě a
výstižně vyjádřil žalmista Páně:
"Nebesa vypravují slávu Boha
silného a dílo rukou jeho obloha
zvěstuje" (Ž 19,2). ...