Ženy nepochybně také potřebují lásku a náklonnost otce, ale z jiného důvodu. Dívky potřebují, aby otec potvrdil jejich identitu jako identitu žen. Chlapci potřebují, aby jim otec pomohl jejich základní identitu muže najít a naučil je, jak se vyrovnat s mužským způsobem cítění. A otec je první svobodně zvolený objekt naší lásky v lidském životě.

Matku si svobodně nevolíme. Je zkrátka s námi, od prvního okamžiku našeho života. Když se narodíme, dokonce i voníme stejně jako naše matka, protože pocházíme z ní. Když chceme pít, umíme najít matčin prs i se zavřenýma očima, protože poznáme matčinu vůni a instinktivně prs najdeme. Teprve po několika měsících si začneme nejasně uvědomovat, že naše a matčino tělo nejsou jedno, ale dvě různá těla.

Přesto matku důvěrně známe, poznáme ji a můžeme jí důvěřovat. O pár měsíců později začínáme rozeznávat někoho jiného, kdo je jako matka, ale není to ona. Ten někdo je cizí člověk, první cizinec v našem rozrůstajícím se světě. Ten někdo je náš otec. Setkání s otcem je prvním setkáním s někým, kdo nejsme my. Přijetí nebo odmítnutí ze strany otce pro nás znamená první záchytný bod, který nám prozradí, zda můžeme vnějšímu světu důvěřovat.

Abychom si získali matčinu pozornost, nemusíme dělat vůbec nic. Obvykle nám ji věnuje zcela dobrovolně, aniž bychom o ni museli žádat. Ale abychom zaujali pozornost otce, aby se na nás usmál – pro to už musíme něco udělat. Z nějakého neznámého důvodu nám onen neznámý úsměv dodává víc energie a síly než neustálá péče matky. Možná je to proto, že nějak cítíme, že otec nám něhu dávat nemusí, takže když už nám ji jednou poskytne, je nám daleko dražší. Pro nás je to zkušenost první volby, kdy si svobodně vybíráme.

Jednou jsem četl článek o výzkumu dětí, které vychovávali jejich otcové, zatímco matky chodily do práce. Článek tyto děti nazýval „superdětmi“, protože svými schopnostmi jak v dětství, tak v dospělosti skoro všichni daleko převyšovali statistický průměr. Není pochyb o tom, že za jejich úspěchy v životě stojí mnoho faktorů, v neposlední řadě také fakt, že měli kreativní a svobodomyslné rodiče, kteří si úspěšně vyměnili tradiční rodičovské role běžné v naší společnosti. Zároveň se však domnívám, že za úspěchy těchto „superdětí“ stojí i otcovská láska, která se svou kvalitou od lásky mateřské liší. Pozitivní mužská energie, ať už od otce, nebo od matky, má moc dodat dětem nezměrnou sebedůvěru a jistotu.

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že jedním z důvodů, proč jsem se stal knězem, bylo to, že můj otec ve mne vždy věřil. Kdykoliv jsem měl tendenci pochybovat o sobě nebo o tom, zda budu schopen něco nového vyzkoušet, řekl mi, že si je jistý, že to zvládnu. Nikdy jsem neměl velké problémy s pochybnostmi o sobě samém, s pochybnostmi, které jsem rozpoznal v tolika mladých lidech, s nimiž jsem pracoval.

V katolickém společenství, v němž jsem vyrostl, byl kněz jedinou Bohu nejbližší osobou, kterou jsme znali. Z tohoto pohledu se může zdát, že touha stát se knězem byla tak trochu jako touha stát se filmovou hvězdou nebo olympijským atletem. Nebylo to prostě pro každého. Můj otec mě ujišťoval, že jestli jsem se rozhodl stát knězem, určitě to dokážu – samozřejmě za předpokladu, že to tak bude chtít i Bůh. A otcova důvěra ve mně nezanechala žádný prostor pro mé vlastní pochybnosti.

Když řekne otec svému dítěti, že něco dokáže, tak to také dokáže. Nevím, proč tomu tak je, jen si myslím, že existuje nějaká tajemná energie, která přechází z otce na jeho děti. Je to jistý druh kreativní energie, která způsobí, že věci jsou, když předtím nebyly; energie, bez níž by věci nemohly vzniknout. Když mužská energie chybí, dílo se nekoná, ať už v lidské duši, nebo v okolním světě. Nechybí péče, podpora a možná ani láska, ale to nové „stvoření z ničeho“, jež je jedinečnou výsadou spojovanou s mužskou stránkou Boha, se zkrátka neuskuteční.

Bez otcovské energie zůstává v duši pocit prázdnoty a opuštěnosti, kterou může zaplnit jen a jen tento druh energie. Viděl jsem to u mnoha lidí, a zvláště u mužů. Jde o planou touhu, jež se neustále živí chválou, o touhu nikdy neuspokojenou. Je to černá díra, která nasává odměnu za odměnou a nikdy nemá dost. Stává se hnízdem démonů, hnízdem pochybností, strachu, nedůvěry, cynismu a vzteku. A také místem, odkud tito démoni vyrážejí, aby pohltili další oběti.

Není náhodou, že Ježíš říkal Bohu abba – tatínku. Přestože Bůh překonává rozdíl mezi mužskostí a ženskostí a je stejně správné jako nutné vidět v Bohu i matku i otce, domnívám se, že Ježíš z hloubi duše rozuměl prázdnotě, která tíží mnoho lidí. Věděl, že pro velkou většinu lidského pokolení bude těžší a potřebnější říct „táto“ než „mami“. Věřit v otcovskou lásku je pro mnoho z nás nejtěžší zkouška naší víry. Obávám se, že mnozí z těch, kdo chtějí odhodit to úžasné a sexuálně nabité slovo „otec“, jsou ti poslední, kteří by to měli udělat.

Mateřskou lásku známe. Mateřskou lásku máme. Lásku otcovskou potřebujeme a hledáme ji. Důvěra otce v nás nám dodává odvahu riskovat, vzdávat se a růst. Když se budeme na Boha dívat jako na otce a přijímat jeho lásku také jako lásku od muže, můžeme směle věřit celému evangeliu, a ne jen těm částem, které pojednávají o jistotě, útěše a přináležitosti. Bůh, který je nám otcem i matkou, nás osvobozuje pro evangelium, jež je plodné, důvěrné a univerzálně tvůrčí.