Karol Dučák: Panna Maria a diktátor Stalin, 8. část - Návrat Stalina k starým praktikám po válce

Ukončení Velké vlastenecké války, která podle historiků přinesla mnohem více obětí než se původně předpokládalo, znamenalo velké ulehčení a možnost obnovovat zemi. Postavení církve a věřících, které chtěl diktátor Stalin zneužít ke svým mocenským plánům, se však nezměnilo. Naopak, útlak a pronásledování stále sílilo ...





Zde najdete 1. část článku
- Velká vlastenecká válka - Porovnání kvalit Rudé armády a jejího protivníka

Zde najdete 2. část článku
- Velký teror

Zde najdete 3. část článku
- Stalinova válka proti Bohu + Diletantismus Stalina a ignorování hrozby německého útoku

Zde najdete 4. část článku
- Vražedná arogance Stalina

Zde najdete 5. část článku
- Nedostatečně rozvinutý sovětsky muniční průmysl a absentující motivace bránit totalitní režim

Zde najdete 6. část článku
- Jak Kazaňská ikona Matky Boží pomohla Stalinovi porazit Hitlera

Zde najdete 7. část článku
- Zásluhy Ruské pravoslavné církve a slavné vítězství Panny Marie nad Hitlerem v druhé světové válce


Panna Maria a diktátor Stalin, 8. část

Návrat Stalina k starým praktikám po válce

I když se v průběhu druhé světové války zdálo, že Církev v Sovětském svazu po nekonečné sérii represí před Velkou vlasteneckou válkou úplně ožila a nyní může bez problémů rozšiřovat své aktivity, bylo to spíše zbožné přání než reálná skutečnost. Mýty o „pravoslavném Stalinovi“, které se v určité části ruské společnosti rozšířily a jsou živeny až dodnes, se nezakládají na pravdě. Krutým historickým paradoxem je, že drtivá většina sovětských chrámů, které zůstaly otevřené i po druhé světové válce (asi 14 000 včetně 101 klášterů), se nacházela na územích předtím okupovaných vojsky agresora, „nebo se staly součástí SSSR spolu s připojenými západními územími. Proto je nesprávné časté tvrzení, že během války za Stalina bylo otevřeno 20 000 kostelů.“
(http://vetrovo.ru/inoi/nazarov-kakoj-angel/)

Podobná situace nastala i v existenci klášterů. Téměř všechny, které byly otevřeny během takzvaného nového kurzu, se nacházely na dříve okupovaných územích. Jedinou výjimkou byla Trojicko-Sergijevská lávra. Jenže poměry Ruské pravoslavné církve měly daleko od ideální situace. Sovětská moc za Stalina sice dovolila vydávat liturgickou literaturu, ale jen ve velmi omezeném rozsahu. Potřeby milionů pravoslavných věřících v SSSR to nijak nemohlo uspokojit. Ruská pravoslavná církev nedostala do vlastnictví své pozemky a nedosáhla plnohodnotný právní status. Stále měla v sovětské společnosti pouze druhořadý význam. Iniciativy související s rozšířením práv a vlivu Ruské pravoslavné církve, které vyvíjel patriarcha Alexij, byly ignorovány. Povolená síť náboženských vzdělávacích institucí byla pro rozsah země minimální a zcela neadekvátní pro reprodukci kněží. Studoval tam nedostatečný počet lidí a navíc mnozí z nich se studiem předčasně skončili. Patriarcha si stěžoval, že volná místa kněží musí být obsazena pologramotnými, pochybnými a diskutabilní lidmi, kteří se na své povolání nehodili. Režim nepovolil misijní činnost Ruské pravoslavné církve a její charitativní aktivity přestaly s koncem války, kdy potřeba pomoci na frontě zanikla.

Úřady s pomocí orgánů státní bezpečnosti a stranického aparátu bedlivě sledovaly, zda „duchovenstvo“ neovlivňuje vzdělávání a výchovu dorůstající mládeže a neproniká do škol a klubů, aby „otrávilo“ myšlení sovětských dělníků, komunistů a komsomolců. Duchovenstvo a laici byli v rámci stalinského nového kurzu spoutáni mnohými omezeními. Nadále byli podezřívaní úřady jako nespolehlivé elementy a žili pod dozorem represivních orgánů.
(Srov. https://www.rbc.ru/opinions/society/09/05/2016/573023009a7947b91c0c421c)

Až do konce války byla tedy situace sovětských křesťanů sice lepší než v dobách předválečného teroru, ale i nadále velmi těžká. O úplné náboženské svobodě v zemi se v žádném případě nedalo mluvit.

Porážka Němců a jejich spojenců v roce 1945 znamenala ukončení strašného krveprolití na bojištích druhé světové války. Nejvíce se o to zasloužily národy SSSR a ty přinesly i největší oběti. Statistiky se různí v údajích o počtech usmrcených lidí v této strašlivé genocidě národů SSSR. Povětšinou se uvádí, že během Velké vlastenecké války zahynulo 26,6 milionu obyvatel Sovětského svazu, z toho bylo 8 868 400 příslušníků ozbrojených sil. Na civilisty připadalo asi 18 milionů obětí na životech.
(Srov. https://mil.ru/winner_may/history/more.htm?id=11359251@cmsArticle)



Stále častěji se však objevují i mnohem pesimističtější statistiky, které hovoří o více než 40, či dokonce v případě V. I. Kozlova až o 50 milionech usmrcených obyvatelích SSSR během druhé světové války.
(Srov. https://ospu.ru/assets/resources/izdatelstvo/Hisamutdinova/his_och_2014_2.pdf)

I z těch, kteří přežili, byli prakticky všichni poznamenáni duchovními i tělesnými zraněními. Miliony lidí s amputovanými údy a ranami na těle i duši musely po nejděsivější válce všech dob obnovovat zemi, která byla úplně zdevastovaná. Agresoři v letech 1941-1945 zcela nebo částečně zničili v Sovětském svazu 1 710 měst a více než 70 tisíc vesnic a osad. Celkově „poškodili více než 6 milionů budov, čímž zbavili obydlí asi 25 milionů osob. Z provozu vyřadili 31 850 průmyslových podniků, mezi nimi asi 60% závodů, které do války tavily ocel, a přes 60% dolů na uhlí. Zničili 65 000 km železničních tratí a asi 4 100 stanic. Za oběť padlo i 36 000 míst spojení. Ohromné byly ztráty zemědělství. Šlo o 7 milionů koní, 17 milionů kusů velkého rohatého dobytku, 20 milionů prasat, 27 milionů ovcí a koz, které byly zabity, zrekvírovány nebo odvlečeny do Německa. Kromě toho se zničilo 40 000 nemocnic a dalších léčebných zařízení. Systematicky se pustošila i vzdělávací soustava - 84 000 základních, středních i vysokých škol a 43 000 veřejných knihoven.“
(https://noveslovo.sk/node/101643)

Ukončení druhé světové války znamenalo pro obyvatele Sovětského svazu velkou úlevu a možnost obnovit zničenou zemi. Největší země světa se vzpamatovávala z těžkých ran a její obyvatelé pomalu zapomínali na bestiální válečné zločiny okupantů, které postihly miliony lidí v SSSR. Život běžných občanů Sovětského svazu se pomalu konsolidoval.



Ale ani po druhé světové válce se občané Sovětského svazu nedočkali naprosté svobody. Platilo to i o sovětských křesťanech, kterým režim neumožnil úplnou svobodu vyznání. Ba naopak, postupem času byla jejich práva stále více omezována.

Stalin, neprávem oslavovaný jako strůjce velkého vítězství sovětského lidu nad okupanty, se poučil z válečných událostí. Pochopil, že může vlastenectví a loajalitu věřících využít ve svůj prospěch. Proto i po válce, navzdory očekáváním, pokračoval ještě jistou dobu v politice nového kurzu. Tento Stalinův „liberalismus“ měl však své pevně vymezené hranice a byl motivován praktickými zájmy. Diktátor se snažil využít církve, především Ruskou pravoslavnou církev, ve svých ambiciózních zahraničněpolitických plánech. Podporovaný činovníky chtěl svolat do Moskvy nový Světový sobor, který by mohl prohlásit moskevský patriarchát za centrum světového pravoslaví. I takto, s využitím Ruské pravoslavné církve, se Stalin snažil postavit Moskvu do centra světového dění.

Diktátorovy plány se však nesetkaly s pochopením některých pravoslavných patriarchů, kteří odmítli jeho mocenské ambice podporovat. Stalin neunesl zklamání z tohoto neúspěchu a jeho relativně příznivý postoj vůči věřícím se nenávratně ztratil. Trest na sebe nenechal dlouho čekat - od roku 1948 až do Stalinovy smrti už úřady nedovolily otevřít ani jeden pravoslavný chrám ani modlitební domy jiných konfesí. Naopak, ve velkém začaly zavírat chrámy a pronásledovat věřící. Přibývalo i represí vůči duchovním na základě vyfabrikovaných obvinění z „antisovětské činnosti“.
(Srov. https://www.rbc.ru/opinions/society/09/05/2016/573023009a7947b91c0c421c)



Historik M. V. Škarovskij píše: „Jestliže v roce 1948 orgány státní bezpečnosti zatkly pro náboženské záležitosti 3296 lidí včetně 357 duchovních, v roce 1949 jich bylo 6456 a 571, v roce 1950 - 6072 a 455, v roce 1951 - 5477 a 273 a v letech 1952 a 1953 - ještě 5187, včetně 130 duchovních (drtivou většinu z nich tvořili pravoslavní věřící)“.
(citováno podle: http://vetrovo.ru/inoi/nazarov-kakoj-angel/)

Pokud do roku 1947 byly ještě na některých místech otevřené chrámy na základě vytrvalých požadavků věřících, od roku 1948 do roku 1953, navzdory mnohým žádostem věřících, už nebyl otevřen ani jeden. Pokusy prvního hierarchy o setkání se Stalinem byly neúspěšné. V roce 1946 bylo duchovenstvo zatíženo velkým daňovým břemenem.

Всесоюзное общество по распространению политических и научных знаний (Všesvazová společnost pro šíření politických a vědeckých poznatků), založená v roce 1947, zajišťovala ateistické vzdělávání obyvatelstva. Totalitní režim tak dal jasně najevo, že náboženství je pro sovětskou společnost nepotřebné.

V roce 1948 byla zakázána náboženská procesí a začalo se zavírání kostelů a klášterů. Byla zamezena jakákoliv činnost Církve mimo chrámů, „bylo zakázáno vykonávat církevní obřady doma, modlitby na polích, prodej náboženských předmětů mimo kostelů, atd. Zesílily represe proti věřícím.“
(http://vetrovo.ru/inoi/nazarov-kakoj-angel/)

Situace sovětských křesťanů se postupně zhoršovala. Do roku 1949 bylo uzavřeno 1 150 chrámů. Již dříve, v letech 1946-1947, bylo zlikvidováno 16 klášterů. Na úplnou svobodu vyznání museli věřící v Sovětském svazu čekat ještě dalších přes čtyřicet let.

Všechny výše uvedené skutečnosti jasně dokazují, že Stalin se po válce choval k věřícím dle svého obvyklého zrádného scénáře. Život Církve bez překážek a represí, který diktátor slíbil při setkání s hierarchy, se nerealizoval. Stalin postavil struktury, které povolil, pod tvrdý tlak totalitního státu. Duchovenstvo, záměrně zbavené zpětné vazby se společností, bylo v zajetí jakéhosi osobitého „ghetta“. Jak se vyjádřil kněz Alexandr Borisov, Stalin přisoudil Církvi skromnou roli historické rezervace, podporující vlastenecké cítění, a zároveň tichý přístav pro důchodce, bezpečný pro jeho režim. Proto nelze hovořit o nějakém „církevním obrození“ v stalinské éře. Stalin ani nepovažoval nový kurz ve vztahu k církvím jako permanentní politiku do budoucnosti. Pro něj to bylo jen dočasné řešení, vynucené historickými okolnostmi. Sovětský komunistický stát zůstal ateistický. Ani „v budoucnu se nechystal vzdát se nové protináboženské ofenzívy a stalinské ‘oteplení’ bylo jen konjunkturním taktickým obratem“.
(https://www.rbc.ru/opinions/society/09/05/2016/573023009a7947b91c0c421c)

Na počátku padesátých let 20. století plánoval Stalin uskutečnit další vlnu masivních čistek. Naštěstí pro miliony obyvatel Sovětského svazu „druhý Velký teror už Stalin... nestihl. Definitivní konec čistkám a popravám přinesla Stalinova nečekaná smrt 5. března 1953.“
(https://www.postoj.sk/80205/smrt-marsala-tuchacevskeho)

Smrtí „ocelového“ diktátora „skončila strašná desetiletí střílení. Nikita Chruščov Stalina demaskoval jako zločince, i když se přitom zaměřoval na zločiny, kterých se dopustil vůči svým stranickým soudruhům. O daleko větších zločinech vůči nekomunistům, zejména křesťanům, se mlčelo. Útlak proti Církvi pokračoval. Na jedné straně již kněžím nehrozilo zastřelení, což znamenalo zlepšení situace. Kněží i biskupové však byli běžně souzeni a vězněni. V jiném ohledu se však postavení Církve zhoršilo. Poválečné oživení církevní struktury, jehož důvody jsme uvedli výše, znamenalo, že v padesátých letech Církev používala asi dvacet tisíc kostelů. V roce 1958 rozpoutal Chruščov novou vlnu represí proti Církvi, tentokrát administrativního charakteru. Jejím výsledkem bylo opět zavírání kostelů. V brežněvovské éře zůstalo jen asi sedm tisíc kostelů používaných pro církevní účely.“
(http://www.impulzrevue.sk/article.php?866)



K definitivnímu zlomu v postavení sovětských křesťanů a k naplnění tužeb po úplné náboženské svobodě došlo až v 80. letech 20. století. Ale o tom až v následující části.

Karol Dučák

Průběžně vychází také na stránkách
http://www.priestornet.com/2021/09/panna-maria-diktator-stalin-8.html#more.

Další díly - části seriálu:

Zde najdete 9. část článku
- Živoření křesťanství v SSSR během éry Chruščova a jeho následovníků

Zde najdete 10. část článku
-Éra Michaila Sergejeviče Gorbačova úplně změnila svět