Ve čtvrtek 29. 4. 2021 se konal ve Vranově nad Dyjí na hřbitově pohřeb pana Jana Dundy. Přinášíme pohřební řeč, která zazněla v kázání při mši svaté.
Pohřební řeč ke stažení zde!
Bratři a sestry,
jsme zde u rakve mého tatínka. O čem mám mluvit? O tom jak vedl pracovitý a bohabojný život? Na to také dojde.
Ale nejprve chci zmínit dojmy, které mě po jeho úmrtí naplnily. Když minulý čtvrtek v 9,21 dopoledne naposledy vydechl a v tu chvíli jsem jej držel za ruku, zaplavila mě úplně nečekaně velká vděčnost a pokoj. Velmi mě to překvapilo – sice dolehlo i vědomí bolestné ztráty milované blízké osoby, ale vděčnost převážila. Najednou jsem si uvědomil, že je zde celá řada důvodů k vděčnosti Pánu Bohu. Dožil se 88 let – to každému není dopřáno. Prožil život naplněný prací, životem pro rodinu a to vše s darem pevné víry. Prožil téměř 55 roků manželství a řekl bych šťastného – občas zmiňoval, že jeho manželka je pro něj největším darem. Posledních dvacet let prožil převážně na faře ve Vranově a zde jsme si byli velmi blízko. Navíc doposledka byl užitečný, topil, pomáhal s vařením a se vším dalším, co bylo v jeho možnostech. Když se poslední noc jeho zdravotní stav nečekaně prudce zhoršil, přijal ještě všechny svátosti, bylo mu to dopřáno tak jak se za to už dlouho modlíval, ...abychom bez přijetí Těla Páně nezemřeli… a když se naposled probral, řekl mi „Pán Bůh zaplať“. Slova na jeho parte nejsou zvolena náhodně. Občas totiž spontánně začal zpívat Bože, chválíme Tebe… Zvlášť v posledních letech přes všechny nemoci a bolesti jeho srdce přetékalo chválou Pána Boha. Zpětně je i pro mě důvodem k vděčnosti to, že jeho odchod byl tak rychlý a že se nemusel trápit týdny a měsíce bezmocně na lůžku…
Den po jeho smrti se k mé vděčnosti připojilo i dojetí. Volali mi totiž různí lidé, další mě zastavovali a měli potřebu sdělit něco v souvislosti s ním. Často to byli lidé, od kterých bych to nečekal. A právě jejich slova mě uváděla do dojetí – opakovaně jsem slyšel: hodně jsem si jej vážil, měla jsem ho velmi ráda, byl mi velkým vzorem… Dotklo se mě, že to říkají ne proto, že je otcem kněze, ale proto, že s ním mají osobní zkušenost. Byl jsem udiven, kolika lidem vstoupil do života ještě jako takovýto stařeček pokročilého věku. Lidé tohoto věku už obvykle mají většinu vrstevníků a přátel na věčnosti a tak je spíše výjimkou, že se jejich úmrtí někoho dalšího hlouběji dotkne, ale zde mi to přišlo přesně naopak. A udivuje mě to i nadále: obyčejný zbožný vesničan se hluboce vryl do srdcí mnoha lidí.
Když jsem měl možnost vzít si po něm něco na památku, chtěl jsem jeho dva prstýnky, které stále nosil. Ten první byl jeho svatební prstýnek, který už dávno nebyl ten původní od svatby – ten totiž tvrdou prací nevydržel a tak si pořídil a nechal požehnat prstýnek jiný podobný, který mu nadále připomínal jeho manželský stav a touhu co nejvěrněji naplňovat vše, co s tím je spojeno. Pro mě je tento prsten hodnotný ne pro cenu zlata on je totiž ze zcela obyčejného kovu, ale pro svědectví poctivého naplnění slibu životem. A druhý prstýnek, který jsem si vzal, byl původně růžencový prstýnek. Denně se totiž modlil růženec a většinou nejen jeden. Říkám původně růžencový, dnes by to totiž běžný pozorovatel nepoznal – protože původní kuličky se za roky používání už zcela vyhladily. A i když si pořídil jiný růžencový prstýnek, na kterém mu pak šlo ukazovat jednotlivé zdrávasy, přece jen tento doposledka nosil. Snad aby mu připomínal co vše už si díky modlitbě vyprosil a za co vše chce být Pánu Bohu vděčný. Pro mě je tento prstýnek připomínkou, kde čerpal tatínek sílu, jak mi dával tichý, ale vytrvalý příklad víry a modlitby.
Modlíval se hodně a hodně si i vyprosil. Už před několika lety ohluchl a to tak, že bez naslouchátka nebylo možné se s ním domluvit. Dost tím trpěl, ale o to víc četl. Často jsem mu přinášel knihy a různé texty, které mi pořád někdo dodává a které bych měl pročíst. On to vše pročet a vždy mi sdělil o čem co je a co doporučuje, abych přečetl osobně. Před rokem na jaře přišel o zrak – už nebyl schopen číst. Byla to pro něj velká rána a velmi si to bral. Po nějaké době nám při nedělním obědě oznámil, že už zase vidí. Modlil se ke svaté Tekle a vyprosil si zázrak. Nedaleko od Valče je u Myslibořic kaplička svaté Tekly a tam se lidé modlívají za navrácení zraku. A právě na to si vzpomněl a byl vyslyšen. Mimochodem i ve Vranově máme kapličku svaté Tekly. Za ten poslední rok života pak přečetl ještě mnoho knih a tiskovin.
Často, když jsem přišel navštívit svoje rodiče na jejich pokoj, zastihl jsem je zrovna při modlitbě. Když jsem den po jeho smrti zajel domů do Valče vyzvednout všechny potřebné doklady k zařízení pohřbu, byla u nich také přiložena zalepená obálka s nápisem "Otevřít po mé smrti Jan Dunda". Podle všeho tyto řádky sepsal víc než před dvaceti lety. Kromě jiného tam také bylo vypsáno, za co všechno a za koho se modlil. Zcela konkrétně např. za Jiříčka, za Irenku a vždy co konkrétního jim vyprošoval. A bylo tam toho napsáno celkem dost – i jména řady dalších z vás a dobrodiní, které vyprošoval. Hodně mu leželo na srdci, aby farnost a příbuzní měli živou víru. Aby každý pokřtěný žil naplno podle víry. Neměl jsem ještě dost klidu a času, abych vše podrobně pročetl – to snad přijde, ale jak znám některé z těch, za které se podle tohoto listu modlil a jejich osudy, vidím, že milosti, které zmiňoval že jim chce vyprosit, již někteří obdrželi. Zůstane mi v paměti jeho pevný postoj víry a vědomí, že v modlitbě může vyprosit i zázraky.
Byl to také hříšník, tak jako každý z nás. Když něco přehnal, litoval toho a snažil se danou věc nějak odčinit, napravit. Proto také chodíval ke svaté zpovědi a vždy znovu upřímně začínal. A tak v tuto chvíli i jeho jménem prosím, pokud ještě něco zbývá, co je mu třeba odpustit, tak mu ze srdce odpusťte, aby jeho duše mohla najít věčný pokoj.
Velkou útěchou je pro mě i skutečnost, že zrovna v den jeho smrti se při mši svaté četlo evangelium, které jsem vybral i pro dnešní pohřební mši svatou. To ráno jsem sloužil mši svatou přímo u jeho postele krátce před jeho smrtí. Mimo jiné tam zaznělo: "Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby ten, kdo ho jí, neumřel. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky." Nejenže jedl a přijímal Eucharistii, ale přímo po ní toužil a byl ochoten pro to i hodně obětovat. A protože slova Pána Ježíše jsou pravdivá a na jeho přísliby je spolehnutí, věřím že se naplní i na něm.