Muž s odumřelou rukou je klasickou ukázkou mnoha mužů dnešního světa. Všimněte si, že odumřelou má ruku pravou. To je ruka více používaná, ruka produktivní. Tento muž je prototypem mužů, kteří nejsou schopni dosáhnout toho, po čem touží, a uskutečnit to, co by chtěli.

Onen muž je slabý. Náhodou je zrovna v synagoze a někam se posadí. Chybí mu jakákoliv iniciativa a odhodlání. O nic nežádá. Dokonce ani o to, aby byl uzdraven, jak to dělá většina lidí v příbězích o uzdravení v evangeliích. Místo toho ho musí Ježíš zavolat k sobě. A když ho Ježíš zavolá, beze slova tam stojí. Dělá, co mu Ježíš říká, ale za celou dobu sám neřekne ani slovo. Když je uzdraven, ani Ježíši nepoděkuje ani nechválí Boha a ani o svém uzdravení nikomu nevypráví, jak to dělají ostatní v podobných příbězích.

Tento muž budí dojem pasivního člověka, který spíše na věci kolem reaguje, než aby byl jejich hybatelem. Ve svém životě nikam nesměřuje a vůbec ho to netrápí.

Popis se hodí na spoustu dnešních mužů, nejen v kontextu americké společnosti, ale na celém světě. Muži nevědí, jak se mají motivovat. Když už nějakou motivaci mají, má podobu peněz, sexu nebo moci. Ale chybí jim vnitřní motivace a bez vnější motivace peněz, sexu a moci nevědí, jak volit a rozhodovat o tom, co chtějí se svým životem dělat.

Jinými slovy, většina mužů nemá žádnou vnitřní spiritualitu. Potřebují nějakou vnější okolnost (například zákon!), která by je nakopla, nastartovala, nabídla jim jistotu, povýšila je, odměnila je a učinila šťastnými. Spiritualita se týká vnitřního zdroje energie, jež je motivující a hnací silou našeho žití. Muž ducha nebo duchovní muž, chcete-li, čerpá svou energii z něčeho jiného, než jsou peníze, sex a moc.

Zmíněná příhoda se v Lukášově evangeliu často nazývá příběh o uzdravení, ale já se musím ptát, zda-li je ten muž skutečně uzdraven. Možná je v pořádku jeho ruka, ale všechno ostatní se zdá nefunkční. Ti z nás, kteří máme zkušenosti s uzdravovacím působením charismatického hnutí nebo jsme byli svědky uzdravení skrze udělení svátosti nemocných, známe důležitost psychologického a citového dokončení léčby. Jestliže fyzickou léčbu nedoprovází léčba duchovní, fyzické příznaky nemoci se často vracejí. Fyzická léčba je vždy pobídkou k nějaké vnitřní změně, změně pocitů nebo směru. Když Ježíš uzdravoval lidi, často jim radil, aby vstali a šli, aby odešli a více nehřešili. Ve zmíněném příběhu není žádný náznak, že by onen muž chtěl udělat něco podobného. Jako odpověď na zázračné uzdravení Ježíšem tam jen tak stojí.

Zákoníci a farizeové představují jiný typ muže v současném světě. Je ironií, že v příběhu jsou to věřící lidé. Berou náboženství velmi vážně, ale přesto se snaží zamezit šíření Božího díla. Angažují se v náboženství, ale přesto nechtějí mít s uzdravováním, svobodou nebo dary života nic společného. Ocitli se v pasti svého myšlení, v síti svých morálních principů a jsou zaslepeni svými doktrínami. Zpovzdálí sledují, co se děje, aby mohli kritizovat a obviňovat. Jsou to lidé se zlou vůlí.

Reprezentují to, co bychom mohli nazvat „konzervatismus moci“; zuby nehty se drží svých pozic a jistot, které jim dává institucionální náboženství. Jejich přesvědčení se velmi liší od „konzervatismu hodnot“, který vyznávají lidé zastávající hodnoty evangelia. Pod rouškou náboženských hodnot jde zákoníkům a farizeům ve skutečnosti jen o moc a vládu. Takoví lidé nejsou jen v katolické církvi, ale i v protestantských denominacích, stejně jako v judaismu a islámu. Jsou to ti ambiciózní mluvčí náboženské moci, kteří užívají jména Božího jako zástěrky pro svou vlastní potřebu moci. Když se jich na něco zeptáte, jako se Ježíš ptal zákoníků a farizeů, mlčí nebo se zahalí do neproniknutelné kouřové clony. Jsou plni rozhořčení, ale nikomu neprozradí své skutečné motivy, dokonce ani sami sobě.

Za povšimnutí ještě v tomto příběhu stojí, že ti muži myslí a jednají jako skupina. Nejsou to jedinci, ale představitelé určitého druhu skupinového myšlení, které se v tomto případě zabývá náboženstvím. Stejně tak by to mohl být patriotismus, kapitalismus nebo jakýkoliv druh etnického šovinismu. Ať už to nazveme jakkoli, je to proti individuálnímu vědomí a lidskému svědomí. Kolektivní myšlení je jednou z nejlacinějších a nejběžnějších náhražek za osobnostní růst a vyzrálé uvažování. Farizeové reprezentují patřičnost a společenskou nadvládu, což je velmi obvyklá forma morálky prvního stupně. Skutečné svědomí a rizika mravní bezúhonnosti jsou mimo jejich chápání a obvykle pro ně představují vážnou hrozbu.

Nakonec se dostáváme k Ježíšovi. V pěti krátkých verších tento muž přijde, učí, rozpozná, co si myslí ostatní, pokyne, zeptá se a klidně jedná. Bez paniky čelí těm, kdo ho chtějí obžalovat, protože zná jejich myšlenky. Když oslovuje druhé dva typy mužů, mluví s vnitřní autoritou. Nebojí se konfrontovat ostatní lidi ani zpochybňovat zákon. Ví, co má udělat, a také to udělá. Nic nevysvětluje. Nepřivlastňuje si zásluhy. Nežádá si uznání. Jednoduše koná pravdivé a trpělivě snáší jejich tichý vztek.

Po této scéně odchází Ježíš do hor, aby se tam modlil, a poté shromažďuje celou komunitu.

Nikdy se nesmíme bát udělat totéž. Závislosti se někdy říká láska; nazývají ji tak nejistí muži, kteří nevědí, jak mají uchránit hranice své osobnosti. O tom budeme mluvit později jako o nezbytné „energii bojovníka“. Moudrý bojovník Ježíš se dostává ven z nepříjemné situace vytvořené žalobci a udavači a pryč od duchovní chabosti muže, kterému pomohl, aby sám získal duchovní sílu.

Tu nalézá především v komunikaci s Bohem. Ale kromě toho získává sílu tím, že kolem sebe vytváří nové společenství lidí. Učí je, že existuje i jiný, nový způsob života vedle toho, který představují druhé dva typy mužů. Ukazuje jim, že existuje nový způsob chápání toho, co se ve světě děje, a nový způsob jednání tváří v tvář moci a ochromení.

Ježíš chápe, že se „nevmýšlíme“ do nového způsobu života, ale musíme se „vžít“ do nového způsobu myšlení. Vytváří zdravou komunitu mužů jako živoucí alternativu k špatně fungujícím pravidlům, jimiž se obvykle muži řídí. Církev měla být původně „nové uspořádání světa“ Bohem.