Zaměřme se nejprve na výchozí bod naší cesty – model běžného muže. Jedná se o mužnost, jak ji obecně chápe a charakterizuje naše společnost. Tento typ představují John Wayne, James Bond a Rambo. Je to mužnost byznysmena, finančního magnáta, podnikatele. V politice je to zprostředkovatel moci a ten, kdo má moc rozhodovat. V armádě je to velitel, nejvyšší šarže, bojovník. Kovboj či šerif, policista či detektiv, dobrodruh či pirát – tito a jiní představitelé, které známe z filmů a literatury, zosobňují model běžného muže.

Běžný muž je vždy mužný, jasný a přímý. Není na něm nic zženštilého. Je to typický muž, který patří jen sám sobě. Ostatní muži ho respektují pro jeho sílu, zdatnost a úspěch. Ženy ho obdivují, bojí se ho a chtějí ho, ale nikdy ho nemohou vlastnit. Naopak on vlastní je: přítelkyni, manželku, milenku. Je svým vlastním pánem a nikomu jinému nepatří. Je nezávislý a sebejistý, inteligentní a znalý, vynalézavý a schopný. Jestliže je potřeba něco udělat, on to udělá. Nikdy nedopustí, aby mu jeho emoce nebo city druhých zhatily plány. Svou emocionální a duchovní stránku obětuje.

Ať tak či onak, běžný muž je v západních kulturách vzorem mužnosti. Je to přesně ten idol, k němuž jako malí kluci vzhlížíme, když sníme o tom, až z nás budou dospělí muži. Je to také představa, kterou se řídíme, když se snažíme chovat mužně. Je to maska, již si nasazujeme, když si nejsme jistí svou mužností. Je to zkrátka to, co si muži i ženy představují pod označením mužnost.6

Ale pokud se chceme duchovně rozvíjet, musíme se z tohoto bodu začít přesouvat někam jinam. Typ běžného muže je pouze začátek duchovní cesty.

První posun na cestě je směrem k ženskosti. Toto byl nepochybně jeden z faktorů ve vývoji Ježíše v muže, ale jelikož víme velmi málo o Ježíšově životě před jeho veřejným působením, zvolme si jinou postavu Nového zákona. Nazvěme tuto část cesty cestou Jana, nejmilejšího učedníka, podle označení, které dal Jan Evangelista sám sobě: „učedník, kterého Ježíš miloval“.

U Poslední večeře Páně seděl právě tento učedník nejblíže Ježíši a podle Janova vlastního vyprávění si položil hlavu na Ježíšovu hruď. Většina mužů by tento akt dnes považovala za společensky nepřijatelný a pro mnoho z nás mužů by to bylo emocionálně nemožné. Zkrátka bychom to neudělali, protože by to vypadalo příliš zženštile, nebo dokonce homosexuálně. A přesto se tento muž cítil zjevně velmi dobře, když mohl přijmout náklonnost a vyjádřit své pocity před ostatními, a dokonce před jiným mužem. Proto můžeme považovat Jana, nejmilejšího učedníka, za svatého patrona první cesty v mužském duchovním vývoji.

Pro většinu z nás začíná duchovní cesta směrem k ženskosti skrze vztahy se ženami. Když se postupně učíme navazovat vztahy se ženami v našich životech – s matkami, babičkami, sestrami a ostatními příbuznými ženami, s partnerkami a konečně s manželkami – zjišťujeme, že obývají úplně jiný prostor než běžný muž. Pro nedostatek lepšího označení budeme tento typ nazývat běžná žena. V rámci kulturních stereotypů je běžná žena přesným opakem toho, co jsme zde popsali jako běžného muže. V negativním slova smyslu je to ona žena v nesnázích, ta, která potřebuje být zachráněna a ochraňována mužem. Poznáváme ji běžně v literatuře a v médiích jako partnerku, manželku, hrdinovu matku, ale nikdy jako hlavní hrdinku. Nikdy není iniciátorkou, aktivním účastníkem nebo tím, kdo rozhoduje; vždy jen přihlíží, poutá mužskou pozornost a přijímá dary. V pohádkách ji reprezentují Popelka, Sněhurka a Šípková Růženka.

Avšak i v pohádkách můžeme pozorovat pozitivní stránku této běžné ženy: je milující, starostlivá, trpělivá, pilná, půvabná a okouzlující. Přesto ale musí čekat, až budou její ctnosti odměněny, musí dělat vše pro to, aby si princovu pozornost zasloužila. V americkém kontextu tento typ ztělesňuje dokonalá hostitelka, dokonalá manželka, dokonalá matka. Je atraktivní, nápaditá, ohleduplná, spolupracující, podporující, nápomocná, mírná a starostlivá. Je to model ženy, který se dívky tradičně učí napodobovat a chlapci očekávat.

Už jako kluci objevujeme, že ženská realita je jiná než ta naše, přesto na ní vidíme cosi fascinujícího a přitažlivého. Ženskost je něco, po čem toužíme, ale protože si uvědomujeme svou čistou mužskost, vnímáme tuto ženskost jako něco zcela mimo nás. Abychom ale dosáhli toho, po čem toužíme, musíme nějakým způsobem vstoupit do světa žen a naučit se mluvit jejich jazykem. Musíme se naučit být zranitelní a citliví, musíme si dávat pozor na to, jak mluvíme a jak se chováme, musíme se naučit tajemství dvoření – a to vše proto, abychom získali objekt svých tužeb.

V tomto ohledu moderní společnost už nabízí možnosti cesty za poznáním ženskosti, které ve starověku a středověku nebyly dostupné. Když se ještě manželství domlouvala (obvykle mezi otcem a nastávajícím ženichem), mladí muži se nemuseli učit vybranému umění dvořit se. Mohli odkládat objevování ženskosti na neurčito jako něco, co mohli nebo měli objevit sami v sobě. Jen stěží si muži uvědomovali, že když si vydobyli právo vybrat si své nevěsty sami, poskytli zároveň ženám právo vybrat si svého budoucího partnera. Pomalu, ale jistě mění ženy kulturní stereotyp dokonalého manžela.

Už od 60. let 20. století probíhají v naší kultuře změny, díky nimž se stalo nutné a žádoucí, aby muži rozvíjeli ženskou stránku svého „já“. Kromě sexuální revoluce, jež dodala mužům a ženám odvahu zrovnoprávnit obě pohlaví, se v období 60. let zlepšil přístup žen ke vzdělání a zvýšil se jejich počet v podnikání, což přimělo muže začít brát ženy opravdu vážně. Poprvé v historii začalo hodně mužů zpochybňovat účel a efektivnost válek a upouštět od bezpodmínečného vlastenectví. Sociální vědy jako psychologie a sociologie začaly doceňovat a prosazovat výhody celistvosti ve vývoji osobnosti a integrovaného způsobu života. Literatura, umění i média přestaly prezentovat model mužnosti jako čistě mužský stereotyp a nahradily ho modelem, kde ženská stránka vyvažuje mužskou. Stalo se daleko přijatelnějším, že se muži zdokonalují v tradičně ženských schopnostech naslouchání, porozumění, starostlivosti a péče. A Johna Wayna nahradili Alan Alda, Patrick Swayze a mladí intelektuálové s dobře placeným zaměstnáním.

Sám jsem se stal svědkem těchto změn během třinácti let, kdy jsem byl pastýřem komunity Nový Jeruzalém v Cincinnati. Komunita se začala rozvíjet na počátku 70. let 20. století jako místo duchovních cvičení pro středoškoláky, ale brzy se začaly zúčastňovat i dívky, manželské páry a starší lidé. Většina z nich však byli mladí muži a ženy a, jak se dalo očekávat, někteří se do sebe zamilovali, vzali se a začali budovat rodiny. V polovině 80. let už většina těchto párů vychovávala děti a celá polovina z čtyř set členů společenství byly děti a dospívající.

Jestliže si poslechnete první kazety, které jsem v této komunitě nahrál,7 uslyšíte, že neustále trvám na tom, jak je důležité obrátit se k Bohu a odevzdat se mu. V kontextu modelů mužskosti a ženskosti jsem měl na mysli odvrácení se od mužských schopností nezávislosti a ovládání k ženským schopnostem důvěry a vytváření vztahů. V tomto období jsem vnímal celou křesťanskou duchovní cestu právě v těchto souvislostech; upřímně řečeno, jako mladý kněz jsem se nacházel přesně v tomto úseku své duchovní cesty a byl jsem si jistý, že chlapci, s nimiž jsem pracoval, potřebovali vést tímto směrem. Tehdy jsem si ještě neuvědomoval, že dívky možná potřebovaly slyšet něco úplně jiného a že obrácení k Bohu má u žen znamenat nejprve obrácení se k mužským stránkám. Ale já jsem tenkrát kázal něco jiného a to slýchali i mladí muži v komunitě.

Jako skupina tedy celá komunita směřovala k více ženskému životnímu postoji. Všichni jsme horoucně naslouchali jeden druhému, vedli dialog, byli plni souhlasu a porozumění, a to jak na úrovni komunity, tak v rodinném prostředí. Mladým mužům se zde otevíral zcela nový svět, svět vnímavosti a důvěry, který jim odhaloval neomezené možnosti navazování partnerských a rodinných vztahů. Stali se z nich milující a velmi starostliví otcové, častokrát mnohem lepší než ti, se kterými vyrůstali.

Nejprve jsme tím byli všichni nadšení; zdálo se, že rizika, která mladí muži podstoupili, když se rozhodli rozvíjet ženskou stránku své osobnosti, se vyvážila jejich spokojeným rodinným životem a relativním souladem v celé komunitě. Netrpěli jsme žádným druhem soupeření ani rozpory, jakými procházely jiné charismatické skupiny, jak jsme se dozvídali. Ale postupem času jsme zaznamenávali nejrůznější problémy, které vyvstávaly v rodinách, jak děti rostly. Konečně nám pomalu začalo docházet, že součástí všech problémů bylo to, že potomky v podstatě vychovávaly dvě matky. Děti neměly v rodině žádnou zkušenost se silným mužským modelem.

Jedna věc je, když se muži podaří rozvinout svou ženskou stránku, ale něco úplně jiného je, když u této stránky zůstane. A to se právě stalo mužům v komunitě Nový Jeruzalém. Nikdo je nemůže samozřejmě z ničeho obviňovat, protože jim nikdo nikdy neřekl, že jejich duchovní cesta musí v určitém bodě nabrat jiný směr. Všichni jsme si mysleli, včetně mne, že duchovní rozvoj se ubírá víceméně jen jedním směrem. Ovšem realita naší zkušenosti nás postavila tváří v tvář krátkozrakosti tohoto názoru.

Jestliže se muži podaří úspěšně navázat kontakt s ženským elementem své osobnosti a v tomto prostoru zůstane, jeho postoj se výrazně přiblíží k modelu, který jsme nazvali běžná žena. Má tedy, jak doufám, všechny pozitivní vlastnosti daného vzoru, o což jsme se snažili v naší komunitě, ale stejně tak to přináší i mnoho rysů negativních. Proto se mezi námi objevilo mnoho mladých otců, kteří trpěli žalostným nedostatkem vzorových maskulinních vlastností, jako jsou schopnost zaměření, rozhodnost, sebevědomí, vnitřní autorita. Někteří z nich i ve věku okolo třiceti let stále ještě hledali ve svém okolí náznak vedení, ujištění, či dokonce záchranu.

Kulturní stereotyp muže, který zůstává uzamčen v ženském prostoru své osobnosti, je reprezentován vzorem slabocha, sentimentální bačkory, zženštělého muže. Tento stereotyp budeme nazývat povrchní žena. Nemá hloubku ani sílu, zvláště pokud negativní aspekty tohoto typu ženskosti převyšují ty pozitivní. Na konci 70. let bylo v naší komunitě mnoho dobrých, ale zjemnělých mužů. Byli sympatičtí, ale upřímně řečeno, těžko mohli někoho inspirovat nebo vyprovokovat.

V určitém bodě naší společné duchovní pouti si proto mnozí z nás začali uvědomovat potřebu jakéhosi druhého kroku, který by měla udělat většina mladých mužů, ale stále jsme si nebyli jistí, jak by měl tento další krok vypadat. Odpověď přišla zcela nečekaně od feministek.

Jednoho dne přišla do mé kanceláře Pat Brockmanová, sestra uršulinského řádu, která byla v komunitě od jejího založení, a ukázala mi knihu od Betty Friedanové nazvanou Druhý stupeň.8 Autorčina teze spočívala v tom, že až do současnosti ženské hnutí urazilo jen půl své cesty: osvobodilo ženy od mužské nadvlády a umožnilo jim přenést se do mužského elementu, ale až příliš častým výsledkem byly ženy, které se vžily do mužského stereotypu natolik, že se staly stejně špatnými jako ti muži, které nenáviděly. V podstatě popisovala přesný opak toho, čím procházeli muži v Novém Jeruzalémě, čímž vytvořila dokonalou paralelu. Friedanová vyzývala feministky, aby jako ženy pokračovaly ve svém vývoji a dosáhly hlubší a celistvější podstaty svého ženství. Najednou nám bylo s Pat jasné, že onen druhý stupeň, který byl potřebný pro spoustu mužů v naší komunitě, nespočívá v hlubší ženskosti, ale v návratu k mužskosti na hlubší úrovni.

Při hledání biblického obrazu této druhé etapy, to jest cesty k opravdovému muži, jak jsme jej nazvali, jsem se nakonec rozhodl pro cestu Jana Křtitele. V evangeliích je Jan Křtitel znázorněn jako přesný opak Jana, nejmilejšího učedníka. Je to divoch, který žije sám na okraji pouště, chodí v hrubém šatu a jí syrovou potravu. Ví všechno o lidské hříšnosti, takže ty, kteří jsou ochotni vyznat se ze svých hříchů, povolává Jan ke křtu, a ty, kdo nejsou ochotni dát se na pokání, nazývá pokrytci, lháři a plemenem zmijí. Jan se s nikým nemazlí. Není tu proto, aby si hrál na dobrosrdečného chlapíka.

Aby si mohl zachovat svou bezúhonnost a upřímnost, žije Jan Křtitel schválně na okraji společnosti, protože odtud může otevřeně říkat, jak se věci mají. Nemá šaty, jaké nosí muži z lepší společnosti, má jen jednoduché oblečení z velbloudí srsti a kůže. Také se nedá předpokládat, že si dává tento oblek do čistírny. Co se týče stravy, jí kobylky a včelí med. Tohle jedí lidé na poušti, ti, kteří byli vyloučeni z většinové společnosti. Pro mne představuje Jan Křtitel tu divokou, nespoutanou stránku Boha.

Křesťané často zapomínají, že Bůh je ve Starém zákoně zobrazen mnohem bouřlivěji než v Novém. Hned na začátku Bible, v knize Genesis, Bůh shlíží na zemi a nelíbí se mu, jak lidé žijí, a tak se rozhodne seslat na ně potopu a začít znova od začátku. To je pěkně divoké! Později si vybere jednoho chlapíka jménem Abrahám a řekne mu, aby si zabalil věci a vyrazil přes poušť na jakési místo, které v životě neviděl. Sdělí Abrahámovi a jeho ženě, kterým je asi tak sto let, že se jim narodí syn – a on se opravdu narodí! Ale vzápětí Bůh zasadí Abrahámovi ránu pod pás, když mu nařídí, že musí obětovat svého jediného syna, a to všechno potom, co mu sdělí, že se stane vůdcem velkého národa! Toto je naprosto svobodný Bůh, který se snaží utvořit duchovně svobodné lidi.

Tolik jsme si „zkrotili“ Písmo svaté, že už nevidíme tuto Boží nespoutanost a divokost, ani když nám zírá přímo do tváře. Bůh se lidem zjevuje v podobě planoucích keřů, sloupů kouře a ohně, hromů a blesků nad vrcholky hor. Faraon egyptský poznává drsné způsoby divokého Boha, když dospěje k přesvědčení, že jeho plány na rozšíření impéria jsou důležitější než lidská svoboda. Izraelité si myslí, že jsou za vodou, protože jsou národ Bohem vyvolený, ale Bůh srovná jejich královstvíčko se zemí, protože nedodrželi to, pro co byli vyvoleni. Bůh není loajální k firmě a nezdá se, že by lpěl na nějakých společenských nebo kmenových hodnotách. Hospodin je Bůh všech lidí a vytváří si své vlastní pestré seskupení.

Proroci byli také pěkně divoká parta. Museli, protože byli mluvčí právě toho nespoutaného Boha. Boha, který se příliš nestaral o chrámy a o oběti, ale zato ho moc zajímalo, jak se zachází s lidmi. Přečtěte si Bibli, tam to všechno je. Máme sklon si myslet, že proroci byli věštci, kteří předpovídali křesťanskou budoucnost, ale oni znamenali mnohem více, protože pojmenovávali všudypřítomné iluze. Byli to nekněží, přišli s radikálním poselstvím od nebezpečného Boha a za svou snahu byli umlčováni, pronásledováni a zabíjeni (viz Matouš 23,29–36). Až do posledního proroka, Jana Křtitele, bylo ochočené náboženství vždy ohrožováno osobami s mravní bezúhonností.

A proto je Jan, archetyp divokého muže, dokonalý svatý patron druhého stupně cesty, která vede k opravdovému muži. Už jen na poslech se ta cesta zdá být velmi náročná a ještě náročnější je podniknout ji.

Duchovní cesta k opravdovému muži je tak těžká proto, že je velmi snadné nesprávně pochopit, co se o ní říká. V postavě Jana Křtitele je hodně rysů, které mohou být zaměněny za rysy nezávislého drsného chlapíka a siláckého hrdiny, což je ve skutečnosti charakteristika povrchního (negativního) muže. Pokud jste už alespoň nezačali první cestu, nebudete mít potuchy, co druhá cesta obnáší, a budete si myslet, že jen potvrzuje charakteristiku běžného muže. Jestliže můžeme cestu Jana, nejmilejšího učedníka, charakterizovat jako posun směrem ke sjednocení s ženskostí, pak cesta Jana Křtitele musí být chápána jako cesta z ženskosti zpět k mužskosti, která znovu sjednocuje obě charakteristiky.

Celá cesta, jež dává mužské duši plně se rozvinout, musí jít ve šlépějích obou Janů, ne jen jednoho z nich. Hlavní důvod, proč je cesta toho druhého Jana o tolik těžší, je ten, že pokud vystrčíte hlavu příliš, může skončit na něčím podnosu, což se samozřejmě stalo právě Janu Křtiteli. Je to stejně riskantní cesta jako onen vnitřní posun směrem k ženskosti. Je to cesta zpět, ven do vnějšího světa, kde číhá nebezpečí, nejistota a téměř jisté selhání. Není divu, že mnozí raději zůstávají v bezpečném světě myšlenek a názorů.

Z vlastní zkušenosti a ze zkušeností mnoha mužů, s nimiž jsem pracoval, vím, že s velkou pravděpodobností existují přirozené časové úseky, které odpovídají dvěma cestám. Během prvních dvaceti let svého života vkládáme většinu své energie do pouhého osvojení si charakteristiky běžného muže. Obzvláště v letech dospívání se tolik snažíme přiblížit se tomu, co považujeme za mužský vzor, ale ve skutečnosti si jen budujeme základní tábor, ze kterého můžeme vyrazit na duchovní výpravu. To ovšem v té době ještě nevíme.

Když máme smůlu – a většina mužů v naší společnosti ji má – myslíme si, že tím, že jsme přišli na svět, jsme už také dorazili do cíle, a zbytek života strávíme ve stereotypu povrchního muže. Ale když se nám nějakým způsobem podaří najít element ženskosti – ať už v ženě, v chudých, v náboženství, nebo kdekoliv jinde – a uvědomíme si, že se musíme rozvíjet tímto směrem, strávíme dalších přibližně dvacet let tím, že se budeme dvořit věčné ženskosti, snažit se ženy potěšit a najít svou vlastní vnitřní duši.

Asi tak ve čtyřiceti až pětačtyřiceti letech se muži dostávají do krize středního věku, jež někdy bývá označována jako mužská menopauza. Pro ty z nás, kteří se zasekli u modelu povrchního muže, to znamená, že dostali ránu do svého vlastního mužského ega, což Jung a další psychologové vysvětlují jako poslední pokus ženského elementu v nás dostat se do našeho vědomí, protože jinak vkročíme do druhé poloviny našeho života s tím, že jsme duševně vyvinuti pouze napůl. Pro ty z nás, kterým se podařilo proniknout k ženské stránce svého „já“, to však znamená zásah do naší duše, o níž jsme si mysleli, že je celistvá. Místo toho, aby nás obtěžoval náš nevědomý ženský element, zjišťujeme, že v nás působí zmatek právě onen nevyužitý potenciál mužský.

Nechci však vzbudit dojem, že se vše odehrává v pravidelných dvacetiletých cyklech. Toto je jen schematický pohled na typický mužský duchovní vývoj, který se pravděpodobně odehrává u většího počtu mužů. V reálném životě neexistuje žádná typická duchovní cesta; každý muž je jedinečný.

Další nedorozumění, kterému se chci vyhnout, je dojem, že první cesta musí být dokončena před započetím cesty druhé. Když mluvíme o duchovním vývoji jako o cestě, je to jen jednoduchý symbol pro vysoce komplikovaný vývojový úkol. Nikdy se nám nepodaří splnit ho celý, někdy dokonce ani jeho první část. Dosažení duchovní celistvosti pomocí spojení s ženskostí je samo o sobě celoživotní úkol. Nikdy není možné tento proces zcela dokončit a my budeme uvnitř sebe neustále nacházet některé aspekty povrchního muže, které budeme muset konfrontovat, přeměnit a doplnit ženskou stránkou svého „já“. Nemá smysl odkládat následování Jana Křtitele jen proto, že ještě setrváváme ve směru vytyčeném Janem, nejmilejším učedníkem. To by znamenalo uváznout v typu povrchní (negativní) ženy.

Jestliže existuje nějaká léčka na cestě dnešní mužské spirituality, pak je nastražena právě v tomto úseku. Už tolik toho bylo napsáno o tom, jak je důležité umožnit můžům, aby rozvinuli svou ženskou stránku a povzbuzovat je k tomu, až se nakonec zdá logické považovat první část cesty za celou odyseu. Část celého problému samozřejmě také spočívá v tom, že v naší západní kultuře, a dokonce i v naší náboženské tradici, je jen málo průvodců, jež by nás mohli dovést do hloubky mužskosti, a téměř žádní učitelé a rádci, kteří by této hloubky již dosáhli a vrátili se zpět, aby nás navedli správným směrem. Velmi nutně potřebujeme mentory – rádce na naší mužské duchovní cestě.

Je zajímavé, že anglické slovo „mentor“ pochází z řecké mytologie. Mentor byl moudrý a důvěryhodný rádce krále Odyssea. Když se Odysseus vydal na svou dlouhou pouť, svěřil Mentorovi svého syna Telemacha a ustanovil ho jeho učitelem a ochráncem jeho duše. Zdá se, že otec je jen zřídkakdy zasvěcovatelem svého syna. Většinou je to nějaký jiný muž, kdo vede chlapce na cestě k dospělosti. (Možná, že náš problém tkví nejen v tom, že máme zoufale málo „kmotrů“, ale i v tom, že očekáváme příliš mnoho od svých biologických otců!)

Poslední úžasný paradox spočívá v tom, že podle některých názorů byl Mentor maskou Atény, řecké bohyně války a moudrosti. Jinými slovy, jediným důvěryhodným průvodcem Odysseova syna Telemacha byl muž s duší ženy, jež byla sama válečníkem a mudrcem. Staří Řekové dobře věděli, že aby se z chlapce stal muž, musí se nejprve odloučit od ženskosti a pak se do ní vrátit. Totéž můžeme vidět u Ježíše, když opouští svou matku a jde si sednout mezi učitele do chrámu, kde jim naslouchá a klade otázky (viz Lukáš 2,46). Když se ho na to Maria zeptá, Ježíš neváhá a odpoví, že přece musí být tam, kde jde o věc jeho Otce (viz Lukáš 2,49). Přesto se vrací s matkou domů a až o osmnáct let později se cítí připraven promluvit veřejně o Bohu. Staří Řekové i Písmo svaté kladli daleko větší důraz než my na jednotlivé etapy cesty, na jejich načasování a na nezbytné cíle.

V případě mužů mluvíme o nezasvěceném, tedy „neiniciovaném“ muži jako o puerovi („puer“ znamená latinsky „chlapec“ nebo „dítě“). Jestliže je dnes mezi námi mnoho puerů, je to nejen proto, že máme jen málo poznatků o univerzálních iniciačních obřadech mladých mužů, ale i proto, že je tak málo mentorů a průvodců na těchto cestách. Kdo půjde první?

Běžní šéfové, trenéři a učitelé poradí mladému muži, jak se dostat z problémů. Skutečný rádce ho navede do problému a pak ho vyvede ven. Věřte oběma Janům, že udělají totéž.