Nedávno mi jedna mladá žena pověděla, že se rozchází se svým přítelem. Když jsem se jí zeptal proč, řekla mi, že on nikdy nic nedělal sám za sebe. Nikdy nevzal iniciativu do svých rukou ani v jejich vztahu ani ve svém životě. Vždy jen následoval, místo aby konal. Ona byla tím, kdo vždy navrhoval, co budou dělat nebo kam půjdou. On byl vždy pozorný, starostlivý, ohleduplný a nápomocný, ale nikdy nepřišel s nějakým novým nápadem a nepožádal ji, aby se připojila. Postupně ho jako muže přestala respektovat a nakonec ho litovala.

Znám mnoho žen, které litují své manžely. Nemohou je obdivovat, protože nikdy neudělají nic, čím by vzbudili obdiv svých manželek. Každý den jdou do práce a poslušně se vracejí domů, vynášejí odpadky a dělají všechno, co jim jejich ženy nakážou, ale tím také jejich snažení končí. Nemám ponětí, jací jsou v posteli, ale řekl bych, že ani tam své ženy ničím nepřekvapí. Možná, že veškerou svou mužskou iniciativu potlačili nebo ji ze sebe vypudili ven, v každém případě ji postrádají. Jejich ženy je milují, ale nerespektují je jako muže.

V naší společnosti se biologie stala naším osudem, abych tak řekl. Pohlaví určuje směr našich životů. Pro muže to znamená poskytnout a zasadit semena. Pro ženy to znamená přijmout a ochraňovat, co muži zplodí. Tím nechci říct, že by muži neměli potřebu starat se o to, co vytvoří, nebo že by ženy neměly schopnost tvořit. Znamená to, že co je zapsáno v genech, je zapsáno i v ženských a mužských duších. A nejdůležitější kód v mužské duši přikazuje plodit.

Z pohledu biologie je mužská energie nejen falická, ale také skrotální (skrotum – anat. šourek, pozn. překl.). Je důležité si uvědomit, že nejzranitelnější, nejslabší a nejvíce ochraňovaná mužská část, varlata, je nezbytnou součástí jeho moci. Jinak se všechny mužské „nefalické“ atributy promítají na ženy a očekává se, že je ženy budou splňovat. Až příliš dlouho ženy v rodině plnily emocionální a opatrovnickou úlohu. Bylo by dobré konečně vědět, jak vypadá mužské cítění. Většina z nás hledá u žen péči a starostlivost, protože si neumíme představit, že bychom je mohli získat od muže. Ale muži mají také skrotální energii čili energii varlat: ukryté sperma, jedinečnou mužskou schopnost sebeovládání a ochrany, trpělivého dozrávání, zakořeněnost a dlouhodobou vytrvalost. Dokonce i penis je daleko častěji měkký a v klidu než ztopořený a připravený k akci.

Tatáž část mužské anatomie je tedy jak nejcitlivější, tak nejmocnější. Přespříliš falické energie, jež není usměrněna energií skrotální, je obvykle známkou dotěrného, panovačného a vykořisťovatelského muže. Spíš než opravdová mužská sebedůvěra je to silácká kompenzace. Dravost byznysmena, sterilita akademika, rigidnost věřícího, vojákova hra na válku, vztyčený ukazovák dogmatika, trestající otec – to vše jsou příznaky falického muže, nikoli skutečného divokého muže. Opravdový divoký muž žije pro druhé a ví, že žije pro druhé.

Teologicky řečeno je mužská energie energií Boha Stvořitele. V momentě, kdy zažíváme sami sebe jako dárce života, poznáváme i Boha Otce, nikoli skrze pojem, ale skrze zkušenost. Náš dárcovský duch je tvůrčím duchem Otce, který námi prochází. Tohoto tvůrčího ducha nazýváme v teologii Duchem svatým. Bůh přebývá v nás a tuto permanentní Boží přítomnost pociťujeme jako duchovní energii určenou k tvoření.

Touha být zdrojem stvoření je naším nejniternějším ztotožněním s Bohem Otcem. Projevuje se touhou stát se otcem, ať už to znamená mít děti v běžném, fyzickém slova smyslu, anebo mít děti duchovní ve smyslu výchovy k dospělosti u jiných. Například má touha přednášet a psát, abych dal vznik něčemu novému v životě druhých, je vyjádřením mé nejhlubší potřeby být otcem, být původcem nového života.

Jeden židovský rabín kdysi pronesl podobnou myšlenku, když mluvil o modlitbě. Když se modlím, řekl, jsem Bohem. Zní to troufale, ale je to jen jiný způsob, jak vyjádřit to, co měl na mysli Ježíš, když řekl: „Já a Otec jsme jedno.“ To je naše ztotožnění s Bohem Otcem na základě zkušenosti. Když se modlitba posune za hranice pouhé prosby k Bohu, stává se sjednocením s Bohem, což znamená naši jednotu s Bohem v Duchu. Duch nás vede k modlitbě, a když u ní zůstaneme, povede nás dál, za hranice prostého žádání Boha o laskavosti až k uvědomění, že Boží síla, která měla vykonat to, oč jsme v modlitbě prosili, je vlastně v nás.

Někdy se musím ptát, zda tato dynamická pravda není podstatou běžného mužského soužití s otcem a zda není zároveň zdrojem hlodajícího pocitu deprivace, pokud toto soužití nikdy nevzniklo.

Při křtu jsme sice byli poučeni, že teď jsme Božími syny, ale většina z nás tomu nikdy doopravdy nevěřila. Myslíme si, že si musíme Otcovu lásku zasloužit, i když to tak není. Myslíme si, že musíme být hodní a zasloužit si tátovu pochvalu, přestože jsme ji už dostali. Snaha stát se hodným Boží pozornosti je přesný opak oné dobré zprávy Písma, jež nám byla oznámena při křtu. Naše svatost je v nás vložena a my ji poznáváme, není zasloužená.

Božími syny se nemusíme stávat; už jimi jsme. Od chvíle křtu jsme zároveň lidští i Boží. Co bylo kdysi v Bohu vnitřního, v rámci Nejsvětější Trojice, je nyní „zvnějšněno“ v nás. Tajemství Trojice je naše díky milosti, díky daru křtu. Jsme adoptivní synové Boží, ale nejsme o nic méněcennými syny než Ježíš. Nemusíme se snažit zasloužit si, co je nám už dáno díky duchovnímu zrození.

V semenu už je obsažená rostlina. Spiritualita se týká stavu, kdy sami sobě umožníme, abychom se stali tím, čím už jsme.