MARIINA VÍTĚZSTVÍ 57: Vrátila jsem se ...

Narodila jsem se na západním Slovensku jako druhá z pěti dětí. Máma nás brávala do chrámu, ale pamatuji si, že jsem tam nechodila ráda, protože to dlouho trvalo, bolely mě nohy, když jsme museli stát a nesměli se ani pohnout. Ani moje starší sestra tam nechodila ráda.

Jednou, když byly Velikonoce a modlili jsme se u Ježíšova hrobu, řekli nám, abychom políbili jeho rány. Sestra radikálně odmítla a řekla, že nechce onemocnět a já to po ní opakovala jako papoušek.

Když mi byly asi tři roky, dostala jsem v chrámu první záchvat migrény. Přestala jsem vidět a museli mě z kostela vynést. Venku mi „proplivali“ oči, neboť některé ženy věřily, že jsem „uhranutá“. Byly to velmi špatné, pohanské, okultní zvyky, a tak jsem se nevinně už v tom věku dostala na půdu zlého.

Záchvaty migrény pokračovaly. Když jsem byla svědkem častých nočních rodičovských hádek (vystrašená otcovými zlostnými řečmi a tím, že máma prohlásila, že skočí pod auto), ohlásila se migréna, při které jsem přestala na nějaký čas vidět.

Postupně se mé srdce zavřelo, zatvrdlo. Cítila jsem se opuštěná, nemilovaná, sama. První svaté přijímání a biřmování jsem ještě musela absolvovat, ale potom vše skončilo. Neměla jsem v srdci nic, co by mě táhlo do chrámu.

Cítila jsem se opuštěná, nemilovaná, sama. První svaté přijímání a biřmování jsem ještě musela absolvovat, ale potom vše skončilo. Neměla jsem v srdci nic, co by mě táhlo do chrámu.

Odešla jsem studovat daleko od svých rodičů, jen abych měla pokoj. V těchto studentských letech jsem se cítila volná, svobodná. Stal se ze mě rebel. Poznala jsem spoustu chlapců, měla několik známostí, chodila kudy-tudy, nikoho jsem však nemilovala, jen jsem je využívala a dělala si s každým chlapcem, co jsem chtěla.

Uběhlo pár let.

Jednoho dne jsem poznala muže, který ve mně způsobil úplný obrat. Zamilovala jsem se do něj, do jeho dobrotivého srdce, do jeho laskavosti, něžnosti. Vzali jsme se jen na radnici a bylo nám spolu velmi dobře, rozuměli jsme si.

Žila a pracovala jsem v cizině a abych se vyhnula placení církevních daní, tak jsem z ní oficiálně vystoupila. Nechtěla jsem podporovat něco, co mě nezajímalo a v co jsem nevěřila. Byla jsem vedoucí laboratoře, ve které pracovala i jedna pracovnice z Chorvatska. Jednou mi jen tak mezi řečí řekla: „Víš o tom, že v Bosně a Hercegovině se zjevuje už několik let Panna Maria?“ Zůstala jsem stát jako přikovaná a s otevřenými ústy. Nevěřila jsem tomu, ale v srdci jsem pociťovala velký strach. V momentě jsem si uvědomila všechny špatné věci, které jsem udělala. Pomyslela si: Co když je to pravda? Co udělám? To nemůže být pravda! Vždyť je to absurdní!

Po chvíli jsem se uklidnila a vyhodila všechno z hlavy. Migrénové záchvaty nepřestávaly a opakovaly se stále častěji. Chodila jsem po lékařích, ale nikdo mi neuměl pomoci.

Jednou mi jeden známý poradil lékaře – homeopata. A tak pokračovala moje cesta po nebezpečné půdě. Jelikož mi ale nic nepomáhalo, šla jsem ještě dál. Začala jsem se „léčit“ u jedné bioenergetičky.

Měla jakési podivné přístroje, kterými měřila moje energie a blokády, a „zázračnými“ kapkami se snažila přeměnit moje negativní energie na pozitivní. Nikdy při tom nechybělo kyvadélko. Časem jsme se staly přítelkyněmi. Naučila jsem se zacházet s kyvadlem, cvičila jsem jógu, nechala si dělat akupunkturu, sem tam reiki. Stále více a hlouběji jsem padala do propasti zlého, do esoteriky. Nevěděla jsem, že existují zlí duchové, nevěděla jsem nic ani o milosrdném a laskavém Bohu. Chtěla jsem být jen zdravá.

Mezitím můj manžel změnil práci, stal se manažerem a ani jsme nepostřehli jak, vetřel se do našeho života jakýsi neklid. Čím více jsem se věnovala esoterice, tím více se můj muž věnoval své nové práci a svým zákazníkům. Neměli jsme už na sebe čas ani trpělivost a chuť něco vysvětlovat. Začali jsme být velmi nervózní. Jednou ráno mi oznámil, že on už takhle nemůže žít. Přestože mě miluje, nemůže se mnou žít a musíme se rozejít.

Nevěřila jsem tomu, začala jsem se třást a zhroutila jsem se. Plakala jsem v kuse tři dny. Ležela jsem v posteli beze spánku, uplakaná, opuštěná, když jsem najednou zaslechla jemný, mužský, laskavý hlas: „Důvěřuj mi!“

Pomyslela jsem si: „Komu to mám důvěřovat?“ Tehdy jsem najednou zatoužila jet do Medžugorje. Ale na koho se obrátit? A kde je vlastně je to Međugorje?

Zavolala jsem neteři, která ve svém mladém věku, opuštěná manželem, měla také velké problémy a byla podobně namočená v esoterice jako já. V květnu roku 2005 jsme obě cestovaly do Medžugorje.

Máme našeho Pána, který je mocnější a který je připraven nám pomoci, když ho o to poprosíme. Večerní program v chrámu byl zajímavý. Začala jsem si všímat lidí, jak se chodí zpovídat, jak přijímají „oplatku“, jací jsou veselí a radostní. Všichni drželi v ruce růžence, tak úplně normálně, jako by to bylo to nejpřirozenější na světě. Ptala jsem se sama sebe: „Kde to jsem? Co je to za svět?“

Najednou mi bylo jasné, že Bůh existuje, že všechno, co jsem si doposud myslela a dělala, za čím jsem se hnala, je nula, že je to blud. Pocítila jsem touhu být taková, jací jsou tito lidé! Začala jsem plakat a plakat, slzy mi tekly po všechny dny v Medžugorji při každé mši svaté.

Dva přátelé, kteří byli již vícekrát v Medžugorji, mě přemluvili, abychom šli v noci s neteří na horu Križevac. Namítala jsem, ale nedali se odbýt a vyrazili jsme. Když jsme konečně asi po třech hodinách vyšli ke kříži, pocítila jsem nepopsatelný pokoj a štěstí.

Věděla jsem, že chci žít s Bohem, že ho potřebuji a toužím s ním kráčet životem, a nikdy ho neztratit. Při nočním zjevení na Podbrdu jsem slíbila Panně Marii, že začnu měnit svůj život. Cítila jsem při tom pokoj. Poprvé v životě opravdu pokoj.

V den mého návratu z Međugorje můj manžel přišel z práce relativně brzy. Našel mě úplně změněnou - klidnou a radostnou. Začal se na všechno vyptávat.

Já jsem povídala a povídala, on poslouchal a začal o všem přemýšlet. Tehdy náš život začal znovu.

Do Církve jsem vstoupila v listopadu 2005 a čtyři měsíce jsem dala manželovi na rozmyšlenou, zda souhlasí s uzavřením manželství v kostele. A on, byť ještě nevěřící, souhlasil. 22. dubna 2006, v sobotu před svátkem Božího milosrdenství, byl náš velký den a naše svatební cesta vedla do Fatimy.

Začala jsem chodit na duchovní cvičení, kde jsem se dozvěděla, jak jsou okultismus a esoterika nebezpečné pro člověka a jeho duši a jak se toho musíme všeho zříci.

Esoterikou a okultismem se zavazujeme zlému, pohybujeme se na jeho území a tím se mu zadlužujeme. Když se chceme vrátit na správnou cestu, na cestu s Pánem, začne si zlý na nás dělat nárok. Začne dluh vymáhat tím, že nám způsobuje mnoho problémů – rozbíjí manželství, přivádí do neštěstí celé rodiny, způsobuje nemoci a všechno to nejhorší.

51043

Mnozí tito tzv. esoteričtí léčitelé mají v ordinacích vyvěšené svaté obrazy, kříže, růžence a tím lidi klamou, předstírají, že je to Boží, a my, slabí lidé, na to naletíme, a tak padáme do jeho pasti!

Každý z těchto léčitelů pracuje se zlými duchy, kteří mají za úkol nás zničit a dostat naše duše do zatracení. Jenže my máme našeho Pána, který je mocnější a který je připraven nám pomoci, když ho o to poprosíme!

Děkuji, Pane, za tvou lásku a za nový život s tebou. A děkuji ti i za tvou a naši Matku.

Důvěřuji ti, Pane!

Zdroj: Časopis SLOVO

Převzato z FC - Marta Durániková, článek z 31. 12. 2022 naleznete zde.

(Na Fatym.com vydáno 7. 5. 2023)

Stefano Pertusati Follow Medjugorje: la chiesa sul retro, CC BY-NC-SA 2.0, flickr

Sdílet

| Zdroj: fc - Marta Durániková

Nové filmy, videa a audia (mp3) pro vás:

www.TV-MIS.cz

::	Lidové misie Radostín nad Oslavou 2024-středa (kázání z 20.11.2024)
::	Lidové misie Radostín nad Oslavou 2024-uterý (kázání z 19.11.2024)
::	Lidové misie Radostín nad Oslavou 2024-pondělí (kázání z 18.11.2024)
::	Kázání z Vranova nad Dyjí 17.11.2024 (33. neděle mezidobí)
::	Lidové misie Radostín nad Oslavou 2024 I. (kázání z 10.11.2024)