Články
Jiřího Grygara
na tomto
webu:

Proč věřím v Boha

Věda a víra
jednota nebo boj
protikladů?

Krize teorie
velkého třesku?

Kosmické katastrofy

Existuje život
mimo Zemi?

Odhalila družice COBE
otisky Božích prstů?

Rok 2000 není
v roce 2000

Betlémská hvězda

Astronomie
ve Vatikánu (92)

Vatikánská
astronomie (99)

Na otázku, zda existuje mimozemský život, nelze jednoznačně odpovědět ani ano, ani ne. Samotná otázka je totiž do jisté míry nejasná, neboť neumíme definovat ani život na Zemi a vůbec si nedokážeme představit, jak dalece by se mohl mimozemský život od toho pozemského odlišovat.

Otázkou se profesionálně zabývají především biologové a astronomové a ani ti se při jejím řešení neshodnou navzájem nebo s kolegy z jiného oboru. Pokud pak jde o nejrůznější publikace pro širší veřejnost, tam je situace ještě složitější, neboť argumenty autorů jsou nepřesné a zavádějící, i pokud pomineme opravdu pokleslou sféru tzv. ufologie, kde se to mimozemšťany navštěvujícími opakovaně Zemi doslova hemží. Skutečnost je vskutku mnohem složitější a konečné řešení problému nezná nikdo.

Co si o celém problému může myslet hvězdář? K tomu, abychom lépe pochopili, co je ve hře, musíme si nejprve položit otázku, jak to vlastně je s životem na naší Zemi. Vidíme kolem sebe neobyčejnou pestrost a rozmanitost, vidíme, že život zabírá celou plochu povrchu Země, přilehlého ovzduší i podzemí. Nicméně vůči objemu zeměkoule je biosféra neobyčejně tenounká vrstvička a mimo ni ani na Zemi žádné známky života nenalézáme.

NUTNÉ PODMÍNKY PRO ŽIVOT

Musíme se zkrátka přednostně zabývat otázkou, čím to, že se život objevil a rozvinul právě v této tenounké slupce, a zákonitě přijdeme na to, že život souvisí s existencí tekuté vody. Je však pravda, že i okolní planety - zejména Mars a Venuše - nějakou vodu měly či mají, a přesto tam život není. To znamená, že voda je pro život podmínkou nutnou, ale nikoliv postačující. Bylo by zkrátka velkým omylem myslet si, že kde je ve vesmíru voda, tam je i život.

Víme vůbec o nějakém přírodním zákonu, v souladu s nímž vzniká nevyhnutelně ve vesmíru život? Musíme bohužel připustit, že nikoliv. Je obtížné definovat život ve vesmíru dostatečně přesně a obecně. Různí badatelé sice takové definice navrhli, ale každá z nich se dá kvůli různým nedostatkům kritizovat. Máme totiž mnoho systémů, které vykazují určité znaky života, ale přesto živými nejsou. Obecná definice neexistuje. Jediné, co jsme zjistili relativně bezpečně, je délka údobí, po které život na Zemi určitě existuje.

Při vzniku Země zde určitě žádný život nebyl. Proto se vyskytly domněnky, že život sem byl až po vzniku Země dopraven odjinud z kosmu, např. prostřednictvím komet. Osobně si myslím, že takové domněnky jsou dočista scestné. Neznalost mechanismu vzniku života na Zemi je vysvětlována pomocí ještě hlubší neznalostí vzniku života kdekoliv jinde ve vesmíru. Přitom vesmír sám je pouze třikrát starší než Země, takže pokud se nějaká posloupnost událostí nemohla pro krátkost času odehrát na Zemi, pak velmi pravděpodobně se to nestihlo ani nikde jinde. Je zcela jisté, že jednobuněčný život se na Zemi vyskytoval již před 3,8 miliardami let (Země je stará 4,5 miliardy let). Od té doby až dosud život na Zemi nikdy nevyhasl, ale ke vzniku prvních vícebuněčných organizmů došlo teprve až před 700 miliony let. Od té chvíle šel další vývoj života na Zemi dramaticky rychlým tempem.

Musíme si uvědomit, že všichni pozemští živočichové závisejí na rostlinách, a to jak kvůli výživě, tak kvůli kyslíku k dýchání. Navíc díky kyslíku se v zemské atmosféře začal vyskytovat ozón, který od té doby zabraňuje pronikání nebezpečného ultrafialového záření Slunce na zemský povrch, a to umožnilo životu, aby z vodní kolébky vystoupil na souš. Před asi 210 miliony lety na souši začali dominovat veleještěři, kteří vládli pozemské fauně plných 140 milionů let a z nichž se mimo jiné vyvinuli dnešní ptáci. Teprve před 70 miliony lety nastoupili savci a před 2,5 milionem let předchůdci člověka. Druh člověka zvaný Homo sapiens je zde teprve 250 tisíc let, poddruh Homo sapiens sapiens se na Zemi objevil před pouhými 40 tisíci lety a moderní genetika prokazuje, že jsme všichni potomky jediného páru odněkud z Afriky. V tomto smyslu se dá hovořit o genetické Evě i Adamovi, což lze považovat za naprosto fascinující vědecké zjištění.

Na základě znalostí o životě na Zemi se můžeme vydat na průzkum situace ve vesmíru. Od pradávna lidé soudili, že život na nebeských tělesech je možný, a dokonce hojný. Patrně k tomu přispělo pozorování Měsíce dalekohledem, neboť se tak ukázalo, že i na Měsíci jsou pohoří, krátery, údolí a planiny jako na Zemi. Jestliže si Johannes Kepler a William Herschel mysleli, že na Měsíci žijí Měsíčňané, Isaac Newton dokonce vážně uvažoval o obyvatelích Slunce!

Samozřejmě netušil, že na povrchu Slunce panuje vysoká teplota 5500° C. Nicméně nejpopulárnějším tělesem, o němž si byli lidé téměř jisti, že je obydleno, se stal koncem minulého století Mars. Když na něm astronomové nalezli úzké tmavé linie, navzájem se protínající, veřejnost oslněna stavbou technického divu Suezského průplavu - usoudila, že jde o sít' dopravních cest či zavlažovacích kanálů, které si postavili Marťané.

Ještě v roce 1938 vzbudila fiktivní reportáž o invazi Marťanů na Zemi, vysílaná jakoby přímým přenosem jednou americkou rozhlasovou stanicí, docela slušnou paniku - nikdo totiž ani tehdy o existenci Marťanů nezapochyboval. Po druhé světové válce tato víra v mimozemšťany neobyčejně degenerovala v souvislosti s prvními hlášeními o přeletech tzv. létajících talířů nad územím Spojených států. Pro tyto objekty se ujala anglická zkratka UFO, což v překladu znamená: neidentifikovaný létající objekt - nic více a nic méně. Lidé si však vzali do hlavy, že platí rovnice UFO = E. T. (mimozemšťané), a z toho vznikla dosud přetrvávající celosvětová ufománie, aniž by byl dodnes podán jediný, byť i nepřímý důkaz o minulé či současné návštěvě mimozemšťanů na Zemi. Jevy UFO jsou zajisté zčásti reálné, neboť asi 95% z nich se po čase podaří srovnáváním svědeckých výpovědí identifikovat s astronomickými, meteorologickými, ale také civilizačními (=pozemskými) jevy. Jestliže někdo namítne, že 5 % jevu UFO takto identifikovat nelze, není to automaticky žádný důkaz pro jejich mimozemský původ. Nemožnost identifikace totiž zásadně souvisí s tím, že tyto jevy pozoroval pouze jediný svědek, který z ryze fyzikálních příčin nemůže správně určit geometrickou vzdálenost, rychlost a rozměry objektu, a proto je fyzikální interpretace jevu prakticky neuskutečnitelná. Dnes mohou astronomové snadno konstatovat, že kromě naší Země se uvnitř sluneční soustavy již žádné jiné těleso pro život nehodí.

0 toto kategorické tvrzení se postarala kosmonautika, neboť kosmonauté přímo zkoumali povrch Měsíce a automatické sondy doletěly ke všem planetám sluneční soustavy vyjma Pluta a také k některým velkým měsícům planet, k planetkám i jádrům komet. Ani v jednom případě se nepodařilo objevit něco, co by život připomínalo, byt v té nejjednodušší formě. Právě naopak se zjistilo, že nutné podmínky pro život se mimo Zemi nikde uvnitř sluneční soustavy nevyskytují a zřejmě ani nevyskytovaly. Zbývá tedy jediná útěcha, že skutečný vesmír je nesrovnatelně větší než sluneční soustava; dokonce je možná nekonečně velký. To znamená, že se v tomto vzdáleném vesmíru může mnohokrát vyskytovat výhodná kombinace mateřské hvězdy a obíhající planety, která pak rozvoj života v zásadě umožní, podobně jako se to stalo na Zemi.

Statistika vypadá velmi příznivě, neboť v dostupné části vesmíru je alespoň deset tisíc triliónů hvězd! Když se však vrátíme k možnému průběhu scénáře vzniku a vývoje života na Zemi, náš případný optimismus opět vychladne. Život na Zemi je totiž výsledkem postupného navázání neuvěřitelného množství velmi delikátních biochemických reakcí, a tak si mnozí biologové myslí, že i kdyby se fyzikálně-chemické podmínky na rané Zemi zopakovaly úplně přesně, stejně by to již ke vzniku života podruhé nevedlo! Přesně to vystihl Albert Einstein, jenž kdysi prohlásil, že pravděpodobnost náhodného vzniku života na Zemi je asi stejná, jako kdybyste chtěli vytisknout slovník německého jazyka výbuchem v tiskárně. Jak patrno, dodnes lze tedy o náhodnosti či nutnosti vzniku života za příznivých podmínek pouze spekulovat.

Druhým solidním přístupem je opřít se o specifická astronomická pozorování. Předpokládejme, že život se vyskytuje na mnoha místech ve vesmíru a že alespoň někde se vyskytují inteligentní zelení pidimužíci, kteří dokáží přinejmenším to co my, neboť poznali tytéž fyzikální, chemické a biologické zákony a k tomu třeba i to, co my ještě vůbec neznáme. Je proto jisté, že pidimužíci vědí o možnosti vysílat kódovaná radiová či laserová poselství; prostě nějaké jednoduché či velmi důmyslné umělé signály, letící rychlostí světla. Takové signály bychom mohli v zásadě na Zemi zachytit a dešifrovat, i když rozpoznání umělosti signálu je zajisté neobyčejně svízelné.

Pokusy naslouchat zeleným pidimužíkům ve vesmíru však již bezmála 40 let probíhají - nejnověji za široké podpory majitelů osobních počítačů po celém světě. Nicméně až dosud se žádný nepochybně umělý a nepochybně mimozemský rádiový signál nalézt nepodařilo. Naopak, Země sama je od doby zahájení vysílání komerční televize v r. 1936 sama zdrojem mnoha překrývajících se umělých radiových signálů - civilizačního televizního nebo rozhlasového VKV vysílání. Zkusme si představit, že v zemském okolí do vzdálenosti 30 světelných roků naše televizní vysílání či rozhlasové zprávy někdo zachytil. Pak, i když jim nemusí porozumět, určitě pozná, že jde o signál umělý, takže vůbec nejjednodušší způsob, jak dát vysílateli najevo, že o něm pidimužíci vědí, je prostě celou sekvenci (televizní program či rozhlasové moderování) zesílit a poslat odesílateli zpět. Nejpozději za 60 let od doby původního vysílání bychom tu tedy měli nepřímý důkaz, že nám ve vesmíru někdo pozorně naslouchá. Naneštěstí až dosud se nic podobného nestalo. Navzdory čím dál pečlivějším a technicky dokonalejším přehlídkám oblohy jsme žádný umělý či uměle vrácený signál neobjevili.

To může mít dvojí vysvětlení: bud' civilizace do této vzdálenosti nikde neexistují, anebo špatně nasloucháme (na nevhodné frekvenci, předpokládáme nesprávné kódování signálu; signály se nevysílají trvale všemi směry, atp.). V této záležitosti beznadějně tápeme a možná se pravé odpovědi nedočkáme nikdy.

Argumenty pro pidimužíky i proti nim jsou často na první pohled dosti pádné, ale nejlepší odpověď, kterou znám, pochází od význačného pátrače po mimozemských civilizacích z USA, jenž prohlásil, že v pondělí, ve středu a v pátek si myslí, že inteligentní život ve vesmíru je, a v úterý, ve čtvrtek a v sobotu soudí, že život ve vesmíru (mimo Zemi) není, a v neděli se modlí k Bohu, aby už konečně někdo přišel na to, jak to je doopravdy - a aby to byl pokud možno onen badatel sám.

- Text přednášky pronesený pro pobočku České křesťanské akademie v Poličce 29.10 1998.
- Převzato z revue České křesťanské akademie UNIVERSUM 1(33)/1999, str. 24
- Zvýraznění v textu provedla a obrázky doplnila redakce webu www.vira.cz

Kontakt na autora:
mail: grygar@fzu.cz
web: http://www-hep.fzu.cz/~grygar/jiri
http://www.astro.cz/people/grygar
http://www.astro.cz/people/grygar/actual.htm